Podle nedávného průzkumu je nejdůvěryhodnější ústavním činitel. Prvosignatář Charty 77, spoluzakladatelem Občanského fóra, jako místopředseda federální vlády předložil Federálnímu shromáždění řadu, zákonů které byly stěžejním prostředkem transformace v demokratický právní stát. Od roku 2003 působí na Ústavním soudě České republiky jako jeho předseda. Je nám velikou poctou, že rozhovor Časopisu Viktorin poskytl JUDr. Pavel Rychetský.
Pane doktore, promoval jste na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 1966. Co Vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl studovat právě práva?
Bylo vcelku nepochybné, s ohledem na moje zaměření, že v úvahu pro mě připadá pouze nějaký humanitní obor. A pro práva jsem se rozhodl v podstatě proto, že otec byl právník, matka byla právnička, starší sestra byla právnička. Všichni z nich prošli touto fakultou (Právnická fakulta UK, pozn. redakce), takže jsem pokračoval v této tradici.
Po studiu jste se ucházel o pozici soudce, chtěl jste se vždy ubírat tímto profesním směrem? Hrálo v tom roli například povolání Vašich rodičů?
Rodiče to vůbec neovlivňovali, ale já jsem se během studia oženil s jednou spolužačkou z fakulty a vznikl i jistý existenční problém a dostal jsem nabídku, že bych mohl pátý ročník studovat in absentia a působit jako auskultant, to znamená dnes jako soudní čekatel, na Městském soudě v Praze 1, na Ovocném trhu.
Měl jste během studia na fakultě nějaký oblíbený předmět? A nějaký neoblíbený?
Dělal jsem asi tři roky pomvěda u Vladimíra Klokočky, na Katedře státního práva, tehdy se to nesmělo jmenovat „Ústavní právo.“ Vladimír Klokočka učil „Ústavní právo kapitalistických zemí,“ takže přirozeně, že k tomu jsem tíhnul.
K tomu druhému, zcela otevřeně říkám, a to mi zůstalo dodneška, když se tím jako soudce zpravodaj musím zabývat, když to na mě padne – celá oblast sociálního zabezpečení a i finančního práva nebyla mému srdci blízká.
Po studiu jste tedy působil jako soudní čekatel na Praze 1, ale nakonec jste jako soudce nenastoupil.
Nenastoupil, protože jsem tam začal být stíhán. Když jsem tam působil jako čekatel, tak v té době byly ty majálesové procesy. V jednom z nich byly obžalovány dvě dívky, jedna byla z této fakulty – Veronika Viesková a druhá nevím, ze které fakulty, dcera Čestmíra Císaře.
To už bylo období mírného uvolňování v akademické sféře, Právnická fakulta využila institut soudního procesu, poslala za tu studentku společenského obhájce – byl jím odborný asistent Petr Pithart. A mě požádali, jestli bych byl ochoten si sednout v průběhu toho soudního řízení do hlediště a starat se o tu maminku Veroniky, což byla vdova, tuším po jednom z odsouzených v politických procesech, který se však než spadl do jejich soukolí, na nich osobně podílel.
Byl to skutečně politický monstrproces, ty holky byly ve vazbě, vodili je v řetízcích na to hlavní líčení, vybrali na to speciálního soudce i prokurátora, oba měli bohatou minulost z procesů z 50. let. Prokurátor v závěrečné řeči použil dikci, která byla pro paní Vieskovou zcela nesrozumitelná, řekl, že navrhuje uložení trestu v horní polovině sazby, bez použití paragrafu toho a toho, což měl na mysli, že to bude nepodmíněný trest. No a paní Viesková se mě zeptala, co to je, a já jsem řekl, že navrhuje tedy nepodmíněný trest odnětí svobody a ona tam dostala infarkt, nebo prostě kolaps, omdlela.
Soudní líčení bylo přerušené, já jsem jí nesl na chodbu, volala se záchranka. A přišla ke mně jedna ta soudkyně z lidu, co to soudila, co tu jako děláme, a já jsem skutečně použil nějaký urážlivý výrok k tomu prokurátorovi. To bylo třeba ve dvě odpoledne.
Druhý dne ráno, když jsem přišel do práce na soud, tak mi řekli, ať jdu o patro výš na prokuraturu. Tenkrát vyšetřování dělala i prokuratura. Takzvaný starší vyšetřovatel pro Prahu 1 jménem Šimunič, to si pamatuju dodneška, mi předal usnesení a bylo se mnou zahájeno trestní stíhání pro urážku veřejného činitele – a to trestní stíhání do dneška neskončilo.
Ale z toho soudu jsem musel odejít, tak jsem šel učit na fakultu.
Na fakultě jste působil na Katedře občanského práva, ale nakonec i odsud jste musel odejít.
