Spolek českých právníků Všehrd je nejstarším studentským právnickým spolkem na našem území. Během jeho působení byla spolková činnost několikrát přerušena, naposledy v únoru 1948, kdy byl akčním výborem Národní fronty rozpuštěn a poslední starosta Emil Ransdorf byl nucen za dramatických okolností odejít do emigrace. Po pádu vlády jedné strany, již na jaře roku 1990, ale začaly snahy o jeho znovuobnovu. Výročí 30 let od této události si připomínáme 11. července, který připomíná den, kdy byl zaregistrován u Ministerstvu vnitra. Mgr. Igor Volný, první porevoluční starosta Všehrdu, v rozhovoru pro náš časopis vzpomíná na tyto události.
Nabízí se otázka, proč Všehrd? Jak Vás napadlo pustit se do obnovy spolku?
Tak proč Všehrd... Vlastně úplně jednoduše. Dovedl nás k tomu zpěvák Karel Kryl, se kterým jsem se potkal ještě se spolužáky na jednom večírku v soukromém bytě někdy koncem listopadu 1989. On nám tehdy řekl poměrně brutální pravdu: „Všechno, co se teďko děje bylo domluvené a vy jako studenti už více neovlivníte. Věnujte se svým studentským věcem. Jste studenti, tak si založte nějaký spolek, to je v Německu a v Bavorsku na každé fakultě.“ Tato myšlenka pak žila nějakou dobu svým životem.
Tou dobou jsem byl asi ve třetím ročníku na právnické fakultě. Na jaře roku 1990 jsem o myšlence založit spolek mluvil s tehdejším docentem Vojtěchem Ceplem a ten mi řekl, že samozřejmě tady na fakultě byl vždycky Všehrd, že to byl největší spolek... A pak už to šlo samo.
V archivu univerzity jsem dohledal Stanovy a nějaké další základní informace. Na jaře 1990 vznikl Přípravný výbor. Během léta 1990 proběhlo registrační řízení a spolek byl zapsán (ovšem tehdy ještě nebyl systém spolků, tehdy se to jmenovalo „společenská organizace“) na Ministerstvu vnitra. Dne 14. října 1990 proběhla ustavující Valná hromada v Collegiu Maximu na právnické fakultě. Na ní byl zvolen Výbor, čestní členové a pochopitelně došlo k přijetí Stanov.
Ještě před valnou hromadou byli oslovení někteří kandidáti na čestné členství. Za zmínku stojí Sir. Roger Scruton a Pavel Tigrid. Se sirem Scrutonem jsem se potkal na jednom setkání v bytě na Žižkově a pak se navázala spolupráce s Jan Hus Educational foundation, která tady provozovala od poloviny 80.let tzv. „podzemní univerzitu“.
Zajímavé je spojení našeho posledního starosty Emila Ransdorfa a Tigrida. Emil Ransdorf patřil k zakládajícím členům redakce exilového časopisu Svědectví v roce 1956, ale z redakční rady brzy vystoupil, protože nesouhlasil s konceptem gradualismu komunismu. Přesto mu redakce v roce 1984, kdy zemřel po zhoubné nemoci, věnovala pěkný nekrolog. V exilu byl po určitou dobu v padesátých letech minulého století konsenzus, že by se Ransdorf mohl stát v případě změny režimu prezidentem.
Obnovení Všehrdu začalo vznikem Přípravného výboru a bylo završeno ustavující Valnou hromadou, kdy jsme přijali původní Stanovy z roku 1945(6), respektive tyto stanovy byly použity v registračním řízení u Ministerstva vnitra a tyto stanovy pak byly schváleny Valnou hromadou. Platily nějakých patnáct let a až pak docházelo k jejich drobným změnám. Jinak ty stanovy z roku 45 (6) byly opsané stanovy z 30.let s drobnou korekturou. Do stanov se od roku 1868 nějak zvlášť nezasahovalo a docházelo ke skutečně drobným úpravám. Asi je lepší škrtat co nefunguje než právní kutilství.
