Česko i Slovensko si v Den vzniku samostatného československého státu připomínají výročí sto let od událostí 28. října. Jaký má však s ohledem na turbulentní vývoj uplynulého století toto výročí dnes význam?
Položme si nejprve základní otázku: čeho a čí je výročí 28. října? Vzniku nezávislého československého státu. Tedy státu, který již čtvrtstoletí neexistuje a o jehož nezávislosti v průběhu zbylých let lze též polemizovat. Československo byl stát, jehož ústavní či politická podstata byla během jeho existence nejméně pětkrát zásadně překopána.
Letošní výročí nelze slavit jako století trvání státu, který 28. října 1918 vznikl. Nelze jej slavit ani jako konec jedné éry a začátek éry nové, jako tomu bylo před sto lety, nebo po pádu Železné opony.
Avšak ve zdánlivé všednosti tkví krása dnešní doby. Tomáš Masaryk si, jak známo, přál, aby nově vzniklému státu bylo dopřáno padesát let nerušeného vývoje, aby politicky, hospodářsky a zejména mravně dozrál. Splnění tohoto přání se Československu nikdy nedostalo, nicméně současný stát je této metě za uplynulé století dosud nejblíže. To už za připomínku stojí.
Přejděme nyní k druhé části otázky – čí je výročí 28. října? Letos si jej jako své připomínají zejména dnešní Češi a Slováci, ale do jaké míry tito reprezentují onen československý národ, jehož stát v roce 1918 vznikl? Co byl (nebo případně stále je) československý národ? Co je to národ?
Záběr těchto otázek značně přesahuje kapacitu krátkého komentáře, ale diskuze nad nimi je i v dnešní době více než relevantní. Zajímavý pohled na tématiku prezentuje docent na Právnické fakultě Ján Gronský – narodil se jen deset let po založení republiky, na rozdíl od ní však přežil nelehké časy ve stejné formě až dodnes.
Gronský poukazuje na iluzi, že v roce 1918 v Evropě vznikly národní státy. Vznikly státy mnohonárodnostní, včetně Československa, které byly prezentovány jako státy národní. Pokud hledíme na etnickou národnost, žilo na území Československa zhruba 6,5 mil. Čechů, 3 mil. Němců, 2 mil. Slováků, 750 tisíc Maďarů, 500 tisíc Rusínů, 200 tisíc Židů a další. I kvůli genetickému promíchání obyvatelstva, která zde po tisíciletí probíhalo, je téměř nemožné definovat národ na etnickém základu. V čem tedy spočíval národ, jehož stát 28. října vznikl?
Odpovědí na tuto otázku měl být Masarykův ideál politického národa, který ale Československo nedokázalo naplnit. Politický národ s občanskou společností a lidem, který by se sjednotil pod myšlenkou demokracie a humanismu, to byla Masarykova představa pro československého národa. Podobně jako v USA, kde nelze hovořit o etnickém národu, ale o politickém. Podobně jako ve Švýcarsku, kde lze i přes jazykovou různorodost hovořit o švýcarském národu. I jako například ve Velké Británii, kde slovo nationality neznamená, jestli jste Angličan, Skot, Velšan nebo Ir, ale že jste příslušník britského národa.
„Může černoch být Němcem? Samozřejmě, že může. Rey Koranteng a fotbalista Gebre Selassie jsou také Češi. A kdo jsem v tom případě já?“ ptá se na semináři Ján Gronský, který dodnes přednáší ve slovenštině. „Já jsem příslušník českého národa. [Ti] cítí sounáležitost s domovem, s jeho historií a kultúrou, ovládají jazyk, ale neznamená to, že nemůžou patřit k jinému etniku nebo mluvit doma jiným jazykem,“ dodává.
O bezvýhradném českém etniku lze také jen ztěží mluvit. To kvůli každému Švarcovi od Schwarze, Šmídovi od Schmidta, Tigridovi od Schönfelda, Grébovky od Gröbera, kvůli všem Klausům, Krausům a Grossům, a zejména pak kvůli největšímu z Čechů – Jaromíru Jägerovi.
Komu tedy náleží výročí 28. října? Čí republika slaví sto let od svého založení? Jaký národ? Byť byl význam otázky „kdo tvoří náš národ“ v posledním století okleštěn o podstatnou část našich Němců, Židů a Slováků, je to otázka, která se nevyhnutelně vrací. Bude tomu tak do té doby, než na otázku nalezneme odpověď a s tou se ztotožníme.
Dalším známým citátem prvního československého prezidenta je ten, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. Jedním z těch Masarykových byl ideál politického národa. Možná právě ten stojí dnes s ohledem na výročí za připomínku.
Globalizovaný svět jedenadvacátého století také není světem etnických států, nýbrž států politických národů, které si svou relevanci uchovávají v jednotě národní myšlenky. V České republice je národnost ústavně zakotvena jako svobodná volba, něco, co v sobě člověk cítí a k čemu se hlásí. I v dnešním státu žije velké množství lidí, kteří se zrovna nejmenují Přemysl, neskáčou a nejsou jako poleno, ale k českému národu patří a výročí 28. října patří všem, kteří tuto základní sounáležitost sdílí. Naplní Česká republika ideál politického národa?
Autor: Martin Taimr
FOTO: Wikimedia Commons/ Josef Jindřich Šechtl