Já už jsem v roce 1969, hned po úmrtí Jana Palacha, vystoupil spolu s Petrem Pithartem z komunistické strany. Vrátili jsme legitimaci, což bylo tedy v lednu 1969. Bylo nám jasné, že jakmile přijdou čistky, budeme první, kdo z fakulty budou vyhozeni, a tak se také stalo.
„Prohlášení Charty 77 jsem považoval za relativně neškodný text“
Jedním z významných milníků vývoje v Československu je Charta 77. Vy jste byl jedním z prvních signatářů. Co Vás vedlo k jejímu podpisu?
Je třeba říci, že mezi okupací v roce 1968 a vznikem Charty na podzim 1976 uplynulo 8 let a už během oněch osmi let, od té doby, co jsem byl vyhozen z fakulty, jsem se zapojil do různých opozičních aktivit. Já kromě toho, že jsem učil tady na fakultě, jsem byl na vedlejší úvazek v Literárních novinách, kde jsem se seznámil s řadou zajímavých lidí, jako byli Vaculík, Klíma a podobně. Už poté, co jsem byl z fakulty vyhozen, jsem se dlouho před Chartou podílel na řadě aktivit, ať už to byl samizdat nebo různé protestní dopisy. Upřímně řečeno, když jsem někdy na přelomu listopadu a prosince roku 1976 podepisoval Prohlášení Charty 77, tak jsem to považoval ve srovnání s jinými texty, které jsem předtím podepsal, za relativně neškodný a bezzubý text.
Jaká byla reakce režimu na uveřejnění Charty?
Reakce režimu byla skutečně hysterická, zvlášť vůči signatářům, kteří nebyli z Prahy, myslím nyní přímo perzekuci. Třeba v Severočeském kraji byli jen tři signatáři. Jedna lékařka z českolipské nemocnice, ona byla těhotná a přesto ji na hodinu vyrazili a ona pak myslím cestou do Prahy v autobuse potratila. Pak tam byl ještě jeden signatář, kterého také rychle vytlačili z toho kraje a zůstal tam jen můj přítel Ladislav Lis, který žil na samotě, která se jmenuje Peklo. Tomu postupně otrávili nebo zastřelili šestnáct psů, třikrát byl vězněn – jednou za to, že jeho ovce spásaly kolchozní ječmen. Represe vůči mimopražským, relativně osamělým lidem, byla daleko silnější, než v Praze, kde nás bylo relativně hodně. Například vůči mně se to projevilo jenom tím, že mi vzali řidičský průkaz, dokonce i občanský průkaz, pas už jsem dávno neměl, domů i do práce mi nasadili odposlech a opakovaně mne tahali k výslechu. Na tom venkově to bylo prostě daleko tvrdší.
Co byl podle Vás hlavní důvod? Čím byla Charta jiná od těch předchozích prohlášení a textů?
Ta hysterická reakce režimu a StB podle mého soudu nebyla ani tak motivována obsahem, ale tím ohromným rozsahem signatářů, který skutečně pokrýval široké opoziční spektrum. Signatáři skutečně byli od různých bývalých eurokomunistů až po Václava Havla, mezitím i katolický a evangelický disent. Charta spojila do jedné skupiny velmi širokou a ideově pestrobarevnou skupinu lidí. Dokonce bych rád dodal toto: Zvlášť cenné byly podpisy Charty těch, kteří to podepisovali až ve druhé nebo třetí vlně, kdy už bylo jasné, že je s tím spojená velmi tvrdá represe. Ti první signatáři, to považovali za jednu z běžných součástí své činnosti té doby.
Vzpoura ducha
Tyto snahy proti totalitnímu režimu dá se říci vyvrcholily událostmi v roce 1989. Jak jste to Vy po těch prvních událostech na Národní třídě vnímal, očekával jste, že bude nějaká změna, zásadní zvrat?
Od počátku roku 1989 bylo evidentní, že ten režim v relativně zoufalé snaze neustálého potlačování všech pouličních shromáždění, preventivního zatýkání – Václav Havel byl před každým výročím zatčen, aniž by se mohl k tomu pomníku sv. Václava dostat -, stupňuje represi a přitom se ve všech okolních zemích začal viditelně hroutit. Dá se říci, že Československo v té době bylo poslední skanzen komunismu, v celém tom prostoru. V Sovětském svazu za Gorbačova došlo k výraznému uvolnění, v Polsku se ten režim zhroutil a Solidarita byla ve vládě. Zhruba deset dní před sedmnáctým listopadem padla Berlínská zeď. To už byla situace, kdy bylo zřejmé, že i v Československu ten režim prostě skončí.
Na konferenci „Evropa bez železné opony“ jste masové demonstrace v Praze a i v ostatních městech v listopadu 1989, označil za „vzpourou ducha,“ mohl byste to rozvést?
