Pane profesore, letos uplyne 11 let od začátku vašeho působení na Nejvyšším správním soudu. Uvažoval jste o vstupu do justice již během studia, anebo rozhodnutí přišlo až časem?
No, to spíše tak nějak vyplynulo, rozhodně jsem během studia neuvažoval nad tím, že budu soudce. Já vlastně nevím, co jsem během studia chtěl, protože po jistou dobu jsem chtěl dělat státního zástupce, to bylo úplně na začátku studia. Mě totiž hrozně fascinoval italský seriál Chobotnice s Corrado Cattanim, což je taková historická věc, kterou nejspíš už neznáte. Později mě začala lákat akademie a nakonec ta justice opravdu tak nějak vyplynula, s tím, že jsem o justici měl i akademický zájem a psal jsem o ní, kritizoval jsem soudní rozhodnutí, a pak jsem dostal nabídku od tehdejšího předsedy Nejvyššího správní soudu (JUDr. Josefa Baxy, pozn. redakce), abych na Nejvyšší správní soud nastoupil.
Když jste se rozhodl studovat právnickou fakultu, byla to vaše první volba, anebo jste uvažoval i o jiných oborech? A co vás k rozhodnutí studovat práva vedlo?
Mě vždycky bavila historie, ale zase jsem si říkal, že historií se asi nebudu moci živit, takže pak volba padla na právnickou fakultu. Když jsem v roce 1988 nastoupil na gymnázium, tak jsem si říkal, že ta právnická fakulta bude asi hrozná, protože bude ideologicky zatížená, ale pak se to v roce 1989 změnilo, takže jsem se rozhodl pro právnickou fakultu. Víte, já nejsem z žádné právnické rodiny, takže to nebylo rozhodnutí typu „dělal to dědeček, pradědeček i tatínek“, to určitě ne. Byla to víceméně náhoda, byl jsem vždycky spíše společenskovědně zaměřen, zároveň mě nebavila matematika, ale ani biologie, ani chemie, ani fyzika, takže nakonec přišla do úvahy ta práva. A bavilo mě samozřejmě psát, bavilo mě přemýšlet o věcech společenských, společenskovědních, takže to tak nějak logicky vyplynulo.
Jak vnímáte současné působení ve funkci soudce a akademika?
Určitě z toho těžím, ostatně sám jste si toho na seminářích možná všimnul, že mám aspoň nějaké dobré příklady, díky kterým můžu dávat výplň těm teoretickoprávním pojmům, takže určitě se to dá dobře kombinovat a současně mi ten teoretickoprávní aparát pomáhá při práci soudce, takže to podle mě lze dobře skloubit.
Po ukončení studia jste pracoval jako advokátní koncipient – ovlivňují zkušenosti z advokacie váš přístup k práci v pozici soudce?
Je to výhoda, že jsem byl „něco jiného“, a teď nemyslím akademik, ale že jsem byl v praxi jako advokátní koncipient v advokátní kanceláři, protože jsem tam byl delší dobu a a tím jsem získal poněkud jinou perspektivu pohledu na právo. Já jsem advokátem být nechtěl, podotýkám, protože mě by nebavilo shánět klienty, to je taková nevděčná věc, a já nejsem typ člověka, který by chodil do společnosti, což je s těmi klienty zapotřebí. Kdybych byl advokátem, tak teď musím chodit na milion vánočních večírků a musím si své klienty neustále pěstovat a uhánět, zatímco takhle se v podstatě od soudce spíše očekává, že na takové události chodit nebude, což je pro mě výhoda. Ale současně bylo určitě hodně důležité, že jsem získal ten advokátní pohled na právo, který je takový praktičtější a myslím, že to je dobře. Protože já si nemyslím, že ideální model je ten, kdy člověk stráví celý život v justici. I když je samozřejmě pravda, že ten kontinentální systém z toho modelu vychází, ale myslím si, že je dobře, když třeba na našem Nejvyšším správním soudu je ten model tak dobře namixován a asi jenom polovina soudců je skutečně těch „kariérních soudců“.
Kombinace rolí vysokoškolského pedagoga a soudce Nejvyššího správního soudu je nepochybně velmi náročná, proto bych se vás chtěl zeptat, jakým způsobem odpočíváte a trávíte volný čas?
