Labutí píseň posledních císařů


Zpět
Labutí píseň posledních císařů
Jaký byl konec kdysi nejmocnějších evropských dynastií?

StGBI Nr. 209/19191) a PrGS Nr. 42/1926,2) dva zákony, kterými dvě nově vytvořené republiky učinily pomyslnou tečku a vypořádaly se s dvěma dynastiemi, jež vinily z toho, že je vehnaly do víru světové války, aby z ní nakonec vyšly na straně poražených. Charakter těchto dvou právních předpisů by se snad nemohl od sebe více lišit, stejně tak, jako se liší i osudy dvou mužů, kterých se týkaly a kvůli kterým de facto vznikly.  

Podobné životy a začátek konce

Mohlo by se na první pohled zdát, že osudy Viléma II. Pruského a Karla I. Rakouského si jsou navzájem podobny. Oba dva stáli v čele rodů, které patřily k těm nejvznešenějším v Evropě, oba nastoupili na trůn, když jim bylo 29 let, oba byli panovníky mocností, které prohrály první světovou válku. Oba byli sesazeni a museli uprchnout do exilu – ale již zde se podobnosti rozcházejí. Zatímco Vilém II. přijel časně ráno 10. listopadu 1918 osobním automobilem na nizozemské hranice a jako „soukromá osoba“ požádal o vstup do země3) (který mu byl povolen), Karlovi, přestože formální abdikaci odmítl, republika povolila – nebo on si spíše vymohl – odjet se všemi poctami. 23. března 1919, krátce po půl sedmé večer, oblečen do uniformy polního maršála opustil Karel spolu s menším dvorem své dosavadní útočiště Eckartstau na Moravském poli.4) Pod dohledem britské vojenské policie nasedl do salonního vlaku, aby druhého dne odpoledne odjel ze země, kde jeho předkové vládli po sedm století. Na rakouských nádražích stáli zaražení lidé, kteří sledovali, jak jejich poslední císař, dědic habsburské dynastie, opouští svojí zemi.5) 

Naděje umírá poslední

Ani jeden v době svého odjezdu nepochyboval, že se znovu vrátí, aby opět usedl na trůn zděděný po předcích. O mnoho let později, zatímco v Německu byla na vzestupu NSDAP, Vilém plánoval návrat na trůn, obsazoval vládní funkce a uvažoval i o nové státní hymně.6)

Vzdor této své víře podepsal bývalý pruský král a císař 28. listopadu 1918 text, který připravila Berlínská vláda, neboť považovala předchozí prohlášení abdikace za nedostačující. Tím se vzdal veškerých nároků na pruskou korunu a s ní spojených práv na císařskou korunu, a především vyvázal všechny úředníky a příslušníky armády z přísah, které mu dříve složili.7) Zřejmě právě díky této spolupráci postupovala pruská vláda během vyrovnání s bývalým císařem natolik vstřícně. Jen krátce po císařově odchodu do exilu bylo z Kaiserbahnhof v Postupimi vypraveno na 66 nákladních vagónů, z toho 33 odvážejících nábytek a 36 umělecká díla, jakožto obrazy, porcelán a stříbro,8) pocházející ze zámků patřících pruské královské rodině, zejména Sanssoucci, Neues Palais a Bellevue. V září 1919 bylo pruským státem uvolněno jeden milión guldenů na koupi a přestavbu nového císařova útočiště, jímž se stal zámek Doorn jihozápadně od Utrechtu. Republikánskou vládou byla nakonec smlouvou, jenž byla vyhlášena ve sbírce zákonů (PrGS Nr. 42/1926), dynastii vrácena přibližně polovina původního mnohamiliónového majetku.9) V roce 1929 vlastnila rodina Hohenzollernů jen v Německu majetek v hodnotě přibližně 55 milionů říšských marek.10)

Rodinné historie se bez boje nevzdáme

Nutno podotknout, že z počátku byl Vilém zásadně proti tomu, aby se vzdal koruny, i kdyby ve prospěch svých synů, což mu všichni rukoudáním museli přislíbit.11) Říšský kancléř princ Max Bádenský – který prokázal před dějinami, že byl alespoň jeden kníže, který rychle přiskočil ke kormidlu lodi, jež se potápěla, aby do přístavu zachránil alespoň vrak12)– naléhal na Viléma, aby abdikoval a tím zachránil monarchii. Nakonec, pod tlakem vzbouření a nepokojů po celém Německu, se Vilém uvolil zříci se trůnu, ovšem jen císařského, chtěl si ponechat alespoň pruské království. Dříve však, než ale byla abdikace sepsána a odeslána do Berlína, byla vyhlášena republika. Pod tlakem okolností vyhlásil kancléř abdikaci „císaře a krále“, ačkoli ji dosud písemně neobdržel. Vilém viděl, že je po všem veta, zcela rezignoval a rozhodl se raději odejít do exilu. Za rozbřesku odjel s několika věrnými k západní hranici.13) Sice se formálně vzdal svých korun, až do konce svého života však nepřestal snít o velkolepém návratu do Berlína, nebylo mu však souzeno, aby ještě kdy nizozemské království opustil.

Oproti tomu Karel I., ještě dříve, než jeho vlak přejel do Švýcarka, vydal v pohraničním městě Feldkirch prohlášení známé jako „Feldkirchenský manifest“, ve kterém protestoval proti svému sesazení.14) Rodina a doprovod se ve Švýcarsku ubytovaly nejprve na zámku Wartegg, 20. května 1919 se přestěhovaly do vily Prangins u Ženevského jezera. 3. dubna 1919 schválil rakouský parlament zákon, který nese název Habsburger-Gesetz (StGBI Nr. 209/1919), tedy Habsburský zákon (spíše však „protihabsburský“), jenž rušil veškerá dynastická práva a další výsady rodu habsbursko-lotrinského, vypovídal veškeré členy Arcidomu z nově ustanovené republiky, ale především na jeho základě propadl veškerý císařský majetek rakouskému státu. Karel I., dědic vládců, nad jejichž říší slunce nezapadalo, byl tak ponechán bez prostředků, jsa jeho jediným majetkem kufr se sbírkou šperků, které se mu s pomocí britského plukovníka E. L. Strutta – který dohlížel na odjezd rodiny ze země – podařilo propašovat za hranice. 


Karel se nehodlal vzdát svých korun bez boje, a neboť právě ta svatoštěpánská se vedle koruny české a rakouské zdála nejvíce na dosah ruky, soustředil svoji pozornost právě na Uhry. Dvakrát se bývalý panovník pokusil vzít otěže vlády opět do rukou – v obou případech skončily jeho snahy i snahy jeho příznivců nezdarem. Byly to Karlovy pokusy o restauraci, které nakonec zpečetily jeho osud. Nic nebyly platné jeho vyjednávání o (separátním) míru během války, představa pokračující habsburské monarchie byla nemyslitelná. Pro zbytek života mu byl vyměřen pobyt na nehostinném ostrově Madeira15) uprostřed Atlantiku – nikdo však netušil, že jeho setrvání zde nebude dlouhé.

Pověste Kaisera!

Objevily se hlasy, že i Vilém by měl být podobně jako Karel internován na nějakém ostrově. 23. července 1922 vstoupil ve Výmarské republice v platnost Zákon na ochranu republiky (RGBI IS. 585)16) Na základě §23 tohoto zákona mohli být členové bývalých vládnoucích rodin vyhoštěni ze země. Článkem 227 Versaillské smlouvy vznesly účastníci mírové konference žalobu na Viléma II. Hohenzollernského, „pro nejtěžší porušení mezinárodního práva“,17) potažmo tedy za rozpoutání války. (Ačkoli podle článku 17. Pruské „Bismarckovy“ ústavy z roku 1871 přebírá odpovědnost za císařovy činy říšský kancléř.)18) Nizozemí, chráníc si svou suverenitu, exulanta nevydalo. Nakonec převládl názor, že soud nad někým, komu vložil korunu na hlavu Bůh, by poškodil monarchistický princip – Vilém poklidně dožil na zámku Doorn v utrechtské provincii a heslo britského premiéra Davida L. George „Hang the Kaiser!“  z prosince 1918 tak zůstalo vyslyšeno.

Konec dvou císařů

Takový je konec dvou monarchů – v kruhu svých nejvěrnějších jsou odsouzeni dožít ve vyhnanství své životy. Oba nastoupili na trůn, když jim bylo 29 let – jen jednomu z nich bylo dovoleno zestárnout. Karel I. zemřel 1. dubna 1922 na zápal plic.19) Tři roky poté, co musel opustit Rakousko a necelých pět měsíců poté, co byl vykázán na Madeiru, kde byl donucen z nedostatku financí pronajmout si k pobytu dům, který se ani zdaleka nehodil k celoročnímu pobytu. Bylo mu necelých pětatřicet let. Vilém II. se dožil začátku druhé světové války a i přes kritiku nacistických činů byl fascinován postupem vojsk Třetí říše, což odráží blahopřejný telegram Hitlerovi (který ospravedlnil poválečnou konfiskaci císařova majetku).20) Zemřel na následky plicní embolie 4. června 1941 ve věku dvaaosmdesáti let. Tak se skončil život posledního krále pruského a císaře německého, tak došel konce poslední rakouský císař a korunovaný uherský panovník. Zde se uzavírá i kruh podobností: Oba zemřeli v cizí zemi a ani jeden z nich nebyl uložen k věčnému odpočinku po boku svých předků.


Autor: Přemek Kaucký

Fotografie:

  • Foto 1: Wikimedia Commons/Oscar Tellgmann
  • Foto 2: Staatsgesetzblatt 1918-1920. In: Österreichische Nationalbibliothek: ALEX Historische Rechts- und Gesetzestexte Online [online]. [cit. 2018-11-11]. Dostupné z: http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?apm=0&aid=sgb&datum=19190004&seite=00000513
  • Foto 3: Handapparat des Geheimen Staatsarchivs Preuβischer Kulturbesitz, Berlin-Dahlem
  • Foto 4: Wikimedia Commons/Wenzel Weis
  • Foto 5: Wikimedia Commons/Berliner Illustrirte Zeitung
Bibliografické citace:
  • 1) Die Landesverweisung und die Übernahme des Vermögens des Hauses Habsburg-Lothringen, Staatsgesetzblatt Nr. 209 z 3.4.1919
  • 2) Gesetz über die Vermӧgensauseinandersetzung zwischen dem preussischen Staate und den Mitgliedern des vormals regierenden preussischen Kӧnigshauses, Preussische Gesetzsammlung, Nr. 42, s. 267
  • 3) STELLNER, František. Poslední německý císař: z německých dějin v epoše Viléma II. Praha: Panevropa, 1995. Zániky říší. ISBN 80-85846-04-7, s. 387 nahoře
  • 4) PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové: Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu. 3. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2010. ISBN 978-80-87029-50-3, s. 202
  • 5) ZWEIG, Stefan. Svět včerejška: (vzpomínky jednoho Evropana). 1. vyd.  Vysoké Mýto: Sumbalon, 2013, ISBN 978-80-905303-1-7, s. 287-292
  • 6) STELLNER, František. Poslední německý císař: z německých dějin v epoše Viléma II. Praha: Panevropa, 1995. Zániky říší. ISBN 80-85846-04-7, s. 399
  • 7) tamtéž, s. 338 dole
  • 8) Kaiserdämmerung - Das Neue Palais 1918 zwischen Monarchie und Republik [online]. In: . 14.06.2018 [cit. 2018-10-27]. Dostupné z: https://www.spsg.de/presse-foto-film/2018-06-14-kaiserdaemmerung/
  • 9) STELLNER, František. Poslední německý císař: z německých dějin v epoše Viléma II. Praha: Panevropa, 1995. Zániky říší. ISBN 80-85846-04-7, s. 391 dole
  • 10) tamtéž
  • 11) LUDWIG, Emil. Vilém II. Praha: Melantrich, 1928. Z války a revoluce. s. 406 nahoře
  • 12) tamtéž, s. 401 dole
  • 13) tamtéž, s. 416 dole
  • 14) PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové: Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu. 3. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2010. ISBN 978-80-87029-50-3, s. 204 dole
  • 15) tamtéž, s. 231
  • 16) Gesetz zum Schutze der Republik, čl.V., §23, Reichs-Gesetzblatt IS 585 z 23.7.1922
  • 17) Zákon o mírové smlouvě, část VII., čl. 227, Reichs-Gesetzblatt, Nr. 140 z 1919
  • 18) Verfassung des Deutschen Reichs, 1871, Artikel 17
  • 19) PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové: Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu. 3. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2010. ISBN 978-80-87029-50-3, s. 11 nahoře
  • 20) STELLNER, František. Poslední německý císař: z německých dějin v epoše Viléma II. Praha: Panevropa, 1995. Zániky říší. ISBN 80-85846-04-7, s. 403 dole

Seznam použité literatury:

  • LUDWIG, Emil. Vilém II. Praha: Melantrich, 1928. Z války a revoluce.
  • PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové: Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu. 3. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2010. ISBN 978-80-87029-50-3.
  • STELLNER, František. Poslední německý císař: z německých dějin v epoše Viléma II. Praha: Panevropa, 1995. Zániky říší. ISBN 80-85846-04-7.
  • ZWEIG, Stefan. Svět včerejška: (vzpomínky jednoho Evropana). 1. vyd.  Vysoké Mýto: Sumbalon, 2013, ISBN 978-80-905303-1-7
  • Kaiserdämmerung - Das Neue Palais 1918 zwischen Monarchie und Republik [online]. In: . 14.06.2018 [cit. 2018-10-27]. Dostupné z: https://www.spsg.de/presse-foto-film/2018-06-14-kaiserdaemmerung/

Zvláštní poděkování patří rodině Wilhelmově za četné ochotné překlady.