Je jednou ze dvou soudkyň Ústavního soudu České republiky, ale na Ústavním soudu působila již dříve, a sice coby asistentka soudce federálního Ústavního soudu JUDr. Antonína Procházky. Soudkyní se stala, jak sama říká, „anglosaským způsobem“, od roku 1994 až do roku 2009 totiž působila coby advokátka. Působí rovněž v Benátské komisi Rady Evropy a na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Je nám velikou poctou, že rozhovor Časopisu Viktorin poskytla soudkyně Ústavního soudu, JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D.
Paní doktorko, letos si připomínáme kulaté výročí Sametové revoluce, která před třiceti lety zásadně zasáhla do životů všech občanů tehdejšího Československa a předznamenala významné politicko-společenské změny. Jaké máte Vy vzpomínky na události Listopadu 1989?
Já jsem v té době už několik měsíců pracovala jako právnička na hygienické stanici. Byť jsem se nikterak aktivně nepodílela na odporu proti tehdejšímu režimu, stejně i na mém případě je vidět jeho nespravedlnost tehdejšího režimu. Absolvovala jsem s červeným diplomem, vyhrávala jsem studentskou vědeckou odbornou činnost, pracovala na fakultě jako pomocná vědecká síla, ale to nikoho nezajímalo. Nenašla jsem práci ani v advokacii, ani nemohla zůstat na fakultě. Nebyla jsem totiž ve straně a neměli jsme dost známých na těch správných místech. Takže i mně se Listopadem vše otevřelo – možnost žít nějakou dobu na Západě, pracovní nabídky, svoboda.
To nejkrásnější, nač si z konce roku vzpomínám, však byly lidské tváře – všichni byli krásnější a oduševnělí, byli na sebe milí a v očích jim zářila naděje. Je mi moc líto, že teď už lidé takové tváře nemají.
Když došlo u nás k pádu totalitního režimu, jaká byla Vaše představa dalšího směřování českého národa a nakolik byla naplněna?
Musím se přiznat, že jsem žádné speciální představy neměla, bylo mi čtyřiadvacet a užívala jsem si svobodného života. Bylo mi jasné, že teď už se nemáme nač vymlouvat a můžeme všichni ukázat, co v nás je. Byla jsem šťastná, že jsme součástí Evropy a věřila, že dáme do pořádku zničené životní prostředí. Z dnešního pohledu mne nejvíce mrzí, že je u nás tolik lidí, kteří nepovažují za důležité vytvářet aktivně společnou Evropu, a pak to, že řešíme zástupné problémy, ale ochraně klimatu, přírody, krajiny a zvířat nevěnujeme dostatek pozornosti.
V jednom rozhovoru (Ad Notam 3/2019) jste uvedla, že vám bylo líto rozpadu Československé federace – mohla byste to prosím rozvést?
Vždy jsem vnímala, že mou vlastí je Československo, ráda jsem jezdila do Bratislavy i Tater, mám ráda slovenskou kulturu i slovenštinu. Dobře se cítím ve městech či státech, v nichž žije více národů, diverzitu považuji za přidanou hodnotu. Věřím tomu, že vztahy i věci se mají opravovat, a ne vyhazovat. Na druhou stranu respektuji, když se nějaký národ rozhodne odtrhnout od celku, v němž není spokojen. A je mi líto, že jsme nedokázali včas proměnit Československo tak, aby v něm Slováci byli spokojeni.
Ve svém příspěvku v Komunistickém právu v Československu jste napsala: „Dědictví etatismu našeho právního systému před rokem 1989 je i po dvaceti letech živější, než bychom si rádi připouštěli.“ Platí to i po třiceti letech?
