Podle nedávného průzkumu je nejdůvěryhodnější ústavním činitel. Prvosignatář Charty 77, spoluzakladatelem Občanského fóra, jako místopředseda federální vlády předložil Federálnímu shromáždění řadu, zákonů které byly stěžejním prostředkem transformace v demokratický právní stát. Od roku 2003 působí na Ústavním soudě České republiky jako jeho předseda. Je nám velikou poctou, že rozhovor Časopisu Viktorin poskytl JUDr. Pavel Rychetský.
Pane doktore, v roce 2003 jste se stal ústavním soudcem. Na Ústavním soudě působíte již více než 16 let. Vzpomínáte si, jaké byly Vaše první dny na Ústavním soudu?
Já jsem přišel do z části vyprázdněného a postupně se vyprazdňujícího Ústavního soudu. V situaci, kdy tam bylo 1. 750, plus mínus deset, živých nedodělků. Kdy nemohlo plénum zasedat, protože počet soudců klesl pod jedenáct – v zákoně o Ústavním soudu bylo, že se smí ujmout výkonu svých pravomocí jmenováním dvanáctého soudce. Navíc jsem asi rok nemohl svolávat plénum rozhodovací. Samozřejmě, že jsme se scházeli v plénu, ale nemohli jsme hlasovat a rozhodovat.
Přicházel jsem na tedy na půl vyprázdněný Ústavní soud, a byl jsem si vědom toho, že jde o velmi důležitou instituci ochrany právního státu a demokracie. On tuto úlohu, v té první dekádě, sehrál asi ve dvou věcech. Ve věci volebního zákona, který napadl prezident Havel a ve věci lustračního zákona. A teď jsem tam přišel v situaci, kdy tam bylo ohromné množství nedodělků a raketově rostl každoroční nápad. Tehdy to bylo ročně dva tisíce ústavních stížností, dnes už to je přes čtyři tisíce.
A navíc byl tedy vyprázdněný. Z původní sestavy mi tam zůstali jen dva soudci. profesor Pavel Holländer a doktor Vojen Güttler. V této trojici jsme začali vytvářet ten Ústavní soud. Panu prezidentu Klausovi se poměrně dlouho nedařilo ho naplnit, a když se začal znovu vyprazdňovat, tak už dokonce rezignoval a nedoplňoval ho. Těch mých prvních deset let tam bylo skutečně doprovázeno tím, že nás nebylo dost a že jsme s sebou stále vlekli ten balík nevyřízených věcí.
Na druhé straně si myslím, že judikatura Ústavního soudu v jeho druhé dekádě představuje významný přínos pro vytvoření pilířů a základních doktrinálních přístupů demokratického právního státu.
Nebudu ty jednotlivé nálezy vyjmenovávat, některé vyvolaly ohromnou nevoli, jak v politické oblasti tak z části i v akademické oblasti. Zejména kauza Melčák, kde jsme zrušili jednorázový ústavní zákon. Přesto si dodnes myslím, že to byl přelomový zásadní judikát, který jasně formuloval, že čl. 9 odst. 2 Ústavy („Podstatné náležitosti demokratického právního státu jsou nezměnitelné,“) není deklarací, ale je přímo účinným ústavním pokynem, který má určitou nadústavní povahu, že je jakýmsi materiálním jádrem Ústavy.
Neměl jste v tomto konkrétním případě obavu, že tento nález Ústavního soudu nebude respektován?
Samozřejmě jsem čekal, co se stane, protože to bylo napříč politickým spektrem, od pravice po levici přijato s ohromnou nevolí, a jsem rád, že v té době už měl Ústavní soud tak velkou autoritu, že všichni, jak Klaus tak Paroubek prohlásili, že s tím sice nesouhlasí, ale že to respektují.
Z čeho podle Vás pramení tato vysoká míra autority, které se Ústavní soud těší?
Mě těší, že jste použil přítomný čas, nevím, jestli to stále trvá, protože přeci jen politická scéna a její míra kultivovanosti se změnila a nemyslím si, že k lepšímu. Doufám, že autoritu, kterou v tu dobu Ústavní soud, i díky takovýmto rozhodnutím měl, si podržel do dneška. Bohužel, ale nemám pocit, že se alespoň ta minimální parlamentní kurtoazie, ta minimální politická kultura u naší vrcholné politické reprezentace zachovala ve stejné úrovni – obávám se, že ne.
Jak jste sám řekl, Ústavní soud je každoročně zahlcován velkým množstvím ústavních stížností, které tvoří drtivou většinu agendy, kterou Ústavní soud řeší. Jaký máte ve světle tohoto názor na pravomoc amerického Nejvyššího soudu, který si své případy vybírá?
To je jeden z věčných problémů. Ten americký model certiorari bych samozřejmě u nás docela rád přivítal, ale v trochu jiné poloze. Zákon o Ústavním soudu má podle mého názoru jistý, dalo by se přímo říci, systémový nedostatek.
