Pojmy pravice a levice běžně používá veřejnost, novináři, politologové i populární kultura. Je nám ale jasné, co vlastně znamenají? Tento článek se pokusí vysvětlit, co si pod těmito dvěma pojmy máme představit.
Co je pravicové, co je levicové?
Co je pravicové, co je levicové?
Koupání ve vaně je pravicové
Sprchování zase levicové
Švýcarská čokoláda je pravicová
Nutella zase levicová
Bazény jsou pravicové
Jezera a moře levicové
Volný překlad částí italské populární písničky Pravice a levice od Giorga Gabera
Historie známého dělení na pravici a levici sahá až do období Velké francouzské revoluce. Souvisí s místy, která jednotlivé skupiny zaujaly na prvním zasedání Generálních stavů v roce 1789.1 Zatímco příznivci monarchie a starých pořádků seděli vpravo, zastánci změn seděli vlevo.
Proč je tak těžké definovat pojmy pravice a levice? První důvod spočívá v tom, že se jejich význam od Velké francouzské revoluce měnil. Stejné myšlenky, které byly v jednom období chápané jako levicové, byly v jiném období chápané jako pravicové. Například volný trh byl 19. století chápán jako levicový, zatímco dnes je chápán jako pravicový.2
Druhý důvod má spojitost se samotnou podstatou pojmů pravice a levice. Tyto pojmy označují opačné póly. To znamená, že když řeknete, že „jste pravicoví“, tak to automaticky znamená, že „nejste levicoví“. A naopak.3 Problém spočívá v tom, že tyto pojmy mají nejen popisný, ale také hodnotový význam. Pokud patříte k levici, nejspíš popíšete levici pozitivně a pravici negativně. A pokud patříte k pravici, učiníte to stejné, tady popíšete pravici pozitivně a levici negativně.4
Pravice pro svobodu a levice pro rovnost?
Často se má za to, že pravice je ta, která je více pro svobodu a levice je ta, která je více pro rovnost. Nedávno se tak vyjádřila i ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková:
„Když lidé bojují o lidská práva, mají pro to zpravidla dvě touhy. Touhu po svobodě. Ta je spíš pravicová. A touhou po rovnosti. Ta je spíš levicová. Když se to ale přežene s tou pravicovou touhou, zvrhne se v sobectví. A když se to přežene s tou levicovou, zvrhne se v závist.“5
Takové dělení je ale velmi problematické. Jednak se historicky za pravicová označovala ta hnutí, která bránila ancien régime, tedy staré absolutistické monarchie, zatímco za levicová ta, která tyto režimy chtěla reformovat, a to nejen směrem k větší politické rovnosti, ale také směrem k větší svobodě.
Zadruhé, označení svobody jako charakteristického rysu pravice je zavádějící i dnes. Problém spočívá v tom, že musíme rozlišovat mezi oblastí, kde by se svoboda měla uplatňovat. Má se za to, že typickým znakem pravice je, že prosazuje svobodu v ekonomické oblasti, což obvykle znamená volný trh a snahy minimalizovat zásahy státu do ekonomiky. Osobní svoboda, která se týká např. možnosti uzavírat stejnopohlavní manželství nebo otázek potratů je naopak spíše typickým znakem levice.
Ale ani takové dělení, podle kterého je levice pro osobní svobodu a pravice pro ekonomickou svobodu, by nebylo vyčerpávající. Např. libertariánské hnutí, které prosazuje jak osobní, tak ekonomickou svobodu, se řadí k pravici. K pravici se však řadí i některé konzervativní formace, které neprosazují ani ekonomickou, ani osobní svobodu. A nakonec, i ono slovo ekonomická svoboda je sporné, protože levicová hnutí často zdůvodňují zásahy do ekonomiky tím, že povedou k větším svobodám. Argumentují tak, že zásahy státu do ekonomiky ve prospěch chudých povedou k jejich větší svobodě tím, že zvětší jejich příjmy.6
Je tedy jasné, že svoboda nám k definici pravice a levice nepomůže.
Klíčem k definici pravice a levice je přístup k rovnosti
Definovat pravici a levici se snažil také italský politolog a právní teoretik Norberto Bobbio. Ten napsal v roce 1994 knihu Pravice a levice: Důvod a smysl rozdělení politické scény, která se po svém vydání stala bestsellerem. Jen v Itálii se jí prodalo přes 300 000 výtisků a byla přeložena do 19 jazyků).
