Léto se zdárně nachýlilo do své druhé poloviny a epidemiologická situace v České republice připomíná pověstnou houpačku. Doporučení ale zůstává stále stejné. Volný letní čas strávit raději v tuzemsku. Článek tvoří druhou část krátkého cyklu, ve kterém se společně vydáváme po stopách českých záhad, pokladů a tajemných míst. Pokud tedy stále nemáte naplánovanou dovolenou, není proč dále vyčkávat a pusťme se společně do toho.
Rosa Coeli
Prastaré české město Dolní Kounice bychom nalezli pouhých několik kilometrů jízdy od Brna, a přesto nám nabízí neskonale krásné a magické místo historického ženského kláštera Rosa Coeli. Pozůstatky klášterního kostela jsou prvotřídní ukázkou gotického architektonického umu. Kromě gotiky a všudypřítomného dechu historie vám ale bývalý ženský klášter rovněž nabídne tolik potřebnou dávku pozitivní energie. Návštěvníci často popisují okolní atmosféru jako blahodárnou sílu pro lidskou psychiku. Nikoli nadarmo znamená název tohoto ženského kláštera v překladu Růže nebes.
Historie kláštera sahá až do druhé poloviny 12. století, kdy se o výstavbě společně dohodli Vilém z Kounic a opat Gotšalka. V roce 1183 byla stavba dokončena a prvotní dřevěnou předchůdkyni pozdější známé podoby kláštera osídlily jeptišky premonstrátského řádu. Klášter byl od počátku zasvěcen Panně Marii, která je rovněž nazývána jako Růže nebeská, odtud tedy název Rosa Coeli. Značnou přeměnou areál prošel ve 14. století, kdy byla nahrazena románská bazilika nám již známým gotickým kostelem a zbytek kláštera získal pevnou kamennou strukturu. I Růži nebes ale provází příběh plný neřesti. V 16. století nastoupil do funkce probošta Martin Göschel. Ten ale roku 1521 konvertoval k luteránství a zamiloval se do jedné z kounických jeptišek, kterou posléze dokonce pojal za manželku. Narušil tím morální hodnoty panující v ženském klášteře a ostatní jeptišky se po jeho vzoru začaly radostně oddávat životu v hříchu. Göschel byl suspendován, ale příkazu nedbal a v klášteře nedovoleně přetrvával i nadále. Pověst kounického kláštera v okolí nadále prudce upadala a nenávist k nemravným jeptiškám a proboštovi naopak nabírala na síle. Martin Göschel byl nakonec Ferdinandem I. uvězněn, mučen a před hranicí jej zachránila pouze přímluva šlechty. Ani řeholnice se již své hříšné pověsti nezbavily a okolní obyvatelé klášter vydrancovali, zneuctili a jeptišky vyhnali.
Klášter Rosa Coeli v 18. století zasáhl kounický požár a v následujících letech spíš chátrá kvůli procházejícím vojskům, nedostatku zájmu a financí. Významné opravy pak probíhaly během 20. století. Jde jistě o destinaci, kterou přinejmenším stojí za to zhlédnout. O zmiňované blahodárné síle kláštera a o jeho kráse napsal dokonce několik veršů básník a prozaik Jan Skácel. Verše vyjadřují Skácelovo patrné okouzlení tímto místem.
Na celém světě není tolik ticha
jako když sněží v Dolních Kounicích
a probořenou střechou katedrály
snáší se k zemi bílý sníh.
