Je až s podivem, v jaké oblibě mají historické události rády číslici 8. Právě tato „osmičková“ výročí letos průběžně připomínají nedávnou a mnohdy ne zcela veselou minulost. Jedním z nich je i uplynulých 80 let od podepsání Mnichovské dohody na konci září roku 1938. Ačkoli je na toto datum vzpomínáno dostatečně, učebnice dějepisu skoro bez výjimky opomíjejí jednu epizodu historie předválečného Československa, která se zásadním způsobem váže právě na Mnichov.
Opevnění, které obdivoval i Hitler
Právě o jeho pozůstatky dnes můžeme doslova zakopnout v celém pohraničí. A nejedná se o pozůstatky nepatrné, jejich rozměry i v dnešní podobě symbolizují předválečné odhodlání obyvatel Československa. Na rozdíl od hradů a zámků jsou to dnes bohužel spíše jakési relikty, pouhé součásti krajiny, přitom znalost jejich historického významu by měla být pro současnou společnost ne-li zásadní, pak alespoň dostačující. Naštěstí se dnes díky snahám dobrovolníků daří rekonstruovat a otevírat části opevnění veřejnosti, díky čemuž se rozšiřuje rok od roku i její povědomí o této kapitole našich dějin. Československé opevnění byl projekt, který neměl svého času obdoby a který vzbuzoval respekt i u samotného Adolfa Hitlera. Opevnění po vzoru francouzské Maginotovy linie, sestávající z linií těžkých a lehkých objektů po celém pohraničí, nás mělo jakožto velice zranitelný stát bránit vedle tehdy silně radikalizujícího se Německa.
Naděje, že nás tvrze ochrání před útoky
Severní hranici státu, která tehdy měřila 1545 kilometrů a táhla se až k Bohumínu, měla kopírovat linie těžkého opevnění sestávající z dělostřeleckých tvrzí od Ostravy až po Trutnov, chránit klíčová a strategicky významná místa a případně je ubránit před prvním náporem útoku. V průběhu výstavby se počítalo celkem se 17 dělostřeleckými tvrzemi – soustavami větších železobetonových bunkrů s různou funkcí vzájemně propojených podzemními chodbami, ležícími desítky metrů pod povrchem. Dále byly stavěny objekty lehkého opevnění, tzv. řopíky. Jejich název pochází pravděpodobně ze zkratky ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací, což byl výkonný orgán Rady pro opevňování, mající na starost stavbu opevnění. Celkem mělo být postaveno okolo tisíce těžkých a patnácti tisíc lehkých objektů. První impuls ke stavbě vznikl v roce 1933, kdy se Hitler dostal v Německu na post říšského kancléře a tudíž k moci. Vzhledem k výraznému nepoměru sil obou států bylo téměř nemyslitelné doufat, že by Československo i v případě všeobecné mobilizace obstálo. V utajení a pod dozorem vojenských hlídek na nich pracovaly tisíce dělníků, mnohdy dovezených až z ciziny. Do konce září roku 1938, kdy po přijetí Mnichovské dohody bylo čs. pohraničí bez boje odstoupeno Německu, bylo stavebně dokončeno 5 tvrzí. Většina skončila v různých fázích výstavby, práce na některých se teprve měly zahájit. Nacisté se po obsazení Sudet zaměřili na získávání materiálu a zkušeností pro zbrojní průmysl. Osud opevnění byl Mnichovskou dohodou tudíž takřka zpečetěn.
Mělo smysl na výstavbu utratit miliardy?
Náklady stavby včetně vyzbrojení by dosáhly přibližně 11 miliard československých korun. Převedeno na dnešní měnu – cena půllitru piva se ve 30. letech pohybovala okolo 1,5 koruny, dnešní půllitr odhadneme s trochou rezervy průměrně na 35 korun. Pokud tedy měny srovnáme podle tohoto klíče a přepočítáme částku 11 miliard, dostaneme se na hodně přibližný výsledek 256,7 miliardy. Nabízí se myšlenka, zda to vůbec mělo smysl. Zda pro Československo, drobný stát takřka obklíčený mocnostmi, se kterými si v té době moc nerozumělo, byl skutečně tak rozsáhlý, náročný a drahý projekt, navíc s plánovaným datem dokončení v roce 1946, při tehdejším nejistém vývoji událostí to nejlepší řešení. A konečně velice sporná otázka, která vyvolává vášně a nekonečné diskuze i po 80 letech – měli jsme se v roce 1938 bránit? A ať už s dokončeným opevněním nebo ne, ubránili bychom se? Jednoznačnou odpověď takhle jednoduše bohužel nenalezneme.
Zájem veřejnosti o zbytky opevnění stoupá
Dostáváme se zpět do současnosti, kdy jsou dopady Mnichova a 2. světové války tu a tam dodnes patrné a možná nejpatrnější z nich jsou právě zbytky betonových bunkrů. Ve vlastnictví armády už je ale většinou nenajdeme – například jen řopíky se běžně rozprodávají za desítky tisíc korun, mnoho objektů těžkého opevnění nese status kulturní památky a je přístupno veřejnosti. Bunkry a tvrze jsou dnes zrekonstruované a v provozu často díky mnohaletému úsilí spolků a sdružení dobrovolníků a nadšenců, pro které práce na opevnění tvoří po desítky let smysluplné trávení volného času. Obvyklé je i propojení objektů s naučnými stezkami nebo turistickými trasami. Minulostí už je i zaměření na vojenské nadšence a takzvané „bunkrology“. Prohlídka většiny tvrzí dnes počítá především se zájmem laické veřejnosti. Tento zájem skutečně rok od roku stoupá. Jedním z takto přístupných objektů těžkého opevnění je nedokončená tvrz Stachelberg na Trutnovsku, českým názvem Ježová hora. Měla se svými 12 nadzemními objekty a rozsáhlým podzemím o délce 3,5 kilometru tvořit největší tvrz v Československu a pátou největší tvrz v Evropě. Dnes je jediným objektem se zpřístupněným nedostavěným podzemím, betonáž se zde stihla dokončit z pouhých 10 %. Některé z dalších veřejnosti přístupných tvrzí se nachází dál na východ v Orlických horách, například tvrze Hanička, Bouda, Dobrošov či pěchotní srub Březinka. Jednou z pěti stavebně dokončených tvrzí je i tvrz Hůrka u města Králíky, dnes fungující jako muzeum.
Můžeme jen doufat, že zájem veřejnosti o moderní historii neutichne, naopak, že bude stále stoupat. A existuje i mnohem pošetilejší sen, totiž že si z této historie vezmeme příklad. To už je ovšem pouze na nás.
