JUDr. Martin Foukal je notářem v Praze, bývalý dlouholetý prezident a současný čestný prezident Notářské komory České republiky. Pro naši redakci odpovídal na dotazy ohledně vstupu mladých právníků do notářského odvětví.
„Neznám případ, kdy by z notářství někdo odešel. Kdo notářství pozná, tak z něho neutíká. Notářství není pro zlatokopy a kariéristy. Je to povolání, které má vnitřní hodnotu.“
Proč jste se rozhodl právě pro notářské povolání? Co bylo vaší hlavní motivací pro výběr tohoto, a ne jiného právního odvětví?
V době, kdy jsem končil školu, jsem byl na své životní křižovatce, zda se stát muzikantem a nebo setrvat u profese, kterou jsem právě dostudoval. V mém rozhodnutí hrál velkou roli můj otec, který měl mezi svými přáteli notáře, který byl státní vedoucí notář na Praze-Východ, a tak jsem o této profesi začal hodně přemýšlet. K tomu finálnímu rozhodnutí musím taky přičíst to, že bylo období hluboké totality a jednalo se tak o státní notářství a pokud člověk neměl "čistý kádrový profil", bylo těžké se na tuto pozici dostat.
Co vás nejvíc na začátku vaší profese překvapilo?
Překvapilo mě, kolik skvělých lidí zůstalo na této periferii justice. Tomuto odvětví se říkalo dopadiště justice, jelikož bývalí soudci, náměstci a další, když se znelíbili komunistickému režimu, byli přeřazováni ze svých vysokých postů až skončili ve státním notářství. Naštěstí na mě nebyly vznášeny nároky politické angažovanosti.
Snažil jste se ze začátku skloubit notářskou práci s hudbou?
Ano. Když jsem nastupoval, tak jsem zneužíval přízně mého nadřízeného, neboť to byl přítel mého otce. Pokud jste v tehdejší době chtěl hrát, tak jste musel mít souhlas zaměstnavatele. Tak jsem se svého nadřízeného často ptal, zda mi to povolení dá. Zpětně to beru jako velmi drzé chování. Začínal jsem v novém zaměstnání a kladl jsem si podmínky. Kromě hudby jsem se snažil práci skloubit ještě se sportem. Obojí mi bylo mým zaměstnavatelem přislíbeno, avšak po nějaké době jsme měli rozhovor, kdy mi řekl, zda si dokážu představit hrát do noci v klubech, a přitom si udržovat důvěru a vážnost mého povolání. "To přeci nejde dohromady," řekl mi a měl pravdu. Postupem času myšlenka na to, že budu muzikantem odešla, ale trvalo to dlouho.
Postupně notářství vytlačilo muziku na okraj. Měl jsem rodinu, děti a další priority. Nicméně skutečně pochopit notářství se mi podařilo až po dvou letech, kdy jsem složil justiční zkoušku. Nastoupil jsem do státního notářství v Benešově, kde jsem potkal řadu lidí, kteří měli rozhodující roli v mém utváření povědomí o notářství.
„Výmluvy, že jsem seděl úplně vzadu a prezenční listina se ke mě nedostala, neexistovaly. Kantor moc dobře věděl, jakou hru s ním hrajeme.“
Považoval byste sám sebe v době svých studií za premianta?
V žádném případě. Celé studium jsem absolvoval s velkou lehkostí. Velmi mě zaujalo římské právo a po dokončení zkoušky právě z tohoto předmětu jsem si kladl otázku, co tady po zbytek těch let budu dělat, když většina práva vychází právě z toho římského. V dalších ročnících se mi zdálo, že se právo pěkně komplikuje, neboť se zaměřuje na jednotlivé obory a pro veřejnost je to velmi těžce srozumitelné a na to se mi po celé té době názor nezměnil.
Domnívám se, že jste mi právě prozradil váš nejoblíbenější předmět na fakultě...
Během studia mě zaujalo spoustu předmětů, ale ano, římské právo mě velmi bavilo. Snažil jsem se ho učit poctivě a z těch znalostí žiju dodnes, neboť občanský zákoník je na těchto principech postavený. Také se mi díky římskému právu daří pochopit kontinentální právní systém, se kterým je notářství bytostně spojeno.
Jaký byl pro vás tehdy vysloveně neoblíbený předmět?
