Tou dobou měli příslušníci pražské kriminálky v rukou pouze jména pohřešovaných osob, které měly být později označovány jako oběti orlických vrahů, kdy se v listopadu roku 1993 na policejním prezidiu řešila informace ze severočeského podsvětí, že jakýsi Černý má vykonávat vraždy na objednávku. Tehdy se dokonce proslýchalo, že za peníze zavraždí i rodinu s dětmi. Pražská kriminální policie však jednu takovou nájemnou vraždu toho času vyšetřovala, a tak se o Černého začala zajímat…
Počátek vyšetřování
Na základě výpovědi jednoho ze svědků a informace o Karlu Kopáčovi, počali příslušníci pražské a středočeské kriminální policie v července roku 1995 bádat po tělech obětí. Přímo na dně Orlické přehrady. Začíná tajná akce s krycím názvem „Bifenyl“. Celá akce byla skryta pod masku ekologického průzkumu, aby vyšetřovatelé nevyplašili samotné pachatele. Kalendář ukazuje 11. července 1995, toho dne začíná vyšetřující tým prohledávat samotnou patu Orlické přehrady, tedy místa okolo masivní hráze nedaleko obce Solenice. Tento průzkum proběhne rychle a skupina se bez „úlovku“ přesouvá ke Žďákovskému mostu. Okolo tohoto mostu je obrovský objem vody, a pro vyšetřovatele tedy nelehký úkol v podobě vyhledávání pohřešovaných těl. Než došlo k samotnému hledání, byl proveden pokus, kdy lanem upevněný sud k lodi byl shozen z mostu přímo do přehrady. Podle výsledku pokusu se poté začíná hledat. Skupina pracuje pod velkým tlakem, neboť hrozí prozrazení novináři. Hledání také komplikuje dno přehrady, které tvoří různé kovové konstrukce a zatopené stavby obcí, které toto vodní dílo pohltilo.
První nález
Po třech dnech intenzivní práce víra upadá, když tu náhle přichází na kajutu lodi zpráva od potápěče, že našel sud, na kterém je znatelný svár. Ještě téhož dne příslušníci pražské a středočeské kriminálky ve spolupráci se soudním lékařem sud odváží a následně otvírají. Po otevření nacházejí uvnitř torzo lidského těla. Všechny dosavadní spekulace se tak stávají realitou. Soudním lékařem pak byly po ohledání těla nalezeny dvě celoplášťové střely. V souvislosti s tímto nálezem stojí za zmínku příspěvek plukovníka Karla Malého v Kriminalistickém sborníku z roku 1998, kdy uvádí následující:
„V kovovém sudu byly prokázány části lidského těla, které netvořily úplný celek, a to vzhledem k účinku silně alkalické chemikálie, ve které se tělo v sudu nalézalo, i vzhledem k pokročilým posmrtným změnám. Podle znaků zčásti zachovalých kostí náležely pozůstatky lidského těla mužskému pohlaví a znalci podle všech znaků usuzovali, že pocházely z téhož jedince. Věk bylo možno stanovit jen velmi obtížně a jen orientačně předpokládat, že se jedná o muže středního věku. Žádná z dlouhých kostí nezůstala zachována v celkové délce, takže podle přibližné délky páteře znalci usoudili, že se jednalo o člověka vysokého 170–180 cm. Co se týče nalezených střel, nebylo možno s ohledem na značně pokročilý posmrtný a chemický rozkladný proces určit, zda a kudy do těla vnikly, případně zda se vůbec do sudu dostaly s tělem pitvaného jedince, či tam byly vloženy odděleně. Krevní skupinu se podařilo zjistit a znalec – toxikolog potvrdil, že se tělo nacházelo ve 14% vodném roztoku hydroxidu sodného.“
Dalším postupem v trestním řízení bylo prokázáno, že se jedná o tělo kosovského přistěhovalce Leorenta Lipoveciho.
Komplikace
Po úspěchu však nastávají komplikace. Zpráva o nálezu uniká do médií, a tak vyšetřovatelé volí postup rychlého zatýkání podezřelých a návrhů na několik příkazů k domovním prohlídkám. Každá minuta je pro ně v tuto chvíli drahá. Nevědí však, že přibyde ještě další komplikace. Ta nastane u zatýkání Karla Kopáče, který dokonce vyhrožuje, že se sám zastřelí. Tím tak hrozí, že ostatní obvinění na něj všechny spáchané skutky svedou, a on tak nebude moci být pro orgány činné v trestním řízení důležitým vodítkem k vyšetření celého případu. K sebevraždě Kopáče však nedochází, a po dlouhotrvající operaci je za účasti Útvaru rychlého nasazení zatčen. Po několika dnech usilovného přesvědčování a všeobecně úsilí ze strany policejního orgánu dochází ke Kopáčově výpovědi.
