S kolegou Radanem Poppe jsme se Vám rozhodli přiblížit studium ve dvou ne úplně vzdálených frankofonních zemích západní Evropy, a sice Francii a Belgii. V porovnání s generací našich rodičů vyjíždí každý rok do zahraničí za zkušenostmi nesrovnatelně více mladých lidí a my jsme měli to štěstí být jedni z nich. Nejedná se ale stále zdaleka, napříč tomu, co bychom si rádi mysleli, o vysloveně masovou záležitost dostupnou téměř každému, jak je tomu právě u některých našich především západních protějšků. Stojí to ale vůbec za to? Není jedno, kde studujeme, když jsme všichni v EU a nakonec se přece opět vrátíme domů? Na tyto a jiné otázky si spolu na základě našich zkušeností zkusíme odpovědět. V první řadě nechám prostor kolegovi o střední škole ve Francii a dále ho sám doplním svými postřehy ze střední školy v Belgii a z pařížské Sorbonny.
Roční studijní pobyt ve Francii během studia na gymnáziu/střední škole
Každý má na studijní pobyty jiný názor a v případě, že se na nějaký takový pobyt člověk dostane, má často i jiný přístup. Někdo jede čistě z praktických důvodů, tedy pouze pro to, aby se naučil daný jazyk. Někdo jede jen proto, že ho ta či ona země zajímá z kulturního či politického hlediska. Existují i takové názory, že nezáleží na tom, kam člověk jede, hlavně že unikne z té všednosti života. Další důležitý problém nastává v případě, kdy se mluví o studijním pobytu na střední škole a vysoké škole. Možností je mnoho a z tohoto důvodu v této části článku budu mluvit pouze z mé osobní zkušenosti, kterou jsem měl to štěstí získat v šestém ročníku osmiletého gymnázia (druhý ročník středních škol). Co tedy bylo tím prvotním nábojem? Těžko říct. Rád říkám, že jsem se jednoho dne vzbudil a věděl jsem, že chci rok studovat ve Francii. Ve skutečnosti jsem nad tím nějakou dobu přemýšlel. Koukal jsem se na internetu na různé recenze, zkušenosti a jak to vůbec celé probíhá.
První, co mě zajímalo bylo, jaký systém školství ve Francii vůbec mají a jaké jsou možnosti u mého gymnázia v České republice. Řešením se stal individuální plán, který mi zaručoval, že mohu studovat rok ve Francii a zároveň plnit své studijní povinnosti v Česku. Co takový individuální plán vůbec znamená? To je velmi jednoduché. Zkrátka mi bylo dovoleno, abych se domluvil s jednotlivými učiteli, jaké budou jejich požadavky pro splnění daného předmětu. Několik předmětů mi bylo uznáno díky podobnému obsahu, k některým předmětům jsem vypracovával různé domácí práce, a nakonec některé předměty byly tak obsáhlé a rozdílné od těch ve Francii, že jsem byl nucen složit zkoušku. Zkouška v takovém případě není nic hrozného, v podstatě se počítá s tím, že je velmi náročné doučit se všechnu látku v tako krátkém časovém úseku. Jde tedy pouze o ověření znalostní z toho nejdůležitějšího. Zde tedy žádný problém nebyl. Další důležitý bod, bez kterého bych se zajisté nikam nepodíval, jsem řešil již se svými rodiči. Tím bodem byla organizace, která zprostředkovává takové studijní pobyty a financování. Takových možností je na internetu mnoho. Já mohu zmínit například „Institut français de Prague“.
Nyní již k samotnému průběhu studia, které člověka čeká, splní-li všechny potřebné náležitosti. Říká se, že Francouzi jsou vůči cizincům, kteří se snaží naučit jazyk, velmi vstřícní a milí. Musím říct, že z mé zkušenosti je to rozhodně pravda. Hned první den mě uvedli do celého kolektivu a snažili se mi ve všech případech pomoci. V případě, že jsem nedokázal porozumět francouzsky položeným otázkám učitelů, nebo jsem sám měl problémy zformulovat větu, hned se mi někdo snažil pomoci, a to i přesto, že zde angličtina není brána jako samozřejmost tak, jak je tomu u nás.
Ubytování se řeší zejména dvojím způsobem. První možností je střídavé ubytování na internátu dané školy a v hostinských rodinách, které slouží jako určité zázemí pro žáky přes víkend. Další možností, kterou jsem si sám prožil, je pobyt v hostinské rodině po celou dobu. Každá možnost je zajímavá z hlediska učení jazyka a ponoření se do života v dané zemi. Krom naučeného jazyka člověk rozhodně získá i nové přátele a obecně rovněž kontakty, které mu mohou sloužit i v budoucnu.