Ano, platí. Příliš mnoho toho očekáváme od státu a dáváme mu příliš mnoho moci nad našimi životy. Stát je tady, aby vytvářel prostor pro svobodný rozvoj jednotlivce, a má zasahovat do lidské svobody jen tehdy, když někdo škodí druhým. Určitě je třeba, aby měl stát některé veřejné politiky – staral se o školství, zdravotnictví, ale též o ochranu slabších (seniorů, osob s postižením a podobně) či třeba o politiku dostupného bydlení (a to jak pro lidi, žijící na ulici, tak i pro normální mladé rodiny). Přijde mi ale divné, aby nás nechávalo klidným, že stát sleduje své občany na každém kroku nebo že jim předepisuje, jak se mají chovat – například chránit si zdraví předepsaným způsobem. Na jednu stranu máme od státu příliš mnoho očekávání, na druhou stranu jsme ochotni nechat příliš mnoho ze svých svobod v jeho rukou.
„Svou práci si každodenně užívám.“
S obnovou demokracie a právního státu je bezpochyby spojena i obnova Ústavního soudu. Na Ústavním soudě ČSFR jste působila jako asistentka soudce Antonína Procházky. Jaké byly Vaše začátky na Ústavním soudě?
Setkání s Antonínem Procházkou bylo pro mne velkou inspirací, od té doby říkávám, že nejlepší kvalifikace na ústavního soudce je strávit několik let ve vězení za svoje názory a víru. Pro mne osobně bylo významné i setkání s dalšími federálními ústavními soudci, Jiřím Malenovským a Vierou Strážnickou, i díky nim jsem si potvrdila, že pro ochranu lidských práv je zásadním instrumentem mezinárodní právo a naše zapojení do evropských a globálních struktur tato práva ochraňujících.
I poté, co jste se stala advokátkou, jste v mnohých kauzách zastupovala klienty před Ústavním soudem. Který případ považujete za svůj největší úspěch?
Největší radost mi udělal určitě první úspěch, kterého jsem dosáhla. Ještě jako advokátní koncipientka jsem v roce 1993 získala „z ulice“ klienta, jemuž byl odebrán syn do dětského domova bez rozhodnutí soudu. A já jsem spojila s jeho stížností i návrh na zrušení ustanovení zákona o rodině ještě z doby komunistického režimu, který umožňoval odebírání dětí bez rozhodnutí soudu v rozporu s novou Listinou základních práv a svobod. Mou radost nijak nezkalila ani skutečnost, že ústavní stížnost v té věci ani není podepsána mým jménem, ale advokátem, u nějž jsem tehdy působila. Díky této věci jsem zjistila, že mám na to najít a identifikovat ústavněprávní problém a přesvědčit ústavní soudce, aby mému klientovi vyhověli.
Pokud byste měla vybrat jeden nález Ústavního soudu ČR z jeho prvního období (1993–2003), který by to byl a proč?
Hned si vzpomenu na nález zpravodaje Vladimíra Čermáka ke změně volebního systému. Důležitý je jak pro českou politickou a právní kulturu, tak i pro mne osobně. Byl to takzvaný velký volební nález, jímž v roce 2001 Ústavní soud zastavil snahu stran opoziční smlouvy změnit volební zákon do Poslanecké sněmovny tak, aby měl většinotvorné výsledky, přesto, že máme v Ústavě zakotveno, že jsou volby do dolní komory parlamentu založeny na systému poměrného zastoupení. (Ostatně nebyl to jediný plod opoziční smlouvy, který jsem v zastoupení senátorů z Klubu otevřené demokracie Ústavnímu soudu úspěšně předložila, další byl třeba zákon o církvích a náboženských společnostech.)
Nicméně u toho velkého volebního nálezu jsem, zastupujíc senátory, seděla vedle prezidenta Václava Havla, který zákon též napadal. A on mne pochválil, jak jsem to pěkně před soudem řekla.
Jaký je Váš názor na způsob výběru soudců Ústavního soudu, podobný tomu americkému? Jaké máte vzpomínky na pověstné „grilování“ před Senátem?
Je to způsob, který nám vybrali otcové zakladatelé naší Ústavy, a nepovažuji jej za špatný. Možná není tak zcela odpovídající naší formě vlády, protože dává prezidentovi poměrně vysokou míru pravomocí ve vztahu k ústavnímu soudnictví. Tím spíše, že si zatím vlastně každý prezident vytvořil svůj Ústavní soud. A když mu Senát nešel v jeho nominacích tzv. „na ruku“, tak prostě nejmenoval nikoho. Tak postupoval například Václav Klaus, za jehož prezidentování se Ústavní soud pomalu vyprazdňoval, až přestal být usnášení schopný.