Tento můj výrok je poněkud nespravedlivý vůči našim sousedům, Polsku a Maďarsku, já jsem si toho vědom, na druhé straně ten režim, počínaje Sovětským svazem přes to Polsko, Maďarsko, NDR, se hroutil z ekonomických důvodů. Prokazatelně byl už zcela vyčerpán a v těch zemích byl hlad, byly fronty i na chleba. V Československu skutečně až do posledního okamžiku ten „vepřový řízek“ v každé rodině k nedělnímu obědu na stole měli.
Režim už ani nechtěl veřejnou podporu, chtěl jen aby veřejnost mlčela, celá normalizace byla systémem, ve kterém se tolerovalo, že něco jiného si lidé mysleli a stačilo aby to nemanifestovali na veřejnosti, a měli „pokoj“. Proto těch disidentů bylo relativně málo, protože to byla jediná perzekuovaná skupina, jinak všichni ostatní žili v nesvobodě, ale v relativní sociální jistotě a klidu. Československo byla relativně bohatá, prosperující země, před druhou světovou válkou šestá nebo sedmá nejsilnější ekonomika na světě, a to i co se týče životní úrovně.
Proto říkám, že u nás vyšli lidé do ulic masovým způsobem – a to nejen v Praze – že to byla skutečně vzpoura ducha, že nevyšli z hladu, ale že chtěli, aby se jim vrátila lidská důstojnost. Protože těch dvacet let normalizace žili v naprosto nedůstojných podmínkách.
Totální diskontinuita legislativní cestou
Během oslav 30. výročí sametové revoluce se několikrát ozvaly hlasy, že bylo chybou navázat kontinuitně na socialistické právo. Byla zde ale nějaká jiná možnost než materiální kontinuity s předrevolučním právním řádem?
V podstatě nebyl spor – uvnitř zasvěcené odborné právnické veřejnosti – o tom, jestli kontinuita nebo diskontinuita, bylo jasné, že musí být diskontinuita, ale otázka zněla, jak jí dosáhnout. Diskontinuitu nemůžete vyhlásit tím, že zrušíte právní řád a přestanou platit pravidla silničního provozu, nebudou platit normy pro pitnou vodu a podobně. Diskontinuity bylo dosaženo ve dvou různých rovinách.
První byla diskontinuita materiální. Tu vyhlásil ve svém nálezu už federální ústavní soud, ve kterém jasně řekl, že i dosavadní platný právní řád je nutno interpretovat z hodnotového hlediska změn, ke kterým došlo. Druhý signál diskontinuity byl uvozovací zákon k Listině základních práv a svobod.
Vedle toho bylo diskontinuity nutno dosáhnout legislativní cestou. Ta cesta byla náročná, ale velice rychlá a zdařilá. Ještě za Federálního shromáždění během prvního roku, roku a půl, se podařilo přijmout všechny základní zákony z oblasti lidských práv a svobod, což vyvrcholilo 9. ledna 1991 přijetím Listiny základních práv a svobod.
Už na začátku roku 1990 byl přijat zákon o soudní rehabilitaci. Ten zákon nemá v dějinách právní civilizace na celém světě obdoby. Protože ne obnovou řízení, došlo k rehabilitaci, ale ex lege, dnem účinnosti zákona byly zrušeny statisíce soudních rozsudků, pro všechny verbální trestné činy podle hlavy první trestního zákona. K dosažení totální diskontinuity došlo legislativní cestou, ale podařilo se to ještě během Federálního shromáždění. Restituční zákony, zákony které překlopily ekonomiku na tržní ekonomiku. Naplňování principu diskontinuity právního řádu šlo po dvou liniích.
„Celé dějiny našeho národa jsou dějinami majetkových křivd“
V tu dobu, kdy se restituční zákony přijímaly, jste to byl Vy, coby místopředseda vlády, kdo rámcově tyto zákony Federálnímu shromáždění v 90. letech navrhoval. Jste spokojený, jak to s restitucemi vypadá dnes?
Napsat ten velký restituční zákon – zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích – bylo velmi těžké. Už v době, kdy jsme jej ve federální vládě připravovali, jsme zjistili, že nelze do něj dát taxativní výčet všech konfiskačních právních titulů, které by se ex lege zrušily a vznikl by nárok na vrácení. Je tam jen demonstrativní výčet a je tam řečeno, že se restituční zákon zakládá i pro všechny případy konfiskace majetku provedené v rozporu s uznávanými principy lidských práv a svobod. Nebylo totiž vůbec možno postihnout všechny ty způsoby, kterými stát konfiskoval majetek. To nebylo jen trestní řízení propadnutí majetku, bylo to i celou řadou úplně jiných forem. Navíc v celé řadě případů to konfiskovali takzvaně bez právního důvodu – prostě přišli a tomu „třídnímu nepříteli“ konfiskovali majetek. Někdy ho zavřeli, někdy ne, ale nikdy se už žádný vyvlastňovací titul nesnažili vytvářet. Zákon o mimosoudních rehabilitacích bylo nesmírně obtížné vůbec zkonstruovat a já přiznávám, že bylo i těžké jej protlačit federální vládou, než šel do parlamentu.