Bobbio odmítá různé definice pravice a levice. Na základě podobných argumentů i výše zmíněnou definici, podle níž je znakem levice rovnost a znakem pravice svobod. Nakonec dospívá k závěru, že jediným kritériem, podle kterého můžeme rozlišovat pravici a levici je přístup k rovnosti. Říká, že lidé mají některé věci společné a v jiných věcech jsou odlišní. Například všichni lidé jsou smrtelní, ale každý zemře jinak. Nebo každý člověk mluví nějakou řečí, ve světě ale existují tisíce jazyků. Bobbio uvádí, že stoupenci rovnosti, tedy levice, zdůrazňují více věci, které mají lidé společné, zatímco stoupenci hierarchie, tedy pravice, zdůrazňují spíš to, v čem se lidé odlišují.7
Podle Bobbia pravice a levice nejsou pojmy absolutní. Pouze totalitní ideologie prosazují rovnost ve všem (komunismus) nebo nerovnost ve všem (fašismus). Pokud se ale zaměříme na systémové a demokratické strany, tak všechny prosazují alespoň určitou míru nerovnosti a určitou míru rovnosti. Například levicové strany mluví o rovnosti ve smyslu snižování ekonomické nerovnosti, téměř nikdy tím ale nemyslí absolutní rovnost ve všem. Stejně tak pravicové strany vždy prosazují alespoň nějakou míru rovnosti, například rovnost před zákonem nebo politickou rovnost (jeden člověk, jeden hlas). Přesto ale podle Bobbia můžeme rozlišit, že některé demokratické strany jsou více a jiné méně rovnostářské.
Má dělení na pravici a levici dnes ještě smysl?
Bobbio v knize pravice a levice také reaguje na kritiky, kteří říkají, že dělení na pravici a levici v dnešní době už nemá smysl. Bobbio tvrdí, že politika je ze své podstaty konfliktní a proto dělení na pravici a levici smysl má.8
Anthony Giddens shrnuje, co považuje Bobbio za příčinu toho, že se diskutuje o tom, zda dělení na pravici a levici má smysl:
„Bobbio píše, že když jsou strany nebo politické strany víceméně v rovnováze, o relavanci rozdělení na pravici a levici se tolik nepochybuje. Pokud však jedna získá převahu nad druhou a stane se jedinou politickou silou, začnou mít obě strany na zpochybnění tohoto rozlišení zájem. Silnější straně jde o to, a Margaret Thatcherová je toho důkazem, aby mohla prohlašovat, že „neexistuje jiná alternativa“. Slabší strana, jejíž étos se stal nepopulárním, se snaží převzít některé z postojů svého oponenta a propagovat je jako své vlastní. Klasickou strategií prohrávající strany je vytvořit „syntézu protichůdných názorů se záměrem prakticky zachovat co nejvíce ze svých vlastních pozic."9
Giddens ukazuje na dva ukázkové případy, kdy nastala výše popsaná situace. První je období po druhé světové válce. Tehdy se zdiskreditovala pravice, která byla spojována s nacismem a fašismem. Byla to tehdy pravice, která prohrávala souboj pravice a levice. Pravice přijala tehdy za své mnohé myšlenky levice.10 V kontinentální Evropě se prosadily křesťanskodemokratické strany, které prosazovaly sociálně tržní hospodářství.11V Británii pak Konzervativní strana přijala za svou vlastní variantu sociální demokracie.12 Proto se hovoří o sociálnědemokratickém konsensu.
