První Čech, který vyšetřoval masakr na Balkáně. Vladimír Dzuro odkrýval masové hroby a zatýkal strůjce genocidy

Vladimír Dzuro čte v Erdutu práva zatčenému Slavku Dokmanovicovi, fotoarchiv plk. Davida Jonese

Vladimír Dzuro jako vyšetřovatel Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu pátral po odpovědných osobách za nejhorší masakry od druhé světové války. Autentické zážitky z vyšetřování zabíjení a mučení nevinných civilistů v devadesátých letech v Chorvatsku líčí ve své knize Vyšetřovatel. 

Vladimír Dzuro dříve pracoval v pražských Vršovicích jako kriminalista, poté se přesunul do Národní ústředny Interpolu. V polovině devadesátých let se stal součástí týmu haagského Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, který řešil válečné zločiny spáchané v Chorvatsku na Chorvatech. 

Ve své knize Vyšetřovatel, která vyšla v roce 2017 a letos se dočkala dotisku, Vladimír Dzuro líčí také hrůzy, jež se odehrály v listopadu 1991 nedaleko Vukovaru na východě Chorvatska. Před válkou zde žilo 44 procent Chorvatů a 37 procent Srbů, zbytek tvořily národnostní menšiny, mezi kterými byl i značný počet Čechů, Slováků a Maďarů. Násilné střety mezi etniky vyvrcholily ve dvouměsíční bitvu.

„Těsně před koncem obléhání Vukovaru srbská propaganda svou agresivitu vystupňovala a zaútočila na nejzákladnější lidské instinkty, na ochranu malých dětí. Po kapitulaci srbská média uveřejnila informaci, že Chorvaté ve Vukovaru podřezali více než 40 srbských dětí,“ vypráví v knize Dzuro. 

Nepodloženou zprávu přinesla 20. listopadu 1991 agentura Reuters s odkazem na Gorana Mikiće, který pro Rádio-televizi Srbsko uvedl, že sám napočítal 41 dětí zavražděných ve škole v Borovu Naselje. Jejich těla měla být následně naházena do sklepa. O den později Mikić přiznal, že žádné děti neviděl.

Nad městem nakonec převzali kontrolu Srbové podporovaní Jugoslávskou lidovou armádou a srbskými paravojenskými oddíly. Asi tři sta Chorvatů, kteří čekali na evakuaci v místní nemocnici, srbští vojáci odvlekli na nedalekou prasečí farmu Ovčara, kde je postříleli a naházeli do hromadného hrobu. 

Exhumační tým tribunálu společně s chorvatskými a srbskými pozorovateli, archiv Vladimíra Dzura

Pro Vladimíra Dzura a jeho tým následovala náročná práce odkrývání masových hrobů a následného hledání důkazů a svědků, aby mohli dopadnout pachatele. Samotná exhumace jim nakonec místo plánovaných tří týdnů trvala sedm. Práce to nebyla po všech stránkách jednoduchá. Pach rozkládajících se těl byl všudypřítomný.  „Odpoledne jsme se ještě s tlumočnicí Vlatkou zastavili na hamburger v McDonaldu. Když jsme vyšli ven, tak se mě zeptala, jestli jsem zaslechl, o čem si povídali ti dva, co stáli za námi ve frontě. Já tomu nevěnoval pozornost, ale prý si stěžovali, že v McDonaldu mají asi porouchaný odpad. Ale rozbitý odpad to nebyl. Na vině bylo naše oblečení, ze kterého jsme ten nepříjemný odér nebyli schopni dostat,“ píše v knize.

Masový hrob na Ovčare, archiv Vladimíra Dzura

Zásadní průlom

Na krutostech v Ovčare se měl podílet i někdejší starosta Vukovaru Slavko Dokamnović. Jeho jméno figurovalo na seznamu tajné obžaloby, o které věděl jen tým vyšetřovatelů, tehdejší hlavní haagská prokurátorka Louisa Arbourová a soudce. Před vyšetřovateli však vyvstal problém – Dokamnović se vyskytoval na místě, které nespadalo pod jurisdikci OSN. Dzurův tým proto vypracoval plán, jak „cíl“ vylákat na chorvatské území Východní Slavonie, které již OSN spravovala. Akce dostala název operace Květinka.

Podařilo se. Za několik měsíců byl Dokamnović za asistence polského komanda Grom zatčen a letecky převezen do Haagu. Rozsudek ale nepadnl. Bývalý starosta Vukovaru spáchal v nizozemské vazební věznici sebevraždu. 

Před soud se dostalo 160 strůjců masakru na Balkáně. „Prvním, za kým se zavřela brána vazební věznice v Scheveningenu, byl v dubnu 1995 Duško Tadić, jehož následovalo mnoho dalších, mezi nimi i osoby, které jsme vinili z jednoho nebo více válečných zločinů – genocidy, zločinů proti lidskosti, porušení zákonů a zvyklostí války a vážných porušení Ženevských úmluv, ale také zadržení svědkové a osoby obviněné za pohrdání soudem,“ píše Dzuro v knize. Jedním z nich byl i někdejší srbský vůdce Slobodan Milošević, který byl zatčený v roce 2001. Je obrovským úspěchem, že od července 2011 již žádný z obviněných nezůstal na útěku,“ dodává. 

 

Lebka jednoho ze zavražděných na Ovčare, šipka označuje poškození, archiv ICTY

Během 10 800 týdnů se v soudní síni vystřídalo přes 4650 svědků. Přepisy soudních jednání zabraly neskutečných 2,5 milionů stran papíru. „Pravomocně odsouzeno bylo 83 obviněných, osm soudních řízení stále probíhá, u dvou bylo soudem nařízeno nové projednání, 19 obviněných bylo zproštěno viny, proti 36 osobám bylo projednávání zastaveno nebo u nich byly obžaloby staženy, 13 případů bylo předáno k projednání soudům v zemích bývalé Jugoslávie – 10 do Bosny a Hercegoviny, 2 do Chorvatska a jeden do Srbska,“ vypočítává v závěru knihy Dzuro. Odsouzení si odpykávají tresty ve 14 evropských zemí, nikdo z nich v ČR. 

Narážky trvají dodnes

K vyšetřování válečných zločinů se na letošním mistrovství světa ve fotbale vrátil například trenér srbské fotbalové reprezentace Mladen Krstajić. Vedení srbské fotbalové asociace podalo totiž protest proti výkonu německého rozhodčího Felixe Brycha, protože nešel ve druhém poločase zápasu se Švýcarskem zkontrolovat na videu zákrok na Aleksandara Mitroviće ve vápně a odpískal mu útočný faul. Červnový zápas Srbsko prohrálo 1:2. 

Krstajić nejdříve na tiskové konferenci nechtěl verdikt sudího rozebírat. „Jestli to byla penalta, nebo ne, to není na mně, abych to hodnotil,“ uvedl. O den později už ale tak diplomaticky nevystupoval. „Poslal bych ho do Haagu, aby tam s ním udělali proces, jaký udělali s námi,“ narážel na Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii. „Očividně jsou pouze Srbové odsouzeni k selektivní spravedlnosti. Dříve ten prokletý Haag a dnes ve fotbale videoasistent,“ dodal Krstajić na sociálních sítích.