Obvyklá legislativní cesta, tedy připravit věcný záměr zákona, nechat ho schválit vládou, pak připravit paragrafované znění, v podstatě nepřipadala v úvahu. Já jsem v rozporu se zavedenými uzancemi do vlády předložil něco jako dotazník, který měl nějakých patnáct otázek, a o odpovědi na každou otázku jsem nechal ve vládě hlasovat. Příkladem, „Chceme napravovat majetkové křivdy jen za období komunistického režimu, nebo půjdeme dál?“ Je potřeba si uvědomit, že celé dějiny našeho národa jsou dějinami majetkových křivd, počínaje Bílou Horou. Hlasovalo se, vláda se rozhodovala, že budeme zmírňovat majetkové křivdy pouze za období komunistického režimu. Druhá otázka, „Komu to budeme zmírňovat? Jen fyzickým osobám, nebo i právnickým?“ Pak se řeklo, že bude zákon speciální výčtový na právnické osoby a na fyzické osoby. Když se řeklo, že fyzickým osobám, tak další otázka byla, kterým fyzickým osobám, vždyť řada z nich už není naživu. Jejich potomkům? Do jakého stupně? V jaké linii – jen v přímé, nebo i pobočné? O každém tom problému jsme museli hlasovat. Pak jsem říkal: „Musí to být naši státní občané?“. To si prosadil Klaus, že ano, ačkoli celá řada lidí, která přišla o majetek byla vytlačena do exilu a neměla občanství. Naštěstí, v té době Federální ministerstvo vnitra zařídilo, že každý mohl státní občanství získat zpět, aby mohl být účasten restitucí. Ale občané USA tu možnost neměli, protože tam se nepřipouštělo dvojí občanství, oni by ztratili to americké. Další otázka byla, „Kdo bude povinná osoba?“ Jenom stát? Nebo i jiné nestátní organizace, třeba družstva? No anebo i fyzické osoby, když ten konfiskovaný majetek získaly? Tak se do zákona dalo, že povinna je i ta fyzická osoba, která ten majetek získala byvše zvýhodněna kvůli svému postavení.
A takovýchto otázek bylo dalších deset. O každé jsem ve vládě dával hlasovat, a až když jsem získal většinový názor, jsme podle toho napsali ten zákon, který podle mého soudu dostál optimální podoby. Těžko si dovedu představit kvalitnější zákon.
Po rozdělení Československa byl napaden ve Štrasburku. V jednom případě vůči Slovenské republice, a tam Štrasburk posvětil všechno – celý ten zákon, i to, co náš Ústavní soud (ÚS České republiky, pozn. redakce) zrušil, a sice podmínku trvalého pobytu. Ale ESLP řekl, to je beneficium státu, když stát není povinen k restitucím, ale pokud k nim přikročí, musí respektovat základní právní principy (např. rovné zacházení).
U nás byly dvě kauzy, kdy byla Česká republika ve Štrasburku žalována dvěma neúspěšnými restituenty. V obou rozsudcích dal Evropský soud pro lidská práva za pravdu České republice a ty žaloby zamítl. Naopak jsme byli odsouzeni ve Štrasburku kvůli restitučnímu zákonu v případech, kdy jsme způsobili tím zákonem nové křivdy. Nebudu to teď rozvádět, to se dá lehko dohledat, ale ten zákon totiž řekl, že tam, kde fyzická osoba je povinná vrátit, vydat, majetek původním vlastníkům, nebo jejich potomkům, povinné osobě se musí vrátit to, za co ho získala. Ale ceny nemovitostí šly mezitím stokrát nahoru. A tady přirozeně Štrasburk řekl, že musíme kompenzovat v aktuálních reálných cenách a nikoli v cenách původních.
Tedy pokud vůbec byla Česká republika někdy kvůli restitucím odsouzena ve Štrasburku, tak nikoliv za to, že dala nedostatečné restituce a poškodila ty bývalé vlastníky, ale za novou křivdu způsobenou povinným osobám. Já to shrnuji velmi jednoduše. Žádná jiná země v dohledatelných dějinách lidské civilizace nepřijala v tak širokém rozsahu zákonodárství zmírňující křivdy a zločiny způsobené minulým režimem.
Autor: Přemysl Kaucký
Foto: Ústavní soud ČR