Pane doktore, co Vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl studovat právě práva?
I když určitě nejsem jednostranně humanitně zaměřený a ve volném čase se spíše zajímám o techniku – a jsem rád, že si ledacos dokážu sám opravit – už na gymnáziu jsem si doslova vysnil, že se stanu soudcem. Při dlouhé cestě k tomuto povolání mi stejně bylo do sytosti dopřáno i té techniky a motorů. Po gymnáziu mi totiž nebylo studium na právnické fakultě umožněno. Proto jsem vystudoval nejprve sociálně-právní nadstavbu. Po ní jsem absolvoval tehdy klasickou dvouletou základní vojenskou službu a nastoupil ve 22 letech k profesionálním hasičům u Českých drah. Bavilo mě to tam, mělo to svůj smysl, pomáhat druhým, a taky jsem denně pracoval se speciální hasičskou technikou. Hledal jsem ale zaměstnání, při kterém budu moci začít studovat práva aspoň dálkově, což mi u hasičského sboru nepovolili. Začít dálkově studovat Právnickou fakultu Masarykovy univerzity se mi podařilo až, když jsem pracoval na personálním oddělení jedné stavební společnosti. Když se po roce 1989 tato státní firma reorganizovala, odešel jsem do soukromého sektoru a stal jsem se řidičem autobusu mezinárodní zájezdové dopravy u soukromého autodopravce. S autobusem a dovolenkovými cestujícími jsem projel křížem-krážem celou Evropu. Byl jsem až v severním Norsku, na jihu Evropy třeba projezdil Řecko, hodně také Španělsko či Itálii.
Jak vzpomínáte na studium na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně?
Jako na počátek splněného snu. A na intelektuální formu relaxu a uklidnění od práce, kterou jsem při studiu vykonával. Klasický studentský život jsem ale kvůli distanční výuce nezažil. Myslím, že mé studium bylo o to hektičtější a těžší, protože nám pedagogové samozřejmě při zkouškách nic nedarovali zadarmo. Kladli na nás stejné nároky jako na studenty denního studia. A to je dobře, že ke všem přistupovali stejně. Na fakultě mě to táhlo spíše k civilnímu právu. Proto jsem i diplomovou práci psal na téma Sázka a hra. Moje disertační práce se pak zaobírala náhradou škody v pracovním právu. Další životní okolnosti však chtěly, abych se stal trestním soudcem. Nelituji toho, pokud by se vrátil čas, asi by i témata mých prací byla čistě z oblasti trestního práva.
Co Vám pozice soudce vzala a dala?
Nemohla mi nic vzít, protože mi dala splnění mého celoživotního snu.
Když jste působil na nižších soudech, četl jste odvolání/dovolaní proti svým rozhodnutím, nebo jste počkal na rozhodnutí soudu vyššího stupně? Jak se smiřujete s kritikou své práce, respektive ovlivňuje tato Váš názor?
Především nevnímám připomínky ke své práci jako kritiku, ale možnost posunout se o kus dál. V minulosti mi senáty nadřízených soudů vracely věci zřídka, jen málokdy byl jejich právní názor odlišný od toho mého. Pokud už se tak stalo, jednalo se spíše o hraniční situace, kde nebyl odlišný názor pro mě překvapením, neboť nebyl vyloučen a šlo mnohdy o potřebu vyjasnění a sjednocení rozhodovací praxe soudů. Nadřízený soud se v takovém hraničním případě pouze přiklonil k jinému, do jisté míry očekávanému způsobu řešení. A já to bral svým způsobem také jako dobrou zprávu, protože tím v dané nejednoznačné právní věci sjednotil nadřízený soud judikaturu. To je naprosto zákonné řešení sporných otázek. Soudce nižšího soudu by takové řešení měl vždy respektovat a neměl by se právě z tohoto důvodu k němu nějak negativisticky vymezovat.
Každé rozhodnutí by mělo mít přibližně stejnou váhu
Dalo by se říci, že je již běžné odkazovat v podáních na judikaturu soudů, i když nejde jen o soudní rozhodnutí publikovaná v oficiálních sbírkách judikatury. Systém kontinentální právní kultury není na rozdíl od angloamerického postaven na soudních precedentech, ale psaném právu, tedy právních předpisech. Jaký máte názor na toto „přibližování“ zmíněných právních systémů?