V 70. letech a zejména pak v 80. letech dochází k obratu. Spolu s příchodem Reagana a Thatcherové se začíná prosazovat přesně opačná politika založená na nízkých daních, privatizaci a minimalizaci zásahů státu do ekonomiky. Tentokrát se zdiskreditovala levice. K jejímu úpadku vedly zejména tři skutečnosti: 1. změna sociální struktury společnosti a zejména ztenčování se dělnické třídy 2. krach ekonomického modelu založeného na státních zásazích během stagflace v 70. a 80. letech v USA a VB 3.pád komunismu ve východoevropských zemích.13 Ralf Dahrendorf v roce 1983 poznamenal: „Sociálnědemokratické století skončilo“.14
Levice na tento obrat reagovala v 90. letech posunem směrem k politickému středu, pro který se ustálil pojem třetí cesta. Tento posun byl na krátkou dobu úspěšný. Po světové ekonomické krizi z roku 2008 ale začaly nové politické posuny, které dosud neskončily. Dochází k úpadku tradičních stran a objevují se nové politické formace. Tato hnutí sebe sama často označují jako centristická nebo dělení na pravici a levici přímo odmítají, přesně jak to popisuje Bobbio. V rámci objektivity nebudu ukazovat na konkrétní příklady, pouze podoktnu, že taková hnutí bychom našli ve většině zemí světa.
Politický střed a extrémismus
Samozřejmě existuje něco jako politický střed. Bobbiovo pojetí pravice a levice je relativní. Teoreticky by tedy mohlo existovat něco přesně uprostřed politického spektra. Jenomže to je něco nereálného. Politická formace má vždycky blíž bud k pravici nebo levici. Mluvíme tedy o levém středu nebo pravém středu. Že by nějaká formace skutečně měla stejně blízko k pravici, jako k levici, se stává jen výjimečně.
V této souvislosti bych ještě zmínil, jak Bobbio zdůvodňuje skutečnost, že krajně pravicové a krajně levicové strany mají na některé věci stejné názory. Bobbio to přičítá právě jejich radikálnosti. Krajně levicové a krajně pravicové strany sdílí odpor k současnému politickému uspořádání. Ale právě kvůli své radikálnosti a nekompromisnosti spolu nikdy nedokážou vládnout.15
Kritika
Bobbiova definice pravice a levice není jediná. Cílem tohoto článku nebylo představit jednoznačnou definici pravice a levice, ale pouze představit definici nejvlivnější. Někteří politologové zpochybňují samotnou existenci dělení na pravici a levici. Norberto Bobbio nebyl jen politolog, ale také právní teoretik. Na závěr bych věnoval krátce pozornost jeho pojetí sporu mezi jusnaturalismem a právním pozitivismem. Aleš Gerloch o něm píše:
„Spor mezi jusnaturalismem a juspozitivismem v právní vědě se snaží co nejvíce zrelativizovat. Podle něj se sporem těchto dvou koncepcí zbytečně rozptylují síly. Představují jen dva krajní póly teorií práva mezi nimiž mají místo další (zprostředkující) teorie.“16
Nápadnost mezi Bobbiovým pojetím vztahu pravice a levice a vztahem mezi dvěma směry právního myšlení je zřetelná.
Autor: Jakub Gogela
Bibliografické citace:
1 HEYWOOD, Andrew. Politologie. 3. vyd. Přeložil Zdeněk MASOPUST. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 320
2 GIDDENS, Anthony. Třetí cesta: obnova sociální demokracie. Přeložil Kateřina GREGOROVÁ. Praha: Mladá fronta, 2001. s. 40
3 BOBBIO, Norberto. Pravice a levice: důvod a rozdělení politické scény. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. s.39
4 Tamtéž s.66
5 https://www.ceska-justice.cz/2019/11/ustavni-soudkyne-simackova-zlomem-pri-prechodu-od-totality-k-demokracii-bylo-prijeti-listiny/
6 ROOSEVELT, Franklin D. Za lepší svět: projevy z let 1941-1945. Přeložil František NOSKA. V Praze: Družstevní práce, 1947. Svět (Družstevní práce). s. 265
7 OBBIO, Norberto. Pravice a levice: důvod a rozdělení politické scény. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. s.90
8 GIDDENS, Anthony. Třetí cesta: obnova sociální demokracie. Přeložil Kateřina GREGOROVÁ. Praha: Mladá fronta, 2001. s. 41
9 Tamtéž
10 Tamtéž
11 HEYWOOD, Andrew. Politologie. 3. vyd. Přeložil Zdeněk MASOPUST. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 74
12 Tamtéž s.72
13 Tamtéž s. 84
14 http://denikreferendum.cz/clanek/15432-konec-stoleti-socialni-demokracie
15 BOBBIO, Norberto. Pravice a levice: důvod a rozdělení politické scény. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. s.53-61.
16 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 7. aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2017. s. 269
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons