V letech 2008–2014 působila jako prezidentka stavovského sdružení Unie státních zástupců České republiky. V červenci roku 2012 převzala funkci vrchní státní zástupkyně v Praze. To vše a mnohem více charakterizuje jednu z nejinspirativnějších žen v českém právním prostředí JUDr. Lenku Bradáčovou, Ph.D., která v rámci projektu Rozhovory s Viktorinem odpovídala na otázky Jiřího Hartmanna.
Co pro Vás bylo rozhodující ve volbě státního zastupitelství jako životní dráhy?
Rozhodující bylo už to, že na fakultě, někdy možná ve druhém ročníku, jsem si ujasnila, docela přesněji podle předmětů a druhů práva, které jsme studovali, že já jsem spíše člověkem pro hájení veřejných zájmů a pro právo veřejné a nebylo úplně jasné, zda to bude mezinárodní právo, nebo správní právo nebo právo trestní, ale potom bych řekla v 3. ročníku, kdy se studovalo trestní právo a zabývali jsme se i dalšími souvisejícími obory, tak jsem se rozhodla, že chci být specialistou na trestní právo, ale v té době jsem ještě neměla úplně ujasněno na jaké straně, prostě jsem věděla, že by mým osudem mělo být trestní právo. Potom až ke konci studia, právě i s tím, že jsem se rozhodovala ohledně specializace, kdy v té době ani nebyly advokátní kanceláře, které by se specializovaly čistě na trestní právo. Když jsem si postavila, jednoho proti druhému a vyhodnotila celou věc, tak jsem si říkala, že já budu spíše tím člověkem, který by měl stát na straně státu, hájit zájmy státu, a proto jsem se rozhodla stát se státním zástupcem a od té doby jsem toho nikdy nelitovala.
Zmínila jste vaši školu. Považovala byste se za premiantku během vašich studijních let?
Tak pokud považujeme premiantku za někoho, kdo dosahuje výborných studijních výsledků, tak potom ano. Potom jsem byla premiantkou jak na gymnáziu, tak na vysoké škole.
Během vašeho studia, získávala jste už nějakou praxi v advokátní kanceláři nebo jinde? Šlo toto během vašeho studia dělat?
Tak já jsem byla mezi 3. a 4. ročníkem právnické fakulty na stáži u trestního soudu a tam jsem se cirka během jednoho měsíce seznámila vůbec s prací trestního soudce, hlavně tedy různými náslechy v jednacích síních, kde jsem viděla samozřejmě všechny role, jak role obhájce, tak role soudce a státního zástupce. Takže toto bylo moje první reálné setkání s trestním právem v praxi. Jinak potom to bylo až v průběhu mé čekatelské praxe.
Co osobně považujete za svůj největší profesní úspěch?
Myslím si, že je to spojeno s mým působením na krajském státním zastupitelství v Ústí nad Labem a je to přeměna úřadu do kterého jsem nastoupila v roce 2003 do pozice náměstkyně krajského státního zástupce. Postavil se přede mě veliký úkol, měla jsem změnit celý chod krajského státního zastupitelství a změnit nejen personální poměry, ale vůbec styl práce. Do pěti až šesti let se stal tento kraj krajem, který se zařadil na špici. Dělat jedny z největších kauz jako bylo stíhání korupce soudců v severočeském kraji a ty poměry se úplně změnily. Takže tohle skutečně považuji za svůj největší úspěch, kdy jsem vybudovala tým na krajském státním zastupitelství v Ústí nad Labem a změnila chod tohoto úřadu.
Měla jste někdy obavu z vyhrožování či nátlaku, který by mohl být veden na státního zástupce?
Nejsou to věci úplně neobvyklé, nejen ve vztahu k mé osobě, ale i kolegům, a samozřejmě je to spojeno s naší prací, i s tím, jak osoby odsouzené nebo osoby s nimi sympatizující vnímají naši práci a musím říct, že člověk se nesmí tomu strachu poddat. Nebo musí mít jistou reálnou obavu v případě, že má informace o tom, že nějaké nebezpečí hrozí, ale tady se musí svěřit do rukou odborníků, tato různá nebezpečí vyhodnocuje Policie České republiky. Musí plně důvěřovat v tyto profesionály, protože pokud by to tak nebylo, tak se buď stane paranoikem, nebo to nebezpečí podcení a není schopen ho subjektivně vyhodnotit. Pokud něco takového nastane, tak státní zástupce musí plně respektovat pokyny, které od Policie dostane.
Kdybyste se mohla vrátit k zakončení studia na fakultě, udělila byste si nějakou radu?