Jestliže je přirozené a určitě také žádoucí, aby soudy ctily rozhodnutí vyšší instance, pak je samozřejmé, že například všechny okresní soudy budou považovat za závazný tentýž judikát soudu krajského, popřípadě Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu. Není to žádná novinka. Asi jen málokdo by právě takový přístup k soudní hierarchii mohl označit za prorůstání prvku anglosaského práva do evropského právního systému. Strany řízení mají legitimní očekávání, že každý soud bude ke shodné právní otázce přistupovat velice podobně, ne-li shodně. Kooperujeme tedy s judikaturou a mělo by to být samozřejmostí. Já dnes vidím rozdíl v právních systémech spíše v tom, že zatímco evropský nebo kontinentální právní systém je postaven na důkazech a jejich logickém hodnocení, ten anglosaský je výrazně ovlivněn prezentací důkazů, je to doslova teatrální show pro porotu a úsilí o to, která strana ji více zaujme a dokáže ji přesvědčit pro svůj právní názor. Určitě se rád podívám na americký film s takto emocionálně silnou scénou ze soudních síně, na druhou stranu jsem rád, že tady se naštěstí anglosaskému soudnictví nijak nepřibližujeme.
Zmínil jste také sbírková rozhodnutí a „ta ostatní“. Pokud často slýchám otázku, zda je správné kvalitativně odlišovat rozhodnutí zařazená do vybraných sbírek a ostatní „běžná“ rozhodnutí, pak říkám, že každé rozhodnutí by mělo mít přibližně stejnou váhu. Z principu sbírková rozhodnutí řeší to, co soudci, kteří o zařazení do sbírky rozhodli, považovali za nejdůležitější a potřebné sdělit co nejširší odborné veřejnosti. Historicky se budou ve sbírkách objevovat především různé hraniční případy, kde je velmi tenká linie mezi tím, jak je možné situaci z pohledu soudce diametrálně odlišně vyřešit. Dále tam budou rozhodnutí, která mají potenciál zasáhnout do velké množiny obdobných řízení anebo nějak reagují na aktuální trendy ve společnosti. Určitě si ale nemyslím, že by judikát, který nebyl do sbírky zařazen třeba proto, že se týká jen okrajové oblasti soudních řízení, byl druhořadým. Na všech stupních soudní soustavy se pracuje se všemi judikáty a bude se pracovat stále častěji v souvislosti s tím, jak nám pomáhá moderní technika stále více a komfortněji judikaturu zpřístupňovat. Když se vrátíme do minulosti, tak kromě sbírek měli kdysi soudci, třeba ještě v 90. letech, jen minimum možností, jak se k běžným nesbírkovým judikátům dostat. I Nejvyšší soud veškerá svá rozhodnutí publikuje na webu až od roku 2002, a upřímně se těším na dobu, kdy budou veřejná všechna soudní rozhodnutí obecných soudů. Samozřejmě nepředpokládám, že je soudci stihnou všechna přečíst, ale otevře se tím větší prostor je ve virtuálním světě snadněji najít také obhajobě.
Měli by soudci, například i Nejvyššího soudu, ve své rozhodovací praxi přihlédnout i k relevantní judikatuře zahraničních vyšších soudů? Nebo to patří jen do praxe Ústavního soudu?
I tady je to otázka dostupnosti jednotlivých rozhodnutí. Jsem rád, že u Nejvyššího soudu velmi dobře pracuje oddělení analytiky a srovnávacího práva Evropské unie, které zajímavá a pro naši justici inspirující rozhodnutí vyhledává, překládá a zpřístupňuje, ať už formou tzv. modré sbírky anebo i jinak. Vím, že soudci Nejvyššího soudu, a doufám, že nejen oni, takto získávají širší přehled a se zahraničními judikáty čím dál tím častěji pracují. Dokonce někteří naši soudci sami toto oddělení oslovují s prosbou, aby jim příhodnou judikaturu v zahraničí vyhledalo. S velkým potěšením jsem také před časem přivítal informaci o tom, že v roce 2017 vznikl koncept Soudní sítě Evropské unie, jehož podstatou je právě možnost prostřednictvím speciálního webu spravovaného Soudním dvorem Evropské unie nahlédnout do všech dokumentů týkajících se veškerých prejudiciálních řízení před Soudním dvorem, včetně rozhodnutí vydaných předkládajícími soudy ze všech členských států. Paralelně pak v rámci stejného projektu vzniká databáze národních rozhodnutí s evropským prvkem, kde jednotlivé zúčastněné soudy vkládají rozhodnutí, o kterých si myslí, že by mohly inspirovat i zahraniční kolegy. V zásadě je nesmysl vymýšlet znovu něco, co už někde jinde dobře funguje.
Přihlížíte proto i Vy osobně k judikatuře zahraničních vyšších soudů?
Považuji to za nutnost. Žijeme v Evropě, implementovali jsme řadu evropských předpisů. Hranice jsou jen virtuální, alespoň ty v schengenském prostoru, i když se to v dnešní covidové době trochu vrátilo do starých kolejí, státy tyto hranice zase v obavě o bezpečí svých obyvatel obnovují. Trestná činnost ale už dávno nezná hranic. A to doslova. Navíc bychom měli evropskou judikaturu, až na naprosté výjimky, považovat za závaznou. Já ji takto vnímám. Doba se za posledních 15 až 20 let v tomto ohledu velmi změnila. Také naši účastníci řízení se naučili častěji obracet na mezinárodní soudy. Soudní dvůr Evropské unie i Evropský soud pro lidská práva se tak postupně stávají přímo jedněmi z článků naší justice, se kterými je třeba počítat.
