I.
Nový český občanský zákoník – pod praporem deklarované diskontinuity jako jednoho z hlavních východisek, na nichž je budován1 – vnesl do českého občanského práva řadu systémových i institucionálních změn. Jedna z významných změn, která zasáhla jak podobu systému závazkového práva, tak jednotlivé jeho instituty, se týká jednoho ze základních členění závazkových vztahů na oboustranně zavazující či vzájemné (též úplatné či synallagmatické) a jednostranně zavazující (bezúplatné či asynallagmatické).
Změny jsou patrné jednak na první pohled (asynallagmatické závazky posílily svou systémovou pozici zařazením jejich klíčového reprezentanta – darování – na čelo uspořádání typových závazků v rámci části čtvrté nového obč. zákoníku), jednak lze při dostatečné míře pozornosti z pojetí závazků v novém občanském zákoníku abstrahovat zřetelný posun v konceptech, vzájemném vztahu a vzájemném proniknutí synallagmatu a asynallagmatu. Tyto skutečnosti – při nepatrné míře pozornosti věnované jim v důvodové zprávě2– vedou k zamyšlení nad tím, zda existuje hlubší smysl těchto změn, který by vycházel z principiálního základu NOZ.
Princip směny ekonomických hodnot je v moderní společnosti, založené na rozvinuté dělbě práce mezi osobně a majetkově svobodnými jedinci natolik hluboce zakořeněný, že se jeho základ a pozice jeví naprosto samozřejmé a neotřesitelné a dokonce všudypřítomné, a to i tam, kde bychom typově vzájemnost nepředpokládali či dokonce považovali za nepřípustnou (srov. možnost odvolání daru pro nevděk podle § 2072-2075, která vnáší zřetelné rysy vzájemného plnění jako protihodnoty daru, zde vyjádřené jako „vděk“, ačkoli tato protihodnota není standardní součástí obsahu darovací smlouvy a dokonce je v rozporu s bezplatností jako pojmovou i obsahovou součástí smlouvy – srov. § 2055 odst. 1). Vedle tohoto projevu synallagmatu jako imanentní součásti darovací smlouvy nalézáme v novém občanském zákoníku v úpravě institutu darování zřetelně vyjádřený princip vyvažování majetkových zájmů (zde jako projev korektivní spravedlnosti) v podobě možnosti odvolání daru pro nouzi (§ 2068-2071).
Za nové legislativní situace jsou namístě legitimní otázky:
1) Z jakého východiska a na základě jakých kritérií řeší nový občanský zákoník vztah mezi synallagmatickými a asynallagmatickými závazky?
2) Je asynallagma výrazem hlubší podstaty a povahy společenských vztahů, resp. principiálních hodnot, na nichž jsou tyto vztahy budovány, či jde o marginálii?
3) Je asynallagma pouze vnější, parciální právní technikou, nebo se za asynallagmatem skrývají širší souvislosti, založené na těsnější či volnější hodnotové-ekonomické vzájemnosti ve vztazích? Jinými slovy: Není tzv. asynallagmatický vztah ničím jiným než částí synallagmatu vytrženou z kontextu?
4) Nejsme – z pohledu dynamického, resp. procesně genetického – v konceptu nového občanského zákoníku svědky tendence k ovládnutí prostoru jeho regulativního působení prvky pravidel platných pro synallagma, které zasahují do tradičně bezúplatných typových závazkových vztahů?
II.
Synallagma není jen právní technika: je dlouhodobě vnímána jako výraz principů práva a morálky či dokonce princip sám.3 V tomto smyslu je synallagma možno posuzovat v konkrétním kontextu jako výraz hodnot či jako právní techniku, jejíž pomocí se realizují hodnoty práva, tedy jako metoda právní regulace. Synallagma je tedy ukotveno hluboko v podstatě modelu společenského uspořádání jako součást jeho hodnotového i metodologického systému, s ním se vyvíjí a s ním nabývá konkrétních podob.