Politicky zabarvené předměty. Politická ekonomie, ta to měla přímo v názvu a nikdo také neměl rád Dějiny mezinárodního dělnického hnutí. Všechny předměty, které měly tento politický nádech, jsem snášel velmi těžko.
V současnosti není mezi studenty úplně obvyklé navštěvovat přednášky. Jak jste na tom byl vy?
Pokud se jednalo o zajímavého přednášejícího, tak jsem chodil na přednášky rád. Dělal jsem si poznámky a byl jsem poctivý. Myslím si, že osobní přístup se projeví u zkoušek. Pokud je pro vás přednášející vzorem a zaujme vás jeho projev, tak si odnesete mnohem víc. Pokud ne, tak na přednášky studenti nechodili, jelikož by si stejně nic nezapamatovali a kompenzovali to rychlým samostudiem těsně před zkouškou.
Takže jste je navštěvoval pravidelně?
Z dnešního pohledu bych byl nejspíš brán za "šprta", avšak tehdy to byl standard. Přednášky nebyly povinné, ale semináře byly evidovány. Jednotliví učitelé si vedli prezenci a při zápočtech jsme čelili řadě dotazů na naši docházku. Výmluvy, že jsem seděl úplně vzadu a prezenční listina se ke mně nedostala, neexistovaly. Kantor moc dobře věděl, jakou hru s ním hrajeme.
Kdybyste mohl dát radu svému tehdejšímu já, která by to byla?
Vůbec nic bych neměnil. Těšil jsem se na všechno, co přijde. Mně se můj život moc líbí a vím, že to nejspíš zní pyšně, ale svého života si vážím se všemi jeho komplikacemi a nešťastnými chvílemi. Všechno mě to obohatilo a jsem rád, že jsem se tomu nevyhýbal a se všemi překážkami jsem se snažil bojovat, protože mě naučilo se s tím vším vyrovnat.
„Odměnou pro vaši práci nejsou peníze, ale pocit toho, že jste pomohl a usnadnil lidem život.“
Jak byste porovnal notářskou odbornou zkoušku vůči jiným právnickým zkouškám?
Notářská zkouška je postavená na roveň ostatním právnickým zkouškám. Všechny tyto odborné zkoušky jsou náročné. Vysoká náročnost notářské zkoušky je na místě. Zkoušející mé justiční zkoušky zahrnovaly kromě trestního práva také zkoušky z civilního hmotného a procesního práva. Psali jsme rozsudek s odůvodněním a následně to se zkoušejícím rekapitulovali. Velká část zkoušky se pak věnovala notářské činnosti. Díky obsahu zkoušky tedy nebyl problém přejít do justice jako takové.
Specialitou při vstupu do notářské profese je dvojstupňovost notářského kandidáta a koncipienta. Jak se k tomuto institutu stavíte vy? Jaká má podle vás dvojstupňovost odůvodnění?
Celý tento proces má hlubokou logiku, která se navíc opírá o tradici. Notářský koncipient je ten, který je po absolvování právnické fakulty přijat do notářského úřadu a následně je zapsán do seznamu koncipientů v notářské komoře. Poté nastoupíte do této profese a je vám vaším nadřízeným uděleno částečné pověření. Je obecně známo, že postupem času se z částečného pověření stane úplné. Tento čas před notářskou zkouškou je velmi důležitý. Musíte pochopit tuto profesi od úplného základu. Je nutné se tím prokousat. Po složení zkoušky má poté notářský kandidát mnohem vyšší kompetence a po stanovené minimální lhůtě se pak může ucházet o notářský úřad. Je třeba si uvědomit, že ačkoliv se tato pozice ze zákona nazývá notářský kandidát, tak není třeba aby se takový člověk stále o něco ucházel. Naopak někomu může toto postavení z osobních důvodů vyhovovat více než samotná práce notáře, která je do vysoké míry prací manažerskou.
Lze očekávat zřetelný rozdíl v materiálním zabezpečení při přechodu z koncipienta na kandidáta?