Slavík tam zpívá v létě celou noc
a němá luna na cimbálek hrá
stříbrný nástroj který nemá strun
pod volným nebem v troskách kláštera
Jan Skácel – Rosa Coeli
Pohádka se špatným koncem
Z místa vyzařujícího poklidnou a blahodárnou energii se dostáváme na osamocené stavení, které vyzařuje sil mnoho, ovšem ani v jednom případě nepůjde o síly dobré. Kousek od českého městečka Čachrov se nachází opuštěná samota, jejíž téměř poetický název Pohádka ani zdaleka neodpovídá kruté realitě lidských tragédií, které se ze jejími zdmi a v jejím okolí odehrály. Místní lidé tvrdí, že jde spíše o noční můru a tato pohádka rozhodně nemá dobrý konec. Zdi na vás ihned po příchodu vychrlí hrozivé příběhy o smrti, utrpení, smůle a nejspíše i obyčejném lidském šílenství. Stavba je do dnešního dne stále opuštěná a je velmi nepravděpodobné, že by se v brzké době nalezl tak odvážný člověk, jenž by si troufl samotu obývat.
Ještě před stavbou samotné Pohádky měla v malé chatrči na stejném místě žít v první polovině 19. století osamocená žena, kterou okolní obyvatelé neměli příliš v lásce. Považovali ji za čarodějnici a pokud někdo onemocněl či někomu uhynulo zvíře, byla dle místních na vině téměř vždy tato žena. Poslední kapkou pomyslného přetékajícího poháru měl být hrozivý požár ve Strážově. Lidé se shodli, že na vině není nikdo jiný než čarodějnice a ubohou ženu vyhnali na otevřené prostranství, kde ji ukamenovali a její malý domek následně zapálili. Čarodějnice těsně před skonem proklela ono místo a její hrozba se bohužel více než naplnila. Samotné stavení Pohádka postavili až o desetiletí později Němci žijící v Čechách, nicméně po skončení druhé světové války následoval tolik diskutovaný odsun, při kterém i tato německá rodina musela Pohádku opustit. V poválečných letech se v tajemném stavení vystřídalo mnoho lidí, ale nikdo nebyl schopen vydržet déle než několik let. V Pohádce měl dokonce žít i manželský pár, jenž skončil svou životní cestu a lásku skutečně tragicky. Muž byl nalezen oběšený a žena nabyla prostoduchosti, lidově řečeno se bez známých příčin zbláznila. Další obyvatelé samoty tvrdili, že uvnitř slyší podivné zvuky, cítí úzkostlivé pálení na srdci či dokonce od počátku obydlení nemohou spát.
Důvodem všeobecného strachu z tohoto místa se ale stal nechvalně proslulý, nesmírně krutý a na doživotí odsouzený sériový vrah Ivan Roubal. Ten se do Pohádky nastěhoval v roce 1991 a hodlal ji uzpůsobit pro chov zvěře. Na samotu dovezl několik koní, slepic a především prasat, která měla později sehrát opravdu děsivou roli v Roubalově vražedném běsnění. Nejbližší sousedé Ivana Roubala od počátku příliš rádi neměli a on je dle svých pozdějších slov také ne. Vyhýbal se kontaktu s nimi, jak jen mohl. V okolních vesnicích či městech byl naopak přijímán jako sice tichý, ale v zásadě slušný člověk. Jeho činy vycházely postupně najevo od března roku 1994. Ivan Roubal prokazatelně zavraždil pohřešovaného taxikáře, jehož tělo pohodil do septiku; jistého J. S., kterého po vraždě shodil do rybník; prodejce erotických filmových nahrávek, jehož Roubal svázal do kozelce a okolo krku vše spojil smyčkou a nakonec dva spoluvlastníky autopůjčovny, které zabil stejně jako předchozí oběť. Ovšem vražd měl pravděpodobně na svědomí více. Minimálně jistého prodavače bižuterie, jenž po kontaktu s Roubalem zmizel a samotný Roubal začal užívat jeho automobil a dále přistěhovaného Heppnera se svou přítelkyní. Těla těchto tří zmíněných ale za Roubalova úsměvu nikdy nalezena nebyla. Heppnera s přítelkyní měl údajně po vraždě předhodit hladovým prasatům na své samotě Pohádka.
Máte-li odvahu pokoušet své štěstí, můžete ve stavení Pohádka zkusit přenocovat. Přispějte nápisem na zdi o své přítomnosti a nezapomeňte pečlivě poslouchat všudypřítomné tajemné zvuky a nasát atmosféru, jakou pocítíte skutečně málokde.