Pokud jdeme při studiu synallagmatu do výše naznačené hloubky a hledáme základ synallagmatu mezi cíli a směřováním nového českého občanského zákoníku, nelze minout jeho základní zdroj inspirace – rakouský ABGB. Jak hodnotí novodobá rakouská civilistika, tvůrce ABGB se usiloval vyhnout ovlivnění vyhraněnými názory tehdejší doktríny při koncipování textu zákoníku tím, že sledoval jako vůdčí princip ideu spravedlnosti. Ten umožnuje být dostatečným cílem soukromého práva, avšak současně vytváří dostatečně flexibilní prostor pro další vývoj práva. Jak uvádí W. Wilburg, „spravedlnost tak formuje vyšší princip pro zákony i soudce v procesu vyvažování zájmů“.4 Je zřetelné, že synallagma jako právně technická konstrukce úzce souvisí se základními hodnotami a cíli soukromého práva; současně je zřetelné, že inspirací nového českého občanského zákoníku je idea spravedlnosti, založená na rovnováze zájmů, potažmo směnné spravedlnosti. V tomto smyslu je nepochybným kotevním institutem a současně cestou k dosažení těchto cílů synallagma.
III.
Geneticky/historicky vzato však synallagma jako přímá a bezprostřední úplatnost, jako technika bezprostřední směny hodnot není v této podobě vnímána jako základ lidských hodnotových vztahů. Především smlouva sama předpokládá svou podstatou některé atributy jednajících osob (autonomii vůle a relativně rovnou pozici kontrahujících), které nebyly v předmoderních společnostech samozřejmostí. V tomto smyslu J. Carbonnier hovoří o „socializaci smlouvy“ a zdůraznuje, že smlouva je výrazem dobrovolné spolupráce a předchází obecně závazným právním pravidlům daným lidskému společenství5.Jak následně upozornují zejména historizující sociologové a antropologové, závazek synallagmatický v dnešním dynamicky propojeném mechanismu směny vzájemně vyvážených hodnot, zakotvených do jediné smlouvy, nebyl původním archetypem smluv, vytvářejících společenské vazby primitivních společností: tím byl dar jak bezprostřední jednostranný reálný převod hodnot. Současně však dar představoval závazek, nicméně závazek směřující do budoucna, bez přímého a bezprostředního očekávání vzájemného a konkrétního plnění. V daru je skrytý potenciál, esprit, v daném okamžiku bez konkrétní podoby. Toto očekávání vzájemnosti však současně tím, že se v něm nachází skryt potenciál synallagmatu, činí z daru primitivní formu směny.6 Ze však nejde o překonaný, primitivní institut, o tom svědčí značný rozvoj ekonomiky, ergo pozornost věnovaná v právu daru zejména v souvislosti (v mezinárodním kontextu) s pomocí věnovanou třetímu světu, či obecně s rozvojem sociální dimenze společnosti po druhé světové válce.7
Sumárně vzato, synallagma a asynallagma jsou historicky a koncepčně spjaté principy a současně instituty. Jejich vzájemná pozice má dialektickou povahu: za určitých podmínek představují protipóly typů smluv, založených na vzájemnosti či jednostrannosti obsahu a předmětu konkrétní posuzované smlouvy. V širším kontextu je však vzájemnost hodnot a očekávání vstřícného (zpravidla hodnotově vyjádřitelného) chování přítomna v obou typech právních konceptů, které mohou být často velmi blízké a dokonce se vzájemně prolínat. Uvědomovat si tyto blízké kořeny obou zdánlivých protikladů znamená spíše než důsledně odlišovat absolutní podobu obou zdánlivě protikladných hodnotových základů vnímat jejich dialektické rozpory a jejich překonávání.
IV.
Koncept synallagmatu, jak se s ním můžeme setkat v konkrétních legislativních textech, tedy i v novém obč. zákoníku, má zpravidla dvě základní pojmové a funkcionální dimenze8:
1) Synallagma funkcionální v užším smyslu, představované závazkem, jehož obsahem jsou dvě nebo více vzájemně propojených vzájemných plnění zúčastněných stran; takto je pojato funkcionální synallagma v § 560 dosavadního obč. zákoníku či ve stejném smyslu v § 1911 nového obč. zákoníku.