Asi bych si řekla, že se nemá zapomínat na to, jak člověk vnímal ideální prostředí justice právního státu v době, kdy opouštěl fakultu, kdy ještě nezažil střet s tvrdou realitou, že ty ideály si má zachovat po celý život. Ale také bych si řekla zpátky, že stojí za to jít tou cestou, i když párkrát musíte hlavou bouchnout do zdi a bolí to, ale stojí to za to.
Zvládla byste porovnat náročnost profesních zkoušek státního zástupce s jinými odbornými zkouškami, po případně státními závěrečnými zkouškami na fakultě?
Mám tu zkušenost i jsem měla tu možnost v době, kdy jsem působila na nižších stupních státního zastupitelství, že jsem vybírala právní čekatele do státního zastupitelství a nyní působím jako zkušební komisař při závěrečných zkouškách státních zástupců a mluvím samozřejmě i s kolegy z advokacie a soudci, kteří zkouší obdobné zkoušky justičních čekatelů či advokátní zkoušky a myslím si, že tady platí pravidlo zcela správně o prostupnosti těchto zkoušek, respektive uznávání těchto zkoušek, jsou obdobně náročné. Neplatí u právního čekatele, že by zkoušku tvořilo pouze trestní právo, ať už hmotné nebo procesní, je to skutečně zkouška obsáhlá ze všech právních oborů.
Co v praxi od této zkoušky lze očekávat? Jak si ji člověk na fakultě může představit?
Na rozdíl od státní zkoušky, kterou skládají studenti právnických fakult, tak je ta zkouška širší samozřejmě o předpisy, které se dotýkají fungování justice, ale také už o praktickou aplikaci právních předpisů na konkrétní skutkové právní problémy. Takže oproti státní zkoušce v rámci právnické fakulty, je to zkouška více zaměřená prakticky.
Jak byste popsala ideálního kandidáta pro státního zástupce?
Myslím, že by to měl být člověk, který má vytyčené základní hodnoty, je to člověk čestný, ale také odvážný, odborně erudovaný, to dávám na jedno z předních míst a musí být týmovým hráčem, protože na státním zastupitelství je to o týmové práci.
Zmínila jste, že odborná erudovanost je klíčová, považovala byste to za vlastnost, kterou vyzdvihujete jako tu hlavní nebo by to byla nějaká jiná?
Odborné erudice můžete dosáhnout ještě dalším studiem a vzděláváním, patří to na přední příčky, ale myslím si, že kdyby to měla být ta základní, tak to rozhodně musí být čestný člověk.
Jak hodnotíte důležitost jazykové vybavenosti uchazeče pro státní zastupitelství?
Do budoucna zcela zásadní, ale dneska už neplatí, že je státní zástupce jeden na úřadě, který je specialistou na mezinárodní právní pomoc. Dnešní provázanost států nejen v Evropě donutila státní zastupitelství a Policii k této provázanosti, donutily podmínky vůbec organizovaný zločin a jeho podoby v novodobém globálním světě, dneska hranice neplatí, v dnešní digitální době, kdy elektronické důkazy sbíráte po celém světě. Je to zcela stěžejní záležitost, mezinárodní právní pomoc je každodenní součástí práce státního zástupce.
Platí tedy na státním zastupitelství, že angličtina je hlavní jazyk, který by měl člověk ovládat?
Většina kolegů ovládá anglický jazyk, ale myslím si, že to není takto vystavěno. Mezinárodní spolupráce skutečně probíhá v řadě světových jazyků – angličtina, francouzština, němčina. S německými kolegy naše příhraniční kraje mají velmi kvalitní spolupráci, kde ta spolupráce probíhá napřímo a tam zase tím preferovaným jazykem je němčina.
Co je pro vás osobně nejvíce přitažlivé na práci státního zástupce?
Myslím si, že je to hledání podstaty příběhu, hledání pravdy a musíte být trošku zvědaví. Je to taková ta snaha potom dobrat se, jak se skutečně věci staly. A to myslím, že je nejpřitažlivější na této práci. Tvoříte hru, tvoříte příběh, hledáte jeho součásti, a to je to zajímavé.
Na druhé straně, co naopak považujete za tu nejvíce negativní stránku?
Musím říct, že je tu jeden nešvar, který se mi nepodařilo odstranit ani za těch 20 let mé praxe, i přesto, že působím ve vedoucích pozicích. Je to složitější věc, a to je taková ta zastupitelnost, o níž se mluví státních zástupců v řízení před soudem. Není v silách státních zástupců, aby si každý zastupoval svou věc, kterou dozoruje, to znamená podílí se na ní v přípravném řízení, v řízení před soudem. Jsou to organizační důvody, organizace justice, která to někdy neumožnuje, protože například několik věcí najednou jednoho státního zástupce soudí různé soudy, různé senáty. Takže z organizačních důvodů to mnohdy není možné, a to považuji za tu stinnou stránku, kdy věc, kterou jste tvořil od počátku vy sám, potom před soudem v hlavním stádiu řízení zastupuje někdo jiný.