Individuální ústavní stížnosti projednávají tříčlenné senáty. Já a moji místopředsedové, nesmíme být stálými členy žádného z těchto senátů. Když jsem na Ústavní soud přišel, nesměli jsme být vůbec členy žádného senátu. Tehdy jsme prosadili novelu, že můžeme alespoň zaskakovat a se svými věcmi tam docházet. Stejný zákon říká, že ústavní stížnost lze odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, a pro odmítnutí usnesením je potřeba jednomyslné hlasování senátu. A na jiném místě tento zákon říká, že ústavní stížnosti lze vyhovět, napadená rozhodnutí zrušit, nebo lze zamítnout nálezem.
Nález má vlastně větší právní sílu než zákon přijatý Parlamentem, protože Ústava říká, že vykonavatelné nálezy jsou závazné pro všechny orgány a osoby v republice. A ten může být přijat pouze dvěma hlasy senátu. I z Ústavního soudu může takto vyjít nález, který řekněme vyvolá nejen v akademické obci, ale třeba i u občanské veřejnosti pocit neústavnosti, nebo nespravedlnosti.
Za šestnáct let, co na soudě jsem, jsem několikrát usiloval aby plénum Ústavního soudu odhlasovalo změnu pravidel o atrakci – na to není potřeba změna Ústavy, nebo zákona. Když v kterémkoli ze čtyř senátů, připraví soudce zpravodaj návrh nálezu, rozeslal by ho všem patnácti soudcům. A pokud by o to třeba devět z nich požádalo, projednání kauzy a návrhu nálezu by se atrahovalo do pléna. Protože dnes se já o nějakém nálezu – který mě zavazuje, který zavazuje všech ostatních třináct soudců, který zavazuje celou republiku – dozvím z novin. Zatím se mi nikdy nepodařilo změnu těchto pravidel prohlasovat, protože pro některé soudce je lehčí, obhájit svůj nález v senátu a získat pro něj jediného kolegu, místo aby pro to musel získat nejméně osm hlasů v plénu.
Nebylo by možné snížit počet stížností došlých na Ústavní soud, nebo zvýšit jejich úspěšnost, kdyby navrhovatele před Ústavním soudem mohli zastupovat například advokáti se zvláštní zkouškou či alespoň delší praxí?
Tento model je typický pro Německo, kde dokonce pro různé stupně soudů, je různý stupeň kvalifikací a přístupnosti advokátů – myslím si, že i ve Francii to mají. U nás by to bylo evidentně neprůchodné přes Českou advokátní komoru. Okamžitě by vznikl problém, kdo by toto privilegium jednotlivým advokátům přiznával, podle jakých kritérií.
Myslím si, že ten model má smysl tam, kde se osvědčil a kde funguje, ale není ho možné zavést v dalších podmínkách a navíc musím přiznat, že za tu dobu, co na Ústavním soudě jsem, se nepochybně odborná úroveň ústavních stížností zpracovávaná advokáty posunula o mnoho desítek procent a jsou o mnoho kvalitnější než na počátku.
Před těmi šestnácti lety, už při prvním pohledu na ústavní stížnost soudce zpravodaj poznal, že třeba neobstojí. Že tam vůbec není ústavněprávní argumentace. Advokáti v té době nevěděli, že nemohou argumentaci postavit na skutkových tvrzeních, protože to už prošlo několika stupni soudního dokazování a Ústavní soud dávno formuloval doktrínu, že jen při naprosto přímém rozporu mezi důkazy a jejich právním hodnocením, může zasahovat, protože dokazování se provádělo u obecného soudu, my jsme ty svědky neviděli, my jsme nemohli použít princip volného hodnocení důkazů. Dnes to už advokáti vědí, dokonce to tam píšou.
Laická veřejnost ale stále nechápe, že Ústavní soud při posuzování ústavních stížností jasně formuloval, že zakročí prostřednictvím derogačního výroku jenom tehdy, kdy to řízení, nebo to rozhodnutí, které z toho řízení vyplynulo, představuje nepochybný zásah do ústavou chráněných práv a svobod. Jinými slovy, i když zjistíme nezákonnost rozhodnutí nebo řízení, není to důvod pro derogaci. Musí to mít intenzitu porušení ústavních kautel.
Tady jsem si vědom toho, že jsem trochu na tenkém ledě, a proto bych byl rád, aby ty nálezy procházely plénem, protože ta hranice, ten práh citlivosti mezi prostou nezákonností a protiústavností je u každého z patnácti soudců někde jinde. Proto Otakar Motejl, dokud byl naživu prohlašoval, že čím soud vyššího stupně, tím by měl být početnější sbor soudců, kteří rozhodují. U ústavního soudu to platí tuplem. Bohužel u nás mohou dva soudci, tedy v senátu, přijmout nález, který vyvolá přinejmenším značné rozpaky, jak v odborné veřejnosti, tak v akademické obci. Názor vyslovený v nálezu můžeme změnit plénem, ale musíme čekat rok, nebo i déle, až podobná věc napadne do jiného senátu, který se rozhodne otočit vyslovený právní názor. A to je nepřiměřeně dlouhá doba a navíc velice často senát rozhodne opačně a řekne, že je to odlišná situace, aby nemusel jít do pléna.