Ta kombinace je samozřejmě náročná, ale když vás to baví, tak to jde. Jak odpočívám… Já hrozně rád chodím do fitka, a teď nevím, zda to vůbec můžu říci, abych tu nedělal neplacenou reklamu, ale chodím třeba do Form Factory a snažím se chodit aspoň třikrát týdně, navíc v poslední době mě zaujalo saunování, takže chodím i do sauny. A samozřejmě si rád čtu, i když uznávám, že vyplnit volný čas čtením, třeba nějakých hezkých knížek nebo historických knížek, v stituaci, kdy celá vaše práce spočívá v tom, že vlastně pořád něco čtete, je náročnější, takže to fitness je v tomhle ohledu příjemnější.
Máte mimo jiné zkušenosti s výukou studentů práv v USA, mohl byste popsat, v čem se liší organizace výuky či přístup ke studentům?
Základní rozdíl je ten, že tam je hrozně vysoké školné a od toho se všechno odvíjí. Tam je student samozřejmě klient, který si za studium platí a je k němu takto přistupováno, ale současně je to spojeno s řadou nevýhod, protože běžný student vystuduje a má dluhy ve výši statisíců dolarů, což je taková jedna hypotéka. Takže namísto abyste investoval do svého bytečku nebo baráčku, tak si hned po studiích nesete takto vysoký dluh a to je náročné. Ta výuka je samozřejmě odlišná v řadě věcí. Jednou z těch odlišností je to, že ten model je takový parciální. My máme tady tu výuku frontální, předpokladem je, že vystudujeme všechna právní odvětví a o všem něco uslyšíme, opravdu tu prostudujeme veškeré platné právo – byť ve velmi obecné rovině. Zatímco tam je způsob výuky vlastně segment, je to parciální, to znamená, že nebudete studovat veškeré občanské právo nebo právo civilněprávních deliktů anebo celé trestní právo, ale budete to studovat tím způsobem, že budete studovat jen určitou část toho práva, ale do velmi velké hloubky. Takže třeba v oblasti soukromoprávních deliktů, což nazývají torts, tam budete studovat několikero kauz, institutů a principů, ale opravdu velmi detailně. Ale to neznamená, že prostudujete celé právo torts. Takže ten americký systém je při výuce hodně zaměřen na řešení problémů, student se zdaleka nedozví všechno o svém právu, ale naučí se řešit problémy. Zatímco ten náš systém frontální výuky studentovi nalije do hlavy informace o právu jako o celku. Lze říci, že ten dosavadní český systém je horší z toho pohledu, že tolik neučí studenty řešit problémy. Má to samozřejmě výhody i nevýhody. Jak mi říkal můj německý mentor, vedoucí mojí disertace, Mathias Reimann, který vystudoval v Německu, ale teď působí v USA, tak v té Americe je to takové zvláštní v tom, že student dostuduje a pak dostane za úkol napsat rešerši na téma, o kterém v Německu každý ví, například typu „za jak dlouho se promlčí určitý typ pohledávky“. A ten student na to jako stážista v advokátní kanceláři opravdu píše rešerši, zatímco u nás to je řekněme triviální otázka, na kterou si student - snad - odnese odpověď z fakulty a fakulta ho trénuje v podstatě tak, že na takhle triviální otázky bude schopen odpovědět. Náš frontální způsob výuky tedy má tu výhodu, že my opravdu o všem něco víme, ale je samozřejmě dobré to sladit s tím americkým způsobem výuky a jít v něčem do větších detailů. Každý z těch systémů má své výhody a nevýhody, i když americký systém je opravdu hrozně zábavný z hlediska studia, jak říkají Američané, je „sexy“, protože když právo učíte prostřednictvím kauz, tak to řešíte opravdu na základě reálných životních problémů. Na druhou stranu, ten způsob výuky asi není pro každého, je spousta lidí, kteří s tím mohou mít problém. Kdysi jsem se o tom bavil v Michiganu s profesorem Erikem Steinem, který před několika lety zemřel ve věku nedožitých sta let, ale vystudoval tuto pražskou fakultu, dokonce jako jeden z první generace studentů přímo v této budově na počátku 30. let. Když jsem se ho ptal na jeho srovnání, tak říkal, že americký způsob výuky je dobrý pro Američany, ale je otázkou, zda je lehce přenositelný do Evropy, spíše asi není. Ale to neznamená, že se nemáme některými věcmi inspirovat. Já se o to koneckonců při výuce snažím, používám hodně judikaturu, kauzy a myslím, že se to studentům líbí.