Je to možné, avšak úplně bych na to nespoléhal. V průběhu praxe se koncipient vyvíjí a jeho míra zodpovědnosti se zvyšuje. Čím je koncipient šikovnější, tím má více práce a je jasné, že se to na jeho finanční odměně odrazí. Také se zlepšují ekonomické podmínky notářských úřadů, ale je potřeba vycházet z toho, že mzda se platí z toho, co se vydělá. A na otázku rozdílu platu kandidáta a koncipienta… Kandidát by měl být schopen uživit svou rodinu, postavit dům a dobře zabezpečit svou rodinu. To však mluvím o velkých městech. V malých městech je situace horší.
Jak často se stává, že se kandidát stane plnohodnotným zástupcem notáře?
Velmi často. Každý notář, který má šikovného kandidáta, toho opravdu rád využije. Rozšiřuje tím kapacity úřadu a pokud je práce celého týmu kvalitní, tak se tam lidé rádi vrací a kapacita kandidáta je využívána naplno. Pokud je notářský kandidát pracovitý a šikovný, tak je velká šance, že se zástupcem stane.
Je podle vás dobře, když mladí absolventi během tříleté povinné praxe střídají různá právní odvětví?
Získání zkušeností z jiných oborů je podle mě velkým kladem. I v mé kanceláři mám mnoho koncipientů, kteří to tak udělali. Jeden z nich dospěl k tomu, že se mu notářské práce líbí, jelikož se jedná o nestranný obor. Jestliže někdo získá zkušenosti z jiného oboru, tak je to přínosem, ale není to podmínka.
Jak probíhá konkurzní řízení na získání úřadu? Co se hlavně během tohoto řízení hodnotí?
Nejedná se o prioritně o odborné otázky, jelikož kandidát své znalosti dokázal právě u notářské zkoušky. U konkurzu by se měly hodnotit dovednosti pro vedení konkrétního notářského úřadu. Nepopírám však, že u řízení nedochází k opakováním některých notářských znalostí s ohledem na aktuální dění. Větší důraz je však kladen na dotazy, jak uchazeč zajistí chod kanceláře. Kde uchazeč sebere zaměstnance, jak úřad povede, jaké zajistí důstojné prostředí pro své zaměstnance. Také bych se zde rád ohradil vůči jedné pomluvě, se kterou jsem se během života setkal. Donesla se ke mně informace, že na notářské úřady se prý hlásí stovky uchazečů a že, chce-li někdo vyhrát, musí mít v kapse alespoň milion. Toto v žádném případě není a nikdy nebyla pravda.
Čím bych mohl podpořit své šance vyhrát konkurz a získat notářský úřad?
Člověk musí být sám k sobě objektivní. Musíte si umět přiznat, zda na to máte. Pokud mám pochybnosti, že bych to nezvládl, tak bych své rozhodnutí měl zvážit. Vítězství v konkurzu ještě nic neznamená. Nezaručuje mi to úspěšnost mé profese. Být notářem je služba veřejnosti a pokud budu sloužit špatně, poškodím tím jméno celého úřadu. Dalším faktorem je to, že bych měl působit sebevědomě a dát najevo, že úřad zvládnu vést.
Stává se často, že u konkurzu uspěje výrazně mladší kandidát nad starším?
Často. Ne vždy je na konkurzu přetlak. Ve velkých městech se hlásí 5 až 10 uchazečů a pokud ten nejmladší je nejlepší, tak komisi přesvědčí a na věku nezáleží.
Často se stává, že notářem se jsou lidé, kteří toto povolání mají v rodině. Jak často se tedy stává, že notářem se stane člověk, který notářskou zkušenost z rodiny nemá?
Podle mě to není pravda. Znám spoustu notářů, kteří si toto povolání v rodině „nedědí“. Ale je třeba poznamenat, že dítě, kterému se od útlého věku dostávalo znalostí z tohoto oboru, tak má větší předpoklady být v notářské profesi mnohem úspěšnější. Chápe tu profesi.
Jaký by byl podle vás ideální kandidát do notářské funkce?
Vedle právního vzdělání to musí být člověk, který má nadhled, empatii a předvídavost. Lidé ve vás musí mít důvěru. Také to musí být člověk, který umí přecházet sporům, šetří to tak vaše zdraví, nervy i peněženku. Odměnou pro vaši práci nejsou peníze, ale pocit toho, že jste pomohl a usnadnil lidem život.
Dá se notářství považovat za stresující povolání?
Podle mě to není tak stresující jako práce advokáta, soudce či exekutora. Jsou dle mého názoru vystavěni mnohem většímu tlaku. Ale i u nás zažíváme často stresující momenty, některé příběhy lidí vás do stresu prostě dostanou. Také vás do stresu může dostat vysoká míra odpovědnosti.
