Méně korektnosti a více akceschopnosti. NATO se posunulo dopředu, říká generál Pavel

Generál a bývalý předseda vojenského výboru NATO Petr Pavel exkluzivně pro Časopis Viktorin promluvil o největších bezpečnostních hrozbách pro Českou republiku, udělování státních vyznamenání nebo vlastní cestě k uniformě.

Byl jste generálem od mala?

Jako kluk jsem si na vojáky nehrál. Táta ale voják byl, takže uniforma byla přirozenou součástí prostředí, kde jsem vyrůstal. Nikdy jsem však nijak netíhl k tomu, že bych to měl dělat. V osmé třídě jsem se cítil natolik vzdělán, že jsem do deváté třídy nechtěl. Ten rok otevřeli poprvé možnost jít na gymnázium z osmé třídy a jako první přišli náboráři z vojenského gymnázia. Zaujalo mě to ze dvou důvodů – jednak že uteču deváté třídě a druhak vojenské gymnázium bylo až na druhém konci republiky, což mi dávalo možnost se osamostatnit a být velkým klukem.

K uniformě jsem se dostal víceméně náhodou. V průběhu gymnázia jsem se vzhlédl ve výsadkářích, strašně mě to lákalo, ale nepřemýšlel jsem o hodnostech a funkcích. Chtěl jsem skákat z letadla, dělat divočiny po lese, zkrátka spoustu věcí, na které běžný smrtelník ani nepomyslí. Všechno to, co přicházelo, byla souhra toho být ve správný čas na správném místě a správných okolností, která mě přivedla tam, kde jsem dnes.

Jedním z vašich ocenění je medaile za hrdinství. Cítíte se jako hrdina?

Rozhodně se jako hrdina necítím. Většina lidí, kteří se „dopustí“ nějakého hrdinského chování, to tak vůbec nevnímá. Buď to berou jako standardní součást své práce, ať už jde o vojáka, hasiče, policistu nebo záchranáře. Nebo občan kteréhokoliv věku, který zachrání někoho, kdo se topí, z hořícího auta nebo jiné příležitosti. Je to něco, co považují za automatické. V mém chápání je to úzce spojeno s tím, jaký má člověk svůj systém hodnot. Pokud má někdo systém hodnot vštípený od dětství, tak mu neumožní jednat jinak. Nepřemýšlí o tom, jestli má skočit do studené vody, ví, že se bezmocným lidem pomáhá.

Kdybyste měl tu možnost, komu byste udělil vyznamenání vy? Setkal jste se s někým, komu jste medaili za hrdinství pomyslně udělil?

Situace s udělováním vyznamenání je teď trochu poznamenaná. Mrzí mě to, protože konkrétně z letošního výběru jednačtyřiceti lidí tam bylo mnoho, kteří si to bezesporu zaslouží, a patří jim uznání za to, co v životě dokázali. U některých je to sporné tím, že se argumentuje, do jaké míry byli, nebo nebyli spojeni s prezidentem nebo jeho týmem. Vrhá to stín a zpochybňuje i ostatní, kteří si to zasloužili. V případě letošního udělení medaile za hrdinství šlo o tři padlé vojáky a paní učitelku, která zachránila děti. Bez rozmýšlení bych je navrhl i já. Myslím si, že právě medaile za hrdinství je nejméně sporná, nikdo nezpochybní, že jednali v duchu těch nejvyšších hodnot. 

Kdy a z čeho jste měl naposledy strach?

V mém věku mám přirozený strach o své děti. Vždycky když se dostanou do situace, která je potenciálně nebezpečná ať už jejich zdraví, nebo rodinnému životu a pohodě, tak se bojím, aby to dobře dopadlo. Strach, který by vás ochromoval, jsem naštěstí už nemusel mít dlouho. 

Terorismus? Pro Česko je aktuálnější hrozba ruské propagandy

Jak se změnilo NATO za dobu vašeho působení v čele vojenského výboru?

Každý máme tendenci to období, kdy jsme v nějaké řídící funkci, zdůrazňovat jako to nejnáročnější, kdy jsme museli řešit ty nejtěžší úkoly. Já si to nemyslím, i když ty tři roky byly. Na počet událostí to bylo období velice aktivní, za což jsem byl i rád, protože jsem si nemohl stěžovat, že bych se ve funkci nudil. NATO se posunulo dopředu prostě tím, že bylo vystaveno tlaku jak na politické, tak vojenské úrovni. Muselo se adaptovat na prostředí nových hrozeb – vyrovnat se s okupovaným územím Ukrajiny, bojem proti Islámskému státu v Sýrii a Iráku, s několika summity, které se konaly poměrně rychle po sobě a přinesly řadu zásadních rozhodnutí. NATO se posunulo k menší úrovni politické korektnosti a větší úrovni akceschopnosti. 

Co je podle vás největší bezpečnostní hrozbou pro Českou republiku?

