Festival Jeden svět do Prahy přilákal mnoho význačných osobností dokumentárního filmu, mezi které patří i nizozemská režisérka Menna Laura Meijer. Pražskému publiku přivezla představit film provokativně cílící na slabinu současné společnosti – na duševní zdraví. V rozhovoru pro časopis Viktorin poodkryla historky z natáčení a poukázala i na přehnané sebevědomí a nedostatek pokory, které sužují dnešní generaci.
Festival Jeden svět a film Něco se pomalu mění
Navštívila jste někdy v minulosti Prahu, nebo je to vaše premiéra?
Ne, v Praze jsem bohužel nikdy předtím nebyla, což je škoda, protože je to překrásné město. Nedávno jsem se vrátila z Ameriky, kde jsem byla na filmovém festivalu, a i přesto musím říct, že do Prahy jsem se zamilovala téměř okamžitě. Cítím se tu velmi dobře.
V Americe jste široké veřejnosti také představovala film Něco se pomalu mění, se kterým se účastníte i festivalu Jeden svět?
Přesně tak, film Něco se pomalu mění teď cestuje po světě i díky tomu, že se zaměřuje na aktuální témata, která společností dost rezonují, například duševní zdraví, koučink, psychoterapie.
Kde jste vzala inspiraci k tomu natočit film cílící na toto téma? Bylo to zejména tím, že je mezi lidmi tak aktuální?
To také, ale hlavní důvod to rozhodně nebyl. Mám pocit, že duševnímu zdraví toho hodně dlužíme. Třeba v Holandsku, kde žiji, si mnoho lidí v poměrně mladém věku prochází syndromem vyhoření nebo nadměrným stresem. Obzvláště u mých studentů mě překvapuje, jak stejnými pocity strachu a úzkosti všichni čelí.
Co jste tedy chtěla ve filmu zachytit?
Zajímali mě zejména oni, jako osoby, jejich pocity. Byla jsem zvědavá, jak na jejich stavy reaguje společnost. Často jsem se setkávala s rozdílnými způsoby v přístupu k léčbě těchto lidí. Jeden dostal silné prášky na předpis, druhému byly doporučeny lekce mindfulness (kurzy zaměřené na soustředěné vnímání vlastní mysli a pocitů za účelem dosažení vnitřního klidu, pozn. red.). To byl začátek, chtěla jsem pochopit jejich situaci, přijít tomu na kloub.
Máte osobní zkušenost s psychoterapií nebo s osobním koučinkem, který přibližujete divákům ve filmu?
Před časem jsem docházela na sezení k psychologovi, ale s konkrétními formami sezení, jako zachycuji ve filmu, jsem se na vlastní kůži prozatím nesetkala.
Bylo pro vás těžké najít skupinu lidí, kteří vám dovolí natáčení jejich terapií? Přeci jenom je to částečně zásah do soukromí jednotlivců...
Budete se divit, ale nebylo to až tak těžké, jak jsem si představovala. Nezdá se to, ale mnoho lidí, kteří se terapiemi a koučinkem zabývají, chce, aby se povědomí o jiných možnostech léčby dostávalo dál, než za zavřené dveře lekce.
Jak konkrétně jste vyhledávali dobrovolníky pro natáčení?
Nejdříve jsme oslovili kouče a vedoucí lekcí, kteří když souhlasili s našimi požadavky, se na to samé zeptali svých klientů. Každý jedinec musel s natáčením souhlasit, jinak by to nefungovalo.
Zajímalo mě, jak jste řešili vzájemnou koordinaci, jelikož film si ve své podstatě zakládá na skupinových lekcích různých typů. Jaká lekce, kterou jste natáčela, pro vás byla nejzvláštnější?
Ani bych neřekla nejzvláštnější, jako ta nejvíce atypická. Rozhodně ta s prasaty.
Myslíte tu, jak děti dochází do chléva za prasaty, aby se s nimi pomazlily? Vážně může mazlení s prasaty vyřešit duševní problémy?
To nemám nejmenší tušení (smích), i když s nějakými lehkými psychickými bloky to rozhodně pomoci může. Každopádně proběhly vědecké výzkumy o tom, že dotýkání se zvířat, jejich hlazení a vůbec kontakt s nimi, u člověka snižuje jak krevní tlak, tak srdeční tep. Navíc nezáleží na tom, co se děje, zvíře vás bude mít rádo vždycky, bezpodmínečně, proto jsem vděčná za mé dva psy, kteří jsou důležitou součástí mého života.
Ale tady je propastný rozdíl mezi mazlením se s hebkým psem a prasetem, nemyslíte?