Jak se podle Vás liší čeští a američtí studenti v přístupu ke studiu?
Američtí studenti do toho investují svoje peníze a je to na tom znát. Ten přístup ke studiu je opravdu takový, že na fakultu poctivě chodí, chodí poctivě na semináře a v podstatě nějaký ten „distanční“ způsob studia – minimálně na těch prestižních fakultách – není možný. Představa, že na přednášky chodí mizivé procento studentů, je nemyslitelná. Z čehož samozřejmě plyne, že během roku nemůže student dělat žádné stáže v advokátní kanceláři nebo nic podobného. Takže ten přístup ke studiu je takový, že jsou velmi motivovaní, jsou aktivní na hodinách, a to i proto, že jim setsakra záleží na tom, jaké budou mít známky. Zatímco u nás myslím stále platí takové to pravidlo, že jaké má student známky není pro zaměstnavatele příliš zajímavé, tak v Americe je to naprosto klíčové, takže oni se opravdu hrozně moc snaží, aby měli co nejlepší známky. Celý způsob amerického studia je vlastně založen na tom, že student je v soutěži, ve volné soutěži s ostatními studenty a on ví, že s nimi bude v budoucnu soutěžit, což je náročné i mentálně, psychicky.
Když už jsme začali srovnávat - jací jsou podle vás dnešní studenti v porovnání se svými předchůdci před dvaceti lety?
No, je to hrozný, že jsem tu učil už před dvaceti lety, ale máte pravdu. Já jsem tady začal učit v roce 1997, takže už si skutečně pamatuji studenty dokonce už před dvaadvaceti lety. Kdyby to bylo loni, tak jsem schopen to srovnávat, ale po těch dvaadvaceti letech je otázka, co si namlouváte, co je ta realita, co byla pravda a co si tam dneska s odstupem dvaadvaceti let dosazujete. Ale… nezdá se mi, že by kvalita studentů šla nahoru, že by třeba nějak masivně lépe uměli cizí jazyky, byť jsou samozřejmě výjimky, které ovládají cizí jazyk perfektně, ale to ostatně uměli i tehdejší studenti. Stejně tak neplatí, že by studenti uměli lépe pracovat například s výpočetní technikou, není to tak, že by dnes každý uměl pracovat s počítačem jiným způsobem než uživatelským, ale někteří mají problémy i s tím uživatelským přístupem. A co si myslím, že je evidentní, tak že takový běžný student méně čte. Takže když jsem před těmi dvaadvaceti lety dával příklady z krásné literatury, jako třeba… no, mám rád Švejka, takže dávám příklady ze Švejka, tak před těmi dvaadvaceti lety mi taková třetina studentů tvrdila, že ho četla. A když se dneska zeptám, kdo Švejka četl – a myslím opravdu četl, ne viděl film, tak se zvedne opravdu jedna nebo dvě ruce. A musím říct, že s tím mám stále větší problémy a trochu se bojím, jak budou ti studenti schopni psát. Protože pokud člověk nečte, tak nebude umět napsat kvalitní, dobrý text. Mám předmět Právní psaní, kde někteří studenti očekávali, že je naučím psát. To není tak, že přijdou na pár přednášek a naučí se psát. Já jim vždycky říkám, že psát se naučíte tak, že budete hodně číst. Prostě, kdo nečte, tak je pologramotný a jako pologramotný nikdy kvalitní právní dokumenty psát nebude. Samozřejmě, ne každý právník musí umět psát brilantní právní texty, samozřejmě uznávám, že spousta právníků se bude živit tím, že bude mluvit, vystupovat u soudu, ale přeci jenom je nutno říct, že náš soudní systém je založený spíše na psaném projevu. Takže v tom našem systému je opravdu setsakra důležité, jaké podání k tomu soudu napíšete.