Myslíte si, že je v pořádku, když komentář k zákonu napíše příslušnou část soudce (např. Nejvyššího soudu), u kterého je pravděpodobné, že bude v budoucnu rozhodovat a např. příslušné ustanovení závazně vykládat?
Vůbec v tom nevidím nic špatného, spíše naopak! Právě soudci přece mají nejvíce zkušeností s aplikací práva v praxi. Zákony nejsou psány jednoznačně, aby daly odpověď na řešení každé možné situace, ve které se člověk může ocitnout. A proto občas vedou k více různým výkladům. Někdy bohužel až spekulativním a účelovým. Když soudce z praxe, a kde jinde by praxi měl získat, než při souzení ve své specializaci, vyjádří v komentáři svůj názor, ničím se tím nezpronevěří svému povolání. Podobně přece svůj právní názor prezentuje, respektive vykládá, i prostřednictvím odůvodnění svých rozhodnutí. Určitě není možné označit psaní komentářů soudci za nežádoucí prorůstání soudní a zákonodárné moci. Navíc si myslím, že je také velmi důležité, aby soudci měli možnost připomínkovat nově vznikající právní normy. Znovu především proto, že právě oni jsou těmi lidmi z praxe, kteří mohou posoudit, co je potřeba a co naopak může být kontraproduktivní. Nakonec stejně budou vždy právě zákonodárci tím posledním nejdůležitějším arbitrem v závěru každého zákonodárného procesu, protože to oni odhlasují konečnou podobu připravované novelizace nebo zákona.
Soudce nemůže být odtržen od běžného života
Co je pro Vás spravedlnost?
Justice. Asi je k tomu zbytečné, co dodávat. Snad jen to, že vnímání spravedlnosti je ale velmi subjektivní. Co považuje za spravedlivé jeden, to se nemusí jevit jako spravedlivé druhému. Především odsouzený pachatel vnímá spravedlivý rozsudek jinak, než soud anebo oběť.
Co stojí výš – „litera“ zákona, nebo spravedlnost?
Ideální je spravedlivá litera zákona. Aby mezi těmi slovy spojka „nebo“ vůbec neexistovala. Toto filozofické téma by si ale zasloužilo dlouhé hodiny povídání, každý vnímáme spravedlnost jinak, jak už jsem řekl před chvílí. Soudce obecných soudů musí vždy vyhovět liteře zákona, nesmí vybočit z toho, co mu zákon dovoluje, resp. ukládá. Na druhou stranu, veřejnost – asi každý z nás – požaduje, aby při svých rozhodnutích soudce používal „selský rozum“. A to je taky pravda. Odsouzení pachatelé často hodnotí rozsudek tak, jak s oblibou v soudní síni prohlašoval jeden známý olomoucký advokát: „K soudu si nejdeš pro spravedlnost, ale jen pro rozsudek.“ – Tohle já samozřejmě odmítám, k soudu se chodí především pro spravedlivý rozsudek.
V rozhovoru pro Právní prostor (22. 7. 2020) jste uvedl, že jste nikdy nebyl příznivcem přepjatého pozitivismu. Mohl byste to uvést na příkladu ze své praxe?
Znovu se vracíme k tomu rozhodování za pomoci selského rozumu. Přepjatý formalismus není úplně spravedlivý. Soudce nemůže být odtržen od běžného života, měl by ve svých rozhodnutích zohledňovat konkrétní aspekty života běžných lidí. Ti nežijí podle vzorců striktně narýsovaných právními normami, svět není černobílý, rozdělený ostrou hranicí jen na dobro a zlo.
Příklad je zřejmý v dnešní době. Jsou jím tolik diskutované krádeže v době pandemie a ukládání trestů za ně, včetně právní kvalifikace. Už v minulosti jsem se do médií několikrát vyjádřil v tom smyslu, že pachatelé musí v těchto těžkých dobách počítat s jinými podmínkami, za kterých bude jejich skutek posuzován. Stát je oslaben, musí se prioritně věnovat jiným problémům, než aby hlídal běžnou kriminalitu. Ten, kdo bude souzen, musí počítat s tím, že se soudci musí zaobírat úvahami, zda pachatel pandemii nějak nezneužil. Zda mu nějakým způsobem neusnadnila páchání trestné činnosti anebo se stal v důsledku pandemie třeba hůře dopadnutelný, odhalitelný. To vše je nutné posuzovat v širším kontextu a souvislostech. Na druhou stranu nelze automaticky říci, jak se často dočítám v novinách, že pokud vláda vyhlásila nouzový stav v důsledku pandemie, pak všechny tresty automaticky spadnou pod vyšší trestní sazbu. To by byl ten přepjatý pozitivismus, až normativismus.