2) Synallagma v širším smyslu, jemuž je společná určitá míra vyvažování zpravidla majetkových pozic zúčastněných stran. Toto synallagma může mít řadu dílčích podob, které mohou začínat od typicky úplatných smluv, navíc vybavených přidanou hodnotou za plnění (úrok při úvěrových smlouvách, nájemní smlouvy obsahující v nájemném vedle hodnoty aj.) užívání pronajaté věci též odměnu pronajímatele ), přes „pouhé“ vzájemné plnění bez zisku (výpůjčka či zápůjčka bez sjednání odměny či úroku na poskytnutí hodnoty), přes závazky, kde je úplatnost alternativní možností se zvláštním režimem (např. postoupení pohledávky či ), přes závazky, u nichž se synallagma (úplatnost) pojmově legislativním řešením vůbec nepředpokládá a mohou tedy mít podobu závazků asynallagmatických i synallagmatických (těchto případů je v novém obč. zákoníku celá řada: např. převzetí ručení ve vztahu mezi ručitelem a hlavním dlužníkem, převzetí finanční záruky aj. či změny v subjektech závazků (převzetí závazku, přistoupení k závazku) až konečně závazky ze smluv výslovně asynallagmatických, u nichž však nacházíme – často významné prvky synallagmatu (typicky darování podle § 2055n. nového obč. zákoníku).
Právě tato pestrost a legislativní nedotaženost koncepce jednotlivých regulovaných typových smluvních závazků jako synallagmatických či asynallagmatických vyvolává otázky obsažené v úvodu tohoto příspěvku. Odpověď, alespoň částečnou, můžeme hledat v § 1792 NOZ9, z něhož lze učinit několik závěrů:
1) Úplatnost závazku musí být zřejmá ze smlouvy (§ 1792 odst. 1 věta první). Toto ustanovení nestanoví, že se tak musí stát na základě zákonného požadavku na smlouvu (a)synallagmatické povahy, vyplývající z typové úpravy, tedy na základě přímé legislativní úpravy. Z toho plyne, že pokud určitý typ závazku není výslovně legislativně koncipován jako úplatný (koupě a prodej, nájem..), resp. přímo zaměřený na dosažení zisku (úvěr aj.), případně jako bezúplatný, resp. se zákonem vymezenými mezemi bezúplatnosti a úplatnosti (darování), je na stranách závazku, aby si relativně volně sjednaly jeho úplatnost či bezúplatnost. Toto řešení má silnější obdobu např. ve švýcarském právu, kde musí být úplatnost nebo bezúplatnost závazku ve smlouvě výslovně vyjádřena.10
2) Otázkou je, zda ze zákona lze dovodit pravidlo úplatnosti či bezúplatnosti pro případ, že smlouva nebude typově výslovně úplatná ani bezúplatná. I na tuto otázku naznačuje odpověd § 1792: z formulace „plyne-li ze smlouvy povinnost stran poskytnout a přijmout plnění za úplatu..“ vyplývá, že u legislativně (a)synallagmaticky definovaných typů je nutno respektovat míru (a)synallagmatu danou mírou kogentní povahy smluvního typu; u legislativně (a)synallagmaticky indiferentních smluvních typů je nutno synallagma výslovně sjednat. Totéž již neplatí u legislativně indiferentních smluv, sjednávaných jako bezúplatné: argumentem z opaku z textu § 1792 plyne, že neplyne-li ze smlouvy (at její obsah vyplývá z výslovné úmluvy stran či z textu zákona, který její obsah doplnuje) její úplatná povaha, bude se smlouva považovat na bezúplatnou.11
3) Z uvedeného textu lze rovněž dovodit, že strana, která bude tvrdit, že závazek byl uzavřen jako synallagmatický, bude nést ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno.
4) Výrazem principu vyvažování zájmů je zřejmě i ustanovení § 1747, stanovící vyvratitelnou právní domněnku o úmyslu dlužníka z bezúplatných smluv zavázat se spíše méně než více.
Uvedené závěry mají další varianty, které mohou komplikovat výklad a užití § 1792. Např. je poměrně častou praxí u určitých typů smluv ponechat ujednání o úplatě za převzetí závazku na zvláštní smluvní ujednání stran (např. úplatnost u postoupení pohledávky). Lze však předpokládat, že tyto situace budou praxí řešitelné bez zásadních komplikací. Určitou pomůckou může přitom být ustanovení § 1727 o posuzování více typů smluv zahrnutých do jednoho souboru či ujednání vzájemně závislých, obsažených v několika smlouvách.