Branišovský les
Západně od Českých Budějovic se rozkládá Branišovský les. Samotný les je pak rozdělován na část V Boru a část Vlčí jámu, nicméně celému lesu se souhrnně přezdívá Bor. Milovníci záhad, tajemna a nadpřirozena si zde skutečně přijdou na své. Bor je pro svou mystičnost označován jako nejstrašidelnější les v Čechách.
Záznamy o lesním prostoru se dochovaly již z dávných dob středověku, kdy šlo obchodní stezku obklopenou bažinami. V období Rakouska-Uherska sloužila část lesa jako organizovaná vojenská střelnice, která přetrvávala i za první republiky. Vzhledem k tomu, že se jednalo o prostory vojenské, byl běžným civilním návštěvníkům vstup do lesa zakázán. V současnosti je však celá oblast Boru volně přístupná, což nám všem zavdává šanci přesvědčit se o pravdivosti či nepravdivosti všemožných legend, pověstí a přízraků, které mají les odedávna obklopovat.
Nejčastěji zmiňovanou záhadou je strom oběšenců. Verze jednotlivých pověstí se sice v mnohém rozcházejí, ale vždy mají jedno společné. Jde právě o tajemný strom, na jehož větvích údajně zůstávají oběšení i lidé, kteří k tomu neměli objektivní důvod. Tento strom prý láká své potencionální oběti tichým, ale přesto zřetelně slyšitelným hlasem a nabádá je k sebevraždě. Pověst zmiňuje zamilovaný pár, který za první republiky přijel objevovat krásy okolní přírody. Nejprve oba záhadně zmizeli a později byli nalezeni oběšení na stromě. Na stejné větvi měla být v následujících letech nalezena i další oběšená žena. Tamní dřevorubec proto příslušnou větev sám odsekl a spálil. Později byl účastníkem nehody, která mu přivodila ochrnutí jeho pracovní ruky. Dále se v lese Bor dle výpovědi očitých svědků vyskytují rudě zářící oči. Mají se objevovat těsně po setmění a jejich zjevení může předcházet červené světlo, které do okolního prostředí znatelně nepatří. Svědci popisují, že se je oči snažily pronásledovat až na okraj lesa a poté beze stopy zmizely. I Branišovský les má, ostatně jako téměř každé tajemné místo, svůj vlastní osobitý přízrak. Má jím dle výpovědi očitých svědků být vysoký muž oděný v dlouhém černém plášti s širokým kloboukem, který si často sráží až k očím. Pohybuje se prý nesmírně rychle a objevuje se pouze výjimečně. Má jít o jakéhosi strážce lesa, jehož úkolem tedy není strašit návštěvníky, kteří přišli do lesa s čistými úmysly. Před zjevením o sobě dává vědět zvuky. Podle jedněch se jedná o zvuk flétny, druzí zase zvuk popisují spíše jako mužské pískání.
