Dne 11. března bylo slavné Collegium Maximum neboli místnost 100 Právnické fakulty Univerzity Karlovy narváno k prasknutí jako na první říjnové multidimenzionální přednášce profesora Gerlocha. Mladé právníky i širokou veřejnost poctila svou návštěvou jedna z nejvýznamnějších pražských rodaček a především ministryně zahraničí Clintonovy administrativy, Madeleine Albrightová, aby během své dvouhodinové přednášky představila svou dosud poslední knihu s všeříkajícím názvem Fašismus. Samotnou přednášku organizovala Knihovna Václava Havla a moderoval ji její ředitel, Michael Žantovský. Účastníci měli v průběhu přednášky možnost klást paní ministryni otázky prostřednictvím webových stránek knihovny.
Energická paní hned na začátek opravila svého uvaděče, když uvedla na pravou míru své jméno. „Nejmenuji si Madeleine Albright, ale Marie Jana Korbelová,“ prohlásila paní ministryně a okamžitě si tím získala celé publikum.
O paní Albrightové (zůstaneme-li u jména, pod kterým ji zná většina lidí) se obecně ví, že dodnes mluví perfektně česky, nicméně po několika minutách se slušně omluvila publiku, že zbytek své přednášky povede v angličtině, jelikož na některé české termíny se jí po letech strávených výhradně anglickou konverzací již hůře vzpomíná. I přesto, že pro neangličtináře se pokoušel pan Žantovský poskytnout jakousi přeloženou sumarizaci právě vyřčeného, zástupci České televize nakonec paní ministryni požádali, zdali by přeci jen nemohla mluvit česky, čemuž paní Albrightová ochotně vyhověla. Nicméně si pak před studenty postěžovala, že „teď budu znít jako blbá“, jelikož její anglický přednes je přeci jenom o něco odbornější.
Ve své přednášce paní Albrightová shrnula obsah a poselství tématu, jemuž se věnuje, v knize Fašismus. Nejprve popsala, co to vlastně fašismus je a jaké jsou jeho kořeny, přičemž přítomným sdělila, že tuto knihu měla v plánu napsat a vydat jako varování bez ohledu na to, kdo by vyhrál ve Spojených státech amerických v roce 2016 volby. Nicméně i tak se neváhala opřít do současné administrativy prezidenta Donalda Trumpa, když doslova řekla, že heslo „America Number 1 je hrozná blbost“, jelikož v dnešním propojeném světě není možné, aby jakákoliv země byla sama za sebe. Knihu mají Američané (ale i lidé v jiným zemích) brát jako varování, že hrozba nastolení fašismu je dnes všudypřítomná, především díky silně polarizované společnosti, kdy se každý obklopuje pouze souhlasnými názory, což označila anglickým výrazem „echo chamber“.
Překvapením pro některé přítomné mohlo být, když bývalá ministryně zahraničí USA vyjádřila určité pochopení pro autoritářské režimy ve Venezuele a v Rusku – především u první jmenované země si je prý třeba uvědomit, že tehdejší režim Huga Cháveze vznikl v reakci na diktátorské pravicové režimy, které v minulosti ve Venezuele vládli zcela odtržené od reality tamního obyvatelstva. Přesto současnou podobu Venezuely označila za diktaturu, která zcela zradila původní revoluční myšlenky Chavezovy revoluce. V případě Ruska je paní Albrightová poměrně opatrná s použitím slova „diktatura“, jelikož podle ní doposud v Rusku nedochází k otevřenému násilí. Popularitu silného režimu Vladimira Putina přisoudila národní identitě, kterou ruský prezident dokázal lidem vrátit po chaotických 90. letech, kdy se zbídačená země plácalo od jedné ekonomické krize ke druhé – zde Albrightová zavzpomínala na svou návštěvu Ruska, pár let po pádu Sovětského svazu. Jeden místní občan prý tehdy s povzdechem poznamenal, že „Rusko bývalo impériem a teď jsme jen Bangladéš s jadernými hlavicemi“.
U osobností formátu Madeleine Albrightové se pochopitelně očekává, že se přednáška povede i o jejích osobních zkušenostech z dob, kdy působila jako ministryně zahraničních věcí a jako stálá vyslankyně Spojených států při OSN. Proto se závěrečná část vystoupení věnovala otázkám, které lidé pokládali přes internet. Zde musím poznamenat, že mne osobně většina kladených dotazů zklamala, jelikož si myslím, že se takto významné osobnosti mohou klást i jiné otázky, než co si myslí o Miloši Zemanovi a Václavu Havlovi – podotýkám, že dobrá třetina otázek zněla naprosto stejně a i samotná paní ministryně již nevěděla, co dále k nim říct – byť musím podotknout, že chyba byla z části i na organizátorech, kteří otázky nefiltrovaly, nýbrž je pouze za sebou četli. Zbytek otázek toto zklamání ale plně vynahradil – mimo jiné došlo i na tehdy aktuální návštěvu premiéra Andreje Babiše v Bílém domě, kdy paní ministryně poznamenala, že je pro Česko velice důležité, aby prezident Trump s naší zemí jednal. Vyjádřila se i ke zlaté pistoli, oficiálnímu daru české delegace americkému prezidentovi. „Až přijedu zpátky do Ameriky, tak jim řeknu, že to byl blbej dárek,“ poznamenala s úsměvem. Pivo nebo sklo by prý bylo lepší, zauvažovala Albrightová.
Došlo i na kontroverzní otázky. Na dotaz, jaká rozhodnutí, jimž ve své kariéře čelila, byla ta nejtěžší, odpověděla, že ta týkající se genocidy ve Rwandě a zapojení se do války v Jugoslávii. Rwandskou genocidu Spojené státy podcenily, což i samotný prezident Bill Clinton označil za své největší osobní selhání. Americká vláda se tehdy, i kvůli fiasku mise v Somálsku, odmítla v konfliktu v africké zemi angažovat. Samotnou válku v Kosovu Albrightová označila za výsledek nesmírně těžkého rozhodování, na jehož konci bylo právě rozhodnutí bombardovat jugoslávské cíle. Moderátor Žantovský na závěr poměrně trefně doplnil, že i přes civilní oběti bylo bombardování správné, jelikož od té doby nedošlo na Balkáně k žádné další válce.
Po necelých dvou hodinách se Madeleine Albrightová se studenty rozloučila a my můžeme jen doufat, že se jednaosmdesátiletá rodačka ze Smíchova ještě někdy na půdu Právnické fakulty podívá.
Autor: Arian Ebrahimi
Foto: (c) Ondřej Němec, Knihovna Václava Havla