17. listopadu 2019, na Mezinárodní den studentstva a v den třicátého výročí pádu totalitního režimu v Československu, se na půdě Právnické fakulty Univerzity Karlovy konala akce k připomenutí těchto událostí, kterou pořádal Spolek českých právníků Všehrd a moderovala Andrea Procházková. Sedm významných hostů přijalo naše pozvání a přišlo se podělit o své vzpomínky, názory a reakce nejen na dobu předlistopadovou a událostem, které vedly k vybudování demokratického právního státu na troskách represivní totality, ale i na současné dění ve společnosti. Celá akce se nesla v duchu svého názvu, který byl – 17/11 Opět na křižovatce?
Hosty byli předseda Ústavního soudu České republiky JUDr. Pavel Rychetský, senátor Mgr. Jiří Dienstbier, děkan právnické fakulty prof. Jan Kuklík, bývalý předseda vojenského výboru NATO arm. gen. Petr Pavel, ústavní právník prof. Jan Kysela, právní historik doc. Radim Seltenreich a studentský vůdce 17. listopadu 1989 Mgr. Martin Klíma.
Hodnotová diskontinuita s totalitním režimem
Jako první se slova ujal Pavel Rychetský, který na začátek vzpomněl, jak v prosinci 1989 diktoval do telefonu nové znění slibu prezidenta republiky, aby bylo následně přijato a Václav Havel mohl jeho přednesením vstoupit do funkce nového československého prezidenta. Hovořil také o transformaci právního řádu po roce 1989. „Historie běžela rychleji, než její aktéři tušili,“ bylo potřeba řešit otázku kontinuity a diskontinuity s právním řádem socialistického Československa. Mezi prvními se touto otázkou zabýval již Federální ústavní soud, jehož založení považuje předseda současného Ústavního soudu za jeden z nejdůležitějších kroků na cestě k demokratickému právnímu státu a připomněl jeden z nálezů, ve kterém soud tuto otázku řešil.
Pavel Rychetský zastával na začátku devadesátých let pozici místopředsedy vlády a předložil Federálnímu shromáždění řadu zákonů. V otázce zmírnění následků některých majetkových křivd vzpomněl, že nebyl sto předložit návrh ani věcný záměr zákona, a tak předložil shromáždění sérii otázek. Jejich zodpovězením se zákonodárce dobral a přijal restituční zákonodárství. Uvedl, že žádná země nepřijala tak široké restituční zákony jako Československo.
Obtížné bylo, jak legislativní cestou zajistit přechod k tržnímu hospodářství, nakonec se ukázalo, že všechno nevyřeší neviditelná ruka trhu. Navíc podle něj byl do privatizace dán majetek, který tam nikdy být dán neměl.
Závěrem zdůraznil, že, „je potřeba si uvědomit, že všechny základní změny právního systému byly přijaty za existence federace, společného státu, při fungování principu zákazu majorizace, neboť demokracie tehdy znamenala koncensus, nikoli konfrontaci.“
Proč jsme dnes na křižovatce
Stejně tak i Jiří Diensbier začal svůj příspěvek osobní vzpomínkou na dobu, kdy coby zástupce studentů za Občanské fórum, působil v Poslanecké sněmovně a projednával se návrh zákona o převodu majetku státu na jiné osoby, kdy Václav Klaus, který osnovu připravil, vystoupil s pozměňovacím návrhem, aby se z věty „proběhne i formou kupónové privatizace,“ vypustilo písmeno “i”. Podle Dienstbiera nevedlo toto zvolené řešení k nejlepším výsledkům a je možným důsledkem, proč jsme dnes na křižovatce.
Senátor vnímal změny po listopadu 1989 jako návrat do Evropy v hodnotovém slova smyslu a posteskl si, že dnes jsou tyto hodnoty zpochybňovány, jsou vedeny útoky na instituce občanské společnosti a neziskové organizace.
Je potřeba cenit a opečovávat principy, které revoluce přinesla. „Jakkoli jsou nedokonalé, jsou tím nejlepším, co tady máme,” prohlásil o veřejnoprávních médiích, jejichž nezávislost je podle něj potřeba chránit, neboť kvalitní informace jsou základem kvalitní demokracie. Stejně tak je potřeba pečovat o další instituce, které zaručují právní stát. Měl tím mimo jiné na mysli i Senát, který je pojistkou ústavnosti a volebních zákonů, jiným způsobem volby v jiných termínech je bráněno rychlým změnám, kterými se zvolená většina v monokameralismu může opevnit ve svých pozicích, jak jsme mohli vidět například v Maďarsku.
Nežijeme ve světě, kde primární hrozbou jsou vojenské puče
Ačkoli je vedoucím katedry politologie a sociologie, je mu ústavní právo blízké, jak mu napsal ve věnování prof. Pavlíček, proto prof. Jan Kysela hovořil ve svém příspěvku zejména o konstitucionalizaci a dekonstitucionalizaci moci.