Rešení identifikace a východisek úpravy (a)synallagmatu, založené na § 1792 NOZ, lze považovat za poněkud překvapující: zákon tím zvolil v ekonomických podmínkách společnosti, založené na vyvažování ekonomických zájmů12, na zákonu směny hodnot a na zákonu zisku, právně technické východisko založené na výchozím asynallagmatu a na nutnosti samostatně případné synallagma konstruovat (nevyplývá-li jednoznačně ze zákona, pak výslovně(?) sjednat ve smlouvě). Při vědomí povahy společenských podmínek, na nichž byl NOZ tvořen a do nichž vstoupil, je vhodné toto východisko mít na paměti při pohybu v rozsáhlém prostoru, který pro naplnění autonomií vůle stran ohledně volby asynallagmatu či asynallagmatu text nového obč. zákoníku skýtá.
V.
Jistou komplikaci obecnější systémové povahy při posouzená (a)synallagmatické povahy závazků paradoxně může vyvolat i krok tvůrců rekodifikace soukromého práva jinak zásadně pozitivně hodnocený: sjednocení závazků občanskoprávních a obchodně právních pod jedním režimem části čtvrté NOZ. Jedním z mála rysů, které tyto dvě skupiny závazků diferencovaly, byla obecná povaha závazkových vztahů ze strany podnikatelů, a již vůči podnikatelům či nepodnikatelům, při jejich podnikatelské činnosti, primárně zaměřená na dosažení zisku (tedy závazky typu B2B, ale i typu B2C. Naopak tento primární cíl, spočívající v dosažení zisku, není přítomen v závazcích typu C2C, tedy dosavadních standardních občanskoprávních závazcích.
Splynutím úprav závazkového práva dříve obsažených a diferencovaných svými ekonomickými cíli zvláštními úpravami občanského a obchodního práva došlo ke splynutí zásadně odlišných intencí, s nimiž jsou tyto závazky uzavírány a realizovány: v závazcích uzavíraných podnikateli je přítomna nejen intence rovnováhy/vyvažování ekonomických zájmů, nýbrž je navíc doplněna či modifikována uplatněním zákona zisku.
Sloučením občanskoprávní a obchodně právní regulace závazkového práva tak byla vytvořena situace, že míru synallagmatu již nově nebude možné primárně jednoduše odvodit ze systematického zařazení závazku do regulace svou povahou občanskoprávní či obchodně právní, a přítomnost typicky podnikatelského (ziskového) chování bude nutno samostatně dokazovat, pokud bude argumentováno, že určitý závazek je svou primární povahou zaměřen na dosažení zisku. K tomu je třeba dodat, že naopak úprava závazků uzavíraných se spotřebitelem je v novém občanském zákoníku dostatečně systematicky identifikována a předpokládaná primární orientace na zisk u dodavatelů v závazcích typu B2C je dobře zřejmá.
VI.
Přes uvedené východisko nového obč. zákoníku k odlišování synallagmatu a asynallagmatu je v textu kodexu možno zachytit některé tendence působící odchylně a naznačující podporu synallagmatu a obecně vyvažování ekonomických zájmů. Tyto tendence mají svého druhu obecné jádro soustředěné v ustanoveních navazujících na již citované východiskové ustanovení § 1792:
1) Neúměrné zkrácení (laesio enormis), upravené v § 1793-1795, je koncipováno jako nástroj následného (uplatněného po vzniku závazku) postihu smluvní strany, zvýhodněné hrubým nepoměrem sjednaných vzájemných plnění. Postihem je možnost požadovat zrušení smlouvy a navrácení do původního stavu. Uplatnění tohoto nástroje je omezeno: nelze je uplatnit u:
a. vyjmenovaných typů rizikových obchodů;
b. podnikatele ohledně jím uzavírané smlouvy (§ 1797);
c. specifikovaných případů smluv uzavíraných s výslovným vědomým (nebo v nevědomé nedbalosti učiněným) souhlasem zkrácené strany ohledně neúměrnosti ceny;
d. zvláštní případ stanoví § 1794 odst. 1 ohledně smluv, které svou rovnováhou vzájemných plnění fakticky kombinují smlouvu úplatnou a bezúplatnou (např. kupní a darovací).
Souhrnně lze konstatovat, že ustanovení o neúměrném zkrácení vycházejí z principu rovnováhy vzájemných hodnotových plnění a umožnují uplatnit prostředky nápravy z iniciativy zkrácené strany, spočívající primárně v možnosti zvýhodněné strany doplnit plnění, a teprve jako alternativa facultas značně razantní prostředek spočívající v požadavku na zrušení smlouvy. Zdá se, že s nápravným prostředkem spočívajícím v možnosti zkrácené strany požadovat „pouze“ doplnění plnění zákon neuvažuje (alespoň takový samostatný nárok není v textu tohoto ustanovení formulován). To může vést poškozenou stranu k nutnosti zvážit riziko vznesení požadavku na zrušení smlouvy s předpokladem, že zvýhodněná strana nebude ochotna reagovat na tento požadavek doplněním plnění a zkrácená strana nebude mít zájem řešit situaci zrušením smlouvy.