Zcela samostatnou kapitolu tvoří časové anomálie, jež se v lese vyskytují. Místní usedlík popisoval, jak se snažil přes les dostat domů. Činil tak pravidelně a neočekával nic zlého. Jenže během cesty se měl celý les zvláštně a nepřirozeně rozvlnit a rozprostřít do jakési nepopsatelné spirály. Muž spěchal domů a ihned poté, co dorazil, zjistil, že cesta, která mu zabírá obvykle necelou hodinu trvala bezmála hodin 9. Jiné dívky zase popisovaly svůj neobvyklý zážitek, když se jedna z dívek ztratila a druhá se ji snažila najít. Ztracená dívka popisuje temný zelený oblak kouře a v dáli zářící město. Tento zážitek ale dle jejích slov netrval déle než několik málo minut. Druhá dívka tvrdí, že svou kamarádku hledala bezmála hodinu
Humprecht a Hadí studna
Jste-li příznivci spíše romantického tajemna, bude vás možná více zajímat tzv. hadí studna. Ta neodmyslitelně patří k zámku Humprecht, který bychom nalezli v Českém ráji. Před samotnou pověstí o hadí studánce a pohádkového pokladu se podíváme na zámek Humprecht, neboť i ten je opředen několika pověstmi. Zámek byl vystavěn v 60. letech 17. století pro hraběte Humprechta Jana Czernina z Chudenic. Již od počátku své existence zámek postihl přímý zásah blesku, a to hned dvakrát. Samotný design loveckého zámku se odlišuje od standardních architektonických děl a staveb své doby a vlastně i jakékoli jiné doby u nás. Jde o památku zcela výjimečnou. Vyznačuje se totiž půdorysem elipsovitého tvaru a na vrcholu střechy se tyčí půlměsíc. Právě s ním se pojí několik pověstí. První verze tvrdí, že si stavebník zámku přivezl od mochametánů překrásnou ženu a touto symbolikou jí chtěl připomenout rodnou zem. Druhá verze pracuje s teorií, že zakladatel zámku byl vězněn v Turecku a hostitelé se jej snažili přesvědčit, aby vstoupil do jejich služeb. Pobyt v Turecku se mu tak zalíbil, že si ho chtěl připomenout půlměsícem na vrcholu zámku. Pravda se opravdu s Tureckem pojí, ale jak již bývá zvykem, je o něco méně poetická. Půlměsíc byl na střechu nainstalován v době oprav na prosbu děkana Vetešníka, který se v dokumentech dozvěděl, že Heřman Czernin byl nadměrně úspěšným diplomatem v Cařihradu, kde se mu podařilo dohodnout příměří pro habsburskou monarchii. Půlměsíc tak slouží jako pocta jeho zahraničním úspěchům.
Poblíž humprechtské obory se nachází na pohled zcela obyčejná studánka. Ale i tato studánka, které se nikoli náhodou přezdívá „hadí“, je opředena tajemnou pověstí. Kdysi dávno měla na zámku pobývat zámecká paní Eliška se svým malým synkem Petrem. Její manžel a Petrův otec zamřel v boji a zanechal své rodině pohádkové bohatství. O peníze i vládu v kraji se do Petrovy dospělosti starala právě Eliška. Do jinak poklidného života jim zasáhla návštěva příbuzných zesnulého manžela. Zámecká paní je přivítala se všemi náležitými poctami, ale jejich jediným zájmem byly peníze. Eliška z hostů cítila zlost a tušila blížící se zradu a možné neštěstí. Prozíravě s Petrem naložili veškeré bohatství na zapřažený vůz a koně dojeli až k humprechtské oboře. Malý Petr si všiml křišťálově čisté vody v malé studánce. Maminka do studny hodila veškeré mince, drahé nádobí, šperky a další cennosti. Obětovat bohatství za mír, poklidný a šťastný život se jí jevilo jako samozřejmé. Po návratu na zámek Eliška zjistila, že hosté byli přesně takoví, jak je sama odhadla. Nevybíravě prohledali celý zámek a když zjistili, že Humprecht již neskrývá žádné poklady, naštvaně odjeli. Malý Petr dorostl do spravedlivého muže, který nikdy poklady ukryté ve studánce nepotřeboval. Dodnes mají tedy cennosti čekat na dně hadí studny. A proč hadí? Studánku dle pověsti hlídá had s korunkou, který čeká na spravedlivého a moudrého člověka s dobrým srdcem. Tomu svou korunku položí k nohám a odhalí poklad.