Autor: Radan Poppe
Studium v Belgii
Já jsem odjel pro změnu v posledním ročníku gymnázia, a to do malého městečka v belgické Walonii jménem Ottignies, jižně od Bruselu. Nebylo by tomu tam, kdybych nenarazil na neziskovou organizaci AFS, která mi pomohla s administrativou a zázemím. American Field Service (AFS) existuje již od první světové války a za pomoci dobrovolné práce mnoha nadšenců organizuje studijní pobyty pro studenty z desítek zemí všech koutů světa (od Ameriky přes Evropu a Rusko až k Číně, Japonsku, Austrálii, Africe). Práce této organizace mě zaujala natolik, že jsem se po svém návratu stal na čas jedním z jejích dobrovolníků.
Belgie je země plochá. Má více obyvatel než ČR, ale na menším prostoru. To logicky vede k tomu, že se našinec může někdy cítit poněkud stísněně. V zemi se mluví třemi oficiálními jazyky. Je členěna do administrativních celků ‚komunit‘, podle jazyka a zároveň do historických ‚regionů‘, z nichž mají všechny jiné hranice a jiné pravomoci. K tomu se stále oficiálně jedná o monarchii, přestože v ní sídlí demokraticky zvolený Evropský parlament, jakož i další evropské instituce.
V Čechách rádi pokládáme rovnítko mezi Evropskou Unii a Brusel. Někdy považujeme celou Belgii za jakési domovské území EU, její hlavní provincii, a sebe za provincii v některých případech takřka periferní. Belgičané to takto v žádném případě nevnímají. Mnohem více pozornosti věnují svým vnitřním rozbrojům, a to mezi Valony a Vlámy, Vlámy a belgickými Němci, přistěhovalci a starousedlíky a kombinace těchto výše zmíněných. EU je v Belgii symbolem jednoty, který tyto různé skupiny někdy tolik potřebují.
Belgické školství na člověka dělá úplně jiný dojem než to české. Studenti mají mnohem větší možnosti co do profilace volitelnými předměty a nedostávají tolik domácích úkolů, což se odráží i na jejich motivaci ke studiu, množství energie a aktivitě v hodinách. Na mé škole se jednalo o volbu mezi přírodovědeckým, matematickým a jazykovým modulem. Také si každý student volí jednu hodinu týdně zaměřenou na jedno z vyučovaných náboženství nebo na ateistickou filosofii. (Ze zvědavosti jsem se přihlásil na hodiny Islámu, vedené především pro nepočetnou marockou komunitu, která se v městečku nacházela. Pan profesor velmi profesionálně vysvětloval různé morální zásady, a někdy bychom jeho hodiny nerozeznali od hodin etiky a filosofie, které byly pro všechny společné.)
Do Belgie jsem přijel bez jakékoliv znalosti kteréhokoliv z jejích oficiálních jazyků a bez jediného známého. Skrz AFS si mne vybrala hostitelská rodina, která si dobrovolně zvolila se mnou strávit rok. (Také mě to překvapilo) Jedná se o jeden z možných způsobů dobrovolnictví při AFS. Rodina mi pomohla zvládnout základy jazyka během několika dnů, strávili jsme spolu spoustu skvělých chvil, mnoho se o sobě naučili, mnoho si vyměnili a jsme v kontaktu dodnes. AFS kromě všeho, co už jsem vzpomněl, také pořádalo přibližně jednou za čtvrt roku pro všechny výměnné studenty srazy, zpravidla v délce jednoho víkendu, kde nás poučili o různých zvláštnostech země a lidí, zlepšili naše komunikační a jiné schopnosti skrze workshopy a samozřejmě nám rovněž dali možnost se seznámit mezi sebou. Takto jsme měli možnost poznat Belgii nejen pohledem svým, ale také pohledem svých japonských, italských, polských, argentinských, čínských a mnoha dalších protějšků. Vzhledem k velikosti země nebyl problém se s těmito lidmi vídat i individuálně.
Na rozdíl od kolegy ve Francii se mi bohužel nepodařilo vyjednat se svým českým gymnáziem zvláštní režim studia. To znamená, že jsem byl nucen ‚opakovat‘ tento rok, jelikož jsem se svými omezenými jazykovými schopnostmi přirozeně nebyl schopen řádně odmaturovat v Belgii, kde je součástí maturitní zkoušky rovněž takzvaná TFE, kterou bychom mohli přirovnat u nás snad jedině k bakalářské práci. Někdo řekne, že se jedná o ztracený rok. Se všemi znalostmi, zkušenostmi, novými přáteli a koneckonců světovým jazykem na perfektní úrovni v kapse, já si to nemyslím.