Významnou součástí obsahu ustanovení o neúměrném zkrácení je „faktická“ (tedy nikoli explicitně vyjádřená ve smlouvě) možnost kombinace smluv synallagmatických a asynallagmatických v závislosti na poměru, resp. vyváženosti vzájemných plnění. V kontextu § 1727 (viz též výše) je tím usnadněno posuzování např. kombinování v téže smlouvě podstaty smlouvy kupní a darovací na základě nevyváženosti plnění.
Východiskem ustanovení o laesio enormis je předpoklad vyváženosti plnění u synallagmatických smluv a možnost domáhat se nastoupení značně razantních účinků. (srov. přitom odchylná obecná východiska o úplatnosti v § 1792). Možnost domáhat se nápravy je budována na poměrně přísném subjektivním principu, zahrnujícím též nevědomou nedbalost zkrácené strany o skutečné ceně plnění. Důkazní břemeno o existenci výluk z možnosti domáhat se zrušení smlouvy při neúměrném zkrácení nese zvýhodněná strana.
Společným tenorem institutu neúměrného zkrácení je tedy výchozí princip rovnováhy majetkových zájmů v synallagmatických smlouvách.
2) Lichva je staronovým institutem, vneseným do kodexu soukromého práva (§ 1796-1979) s cílem sankcionovat flagrantní případy osobnostních defektů či momentální nepříznivé situace zkrácené strany smlouvy, využité druhou stranou k získání plnění, které je v hrubém nepoměru k plnění vzájemnému. Závažnosti tohoto civilního deliktu odpovídá tvrdost sankce v neplatnosti jednání. Ohledně typu neplatnosti se nabízí – vzhledem k neplatnosti stanovené na ochranu zájmů zkráceného – neplatnost relativní – srov. § 586. Nelze však vyloučit, vzhledem k závažnosti tohoto deliktu, který může být kvalifikován jako příčící se dobrým mravům, jakož i k potřebě ochrany osoby představující zřetelně slabší stranu, že se praxe přikloní k aplikaci § 588, ergo k neplatnosti absolutní.
Lichva je aplikovatelná pouze na závazky vzájemné, založené na smlouvě (viz § 1796 in fine)
Motivem ustanovení o lichvě je ochrana vyváženosti majetkových zájmů synallagmatických smluv. V tomto smyslu navazuje na institut neúměrného zkrácení a její sankce představují jeho „kvalifikovanou skutkovou podstatu“, založenou na lichevním jednání lichváře povahy „dolus coloratus“.
3) Darování je jako typový závazek institutem pojmově výlučně asynallagmatické povahy a v tomto smyslu je bezúplatnost jeho pojmovým znakem (srov. § 2055 odst. 1 NOZ; podobně pojmově bezúplatné jsou některé další smluvní závazky, jako např. výprosa dle § 2189, výpůjčka dle § 2193 aj.). Zvláštností darovací smlouvy však je, že nový občanský zákoník do této pojmově bezúplatné typové smlouvy vnesl skupinu prvků, naznačujících širší synallagmatický kontext tohoto typu smluv.
a. Pozoruhodným předstupněm smlouvy darovací je slib daru (§ 2056), který nazakládá závazek předat dar, nýbrž pouze (podobně jako culpa in contrahendo dle § 1729 odst. 2) závazek k náhradě účelně vynaložených nákladů.
b. Výrazem synallagmatu, vloženého do samotné smlouvy darovací, je předchozí vzájemné plnění obdarovaného (srov. dar z uznání, vzhledem k zásluhám či jako zvláštní odměna v § 2060).
c. Zákon připouští dary synallagmatické – vzájemné dary, ačkoli je kvalifikuje jako dar pouze ohledně hyperochy (plnění přesahujícího plnění vzájemné) – § 2061.
d. Synallagma jako imanentní součást darovací smlouvy je zakotveno u darování spojeného s příkazem, kdy možnost požadovat splnění příkazu dárcem je vázáno na funkcionální synallagma, tedy přichází v úvahu, pokud dárce již sám plnil (§ 2064).