Důležitou polistopadovou změnou podle něj nebylo ani tak odstranění čl. 4, který byl prvním pokusem zakotvení vedoucí úlohy komunistické strany v zemích východního bloku, ale spíše zakotvení institucí, které zajišťují, že se jeden domůže svých práv, neboť veškerá práva jsou k ničemu, neexistují-li instituce, které by umožnily se jich domoci. Tímto je zejména nezávislé soudnictví, dělba moci, půdorys parlamentní vlády. Připomněl, že vnitřní dělbu moci přinesla až ústava z roku 1992.
„Poznáme vždy nepřátele demokracie? A co všechno demokracii ohrožuje?“ položil si prof. Kysela řečnickou otázku. Nebezpečím dnes je hybridní válka informací, lhostejnost obyvatelstva. Nebezpečím demokracie je, že ji lze vyvrátit demokratickými prostředky, ale ne vždy je nutné ji vyvrátit, ale lze ji i dobýt, obsadit svými lidmi – a není to jen český problém.
„Žijeme ve světě, kde primární hrozbou nejsou vojenské puče,“ ale i právě šíření dezinformací a nedůvěra občanů ve státní instituce, neboť pro udržení demokracie je nezbytná elementární důvěra. Neptáme se, kdo jsou soudci, učitelé, policisté a další lidé, kteří předpokládáme, že jsou na naší straně, na demokratické straně, a možná bychom se měli ptát.
Kysela varoval před úřady, které byly připraveny pro konkrétní lidi. Jak i z našich reálií víme, je se potřeba ptát, kdo tyto úřady vytvořené pro Masaryky, Havly, de Gaully a Ebrty zdědí a zdědil.
Na závěr hovořil o možnosti, kdy regulátor nemusí mít zájem o regulaci, což uvedl na příkladu navrhované na ústavní úrovni zakotvené ochraně vody a připomněl, že nesmí existovat střet zájmů ve vládě. „Jsou to podněty k dalšímu angažování, ne k rezignaci, neboť koláčů se nedostává bez práce a rezignovat není možnost.“
Bez armády se demokracie bránit nedá
Generál Petr Pavel hovořil o událostech následujících po listopadu 1989 z jiného úhlu pohledu, a sice nastínil co se za posledních 30 let stalo v obraně a bezpečnosti.
V době pádu totalitního režimu byla většina československé armády použitelná v řádu několika desítek minut, nejvýš několika hodin. Pavel vzpomněl na rozhovor, který o několik let později vedl se svým protějškem z francouzské armády, kdy ten se ho ptal, jak rychle byla v roce 1989 armáda Československa schopná zasáhnout. Generál Pavel odpověděl, „mezi čtyřiceti a šedesáti.“ „Hodin?“ odvětil jeho francouzský kolega. „Ne,“ řekl Pavel, „minut.“ Na tomto můžeme vidět obrovskou disproporci, která panovala mezi armádami bývalého západního a východního bloku.
Bylo a je velmi rozdílné postavení coby spojence Varšavské smlouvy a člena Severoatlantické aliance. Ačkoli se na začátku 90. let ozývaly hlasy, že by Československo, respektive Česká republika mohla být neutrálním státem, k tomu se nakonec nepřikročilo, a nejen proto, že neutralita neulehčuje náklady na obranu a všechny neutrální armády do obrany investují více nežli my teď. Bylo tedy potřeba hledat spojence, aby bylo možné zaručit bezpečnost dlouhodobě a systémově. Směřování k alianci započalo hned na začátku 90. let. Rozpad Sovětského svazu a tím oslabení vojenského nepřítele a i proměna politického prostředí, vedla k omezení výdajů na zbrojení, což můžeme vidět na disproporci postavení USA a zbytku NATO, kdy v současnosti jsou tři čtvrtiny nákladů k tíži USA.
Rusko se poučilo ze studené války a zaměřilo se na slabiny nepřítele, na špionáž, působení v kybernetickém prostoru, cílem je nyní znevěrohodnit stát a jeho instituce a cíleně zasazovat dezinformace. „Největším rizikem není mezinárodní terorismus, ale naše neschopnost identifikovat hrozby.“
Na nedávnou kritiku proti NATO prezidenta Macrona reagoval generál Pavel tím, že je potřeba hledat řešení a neustupovat od toho, co funguje, není-li alternativy – a žádné lepší a věrohodnější alternativy není.
Je nutno hovořit o nové křižovatce?
Na začátek docent Seltenreich zapochyboval, není-li podtitul „Opět na křižovatce?“ příliš silná metafora, je-li nutno hovořit o nové křižovatce, neboť není příznivcem pouze na vnější efekt zaměřených metafor. Nicméně přiznává, že v poslední době dochází k takové koncentraci hospodářské a mediální moci, která zakládá střet zájmů, a takovým snahám pozměnit směry základní politické orientace, že tato metafora je zcela na místě. „Ano, jsme teď na křižovatce a bylo by zbytečné předstírat, že nejsme.“
„Nikdy nebylo možné šířit lži v takové rychlosti, nikdy nebylo možné mást lidské myšlení v takovém rozsahu,“ říká docent Seltenreich – a účinný lék proti dezinformaci chybí. Potřebujeme co nejvíce lidí, kteří se i v dnešním hluku dokáží soustředit a vybrat to podstatné.