Chci také doplnit, že jako trestní soudci Nejvyššího soudu opakovaně zdůrazňujeme, že nouzový stav je jen „formální stav“ vyhlášený vládou. Je to důsledek pandemie, její dopad na správu státu. I trestný čin krádeže podle § 205 odst. 4 písm. b) obsahuje podmínku, která není pojmenována jako „krádeže za nouzového stavu“, ale za „stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek a majetek“. Proto při posuzování krádeží, ale i dalších skutků páchaných za pandemie, není podstatné, zda byl v dané době nouzový stav vyhlášen či ne, ale jak oslabená byla společnost, do jaké míry těchto momentálních slabin pachatel zneužil. Ostatně, vše podstatné v této věci příhodně shrnul ve svém nedávném rozhodnutí velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Změnila se spravedlnost za celosvětové pandemie a nouzového stavu? Otázkou směřuji nejen na zvýšené trestní sazby v době nouzového stavu, ale i celkový rozměr omezení.
Ke změnám určitě dochází. Mnohá soudní řízení na nižších stupních se zpomalila. Myslím si to i proto, že také Nejvyšší soud měl loni o něco nižší nápad dovolání, než jsme očekávali. Odvolací soudy zřejmě nestihly vydat tolik pravomocných rozhodnutí, proti kterým by bylo možné podat dovolání. Hovoříme-li o pandemii z celosvětového pohledu, zaznamenal jsem také zprávy ze zahraničí, kde se v důsledku vyhrocené pandemické situace ve věznicích propouštěli odsouzení podmíněně na svobodu. Dříve, než by měli možnost za normálního stavu. Lidské zdraví, i odsouzeného pachatele, musí být na prvním místě. Doufám, že u nás tohle nenastane, určitě chci v té souvislosti poděkovat vězeňské službě za to, jak situaci ve věznicích doposud zvládá. Vzhledem k počtům odsouzených a kapacitě věznic je to určitě hodně těžké.
Všechno zlé je ale k něčemu dobré. A tak je druhotným pozitivním jevem pandemie nenadálé zrychlení elektronizace justice. Ze dne na den jsme se museli přizpůsobit nové situaci a najednou zjišťujeme, že mnohé, co by se prosazovalo léta, jde při troše dobré vůle zrealizovat prakticky ze dne na den. Porady, přednášky a konference ve virtuálním prostoru, výslechy prostřednictvím videokonferencí, dálkové přístupy soudců a asistentů v režimu home office k soudním databázím, apod.
Teď si uvědomuji, že jsem možná slovo „elektronizace“ použil v tomto kontextu až příliš optimisticky, za řadou vyspělých států jsme stále strašně daleko. Například za Velkou Británií, kde jednoduchá soudní řízení, například rozvody, kde se obě strany dokázaly dohodnout anebo dědická řízení, běžně probíhají online. Ale snad se také dočkáme, i když nejdříve bude nutné upravit příslušné procesní předpisy, aby něco takového bylo vůbec možné. – Musím se ale svěřit, že na druhou stranu mám také obavu, že až se vrátíme k normálu, na odpovídající nové vybavení pro elektronizaci soudů nebudou peníze. Oslabená ekonomika je možná bude potřebovat jinde.
Jak omezila (a omezuje) pandemie a nouzový stav fungování Nejvyšší soudu?
Naše senáty rozhodují v zásadě neveřejně, proto nás pandemie nezasáhla tolik. Hodně asistentů, poradců, ale i soudců, mohlo díky zmíněným dálkovým přístupům do databází pracovat řadu dní z domu. Počet vyřízených věci klesl loni ne kvůli tomu, že bychom je nestíhali vyřizovat, ale spíše kvůli menšímu nápadu. Dokonce jsme zrychlili dovolací řízení, které teď v průměru trvá v trestních věcech 44 dnů a v civilních 185 dnů. Měli jsme i štěstí, z našich 350 soudců a zaměstnanců doposud prokazatelně nemocí Covid-19 onemocněla jen asi padesátka, a to postupně v průběhu cca jednoho roku. Nikdy nás nezasáhla větší vlna nemocnosti, průměrně je nakaženo vždy od dvou do pěti lidí, což dokáží jejich kolegové dostatečně vykrýt. Chci všem soudcům a zaměstnancům poděkovat za to, jak plní nařízení či doporučení Krizového štábu Nejvyššího soudu. I díky tomu se nám podařilo jako jednomu z prvních soudů v republice pravidelně plošně testovat všechny, kdo v budově Nejvyššího soudu aktuálně pracují.
Autor: Přemysl Kaucký
Foto: Nejvyšší soud