Rozhodně je! Také u prasat se nejednalo úplně o mazlení. Děti na něj pouze pokládaly své ruce, hladily ho, zavřely oči a relaxovaly tím, že se pokusily dýchat stejně klidně.
Hledání klíče k duševnímu zdraví
Co je tedy podle vás klíčem k dobrému duševnímu zdraví, když mazlení s prasaty se příliš jako přesvědčivá cesta nejeví?
Je důležité si uvědomit, že život není zábava a někdy umí být dost bídný. Každý nový den není samozřejmost, je to dar. Neměli bychom mít přehnané očekávání od života, naopak bychom si měli vážit malých věcí. Důležité je zůstat pokorným.
Napadá mě, kde se stala chyba? Kde jsme získali tu přehnanou jistotu o své jedinečnosti?
Má to co dělat s kulturou současného světa. Všichni říkají, že můžeme být, kým chceme, můžeme dosáhnout, čeho chceme. Jsem přesvědčená o tom, že to není pravda. Možná to platí pro privilegované vrstvy bohatých podnikatelů z Evropy, kteří mají dost peněz a nespočet příležitostí, ale co pro takového uprchlíka? Celá idea snění se mi zdá chybná.
Vraťme se k původnímu tématu. Klíčem k šťastnému životu může být užívání si aktuálního okamžiku. Navštěvujete kurzy mindfulness, které klienty učí oprostit se od rušivých vjemů a být tady a teď?
Na kurzy nechodím, teď mám v telefonu pouze aplikaci, která by je měla dobře suplovat. Nikdy jsem ani u té aplikace nevydržela dlouho. Vtipné na tom je, že jsem si i přesto stihla všimnout, že to funguje (smích). Asi bych to zase měla zkusit, a vůbec, doporučuji to každému. Meditace a mindfulness vážně pomáhají.
A jak tedy – vypůjčíme-li si odkaz na název vašeho filmu – zjistíme, že Teď se něco pomalu mění?
Možná, že to jistě nezjistíme nikdy, pouze když se ohlídneme za sebe, tak si uvědomíme, že se něco změnilo. Je to stejné jako s láskou. Ten moment, kdy po ní toužíte, netrpělivě na ní čekáte, nikdy neskončí, dokud tomu nenecháte volný průběh. Tak to funguje se vším, abychom něčeho mohli dosáhnout, musíme to podle mě nechat být.
Když se ohlédnete za sebe, změnila byste něco?
Točím filmy už přes dvacet let. Člověk přirozeně dojde do bodu, kdy přemýšlí, jestli je tohle vážně to, co chce. Stalo se mi to po premiéře velkého filmu. Byla jsem skoro šest měsíců mimo, ležela jsem v posteli a přemýšlela o sobě, četla knihy, hledala nové věci. Ale přineslo to ovoce, během toho půl roku jsem sepsala tři nové nápady na filmy. Víte, někdy je dobré si držet odstup, podívat se na svoje chování z výšky a přemýšlet.
V kontextu poznávání sebe sama člověk dojde do bodu, kdy přemýšlí, co pro něj znamená svoboda. Co znamená pro vás?
Oddělila bych od sebe dvě sféry – sféru osobní a profesní. Pro mě jako pro režisérku je to především volná ruka ve tvorbě. Mohu točit filmy na témata, která mě zajímají a zároveň za to dostat zaplaceno. Kombinace zájmu a jistoty výdělku je pro mě důležitá. Nikdy bych netočila film, za který bych nedostala zaplaceno.
Zmínila jste svobodnou tvorbu, pracujete na dalším filmovém projektu?
Ano, pracuji! Hlavním tématem filmu je totiž politická vražda. Bude to úplný opak filmu Něco se pomalu mění, který je konceptuální, abstraktní. Na druhou stranu nemůžu říct, že jeden film by bylo těžké natočit a druhý ne. Každý film si je v něčem podobný, každý film je komplexní. U každého musíme překonávat nějaké překážky. Bez těch bych do točení ani nešla, k práci musím mít dobrodružství. Musím se práce trochu bát. Miluju ten pocit.
A když přenesete svobodu do osobního života, co pro vás znamená tam?
Když to spojím i s osobním životem, peníze za práci mi umožňují dělat to, po čem toužím. Díky nim mohu platit účty, koupit si jídlo, ale i zaplatit soukromého učitele své dceři, což není nejlevnější záležitost. Nehledím na peníze jako na prostředek směny, za který si věci nakoupím, ale za který si pořídím zážitky a zabezpečím rodinu.
Autorka: Eliška Vetýšková
Foto: Menna Laura Meijer, archiv festivalu Jeden svět