Jaký je poměr práce, dejme tomu administrativní, formální, stereotypní a práce která je kreativní, právně tvůrčí u státního zástupce?
Myslím, že to platí stejně jako u každé jiné profese, záleží úplně jenom na vás. Zda si všechny postupy zformalizujete a budete je dělat rutinně a spadnete do té každodenní rutiny, nebo budete stále hledat nové postupy a nové cesty a nikdy se z toho rutina nestane. Samozřejmě, že vedle toho jsou některé věci, které se opakují pravidelně, ale myslím si, že rutina je pouze malou součástí práce státního zástupce. Každý den je jiný.
Co je určující pro kariérní postup státního zástupce na vyšší posty?
Je to určitě délka praxe, často specializace, protože na vyšších stupních státního zastupitelství už nejsou zastoupeny úplně všechny specializace, které jsou na okresních stupních. Takže i to, pokud se věnujete té specializaci, která se následně uplatní u krajských a vrchních státních zastupitelstvích, tak i tam je větší předpoklad toho, že budete kariérně stoupat. A samozřejmě to také musí být vaše ambice. Ambice působit na vyšších stupních a případně podílet se na vedení státního zastupitelství. Jak říkám, délka, specializace a samozřejmě osobní kvality.
Jak dlouho může čekat uchazeč, který má splněnou závěrečnou zkoušku na své jmenování ministrem?
Čekatelská praxe právního čekatele trvá 3 roky, úřady jiných právnických profesí, pokud jimi adept prošel, se započítává až do délky 2 let, ta předchozí praxe a po složení závěrečné odborné zkoušky to bývá obvykle do půl roku po tom, kdy čekatel ještě projde výběrovým řízením na místo státního zástupce, tak obvykle do půl roku bývá jmenován ministrem spravedlnosti státním zástupcem.
Dá se považovat práce státního zástupce za práci na celý život?
Většina mých kolegů ji považuje za práci na celý život a také se tomuto povolání celý život věnuje. Je to spíše výjimečné, že státní zástupci opouští státní zastupitelství.
To znamená ani u vás nemůžeme předpokládat, že byste se rozhodla odejít do jiného právního odvětví?
Nikdy neříkáme nikdy, nikdy to není vyloučené, ale u většiny státních zástupců je to poslání na celý život.
Na kolik se dle vašeho názoru snoubí práce státního zástupce s touhou po moci?
Vůbec. Já si myslím, že touha po moci a toto spojení nepatří k práci státního zástupce. Správné vyjádření je ambice hledat, prosazovat veřejný zájem, ambice nalézat pravdu, to patří ke státnímu zástupci.
To znamená, ani se osobně nesetkáváte s touhou po moci u svých kolegů nebo podřízených?
Musím říct, že ne.
Jak by podle vašeho soudu mohli studenti právnické fakulty přispět ke zvýšení důvěry veřejnosti v justici?
Velmi. Všichni právníci mají povinnost šířit právní povědomí a vysvětlovat společnosti, jak důležitá je justice pro právní liberální demokratický stát, jaké platí zásady a já myslím, že právnické vzdělání nás k tomu zavazuje. Ať je to student právnické fakulty nebo absolvent právnické fakulty.
Na závěr bych vás požádal o sdílení nějaké vaší kuriózní či zajímavé příhody z vašeho profesního výkonu.
Byla by jich celá řada. A možná řeknu na závěr tu jednu, která také velmi charakterizuje práci státního zástupce. Kdysi před lety jsme dozorovali trestní věc závažného charakteru, došlo tam k napadení dítěte romskou menšinou, tento delikt vzbudil vášně na severu Čech a emoce ve vztahu k tomu, které etnikum se dopustilo zločinu. Státní zástupkyně zcela standardně po vyšetření věcí žalovala danou věc k soudu a byla odsouzena v neprospěch toho obviněného, byla kvalifikována jako přísnější zločin a obhájce tehdy toho obviněného se vzdal práva odvolání. Státní zástupkyně podala odvolání ve prospěch, což se samozřejmě většinová společnost divila. Jsme předmětem řady útoků i mediálních, ale já bych řekla, že to charakterizuje práci státního zástupce. Naším zájmem není odsouzení každého obviněného za každou cenu, ale nalezení spravedlivého, zákonného rozhodnutí a ochrana veřejného zájmu. Nejzábavnější historka z mé profese to není, ale určitě charakterizuje profesi státního zástupce.
Redaktor: Jiří Hartmann
Přepis rozhovoru: Adéla Štěpánková
Projekt Rozhovory s Viktorinem