Před třiceti lety jsme stáli na rozcestí represivního režimu a přechodu ke směřování k věrohodné demokracii, v roce 1989 bylo možné jen získat, dnes ale můžeme i ztratit. „I Výmarská republika měla svá dobrá léta, kdy se zdálo, že se pevně stabilizovala,“ připomíná událost německých dějin.
Varuje před těmi, kteří kypří půdu pro chvíli, kdy by jejich setba mohla vzejít do hrozné sklizně. Půda je nakypřena, a pokud je tomu tak i v tuto dobu hospodářské prosperity, co můžeme čekat od dob hospodářské nebo společenské krize. Je potřeba se probrat z nebezpečné letargie. K ničemu nepřispívá ani dnešní tristní politická kultura, kdy političtí představitelé nepřináší lék ale prohlubují nemoc. Proto jej nadějí naplňuje, že i dnes, po třiceti letech je občanská společnost schopna vyjít do ulic. Protože před 30 lety spolu s ostatními členy stávkového výboru Radim Seltenreich nesnil, že vládu komunistickou vystřídá vláda oligarchy podporovaného komunisty.
„Ano, jsme na křižovatce a chtěl bych tedy poprosit zejména vás, nastupující generace 21. století, abyste té naší generaci z roku 1989 pomohli tuto složitou křižovatku překonat v tom jediném správném směru. Ano, se zjevným patosem a beze studu za tento patos vás prosím – pomozte nám náš správný čin chránit a přenést jej do lepších časů,“ zakončil docent Seltenreich.
Symbol uznávaný studenty z celého světa
Prof. Jan Kuklík není podle jeho vlastních slov přítelem slavení velkých výročí. Neměli bychom si je totiž připomínat jen, když nadchází kulaté roky jejich jubileí, to není jejich smysl. Je potřeba vnímat i jindy, nehledě na to, že někdy může dojít k významné změně, aniž bychom si toho všimli.
Kuklík připomněl, že s oslavami třicátého výročí pádu totalitního režimu v Československu by se mohlo zdát upozaděno výročí 80. let od uzavření českých vysokých škol okupační nacistickou mocí, které předurčilo, že se tento den o 3 roky později stal Mezinárodním dnem studenstva. „17. listopadu 1939, symbol spojený s konkrétní situací v Protektorátu Čechy a Morava byl povýšen na symbol uznávaný studenty z celého světa.“
Studentská demonstrace svolaná na 17. listopadu 1989 byla ryze symbolická. A bylo to velmi symbolické, že právě v tento den se komunistický režim rozhodl tuto demonstraci násilným zásahem na Národní třídě potlačit. Po tomto zásahu státní moci 17. listopadu 1989, mohla velká část československé společnosti vidět, co jsou komunisté zač.
„Pokud historie nemá co říci pro budoucnost, tak je to dost smutná věda,“ řekl na závěr profesor Kuklík.
Sametový orloj
Jako poslední se slova ujal studentský vůdce a řečník z Albertova z listopadu 1989 Martin Klíma. Zdůraznil, že je potřeba si uvědomit, jak obtížný úkol před ČSSR před třiceti lety stál. Z uzavřené země vedené represivním režimem se měla přetvořit v demokratický stát, šlapající na paty západním demokraciím. Pluralismus politických stran, který jsme vyměnili za vládu jedné strany, s sebou přináší různé názory, způsoby, jak dojít ke stejnému cíli různými cestami, přináší svobodu, ale i svobodu dělat chyby.
„Je přitažlivější být přítomný, když se tvoří nějaká nová věc,“ a Klíma měl to štěstí, že když se v listopadu 1989 boural totalitní režim, byl při tom. Budování demokracie a nového státu přirovnal ke staroměstskému orloji. Všichni známe jméno Mistra Hanuše, který sestrojil staroměstský orloj, ale neznáme ty, kteří jej po staletí udržovali. Každý by chtěl být na začátku budování nějaké nové věci. Ale budeme-li stále začínat od znova, budeme navždy na začátku a nikam se neposuneme. Možná náš systém má své chyby, ale nemáme u nás politické vězně jako ve Španělsku a v našich ulicích nehoří auta.
Svůj projev skončil výrokem, kterým se sluší zakončit i tuto zprávu o setkání s podtitulem „Opět na křižovatce?” který byl leitmotivem všech příspěvků vystoupivších řečníků a který se jimi proplétal jako rudá nit, přestože si jej každý z hostů vyložil po svém a jinak. Martin Klíma svou řeč zakončil následující větou: „Svobodný člověk je na křižovatce každý den – to je podstata svobody.“
Autor: Přemek Kaucký
Foto: Archiv S. č. p. Všehrd