Další nálezy
Na základě výpovědí obviněných a svědků, především obviněného Kopáče, se skupina vyšetřovatelů vrací k Orlické přehradě, kde po několika dnech narážejí na další sud, a následně i na pletivo. Oba nálezy jsou následně odvezeny do vinohradské nemocnice na oddělení soudního lékařství. Tělo nalezené uvnitř je však v lepší stavu než tělo skryté v prvně nalezeném sudu, neboť v tomto případě nebyl pachateli použit louh. Proslýchá se, že se pachatelé báli výbuchu této zásady s vodou, která hrozila již v případě převozu prvního sudu. Při nařízené soudní pitvě byly zjištěny tři střelné rány, a to v oblasti hlavy, hrudníku a břicha, jejichž projektily nalezeny v těle oběti. Pro zajímavost je nutno uvést stěžejní zjištění k identifikaci oběti. To spočívalo v porovnání rentgenových snímků levého bérce se zajištěnými snímky pořízenými po chirurgickém ošetření zlomeniny dolní třetiny této kosti oběti, které bylo provedeno pouze několik dní před jeho pohřešováním, kdy byla zjištěna shodnost. Hlavně tímto bylo prokázáno, že se jedná o tělo Vlastimila Hodra.
V případě nalezeného pletiva bylo až později zjištěno, že se jedná o vůbec první oběť orlických vrahů, a to Aleše Katovského, neboť to vzhledem ke špatnému stavu těla nebylo možno identifikovat. Nicméně i zde byl zjištěn zástřel hlavy. Na dalších obětech, Anně Medkové a Jaroslavu Meierovi, nelze hledat žádné zvláštní informace. Anna Medková zemřela v nemocnici na následky výbuchu balíčku, který jí byl „vrahy“ poslán a Jaroslav Meier byl ve vlastním domě v Rudné u Prahy zastřelen Ludvíkem Černým samopalem zvaným „škorpión“.
Využití detektoru lži
V rámci případu vyšetřování série vražd v podání orlických vrahů svou roli sehrál i obor psychologie, a to v podobě polygrafu, populárně označovaného jako detektor lži. Asociační experiment, na kterém je detektor lži založen, tvoří sady určitých otázek, které jsou vytvořeny pro konkrétní osobu podle stanovených pravidel. Připouští odpovědi typu ano/ne a v sadě otázek jsou zahrnuty kritické otázky, které mohou vyvolat patřičnou reakci pouze u takové osoby, která ví více než sama ve své výpovědi připouští, přičemž není důležité samotné zodpovězení otázky, ale fyziologická reakce, kterou vyvolá otázka. Vyšetřovatelé tak docházejí k tomuto experimentu na základě výpovědi Ludvíka Černého, který přes všechny důkazy odmítá svou vinu. Černý si ve svých výpovědích věří natolik, že vyšetřovatelům dává potřebný souhlas k uskutečnění toho experimentu. On sám si v tu chvílí myslí, že polygraf přelstí. Opak je ale pravdou, a dle dostupných informací dochází k několika fyziologickým reakcím, které odhalují Černého lež. Nicméně je nutno dodat, že tento experiment je pro vyšetřovatele pouze jakýmsi taktickým prostředkem, nikoli dalším důkazem.
Trest pro vrahy
Svými činy si skupina orlických vrahů vysloužila ty nejtěžší tresty, dílčím způsobem i tresty výjimečné. Soud prvního stupně, tehdy Krajský soud v Praze shledal skupinu pěti osob vinnou za spáchání několika trestných činů podle tehdy platného trestního zákona, v čele s trestným činem vraždy. Dne 18. dubna 1997 byl Krajským soudem v Praze nad „orlickým vrahy“ vynesen rozsudek, který je odsoudil k trestu odnětí svobody v následujícím trvání:
• Karla Kopáče na 21 let,
• Ludvíka Černého na doživotí,
• Vladimíra Kunu na doživotí,
• Petra Chodounského na 14 let a
• Irenu Meierovou na 12 let.