Jak jsem poslouchal pana prezidenta a premiéra, podle nich je největší hrozbou mezinárodní terorismus. Já bych se s tím úplně neztotožnil. Mezinárodní terorismus je bezpochyby vážná hrozba, ale pro Českou republiku není tím nejaktuálnějším. Myslím si, že pro ČR je aktuálnější ne úplně pozitivní a konstruktivní vliv Ruska, který se na nás projevuje především v tom informačním a propagandistickém působení, částečně v kybernetickém prostoru. Hrozí nám tím, že nás odvede z cesty, po níž bychom chtěli jít, někam, kde bychom se neradi viděli. Nechceme se stát zemí, která neví, kam patří, neví, čemu věřit, nemá jasno o ukotvení svých hodnost a je ochotná akceptovat věci, které by ve slušných společnostech akceptovatelné být neměly, jako jsou vraždy na objednávku, omezování svobody tisku, nezávislosti justice nebo nezávislosti opozice. U nás je to rizikem o to větším, že není zřejmým. 

Jak si stojí česká armáda v porovnání s armádami v Evropě?

Česká armáda je, i přesto co si v duchu zažitých stereotypů spousta lidí myslí, plně srovnatelná s armádami našich zahraničních partnerů. Samozřejmě se musíme srovnávat se souměřitelnými státy. Těžko hledat srovnání mezi americkou a českou armádou. Ve srovnání s armádami podobně velkých států máme armádu, která je početně srovnatelná, vybavením je také.

Od průměru se odlišujeme hlavně v kvalitě lidské síly. Ne že by ostatní státy neměly kvalitní vojáky, ale to, co my třeba trochu ztrácíme na technice, výrazně doháníme na vojácích ať už vzděláním, výcvikem nebo přístupem k věci. Mnohokrát se to odráží v misích, kde jsou naši vojáci hodnoceni jako velice spolehliví, jako partneři, se kterými je možné jít do nejtěžších situací. Pro vojáka je to největší vyznamenání. Pokud vám důvěřuje partner v boji, v podstatě odevzdává svůj život do vašich rukou. 

Služba v armádě již není jen pro muže

Vaši ženu jste poznal v kasárnách. Jaký máte názor na ženy v armádě?

Jako všude jinde dotváří vybalancovaný obraz. Pokud by byla armáda čistě mužským prostředím, převládal by mužský pohled na věc a řešení problému. Ženy mají v principu odlišný pohled na mnoho věcí, v řadě případů je jejich obohacení konstruktivní. Nikdy jsem nebyl zastánce „hardcore gender“, tedy všechno padesát na padesát. Tam, kde k tomu jsou přirozené podmínky, kde k tomu ženy tíhnou, nebo i kde to není přirozené prostředí, ale mají pro to schopnosti, nadání a snahu to dělat, tak proč ne? V české armádě máme asi třináctiprocentní zastoupení žen. Jsou rovnoměrně rozloženy ve všech druzích sil. Dokonce máme ženy pilotky včetně těch nejdražších strojů.

Možná právě proto, že je armáda vnímána jako především mužské prostředí, mají ženy v armádě tendenci být mnohem lepší než jejich mužští kolegové, protože vědí, že se musí víc snažit, aby dokázaly, že si místo zaslouží. Projevuje se to už na vojenských školách. Na akademii v Brně jsou studentky mnohdy tvrději pracující, studující a třeba i ve vojenských předmětech odhodlanější než kluci, kteří si myslí, že jim to všechno dají proto, že jsou kluci. Pak nesou s nelibostí, když ze studia v prvním a druhém ročníku odpadá mnohem víc kluků než holek, protože se více snaží. 

Co máte teď v plánu? Neuvažoval jste, že byste šéfování vojenského výboru NATO vyměnil za šéfování na Hradě?

Zákon mi ukládá k 57. roku odejít z armády. Nakonec mi to hezky vyšlo, neměl bych už v armádě co dělat. Nedělá se vracet do funkcí, které jsem dělal dřív, navíc bych tím brzdil služební postup mladších kolegů, ani bych o to nestál. Ke 30. listopadu odejdu. Po mnoha letech v uniformě to pro mě vytváří novou situaci, křižovatku s mnoha cestami. Zvolil jsem tu, která je pro mě nejpřirozenější. V posledních letech jsem se hodně věnoval i popularizaci toho, co dělám a co dělají armády obecně. Věnoval jsem se otázkám na akademické půdě, ale především na půdě, kde se o něčem rozhodovalo. Účastnil jsem se přednášek, konferencí, odborných jednání. Hodlám v tom pokračovat po dobu, dokud o to bude zájem. Pokud se mezitím naskytne něco zajímavějšího, co by mě přitahovalo, tak o tom budu přemýšlet. Politika ale není tou oblastí, která by pro mě byla natolik atraktivní, že bych se jí chtěl věnovat.