Co bylo podle Vás na začátku nejtěžší?
S odstupem let, už je to přeci jen 30 let, člověk vytěsní, co bylo problémem a spíš si pamatuje, co šlo hladce, co se povedlo. Asi nejtěžší bylo sehnat sponzory, kteří by na provoz spolku přispěli. Spolkový život byl tehdy nová věc, panovala privatizační euforie – ne každý měl zájem a ochotu podporovat nějaký spolek.
Nám hodně pomohla tehdejší Živnostenská banka. Bývalý starosta Všehrdu JUDr. Jaroslav Preiss byl pozdějším ředitelem Živnobanky. A bylo to toto spojení Všehrdu a Živnobanky, které dala vzniknout této spolupráci. Podmínkou ale bylo, že se do jednoho roku obnoví vydávání odborného Časopisu Všehrd pochopitelně v papírové podobě, internetová podoba tehdy neexistovala. To se podařilo splnit a v létě roku 1991 vyšlo nulté číslo Časopisu Všehrd a od září začal vycházet pravidelně každý měsíc, a výjimkou akademických prázdnin.
Máte na začátky Všehrdu nějakou zajímavou vzpomínku?
To trochu souvisí s tím, jak se Živnostenská banka stala sponzorem spolku. Sešel jsem se tehdy doktorem Vencovským, což byl poslední žijící žák prof. Karla Engliše, v kavárně. Měli jsme před sebou seznam emeritních starostů Všehrdu. A on říká: „Tady Kaizl, to byl Všehrd.“ Ten ministr financí za Rakouska-Uherska? „Jojo, a tady Albín Bráf, to byl taky ministr a taky starosta Všehrdu.“ Takto jsme projeli několik jmen a narazili jsme na jméno Jaroslava Preisse. „To je taky Všehrd, to byl ředitel Živnobanky.“ Preisse jsem znal, ale netušil jsem, že byl starostou Všehrdu. A já jsem se ho zeptal, jestli to mám zkusit, jít do Živnobanky. A on řekl, ať tam jdu. A takhle to vzniklo. Živnobanka pak dala na obnovu velice slušnou částku, přidala se také Advokátní komora.
Co Vás osobně motivovalo, že jste se pustil do obnovy Všehrdu?
Dneska řeknu – proč to nezkusit. Měli jsme svobodu, tak proč to nezkusit a neobnovit spolkový život, takhle bych to řekl.
Byl jste starostou Všehrdu mezi lety 1990 až 1993, co považujete za svůj největší úspěch za tu dobu?
Za úspěch považuji, že se nám podařilo během jednoho roku vydávat Časopis Všehrd v papírové podobě, který takto vycházel několik let. Také se nám podařila obnovit publikační činnost, skripta a knihy. Nyní jsou pro to objektivně těžší podmínky, ale tehdy se tím podařilo spolek nastartovat a nastavit do budoucna. Vydávání skript vytvořilo slušné cash flow, které umožnilo vydávat časopis, platit sekretářku a šéfredaktorku. To se prostě povedlo.
Jedna z hlavních věcí, kterých si člověk všimne, když vejde do kanceláře Všehrdu je původní vlajka Všehrdu.
Vlajku Všehrdu nám na ustavující Valné hromadě předal poslední jednatel spolku před únorem 1948, pan dr. Karel Šešina, který byl autorem výroku „Tradice Všehrdu, to je tradice pravice“. Tato věta se potom objevovala na titulních stranách výročních zpráv Všehrdu v letech 1945–47.On ji získal z Ameriky od dalších všehrďáků. To bylo tak. Když policie přišla zatknout posledního starostu Emila Ransdorfa, opustil za dramatických okolností kancelář spolku oknem, vzal s sebou spolkovou vlajku. Posléze se složitou cestou se dostal do Kanady. Když se obnovil Všehrd, tak vlajku z Kanady zaslali přátelé Emila Randsdorfa, který zemřel pět let před rokem 89, dr. Šešinovi, oni byli přátelé.
