Brusel je v poslední době jedním z nejčastěji skloňovaných slov. To je neustále samé: „Brusel tohle“, „Brusel tamto“. V internetových diskuzích se to Bruselem jen hemží. Například jakýsi pan Petr v diskuzi na zpravodajském serveru iDnes.cz píše, že „Dříve nám kecali do života z Moskvy a dneska z Bruselu – a já si opravdu nevzpomínám, že by z Moskvy zakazovali rum, žárovky, máslo, nařizovali bezdotykové baterie, regulovali výkon vysavačů, GDPR a jiné nesmysly". Podobné to je i co se Evropské unie týče. Pan Roman Brhlík v diskuzi na stejném serveru zastává názor, že „EU je impotentní a místo toho řeší máslo. Tudíž skončí jako RVHP, jen mnohem dřív. A mnohem hůř". Do toho, co Brusel a Evropská unie dělá však dnes „zabrušovat“ nebudeme. Cílem tohoto článku je Vám přinést tak trochu jiný pohled na toto město a instituci.
V rámci organizace Mladí demokraté jsem se v úterý 20. listopadu loňského roku zúčastnila semináře v Evropském parlamentu. Tématem byly otázky týkající se bezpečnosti v EU. Oficiální název zní European Youth Seminar: Cross-border crime, terrorism and cyber-attacks: European Security challenges in the 21st century a níže vám přináším krátké shrnutí průběhu této akce.
Je úterý ráno, hodiny ukazují čas 9:02 a náš autobus stojí v zácpě. Nervozita by se dala krájet. Měli jsme tam být již před 25 minutami, navíc pohled na ucpanou silnici před námi nevěstí nic dobrého. Rychlostí šneka jsme k budově Evropského parlamentu dojeli v 9:33, tedy se zhruba hodinovým zpožděním. Naše skupina, čítající kolem 25 lidí, udýchaně přibíhá dovnitř. Zde následuje kontrola podobná té na letišti. Procházíme bezpečnostním rámem, naše věci se skenují. Po zdlouhavé kontrole se nás ujímá česky mluvící zaměstnanec úřadu. Vysvětlí nám rozdělení křesel v plénu, provede nás po budově a sem tam přidá i nějakou tu „veselou historku ze života europoslance". Po společném focení doslova přebíháme do seminární místnosti. Ano, zase nestíháme.
Místnost je poměrně prostorná. Je zde dlouhé pódium, uprostřed řečnický pultík. Židle jsou vyrovnané do několika řad, na sedátku jsou položené kulaté samolepky tří různých barev - červené, žluté a modré. Ty jsme si mezi sebou rozdělili. Modré pro nás, žluté pro Rakušany a červené pro Finy. Po krátkém úvodu jsme se rozdělili do tří skupin dle tématu. Já jsem patřila do skupiny řešící problematiku přeshraniční trestné činnosti.
Celý seminář probíhal formou brainstormingu. I zde jsme byli rozdělení do tří skupin, které byly národnostně vyrovnané. Náším úkolem bylo dohodnout se na třech nápadech, které by mohly zlepšit Evropu z hlediska bezpečnosti. Na první pohled lehký úkol se ukazuje těžším, než jsme si mysleli. Názory mezi členy skupiny se různí a čas do přednesení našich návrhů před celou seminární skupinou ubývá nebezpečně rychle. Kvůli dohadování jen tak tak stíháme zformulovat naše společná stanoviska. Následuje další otázka – kdo je přednese? I zde jsme omezeni pravidly, neboť každý návrh musí prezentovat někdo jiný, přičemž mezi řečníky musí být zastoupena obě pohlaví a všechny tři národnosti. Pak nastává hlasování o daných návrzích, kdy se odhlasuje nejlepší návrh každé skupiny. Stejný proces se poté děje i napříč výbory. Závěrečné řeči pak pronesou zástupci Evropské lidové strany (EPP). Celé to uteklo rychleji, než jsme čekali, a než jsme se nadáli, už jsme odcházeli z budovy Evropského parlamentu plni smíšených dojmů.
Upřímně musím říct, že jsem od tohoto semináře čekala více. Jistě by se zde našla pozitiva – vyzkoušeli jsme si, jak těžké je se shodnout na společných stanoviscích ve větším počtu lidí, ke všemu když je každý jiné národnosti. Celé je to o kompromisu, nelze mít postoj, že „jedině můj názor je ten správný". Také jsme si procvičili anglický jazyk, detailně si prohlédli budovu Evropského parlamentu, a dokonce poznali i některé europoslance. Co se týče nově získaných informací, na rovinu – moc jich není. I přesto vřele doporučuji se takovéto akce zúčasnit, je to jistě dobrá zkušenost, která se vám neztratí.