Nová vláda v čele s Petrem Fialou dostála svým předvolebním slibům a dne 19. ledna 2022 zrušila vyhlášku č. 466/2021 Sb., kterou předchozí vláda Andreje Babiše zavedla od 1. března 2022 pro osoby starší 60 let a vybrané profese povinné očkování proti onemocnění COVID-19. Zrušení vyhlášky Petr Fiala mimo jiné argumentoval tím, že nechce „prohlubovat příkopy ve společnosti“. Málokteré téma totiž za posledních několik let dokázalo rozdělit společnost do takové míry, jako je právě očkování proti koronaviru. Odpůrci povinného očkování často mluví o zásahu do jejich ústavně zaručených práv. Jak to ale vidí ochránce těchto práv, Ústavní soud?
Povinně se očkovali už za Masaryka
Institut povinného očkování je našemu právnímu řádu vlastní již od první republiky, kdy ho zavedl zákon č. 412/1919 Sb. z. a n., o povinném očkování proti neštovicím. V současnosti upravuje očkovací povinnost zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Na základě zákonného zmocnění upravuje případy, druh očkování a termíny prováděcí právní předpis, který vydává Ministerstvo zdravotnictví. Zákon samotný nestanovuje druhy onemocnění, proti kterým je očkování povinné, stanoví pouze, že se musí jednat o „závažná infekční onemocnění s vysokým rizikem dalšího epidemického šíření v kolektivech a život ohrožující infekční onemocnění.“
Nastavená úprava se může jevit jako problematická, jelikož podle Listiny základních práv a svobod meze základních práv a svobod lze stanovit pouze zákonem. Tím se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14, ve kterém dospěl k závěru, že zákon je „dostatečně jasný a srozumitelný a vyplývají z něj spolehlivě základní atributy a meze právní úpravy povinného očkování proti infekčním nemocem“. To, že zákon o ochraně veřejného zdraví nestanovuje příslušná onemocnění přímo, hájí Ústavní soud potřebou rychlé reakce na epidemiologickou situaci, což by v případě zákonného zakotvení nebylo možné naplnit z důvodu zdlouhavého legislativního procesu. Jako obiter dictum pak doporučuje legislativě zvážení právní úpravy odpovědnosti státu za následky způsobené očkováním, která v době rozhodování chyběla. Dnes už je tato odpovědnost zakotvena v zákoně č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním.
Proti povinnému očkování lze uplatnit výhradu svědomí
Ve stejném nálezu rovněž Ústavní soud posuzoval ústavnost samotné očkovací povinnosti v kolizi s právem na nedotknutelnost osoby na základě testu proporcionality Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud shledal úpravu ústavně konformní, což následně potvrdil i Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Vavřička a ostatní proti České republice ze dne 8. dubna 2021.
Nelze opomenout také koncept výhrady svědomí, který umožňuje jedinci odmítnout zákonnou povinnost, je-li to v závažném rozporu s jeho vnitřním přesvědčením. Vnitřní přesvědčení může jednak být náboženského charakteru, jednak i světského, tzv. sekulární výhrada svědomí. Listina výslovně umožňuje odmítnout vojenskou službu pro náboženské vyznání nebo svědomí, což následně upravuje i branný zákon.
Dále je možné uplatnit výhradu svědomí právě v oblasti medicíny. Sekulární výhradou svědomí se ve vztahu k očkování zabýval Ústavní soud již několikrát. V nálezu sp. zn. I.ÚS 1253/14, který se týkal přezkumu pokuty rodičům za neočkování dítěte, představil čtyřkrokový test oprávněnosti sekulární výhrady svědomí, jehož kumulativní podmínky jsou následující: „(1) ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí, (2) naléhavost důvodů, jež k podpoře své výhrady nositel základní svobody uvádí, (3) konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby a (4) společenské dopady, jež může v konkrétním případě akceptovaná sekulární výhrada svědomí mít.“
ESLP souhlasí
Právě čtvrtý krok testu by pravděpodobně neumožňoval aplikaci výhrady svědomí ve vztahu k povinnému očkování proti koronaviru. Podle Ústavního soudu nelze akceptovat výhradu světského svědomí, pokud by to vedlo k extrémnímu vybočení z legitimních cílů úpravy. V souvislosti s očkováním jako legitimního cíle zmiňuje žádoucí míru proočkovanosti obyvatelstva, v příbuzném nálezu sp.zn. IV.ÚS 2530/20 pak uvádí také posouzení současné epidemiologické situace.
Nakonec je třeba zmínit nález sp. zn. Pl. ÚS 16/14, ve kterém byla posuzována ústavnost očkování jako podmínky pro přijetí do předškolního zařízení. Právo na vzdělání je právem sociálním, a tedy se jeho omezení podrobuje mírnějšímu testu racionality, kterým napadená úprava spolehlivě prošla.
Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva jsou poměrně vstřícné vůči povinnému očkování a ponechávají široký prostor pro uvážení zákonodárce i exekutivy.
Autor: Dan Sklenář
Zdroj fotografie: Pixabay.com