Býčí skála
Na úplném závěru se společně podíváme na sever od Brna, konkrétně do Moravského krasu. Býčí skála tvoří jeden z největších jeskynních systémů naší republiky. A to není ani zdaleka jediné, co je na ni zajímavého. Zmínky o jeskyni bychom nalezli již v záznamech ze 17. století, ale pro nás bude klíčový objev učiněný doktorem Jindřichem Wankelem. Nejprve zde byly objeveny různé sošky a sídliště z doby paleolitu. Nejvýznamnějšími se staly roky 1871 a 1872, kdy doktor Wankel objevil pohřební prostor, který u nás neměl obdoby. Kromě mečů, střepů, nádob, ozdob a skleněných perel jeskyně totiž ukrývala ještě desítky lidských ostatků. Ty měly často osekané údy či jim chyběla hlava. Některé z nich byly dokonce rituálně poházené po celém prostoru pravěkého pohřebiště. Wankel dále nalezl pozůstatky vozu a opracovaného kamenného stolce. Vše proto nasvědčuje závěru, že jeskyně byla místem halštatského pohřbu spojeného s rituálními lidskými obětinami. Tuto teorii nepřímo potvrdil i další nález číše vyrobené z lidské lebky. Velmož měl být nalezeným vozem nejspíše přivezen do Býčí jeskyně a zapálen. Spolu s ním byly do jeskyně násilně dovlečeny ženy a služebné. Ty byly následně popraveny, jejich těla byla rozsekána a ostatky umístěny různě po jeskyni. Velmož byl takto pohřben s celou svou družinou. Jiné teorie tvrdí, že jeskyně sloužila pouze jako odkladiště ostatků zemřelých otroků, služebných či dokonce příbuzných. Během druhé světové války zde Němci budovali podzemní továrnu na letecké motory a došlo k nevratnému poškození potencionálních archeologických objektů, které nám mohly poodkrýt, co se v Býčí jeskyni skutečně dělo.
Prostory sloužící pro rituální vraždy sice často neslouží jako typická turistická destinace, ale soudím, že v tomto případě je více než namístě udělat výjimku z takovéto zvyklosti. Možná se právě vy zařadíte mezi návštěvníky, kteří na vlastní kůži pocítili negativní energii a údajně zaslechli křiky a nářek obětovaných.
Autor: Radek Machurka
Zdroje:
- Záhada pravěkého masakru. Česko, země příběhů [online]. Dostupné z: https://www.ceskozemepribehu.cz/pribeh/156-zahada-pravekeho-masakru
- Jan. O hadí studánce. Pověsti českého ráje [online]. 2020. Dostupné z: http://www.ceskyrajdetem.cz/cs/za-povestmi-ceskeho-raje/povesti-ceskeho-raje/12-povesti-ceskeho-raje/o-hadi-studance.html
- Samota Pohádka. Paranormal-activity.estranky.cz [online]. 2011. Dostupné z: https://paranormal-activity.estranky.cz/clanky/nejdesivejsi-mista-na-zemi/ceska-republika/samota-pohadka.htm
- Historie zámku Humprecht. Zámek Humprecht [online]. Dostupné z: http://www.humprecht.cz/historie-zamku
- Pověsti a legendy. Zámek Humprecht [online]. Dostupné z: http://www.humprecht.cz/povesti-legendy
- Historie kláštera Rosa Coeli. Dolní Kounice [online]. 2015. Dostupné z: https://m.dolnikounice.cz/historie-klastera-rosa-coeli/d-78778
- SKÁCEL, Jan. Rosa Coeli. Divoké víno 4510 [online]. ČR. Dostupné z: https://www.divokevino.cz/4510/skacel.php
- PIGULA, Topi. Ivan Roubal, jeden z nejděsivějších vrahů Česka. Zoom iPrima [online]. 2019. Dostupné z: https://zoommagazin.iprima.cz/historie/jeden-z-nejdesivejsi-vrahu-ceska-tady-je-jeho-pribeh
Foto 1: Wikipedia.org [online]. Dostupný na WWW: https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Rosa_Coeli_02.JPG
Foto 2: Wikimedia commons [online]. Dostupný na WWW: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Branišovský_les,_mokřad_04.jpg
Foto 3: Wikimedia commons [online]. Dostupný na WWW: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Humprecht_Sobotka_2017_1.jpg
Foto 4: Wikimedia commons [online]. Dostupný na WWW: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Býč%C3%AD_skála_3.jpg