A moje osobní zážitky? Jeden z mých aktuálních kolegů (tehdejší poradce místopředsedy Senátu Škromacha) se podílel na vytvoření dokumentů, které mne měly očernit u tehdy nejsilnějšího sociálně demokratického klubu. Takže to pro mne bylo docela těžké tuto kampaň překonat. Potěšilo mne ale, že se mi podařilo senátory i tak přesvědčit, že budu dobrá soudkyně. Třeba ústavně právní výbor pro mne hlasoval 10:0.
Považujete pozici soudce na Ústavním soudě jakýmsi „právnickým Olympem“, tedy to nejvyšší, čeho může příslušník právnické obce dosáhnout?
Nikdy jsem nepřemýšlela o své práci jako o zdroji společenské prestiže. Soudce Ústavního soudu má mimořádně velkou odpovědnost – tu opravdu pociťuji velmi silně. Také je to nádherná práce, kterou si každodenně opravdu užívám. Ale co je to nejvyšší, čeho může právník dosáhnout? Pro mne je to být slušná, pomáhat lidem, inspirovat ostatní, aby se snažili být dobří – a je vlastně úplně jedno, na jaké pozici to děláte.
Soudcovská pozice s sebou nese určitá omezení svobody
Když jste byla 7. 8. 2013 jmenována ústavní soudkyní, stala jste se nejmladším jmenovaným do tohoto úřadu. Jaký to byl pocit?
Tehdy mi bylo 48, a když s tím názorem, že jsem moc mladá, kriticky vystoupil jeden z novinářů, komentovala jsem to tak, že mne to těší, málokdy ženě, které je 48, totiž říkají, že je příliš mladá. V minulých dekádách byli jmenováni i mladší lidé do funkce ústavního soudce, například Pavel Holländer měl v době svého prvního jmenování jen čtyřicet let, Iva Brožová 42 let, Jiří Malenovský měl při jmenování do federálního Ústavního soudu 41. Je zajímavé, že po mně byli jmenováni další tři soudci, kteří jsou mladší než já (Šimíček, Suchánek, Jirsa), to už však nikdo nijak netematizoval. Takže přede mnou i po mně byli jmenováni mladší lidé do funkce ústavního soudce, ale bylo to tématizováno jen v mém případě.
Jaké byly vaše první dny na Ústavním soudě? Co jste od svého nového povolání očekávala?
Velkou změnou pro mne bylo už to, když jsem se po více než patnácti letech v advokacii stala soudkyní. Pro soudcovské povolání jsem se rozhodla, ačkoli s ním přichází velké omezení svobody, nemůžete se úplně svobodně vyjadřovat, politicky a společensky angažovat. Důvod, proč jsem tato omezení na sebe vzala, byl ten, že jako soudkyně už jen nečekáte na to, zda pro své klienty vydobudete spravedlnosti, ale že máte vliv na to, jak se zákony vykládají a jak soudnictví funguje. Od práce na Ústavním soudě jsem očekávala hlavně, že to bude extrémně zajímavá práce s inspirativními kolegy, a tím nemyslím jen soudce a soudkyně, ale i členy mého pracovního týmu, a to se i naplnilo.
Co Vám pozice ústavní soudkyně vzala a dala?
Jak už jsem uvedla, soudcovská pozice s sebou nese určitá omezení osobní svobody, v každém okamžiku svého života bychom se měli snažit chovat tak, abychom nesnižovala důvěru lidí v soudnictví a ústavní pořádek v naší zemi. Také je s tou prací spojena vysoká míra odpovědnosti – otázky a pochyby, zda jsem rozhodla dobře, ale také, zda jsem vynaložila dost úsilí, abych ostatní přesvědčila o nejlepším řešení konkrétních případů.
A právě ta odpovědnost je také něco, co dává mému životu jakýsi větší smysl, takže totéž, co mne svazuje, mne současně rovněž obohacuje.