K tomu zatčení Emila Ransdorfa bych dodal takovou zajímavost. Policie ho přišla zatknout již 23. února 1948. Ransdorf byl totiž na tzv. Plačkově seznamu reakcionářu, kteří měli být okamžitě zatčeni. Štěpán Plaček studoval práva na UK ve 30. letech minulého století a byl šéfem Kostufry (komunistická studentská frakce) na právech a svoji rudou kamarilu ultralevicových marxistických studentů později přivedl po válce do struktur vnitra a StB. Plaček byl krátkou dobu vysokým funkcionářem StB.
Ransdorf tehdy bydlel v Křišťanově ulici. Policie přišla s tím, že ho zatknou, ale ještě předtím si na ulici zapálili. To zatčení mělo takový operetní charakter. Ransdorf je slyšel za dveřmi a prchl dvorem pryč. Šel se rozloučit se svými kolegy na fakultu a pak zmizel.
Dnes víme, že byl asi dva týdny schovaný v nějakém sklepě a teprve pak složitou cestou opustil republiku. Údajně to bylo vlakem, kdy ve vlaku byla skrytá dutina, kde byl schovaný a takto přejel do Německa. Já jsem osobně viděl zajímavou situační zprávu StB z března 1948 na některé bývalé funkcionáře Všehrdu. Bylo tam řečeno: „Emil Ransdorf emigroval. Je ve spojení s vysokoškolskou reakcí a současně se s ním stýká i Richard Hartman (což byl vnuk Jaroslava Preisse a bývalý funkcionář Všehrdu.) Kolem Emila Ransdorfa se tvoří v zahraničí vysokoškolská reakce.“
Na co po těch letech nejradši vzpomínáte?
Určitě na přátelskou a kamarádskou atmosféru, která ve spolku vládla. Na přípravu plesu a na debaty… V podstatě vzpomínám jenom na to pozitivní. Pak určitě na děkana Urfuse, který podporoval vydavatelskou činnost Všehrdu
Doteď jste ve spolkové činnosti poměrně aktivní. Jak se vám líbí, kam Všehrd pokračuje a kam spolková činnost směřuje?
Určitě! Jen si neodpustím – ideální by bylo začít znovu vydávat skripta, ale k tomu je zapotřebí součinnost fakulty. Ale ještě lepší by bylo, kdyby Časopis Všehrd vycházel v papírové podobě, ale to vidím při dnešních nákladech jako velmi těžké a nereálné.
Člověk musí být realista a ocenit to, co funguje. To dělá Všehrd dobře. Přednášky jsou velmi dobré, plesy jsou pěkné a to, že časopis vychází alespoň v elektronické podobě je určitě také velké plus.
Všehrd si po svém znovuobnovení opět získal významné postavení na fakultě. Co je podle Vás největším přínosem Všehrdu akademické obci?
Když to vezmu před těmi třiceti lety, tak já ten přínos vidím v tom, že jsme vydávali skripta. Na konci letního semestru jsme dostali rukopisy, přes léto se provedla sazba a korektury a v září přijel z tiskárny náklaďák a byly v podstatě skripta na většinu předmětů na zimní a letní semestr k dispozici. Než se rozběhly konkurenční vydavatelské podniky, které posléze převzaly vydavatelskou činnost, tak ale ve schopnosti pružně reagovat a vyjít fakultě vstříc vidím asi největší přínos spolku v tu dobu.
Letos si připomínáme 30 let od znovuobnovení, co byste Všehrdu k tomuto jubileu popřál?
Hodně úspěchů, zdraví všem starostům a funkcionářům a aby tu byl dalších sto let. A hlavně, aby přežil současnou vykloubenou liberální kulturní revoluci, která se šíří v západním světě.
Emeritní Starosta Všehrdu Igor Volný, 1995
Autor: Přemysl Kaucký
Foto 1: Archiv Všehrd
Foto 2: Archiv Všehrd
Foto 3: Archiv Všehrd