Možná si někteří z vás při letošních vedrech pohrávali s myšlenkou, vydat se na letní dovolenou někam, kde by se mohl člověk ochladit. Ačkoliv je typickou letní destinací letovisko poblíž Středozemního moře, ani míst s chladivými účinky není málo. Častým cílem bývá Island, Skandinávie nebo libovolné vyšší pohoří na turistiku. My jsme vyrazili do ne tak tradiční dovolenkové destinace, do chladných pobaltských států. Vybaveni jedním stanem, osobním autem, čtyřmi spacáky, karimatkami a dvoukilovou bombou s vařičem, vyrazili jsme vstříc severu a novým objevům. Jelikož jsme všichni studenti, základní motto projektu bylo jasné: Hlavně levně, přátelé! Co jsme však ušetřili na rozpočtu, to jsme plánovali nahradit objevy na poli méně známých turistických destinací, památek a místního folklóru.
Nekonečná země rovin
Cesta do těchto států po zemi vede pouze přes Polsko, našeho severovýchodního souseda. Poláci jsou nám nejen jazykem, ale i stylem života a mnohým dalším blízcí. Velmi příjemným zjištěním byla úroveň dálničních odpočívadel v Polsku. V tomto ohledu se vskutku máme co učit. Veliká, moderní, čistá a uklizená prostranství s bezplatnými záchody, často pumpou na dotočení pitné vody a s altány na posezení při nepřízni počasí, to je realita těchto polských cestovních oáz. Jak je zřejmé vzhledem ke způsobu naší cesty, při vaření jídel na zastávkách u cest jsme tohoto luxusu rádi využívali.
Za zmínku z naší cesty Polskem rozhodně stojí také Varšava. Reference o ní jsme měli vcelku negativní – že tam prý není moc k vidění, že je to nově postavené město bez kouzla apod. Pro mě osobně ale byla Varšava milým překvapením. Ano, opravdu jde o město, které bylo z veliké části zničeno válkou a tak je nově postavené, ovšem nově a moderně. Procházeli jsme mezi vysokými, prosklenými mrakodrapy všech různých tvarů, kde sídlily různé světoznámé korporace a jaksi jsme nevycházeli z údivu. V centru Polska jsem opravdu ve svých předsudcích něco takového nečekal. Nově zbudovaný obchodní dům, který má prosklenou střechu ve tvaru rozbouřeného moře, byl další třešničkou na varšavském dortu.
Jen o pár kilometrů dále se nachází menší oblast se starší zachovalou zástavbou, která má turistům také co nabídnout a nelze jí upřít osobité kouzlo. V těchto místech se to jen hemžilo buskery, pouličními umělci různých kvalit, neboť varšavská regulace této aktivity zřejmě není tak restriktivní jako naše pražská. Což je dobře. Toto centrum je rozlohou nesrovnatelně menší než to pražské, díky čemuž se dá v klidu projít za pár hodin a není příliš vyčerpávající. Čistě dílem náhody jsme se zde ještě ke všemu vyskytli v den polského státního svátku, během kterého bylo parkování ve městě bezplatné, což přirozeně přispělo k našemu pozitivnímu dojmu. Po tomto zážitku jsme ale již ujížděli směrem na severovýchod, k prvnímu pobaltskému státu naší cesty, k Litvě.
„Pojeďte dál, tady se může!“
Zelená, rovinatá země sousedící s ruskou Kaliningradskou oblastí má ze všech pobaltských států podnebí nejpodobnější tomu našemu. Hned po příjezdu do země nás uvítala hezká krajina, příjemné cesty a velmi milí lidé. Při naší zastávce u jezera Vištytis, na jehož druhé straně se nachází ruské území, nás místní vítali slovy: „Pojeďte dál, tady se může! Vítejte a užívejte si naši překrásnou zem!“ Anglicky se nás vyptávali, odkud jedeme a kam, a navodili tím všeobecně příjemnou atmosféru, která se jen tak nevidí. Když jsme však přijeli ke hranicím s Ruskem, čekala nás studená sprcha. Pohled na železný plot s ostnatým drátem uprostřed lesa je totiž docela zneklidňující. Když jsme poté hledali jeho původ, ukázalo se, že plot nechala vystavět litevská vláda na ochranu před neukázněnými ruskými pohraničníky, kteří měli mnohdy v podroušeném stavu překračovat hranice, střílet do vzduchu apod. Bylo zjevné, že vztahy Litevců s jejich bývalými okupanty jsou napjaté.