Přemýšlíte už o tom, kam budete dále směřovat, až Vám skončí mandát ústavní soudkyně?
Jako soudkyně Nejvyššího správního soudu jsem byla na Ústavní soud jen dočasně přeložena, po skončení desetiletého mandátu mám tedy příjemnou jistotu návratu na Nejvyšší správní soud. A navíc mám v hlavě ještě jeden sen. Vzpomínám si, jak jsem v roce 1990, když jsem pracovala jako au pair v Německu a chodila tam na přednášky z politologie a filozofie, na pár dní odjela stopem do Štrasburku, abych se podívala, jak vypadá Evropský soud pro lidská práva a v knihkupectví jsem si tam koupila knihu Vincenta Bergera o tamní judikatuře. A zamilovala se do toho, jak jiný to je způsob jejich rozhodování oproti tomu, co jsem znala od nás – jak lze na konkrétních lidských osudech vysvětlit důležitost a smysluplnost respektu k lidským právům. A vlastně od té doby jsem tomuto tématu věnovala svůj život, takže by mne velmi lákalo pokusit se být českou soudkyní ve Štrasburku.
Ale nedělám si žádné velké plány, třeba mne ještě čeká návrat do advokacie nebo práce se studenty, kterou považuji též za velký a krásný úkol.
Složité problémy nemají jednoduchá řešení
Znovu bych se vrátil k vašemu příspěvku v Komunistickém právu v Československu. Napsala jste, že se komunistický režim dostal k moci „politickým pučem podle legálních pravidel, byl ustaven i díky trhlinám a chybám v předchozím právním řádu či nedostatečnému zavedení demokratických regulí po předchozím totalitním režimu.“ Existuje zde i dnes tato hrozba?
Je dobré si uvědomovat, že sebelepší pravidla jsou zneužitelná či zrušitelná a že ani demokratický právní stát, který je tím nejméně špatným způsobem vládnutí, které si lidstvo zatím vyzkoušelo, nám nebude fungovat, když se o něj nepřičiníme. Demokracie i právní stát znamená každodenní práci, na kterou nesmíme ani jako představitelé státu, ani jako občané či právníci nikdy rezignovat. A i snahy v jiných zemích o změnu politického režimu z liberální demokracie či velké zásahy do nezávislosti justice, bez níž právní stát není funkční, je obyvateli příslušných zemí přijímán prostě proto, že se lidé rozzlobili na chyby svých elit, na špatnou práci soudců a prokurátorů, na nefunkční stát či na to, že jsme na ně a jejich problémy zapomněli.
Je Ústavní soud poslední instancí, na kterou se lze v případě hrozby změny podstatných náležitostí demokratického právního řádu?
Ústavní soud nic nezmůže, když lidé nebudou považovat náš ústavní systém za nejlepší z možných. Pravomoci Ústavního soudu lze okleštit. Budou-li lidé volit odpůrce jeho role, tak postačí, aby do něj byli nominováni lidé, kteří nectí ducha naší ústavy, a z ochránce demokracie se i ústavní soud může stát jejím hrobníkem. Není možné hledat někoho, kdo zachrání materiální právní stát, demokracii a lidská práva, když o to dlouhodobě většina obyvatel naší země nebude stát.
Nyní již v naší stojednaleté státní historii převažují ty dobré tradice nad těmi ne tolik dobrými. Co byste českému národu v tento rok významného výročí v jeho novodobé historii popřála do dalších let?
Nejprve je třeba si uvědomit, že v budoucnu bude náš stát přesně takový, jaký si ho zasloužíme. Přeji nám, abychom byli více svorní a hledali to, co nás spojuje více než to, co nás rozděluje. A možná bych nám všem ráda připomněla jednu notorietu pro soukromý život – každý člověk je nejspokojenější, když pomáhá druhým. A jednu notorietu politickou – složité problémy nemají jednoduchá řešení a bude-li Vám to někdo tvrdit, tak Vám s největší pravděpodobností lže.
Autor: Přemysl Kaucký