Téměř tři miliony mladých dívek z Asie se chytí na praktiky pracovních agentur, kvůli kterým se stanou služebnicemi v bohatých domácnostech na Blízkém východě. Po příjezdu přijdou o pas, zaměstnavatelé je často týrají a sexuálně zneužívají. Agentury potom inkasují provize. Investigativní dokument Služebnou v pekle režiséra Sorena Klovborga zachycuje otroctví v 21. století.
Mladé ženy a dívky v Libanonu, Jordánsku nebo Spojených arabských emirátech čekají podmínky podobné pracovnímu táboru. Je možnost jim pomoci? Na problematiku se zaměřil dánský režisér Soren Klovborg, jehož film Služebnou v pekle byl uveden na festivalu Jeden svět.
Proč jste se rozhodl točit dokumentární filmy?
Vždycky jsem věděl, že chci být novinářem. Během studií jsem pracoval v novinách, později jsem se dostal i do televize, kde jsem měl minutové výstupy. Časem jsem měl i desetiminutové a postupně jsem chtěl víc a víc, až jsem se dostal k hodinovému dokumentu. Když máte správné téma, tak je to nejzajímavější disciplína. Tvorba ale může zároveň být extrémně frustrující, pokud nemůžete najít vhodný příběh a nejste vytrvalí. Je to vážně hodně práce, ale po skončení se dostaví zadostiučinění.
Jaká je podle vás definice dobrého dokumentárního filmu?
Záleží na postavách, potřebujete kvalitní hlavní hrdiny. Já osobně potřebuji člověka, který nějakým způsobem vzbuzuje emoce. Ukazuje na problém, který bych rád změnil nebo u něhož nechápu, jak se vůbec může dít. Pokud vás hlavní postava nepřinutí se citově angažovat, výsledek nemůže být dobrý.
Jak vnímáte úlohu dokumentárních filmů v kinematografii?
Festivaly dokumentárních filmů jsou teď po celém světě. Praha jich v rámci Jednoho světa také nabízí mnoho, myslím, že tu jsou cesty, jak se dokumenty dostávají k širokému publiku. Problém může být, že člověk musí o daném problému něco vědět, nebo se o něj alespoň zajímat, aby měl chuť vidět dokument. Ať už jde o Venezuelu, útisk ruských novinářů, nebo mnoho dalších témat, které zas tak velké publikum nezískají. Devadesát minut dlouhý film o něčem, u čeho lidi musí přemýšlet, není pro kinematografii tak atraktivní. Alespoň fungují spolupráce mezi televizemi, včetně BBC, a tak se filmy můžou dostat do Indie, Brazílie, Číny a celého světa.
Teď k vašemu poslednímu dokumentu Služebnou v pekle. Jak lze pomoct ženám z vašeho dokumentu? Je vůbec způsob?
Nevím, co s tím, je to velice těžká otázka. Čas od času něco podpořím, nejraději ale jednám přímo. Každého alarmuje něco jiného. Téma Služebné v pekle by mělo alarmovat více lidí a mělo by se jim pomoci, ale jak? Je to velký problém.
Myslíte, že by třeba pomohla kampaň, jako byla ve Spojených státech amerických, kdy se fotky pohřešovaných dětí dávaly na krabice od mléka, aby je vidělo co nejvíce lidí?
Opravdu těžko říct.
Přijde vám, že jsme společnost ignorantů? Ty ženy přece někdo musí slyšet křičet...
Myslím, že máme po celém světě včetně Evropy problém s rostoucí netolerancí. Nevím, jak je to přesně v téhle zemi, ale na sociálních sítích roste démonizace určitých skupin. Musíme být milejší. Z Facebooku už je mi úplně zle. Lidé tam jsou tak nepříjemní a říkají věci, které by naživo nikdy neřekli. Vážně uvažuji o smazání mého účtu, je to tak toxické místo.
Ve filmu je agent z Libanonu, kterého jsem varoval, že na sociálních sítích rozhodně nebude populární. Řekl, že se za sebe nestydí, že do toho jde. Když dokument odvysílala stanice BBC, lidé ho začali kritizovat pro jeho práci, s čímž počítal. Lidé ho ale rozhořčeně kritizovali i za věci, za které vůbec nemohl. Některé věci, které mu chodily napsané, byly úplně mimo kontrolu. Nejsem si jistý, že bych chtěl být toho součástí.
A co se stane s agenturami, které ženy nalákají a pak z nich udělají otrokyně?
Nic. Agentura, kterou jsem sledoval v Bejrútu, je legální, je součástí organizace. V Libanonu je ale i spousta nelegálních agentur. Některé končí činnost samy, současně ale vzniká řada nových. Dokud jim to ale funguje jako byznys, tak si cestu vždycky najdou. Může se zavést zákaz cestování žen do podezřelých lokalit, které jsou zmíněny ve filmu, ale to nic nezastaví, akorát se to přesune jinam.
Otázka na závěr. Máte hodně emočně náročnou práci, jak relaxujete?
Běhám. Každý týden zdolám minimálně šedesát kilometrů. Je to můj způsob, jak ze sebe všechno dostat.
Autor: Nella Šimkovská
Foto: Jeden svět