Je podle Vás důležitá jazyková vybavenost kandidáta na notářský úřad?
Pokud se ucházíte o úřad v České republice, tak to stěžejní není. Pokud vás však hodnotí mezinárodní komise a ucházíte se o úřad v zahraničí, tak pochopitelně to je velmi důležité, aby kandidát byl jazykově vybaven. Avšak nejde jen o výběrové řízení. Součástí naší práce je být neustále ve střehu a znát novinky ze svého oboru. Na prvním místě však není angličtina, ale francouzština. Po ní španělština a až na třetím místě je již zmíněná angličtina.
Jak prostupné je notářské povolání? Kdybych vedl notářský úřad a v průběhu života si to rozmyslel a rozhodl se pracovat v advokacii, bude to podle vás možné? Nebo pokud se někdo stane notářem, tak standardně zůstane notářem až do důchodového věku?
Odpovím na to statisticky. Od roku 1993 do současnosti odešel, podle mých informací, pouze jeden člověk, a to především v souvislosti s velkým tlakem, který byl na toho člověka vyvíjen. Podle mých informací pracoval velmi nestandardním postupem a byl to relativně mladý člověk. Jinak neznám případ, kdy by z notářství někdo odešel. Kdo, notářství pozná, tak z něho neutíká. Na druhou stranu jsem neviděl žádného notáře, který by měl nejnovější modely aut a jezdil na půlroční dovolenou. Notářství není pro zlatokopy a kariéristy. Je to povolání, které má vnitřní hodnotu.
„Každý den se něco děje. Každý den přijdu z práce a říkám si, že jsem bohatší o zkušenosti lidí, kteří ke mně ten den přišli.“
V poslední době se rozrůstá diskuze o nahrazování právnické práce moderními technologiemi. Co si o tomto tématu myslíte vy – ke vztahu k notářství?
Jako všechny obory, tak i notářství bude čelit tomuto tlaku a určitě se tomu neubrání. Náš obor je otevřený vůči moderním technologiím a v této oblasti jsme na velmi vysoké úrovni. Dokonce si troufám říct, jsme v tom nejdál. Určitě se nás ale tento trend dotkne jako např. blockchain, uzavírání smluv na dálku při zjišťování totožnosti pomocí elektronických občanských průkazů apod. Určitě to bude v brzké budoucnosti aktuální téma. Je potřeba do hloubky zanalyzovat, co to bude znamenat pro notářství. Protože kromě zjišťování totožnosti spočívá zásadní přidaná hodnota notářské práce ve zjišťování opravdové vůle účastníků, což může být elektronicky komplikované. Budou se hledat kompromisy, jak skloubit výhody technologií a základní atributy, které notářství nabízí – právní jistoty, takže toto téma je velmi otevřené.
Podělil byste se na závěr se čtenáři o nějakou Vaši osobní kuriózní, nebo zajímavou příhodu, spojenou s Vaší prací notáře?
Každý den se něco děje. Každý den přijdu z práce a říkám si, že jsem bohatší o zkušenosti lidí, kteří ke mně ten den přišli. Těch příběhů, obzvlášť těch kuriózních je celá řada. Jedná se hlavně o pozůstalostní řízení. Ale jeden příběh je hodně zajímavý. Jednalo se o valnou hromadu významného podnikatele a jedním z úkonů, který měl onen večer proběhnout bylo vydání akcií jedné společnosti, jejíž zástupce se valné hromady účastnil. Na stole, kde se dokumenty podepisovaly, ležely pistole, aby se tím dalo najevo, že pokud akcie převedeny nebudou, tak nastane problém. Po podepsání dokumentů však došlo k nečekané události, kdy jeden muž, před nímž akcie ležely, položil z ničeho nic odznak soudního exekutora a usnesení o tom, že je pověřen úkony v exekučním řízení na stůl, řekl, že akcie se zabavují, a vyběhl ven, kde ho čekalo již nastartované auto. To poté dramaticky odjelo ze dvora, a ještě stihlo pobourat ostatní parkující vozy. Nikdo v místnosti nebyl schopen reagovat.
Autor: Jiří Hartmann
Foto: Jiří Hartmann