Z cesty po pobřeží rozhodně doporučuji navštívit ostrov Kurská kosa u Klajpedy, který je takřka celý národním parkem. Naleznete zde pěkné písčité pláže, u nichž je voda tak mělká, že se i pod slabými slunečními paprsky zvládne vyhřát a lze se zde tudíž i koupat. Ani jsme netušili, že se nám něco takového, jako je koupání v moři u Litvy, povede. Ale povedlo se a rozhodně to stálo za to. Mezi další zajímavosti Litvy patří například Hora křížů. Pověst praví, že na ni kdysi jakýsi otec vynesl obrovský kříž, neboť věřil, že jeho vztyčením zachrání svou těžce nemocnou dceru. Ta se následně skutečně uzdravila, pročež sem lidé začali nosit další kříže, různých velikostí a výzdob. Je až neuvěřitelné, jaké množství křížů na hoře je. Ani si netroufám odhadovat jejich počet, ale zcela jistě bude v tisících, ne-li v desetitisících. Hora je přitom oproti okolní krajině vyšší jen o nějakých 5–6 metrů, což ve svém v důsledku působí lehce komicky. Ve Vilniusu, hlavním městě Litvy, stojí za návštěvu nejvyšší kopec města. Svojí nepřirozeností působí spíše jako navážka suti, ovšem nachází se na něm hrad a krásné výhledy. Pojďme se ale již přesunout do druhého pobaltského státu, do Lotyšska.
Kámen úrazu? Lotyšsko
Lotyšsko pro nás bylo nečekaným zklamáním. Tento nejchudší pobaltský stát nás zprvu příjemně přivítal hezkou novou silnicí, ovšem nadšení nevydrželo ani dvacet minut a přišel zvrat. Dojeli jsme totiž na místo, kde silnice, tak jak ji známe, skončila a změnila se v kamenité, písčité, udusané cosi, co zřejmě Lotyši nazývají cestou. Aby s námi auto netřáslo víc, než je únosné, nemohli jsme překročit rychlost 40 Km/h, což po patnácti minutách jízdy opravdu omrzí. Navíc nešlo poslouchat rádio, nešlo si povídat, nešlo spát. Mohli jsme jen poslouchat nárazy kamenů odmrštěných od kol do auta a doufat, že to celé přežijeme. Takovéto úseky se na, zdůrazňuji „hlavním tahu“ Lotyšskem, střídaly s normální silnicí zhruba v poměru 1:1.
Náladu nám nezlepšil ani příjezd do Rigy, hlavního města Lotyšska, kde bylo absolutně nemožné zaparkovat. Za zmínku stojí menší přímořské město Liepāja, které má na pláži působivý nápis vytvořený z velikých zrcadlových písmen nesoucí název města, podobně jako je tomu v Hollywoodu. Další zajímavostí tohoto města je dnes již částečně zaplavená vojenská pevnost, u níž to vypadá podobně, jako v některých scénách filmu Počátek. Internetový průvodce po Lotyšsku tuto zemi shrnul celkem výstižně zhruba takto: „Do Lotyšska se zatím nehrnou žádné davy turistů, není taky důvod.“ Pod toto shrnutí se podepisujeme a kromě Liepājy nemáme důvod návštěvu doporučit.
Malé Finsko – země svítícího vánočního stromku
Posledním navštíveným státem bylo Estonsko. Tak, jako je podnebí Litvy přirovnáváno k tomu našemu, tak je podnebí Estonska přirovnáváno k finskému. Proto také někteří průvodci hovoří o Estonsku jako o jakémsi „malém Finsku“. S hlavním městem Tallinnem je tato země nejvyspělejší z pobaltské trojice. Místní vláda velmi podporuje začlenění země do technologického pokroku a rozvoje IT. Proto také z Estonska pocházejí některé známé technologie a projekty, jako třeba Skype nebo Taxify. Takřka vše podstatné se v této zemi koncentruje do hlavního města, které rozhodně stojí za návštěvu. Při procházení centrem města můžete potkat hlučnou skupinku oděnou do středověkých kostýmů předvádějící barvitou scénku ve srozumitelné angličtině o tom, jak došlo k vůbec prvnímu ozdobení a rozsvícení vánočního stromku, což je podle všeho právě zásluhou Estonců. Také můžete navštívit jednu z mnoha středověkých krčem, které centru města kralují. My jsme ve snaze zažít něco typicky estonského navštívili tradiční saunu blízko centra Tallinnu. Estonci jsou totiž saunováním posedlí podobně jako jejich finští konkurenti. Nutno podotknout, že tato zábava je cenově poměrně dostupná. Za privátní saunu až pro šest osob na hodinu i se soukromým bazénkem jsme zaplatili 20 euro.
Celkově vzato můžeme tyto destinace na studentský výlet za chladem v létě, nebo za ještě větším chladem v zimě, doporučit. Na závěr snad jen vyúčtování nákladů na vskutku nízkorozpočtovou dovolenou pro čtyři lidi na 17 dní. Včetně jídla, rozumných zásob alkoholu a trojím grilováním nás dovolená vyšla dohromady na 16 000 Kč. Cestě zdar!
Autor: Jiří Hartmann