Sorbonna, Paříž
Ne jako Rusko nebo Čína, ale Francie je přeci jen na české a třeba belgické poměry opravdu velká země. Stejně jako u ostatních stupňů vzdělání i vysokých škol bychom zde napočítali mnoho. I proto byl jen několik let před mou přihláškou na jednu z nich zaveden systém Parcoursup, který má zjednodušit a sjednotit přijímací řízení na francouzské univerzity a vysoké školy. Mnoho Francouzů si na něj stěžuje a já sám jsem jím byl uveden do francouzské záliby v byrokracii a systematizaci. Prvně se jím navzdory příslušné prezentaci nedá přihlásit na všechny francouzské veřejné školy. Důležitou, ale nikoliv jedinou výjimku tvoří takzvané ‚Grandes Écoles‘, tedy vysoké školy vysoce výběrové a obvykle prakticky zaměřené, SciencesPo, École Normale Supérieure a další. Systémů navíc kromě Parcoursup existuje víc, to také na přehlednosti nepřidává. Systém si od vás vyžádá až neslušné množství dokumentů, od oficiálně přeložených vysvědčení ze všech tříd gymnázia (překlady se vám prodraží), přes posudky profesorů a spoustu vysloveně osobních informací až po daňová přiznání celé rodiny, to aby určili, zda máte nárok na státem podporovanou kolej. Samotné studium je naštěstí pro občany států EU zdarma. Jak se jednou člověk dostane skrz dlouhé vyplňování, může si navíc bez dalších omezení podat přihlášky až na 30 vysokých škol kdekoliv ve Franci. Přímo v systému navíc vidíte mapu škol se spoustou grafů a statistik o nich. Ale už rovnou k věci.
V Paříži jsem během roku svého studia vystřídal 3 různé byty. Bydlení je tam drahé a pro udržení stejného standardu jako v ČR je třeba počítat i s dvojnásobným nájemným. Dojíždění do školy může vzhledem k velikosti města navíc zabrat i přes dvě hodiny. Levnější bydlení bývá v chudších čtvrtích, které obvykle obývají hlavně etničtí nefrancouzi. Mnoha médii jsou označovány tyto čtvrti za „no-go zóny“. Doopravdy záleží, kde se nacházíme. V Paříži a okolí najdeme hezké čtvrti, kde žije Francouzů málo i čtvrti špinavé, kde je jich většina. Svůj rok studia arabštiny a mezinárodních vztahů jsem tedy strávil na Sorbonne Nouvelle v pátém Pařížském okruhu. Sorbonna není dělena podle fakult jako třeba Univerzita Karlova, ale na čísla. Někdy se tedy v jedné budově může nacházet i více studentů, jejichž obory spolu nemají vůbec žádnou logickou spojitost.
Zápis do studia je přehlednější, volitelných předmětů je docela málo. Obvykle jedna nebo dvě volby mezi dvěma možnostmi. Profesoři jsou velice vstřícní a milí, chápaví, charismatičtí. Těžko říci, zda jde o výsadu Francouzů, anebo jsem měl štěstí na ty „lepší“. Kontroly studia jsou také mnohem přehlednější. Formou se blíží mnohdy spíše střední škole, ale objem vyžadovaných znalostí bývá zachován. Pojmy jako klasifikovaný zápočet či zkouška se zde vůbec nevyskytují. Co je stejné je kreditový systém, i když těžko říci proč, když se ekvivalentní fakulta v ČR z mé zkušenosti zdráhá tyto kredity uznat za rovnocenné.
Vysokoškolské studium ve Francii představovalo celkově větší zátěž oproti studiu středoškolskému. Už jen tím, že vám nepomáhá žádná organizace a jste na všechno sami, se věci značně komplikují. Samotné studium je pravděpodobně výrazně jednodušší než v ČR, protože francouzština jako taková svou stavbou věci mnohem méně komplikuje než čeština. Je to hlavně všechno zařizování okolo, které z této zkušenosti udělalo zkoušku ohněm. Toto z osobního hlediska považuji za hlavní přínos mého zahraničního vysokoškolského studia.
Závěrem
Studium v zahraničí není pro každého. Některé organizace před vysláním zevrubně kontrolují duševní zdraví, a hlavně odolnost potenciálních účastníků programu a není těžké si uvědomit proč. Každý musí cítit za sebe, jestli má na to opustit svou rodinu, své přátele, známé prostředí a pohodlí komunikace v mateřském jazyce. Tomu, kdo toto vše dokáže po nutnou dobu překousnout, se však otevírají dveře širokých možností a zážitků, které by si jinak těžko představil.
Úvodní foto: Pixabay