Všichni víme, že události 17. listopadu 1989 a následná Sametová revoluce jsou dílem vysokoškolských studentů, kteří se nebáli postavit na odpor komunistické moci. Jak ale začala Sametová revoluce na naší Právnické fakultě? Rozhodli jsme se k 29. výročí tehdejších události vyzpovídat přímého účastníka demonstrace na Národní třídě, docenta Radima Seltenreicha, právního historika a vyučujícího na naší fakultě, kterého moc dobře znají všichni studenti z přednášek z prvního ročníku.
„Za komunismu bylo podstatné se vůbec na nějakou vysokou školu dostat, aby člověk nešel v osmnácti na dva roky na vojnu, což nebylo něco, o co by nějak zvláště stál. Práva mi přišla zajímavá svým širokým rozptylem – tedy tím, že ještě nevyžadovala po studentovi nějakou specializaci. Později jsem z toho ale, upřímně řečeno, nebyl úplně šťastný, protože v té době se evidentně jednalo o politickou školu. (...) Neměl jsem z toho úplně dobrý pocit, jelikož studovat práva za komunismu předpokládalo, že se budu učit všechny ty poučky o nutnosti obhajovat tehdejší komunistický stát a jeho právo. Raději jsem ani moc lidem neříkal, že studuji práva.“
Tak vzpomíná Radim Seltenreich na počátky svých studií na Právnické fakultě. Na školu nastoupil v roce 1983 a studium ukončil v roce 1987. Po jednoleté vojenské službě se na fakultu vrátil a nastoupil na jaře 1989 na interní aspiranturu, což byla v podstatě tehdejší varianta dnešního doktorandského studia. Studium práva za komunismu, ale i na jakékoliv jiné vysoké škole, obnášelo absolvovat poměrně velké množství ideologicky zaměřených předmětů – od marxisticko-leninské filozofie přes vědecký komunismus až po dějiny mezinárodního dělnického hnutí. V té době, tedy na konci osmdesátých let, již dávno nikdo normální nevěřil v budování komunismu a absolvování těchto předmětů se tak bralo jako nutné zlo, kterým si člověk musel projít, aby získal vysokoškolský diplom. „Byla to jedna velká přetvářka a lež,“ dodává docent Seltenreich.
I přes oficiální stanoviska strany bylo lidem na konci roku 1989 jasné, že musí dojít ke změnám ve vedení státu a společnosti – v Polsku v únoru 1989 probíhají první jednání mezi opozicí a komunistickou vládou, v říjnu dochází v Budapešti ke slavnostnímu vyhlášení demokratické Maďarské republiky. Události v Československu se zdály být o to nevyhnutelnější, když 9. listopadu 1989 došlo k pádu Berlínské zdi. „Nikdo ale nečekal, že to bude po povolené studentské demonstraci“ upřesňuje Radim Seltenreich.
A právě zmíněné demonstrace, která začala na Albertově, se docent Seltenreich zúčastnil: „Byl jsem tam tenkrát se svými kamarády a měl tu smůlu, že jsem se dostal mezi dva policejní kordóny a dostal od nich „v uličce“ pěkně namláceno.“ Sám říká, že poté, co ho na Národní třídě zmlátila policie, měl ze všeho nejvíc hrozný vztek: „Byl jsem z toho hrozně naštvaný a bral jsem to tak, že je nutno s tím už něco konečně začít dělat.“
Během, dle slov docenta Seltenreicha, „šíleného víkendu“ 18. a 19. listopadu, to již mezi studenty vřelo očekáváním pondělní stávky. Sám byl celou tu dobu v centru dění: „Shodou okolností jsem se i účastnil zakládání Občanského fóra v Činoherním klubu, takže se dá říct, že mě ty tehdejší události doslova pohltily“ dodává. I na fámu se zabitým studentem Martinem Šmídem si pamatuje – tlampače prý ještě v neděli hlásily, že se jedná o šíření poplašné zprávy. „Komunisté se to ještě na poslední chvíli snažili nějak utlumit, protože si uvědomovali, že se jím to vymyká z rukou“ komentuje docent Seltenreich později vyvrácenou kauzu mrtvého studenta.
Klíčový projev v bazénu
To nejdůležitější se na Právnické fakultě začalo dít právě až ráno v pondělí 20. listopadu 1989. Studenti se nejprve scházeli v aule známé dnes spíš pod názvem „bazén“ než k nim promluvil právě docent Seltenreich:
„Byl jsem příšerně naštvaný, protože to bylo prostě hrozné vyrůstat za normalizace. Bylo to takové proti zdi, protože všechno to byla jen lež a člověk neměl žádnou normální životní perspektivu. Komunismus všechno opravdu hodnotné a zajímavé zakazoval (...) a když k tomu ještě připočtu ten nepříjemný zážitek z Národní třídy, tak už jsem to bral tak, že je nutné do toho se vším radikalismem prostě jít. A tak jsem tam tehdy vystoupil“.
Po bazénovém projevu docenta Seltenreicha ve kterém řekl, že je potřeba s tímto režimem konečně něco udělat, se studenti přesunuli do Collegia Maxima a Právnická fakulta se tak nadobro připojila k Sametové revoluci.
Ještě toho dne se na fakultě přestalo učit a následně si studenti zvolili stávkový výbor, jehož členem právě docent Seltenreich byl – následně byl i zvolen do Občanského fóra Univerzity Karlovy jako zástupce fakulty. Zajímavá byla i role vyučujících na fakultě: „Někteří (vyučující) mi, tak trochu bokem, vyjádřili sympatie, většina se ale spíše tvářila velice ledově. Dokonce jsem pak byl zavolán i k děkanu Mečlovi (Josef Mečl, děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy 1980-1989), což byl hodně angažovaný komunista. Tehdejší vedení chtělo spíše takový řízený proces, takže vystoupení lidí, kteří se do toho samovolně pustili, nebylo z jejich strany úplně vítáno. (...) Děkan mi tehdy naznačil, že je vlastně taky na naší straně, a že si uvědomuje nutnost změn, ale že je potřeba zachovat nějaký řád a formu“ vzpomíná Radim Seltenreich na tehdejší děkanovo chování.
Následující týden se Právnická fakulta změnila v jedno z mnoha center revoluce – studenti na fakultě nocovali, pořádaly se debaty s umělci, tiskly se plakáty, fakultu dokonce navštívili i zástupci z polské Solidarity. Až do pátku 24. listopadu ale nikdo nevěděl, co se bude přesně dít, a zda-li se komunisté ještě nepokusí celý proces zastavit. „Ten první týden byl ještě takový ledový, ale pak už převládla uvolněná atmosféra“ doplňuje docent Seltenreich, s tím, že po zbytek roku se již studium neobnovilo. Vyučování na fakultě začalo znovu až na jaře 1990, tentokrát již v nové podobě, očištěné od ideologického nánosu komunismu.
„Ten komunistický režim člověka prostě deformoval. Když jste mladý a nemůžete cestovat, ani si číst to, co chcete, a naopak musíte říkat věci, kterým nevěříte, jen protože vás k tomu tlačí poměry, tak vás to permanentně deptá. Musíte si uvědomit, že pro mou generaci byly události 17. listopadu prostě zázrak – najednou se otevřel celý svět, najednou to padlo. Od té doby si člověk mohl konečně žít podle svého“, zakončuje docent Seltenreich své vzpomínání na události Sametové revoluce, kterých se přímo účastnil a pomáhal je organizovat.
Autor: Arian Ebrahimi
Zdroj Foto: Wikimedia Commons/Piercetp