Při úvaze soudu o délce trestu odnětí svobody je nutno uvést, že Karel Kopáč nebyl odsouzen na doživotí převážně z důvodu jeho spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. V délce trestu Ludvíka Černého pak hrála roli převážně jeho nepoučitelnost. Po vynesení rozsudku soudem prvního stupně si všichni obvinění podali proti tomuto rozsudku včasné odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Praze coby soud druhého stupně. O těchto odvolání soud druhé instance rozhodl následovně:
„Podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu se napadený rozsudek částečně zrušuje, a to ve výroku o vině i trestu u obžalované Ireny Meierové a ve výroku o trestu u obžalovaného Vladimíra Kuny,“
a rozhodl tak znovu, kdy obžalovanou Irenu Meierovou odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a obžalovaného Vladimíra Kunu k trestu odnětí svobody v trvání pětadvaceti let.
Odkaz orlických vrahů?
Od dob páchání trestných činů orlickými vrahy uběhlo více než dvacet let, nicméně i dnes můžeme nalézt několik případů, které vykazují podobné znaky jako v případě orlických vražd, a to hlavně použití louhu a nálezy těl v Orlické přehradě. Ojedinělost ukrývání těl do sudů však zůstává orlickým vrahům.
V roce 2011 se na Klatovsku objevil další případ použití louhu při zakrývání těla oběti trestného činu vraždy. Onoho jednání se měl dopustit mladík, který měl předtím bodáním nožem zavraždit babičku svého milence a následně tedy nechat její tělo rozpustit v hydroxidu sodném (louhu). Tento mladík ovšem, na rozdíl od „orlických vrahů“, zalíval tělo horkou vodou, což mělo na danou reakci vliv. Toto tělo tak bylo nalezeno už poměrně dost rozložené. Znalec z oboru soudního lékařství zjistil, že tělo bylo po 80 procentech poleptané, dokonce působením louhu došlo k oddělení části rukou a nohou od těla. I tak se ale znalcům podařilo zjistit, jak poškozená přesně zemřela.
Samotná Orlická přehrada je pro ukrývání těl zavražděných nechvalně známá. Ještě dnes si rybáři z orlické přehrady říkají, zda jsou ještě na dně „orlíka“ nějaká těla obětí nelítostných vrahů nebo dokonce, zda některé z nich sami vytáhnou. Po případě „orlických vrahů“ lze uvést i další kauzy, ve kterých figuruje vodní nádrž Orlík jako „úschovna těl zavražděných“:
• článek publikovaný pod názvem „Boj s promlčením. Otce po letech vytáhli z Orlíku, soud vraždu neotevřel“ na https://zpravy.idnes.cz/snaha-o-potrestani-vraha-lubose-novaka-dy1-/domaci.aspx?c=A160803_145641_domaci_cen
• článek publikovaný pod názvem „Lékař Mikuš dostal napodruhé za vraždu své milenky 14 let“ na https://zpravy.idnes.cz/lekar-mikus-dostal-napodruhe-za-vrazdu-sve-milenky-14-let-pki-/krimi.aspx?c=A080926_103104_krimi_pei
Lze uzavřít, že orličtí vrazi se ve své době stali typickými zástupci české či československé kriminální scény. Svou činností nastolili téma debat široké veřejnosti či legislativních orgánů, a to nejen v souvislosti se znovuzavedením trestu smrti.
Zdroje:
• Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 1997, sp. zn. 2 T 75/96
• Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1997, sp. zn. 8 To 74/97
• Dokument natočený Českou televizí pod názvem „Legendy kriminalistiky – Orlické vraždy“ dostupný na http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/316292320130006-
• GŘIVNA, T., SCHEINOST, M., ZOUBKOVÁ, I. a kol. Kriminologie. 4. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014. s.230
• MALÝ, Karel. Orlík. Kriminalistický sborník. 1998, roč. 42, č. 1, s. 2 – 13 (Kriminalistický sborník č. 4/1998)
• Jelínek, Jaroslav. Kauza Orlík. 1. vyd. Praha: Tamtam, 1998
• Horák, Vratislav. Orlík: Děsivý Hřbitov, Aneb, 122 Otázek Pro Vraha. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2004
• ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 3., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN ISBN978-80-7380-461-9. s. 405-408
• Článek publikovaný pod názvem „Vrah babičku v louhu nerozpustil, dříve neuspěli ani orličtí vrazi“ na https://zpravy.idnes.cz/vrazi-se-v-louhu-tela-obvykle-nezbavi-dw7-/krimi.aspx?c=A110516_150538_krimi_cen