Hovořil jste o „prahu citlivosti“ při rozhodování, co pomáhá Vám u složitějších a komplikovaných případů se rozhodnout, stává se Vám že se nemůžete rozhodnout, jaký postoj k tomu případu zaujmout?
Skutečně jsou takové kauzy, kdy člověk nespí a neví, jak rozhodnout. Nejmarkantněji se to projevuje ve třech oblastech. Vždy, když je napadeno rozhodnutí Ministra spravedlnosti o extradici k trestnímu stíhání do třetích zemí. Senát ÚS musí rozhodnout, jestli je to bezpečná země, jestli tam ten člověk může být vydán. Já jsem měl takovou kauzu, není to tak dlouho, v případě jednoho ruského občana do Ruské federace. Zdůrazňuji, že nešlo o politickou záležitost. Měl jsem to se dvěma soudci. U jednoho jsem věděl, že nikdy do Ruska nikoho nevydá, u druhého naopak. Už nebylo co dokazovat. Šlo skutečně o to, jestli tam bude mít spravedlivý proces. Tak jsem se rozhodl udělat dotaz. Na Amnesty International, na Komisi OSN pro uprchlíky, na všechny mezinárodní organizace a k nám na Ministerstvo zahraničních věcí, ať mi řeknou, co si myslí, jestli je v Rusku právo na spravedlivý proces. Nikdo nechtěl odpovědět, musel jsem to z nich páčit, vůbec se jim do toho nechtělo, a pak nějaký úředník na Ministerstvu zahraničí, jediný, všichni ostatní odpověděli, že tak i tak. Ten úředník napsal, že v Ruské federaci v zásadě je zaručeno právo na spravedlivý proces, ale v daném případě by to soudil soud v Dagestánu a v Dagestánu není zaručeno právo na spravedlivý proces. Tak jsme ho nevydali.
Druhá oblast citlivých věcí, kde člověk opravdu váhá, je oblast, kde vlastně nejde moc o právo. To jsou všechny spory o úpravu výchovy a výživy nezletilých dětí. To je prostě věc, která je emocionálně nesmírně náročná, svým způsobem je absurdní, že to řeší Ústavní soud, protože tam neexistuje překážka věci rozhodnuté. Ten neúspěšný rodič může kdykoli vyvolat to řízení znovu a my to přezkoumáváme s odstupem několika let, jestli tehdy, když svěřili to dítě jednomu z rodičů a druhému omezili nebo zakázali styk, jestli tehdy porušili jeho ústavní práva. Bohužel těchto kauz máme ohromné množství.
Třetí se týká mě osobně a to jsou všechny případy marihuany. Můj prvorozený syn má roztroušenou sklerózu, nevím, kde si tu marijánku opatřuje, ale vím, že jenom díky tomu, ještě může chodit, žít a působit – prokazatelně. A i když ji dneska teoreticky lze získat přes recept, tak to stojí víc než dvacet tisíc měsíčně, v lékárně. Takže tady já bych řekl jsem téměř podjatý, když mi přijde kauza nějakých lidí odsouzených za to, že pěstovali marihuanu a hájí se tím, že to bylo pro jejich osobní potřebu a nebylo jim prokázáno, že s tím obchodovali. Bylo jim jen prokázáno, že to bylo množství, zákon říká, větší než nepatrné.
Se začátkem nového kalendářního roku, jaké rozhodnutí Ústavního soudu za minulý rok byste řekl že bylo to nejvýznamnější, nebo které byste zvláště vyzdvihl?
Jedno mě pobouřilo, jedno považuji za hanbu Ústavního soudu, a to je ta kauza hotelu v Ostravě. Jinak vyzvedávat nějaká jednotlivá rozhodnutí … třeba stojí za zmínku, ale to asi není letošní. Tu kauzu, dělal soudce David v senátu. Automechanik, který byl zaměstnaný v autoservisu, měl zákaz řízení motorových vozidel. A policie ho sledovala a filmovala a on při výkonu svého povolání musel několikrát za den sednout za volant toho auta a uvnitř toho autoservisu jej vyvézt na dvůr, sednout do jiného a zase ho zavézt do dílny. Dostal nepodmíněný trest. Všechny soudy včetně Nejvyššího soudu to potvrdily. Ale Ústavní soud to zrušil, použil základní úvahu – lidská spravedlnost je důležitější než rigidní naplňování pozitivního ustanovení práva. A takových rozhodnutí máme každý rok několik a jsem na ně hrdý.
Autor: Přemysl Kaucký
Foto: Ústavní soud ČR