Takže… teď jsem to řekl trošku až škarohlídsky a staromilsky, že se studenti nijak zásadně nezlepšují a dokonce se zhoršují, ale je to moje domněnka, teorie, a nejsem si tím jist a nedal bych ruku do ohně za to, že mám pravdu. Třeba ne a doufám, že ne. Třeba je to jen takové povzdechnutí si stylem, že „před dvaceti lety to bylo prostě lepší, no“. Ale třeba se nepletu…
A pokud jsem byl předtím takový škarohlíd, tak teď bych rád doplnil jednu důležitou věc. Ve srovnání s koncem devadesátek musím říct, že je mnohem větší počet studentů, kteří se zajímají o věci veřejné, vstupují do studentských spolků. Koneckonců, teď máme mnohem víc studentských spolků a mně se líbí, když fakulta žije. Když žije tím studentským životem a studenti vymýšlí nejrůznější věci. Co například na konci devadesátých let určitě nebylo, tak že by studenti organizovali po večerech besedy, různé kavárenské semináře nebo dokonce dělali různé akce na Patejdlově boudě. Na konci devadesátých let vlastně existoval jenom Všehrd, který tady byl tradičně, ale jiné spolky neeexistovaly a bylo to trošku takové mrtvolné. Takže tohle je vlastně hrozně pozitivní a ten spolkový život je úplně jiný a mnohem lepší.
Pokud byste měl studentům práv doporučit přečtení jedné knihy, o jakou knihu by šlo?
Myslíte krásnou literaturu nebo učebnici?
Klidně obojí, to nechám na Vás.
No, když už jsme se bavili tom Haškovi, tak toho Švejka. I když jak o tom uvažuji, tak ta knížka je asi pro studenta obtížněji přístupná, přeci jenom jsou tam reálie, které zejména v těch vydáních, kde nejsou vysvětlivky, což skoro v žádném vydání není, kromě vydání z padesátých let, tak řada pasáží bude pro současného studenta obtížněji uchopitelná. Tak opominu-li Osudy dobrého vojáka Švejka, tak… Mojí oblíbenou knížkou, která mi hrozně moc dala a četl jsem ji několikrát, je Hlava XXII od Josepha Hellera. Tam je vlastně i spousta zajímavých právnických otázek, byť to samozřejmě není právnická knížka. Je to krásná literatura a Hlava XXII je prostě perfektní.
Co bych doporučil jako nějakou právnickou knížku… Já mám opravdu rád věci od Viktora Knappa, třeba Velké právní systémy anebo Teorie práva, ta je hodně dobře napsaná. Mám rád věci od Pavla Holländera, Právní filosofii i další knížky, které napsal. Pavel Holländer je vynikající způsobem, jakým píše, způsobem jakým uvažuje o právu i způsobem jakým přednáší. No, to už jsem vám toho ale řekl více než jen jednu. Ale Knapp a Holländer jsou pro mě v češtině nejzajímavější.
Kdyby za vámi přišel student a zeptal se vás, co byste mu doporučil pro jeho osobnostní a kariérní rozvoj, co byste mu odpověděl?
Já jsem to už trochu naznačil. Určitě bych doporučil číst si, číst dobrou literaturu, protože pro nás pro právníky je nesmírně důležité, abychom měli schopnost dobrého jazyka. A tu schopnost jazyka si tříbíme nikoliv tím, že se to někde mechanicky naučíme, ale tím, že čteme.
Já teď čtu hodně nekvalitní četby, protože čtu ta různá podání k soudům a troufnu si říci, že většina podání, která píšou profesionálové, advokáti, k Nejvyššímu správnímu soudu, tak většina těch podání je napsána způsobem nehezkým, způsobem nepříliš srozumitelným, způsobem, kdy často nerozumíte těm obratům a říkáte si, co tím ten autor vlastně chtěl říci nebo proč to píše způsobem, který to co nejvíce zatemňuje? Proč to takhle dělá?
Jakou radu do života byste dal studentům práv?
Zajímat se o věci veřejné. Nedělat jen to, že by se někdo soustředil jenom sám na sebe a na svůj kariérní růst, ale zajímat se, co se děje kolem něj. Například stát se členem nějakého spolku, dělat nějaké věci nad rámec toho, co je nezbytně vyžadované fakultou, protože studenti, kteří dělají něco nad rámec toho, co musí, jsou vlastně ti studenti nejzajímavější.
Autor: Petr Ráliš
Foto: Nejvyšší správní soud ČR, Dostupné z: http://www.nssoud.cz/ftp/photogalleries/Kuhn_Zdenek.jpg