e. Zvláštní případy (které však již zčásti byly známy i dosavadnímu občanskému zákoníku – srov. § 630), představují prvky synallagmatu v širším smyslu. Ty jsou výrazem očekávání výhod pro dárce spojených s darem, založených na tradiční katolické doktríně s její představou zásluhovosti milosti boží. Jiné motivy darovacích smluv jsou založeny na učení reformovaných křesťanských církví, založených na představě o nepodmíněné boží milosti, na kantovském mravním imperativu bez vzájemných očekávání aj. Z toho plynou dva odlišné polární typy darování: doplněné očekáváními výhod, protiplnění, přízně, slušného vzájemného chování obdarovaného apod na jedné straně a na straně druhé darování motivované čirým altruismem, přijetím principu distributivní spravedlnosti bez reciprocity aj. V souladu s toutio strukturou obecných motivů darování se i v novém občanském zákoníku setkáváme se dvěma základními podobami synallagmatu.
3.e.i. Obě varianty z uvedených typů darování (nepodmíněné i podmíněné) jsou reflektovány v ustanoveních typu synallagmatu v širším smyslu, založených na principu vyrovnávací spravedlnosti, resp. principu vyvažování majetkových zájmů (§ 2068-2070). Tato ustanovení, umožnující odvolání daru pro nouzi, má za cíl – aniž by toto bylo třeba ujednat předem mezi stranami – dosáhnout v případě změny stávajícího stavu spočívající v nouzi dárce, do níž se dostal jinak než úmyslně nebo svou hrubou nedbalostí, vrácení daru, ergo vyrovnání dřívější a nynější majetkové pozice dárce.
3.e.ii. Naproti tomu darování, zpravidla spojené s protiplněním, resp. s očekáváním protiplnění, aniž by to bylo výslovně ujednáno mezi dárcem a obdarovaným, je upraveno v § 2072-2075 (2076-2078). Zde je výslovně zakomponováno protiplnění v podobě vděku různé povahy do obsahového rámce darovací smlouvy, aniž by to bylo nutno výslovně ve smlouvě ujednat. Vděk je protiplnění, které může být v individuálních případech tíživější povahy než dar sám. Sankce za porušení synallagmatu darování spočívající v možnosti odstoupit od smlouvy je zpřísněna možností finanční náhrady ve výši obvyklé ceny za dar, který již nelze vrátit (§ 2072).
Ukazuje se, že variabilita darování – pojmově bezúplatného a s jednostranným plněním – z něj může za určitých okolností učinit závazek vzájemný s očekávaným, potažmo nárokovatelným a hodnotově výrazným protiplněním, které zákon vyjadřuje vágně jako „vděk“. Vděk se tak stává imanentní zákonnou součástí darování, zejména mezi osobami blízkými, kde může mít podobu predpokladu aktivního chování obdarovaného vůči dárci (srov. dikce v 2072 odst. 1 a odst. 2; i když i ublížit se dá – ve smyslu § 2072 odst. 1 – též pasívním chováním, např. zanedbáním péče).
4) Vedle typických darovacích smluv existují smlouvy, o jejichž obecném charakteru jako darování panují koncepční pochybnosti, vzhledem k jejich často silné vzájemné provázanosti plnění, byt hodnotově a věcně bývají vzájemná plnění značně odlišná. Významným reprezentantem této skupiny závazků jsou smlouvy sponzorské. Nový občanský zákoník tyto smlouvy výslovně nereguluje ani samostatně ani v rámci úpravy darování. Použitelným ustanovením pro určitou podobu takových ujednání by mohl být institut darování s příkazem podle § 2064. U podobných smluv bude však jejich zařazení a (a)synallagmatická povaha záviset na míře vzájemnosti plnění obou stran; nelze tu vyloučit ani standardní synallagmatické smlouvy, které dokonce mohou podléhat režimu ekvivalence plnění a být postižitelné např. pro neúměrné zkrácení (viz § 1793n.). Na pohled mohou být sponzorské smlouvy primárně vnímány jako donatio sub conditionem, kde podmínkou bude účelové použití sponzorských prostředků. Pravidelnou součástí souboru závazků mezi stranami – at již spojenou do jediné smlouvy nebo volněji navazující na smluvní ujednání – bývá závazek k reklamě podnikatelské či činnosti sponzora při veřejností sledovaných aktivitách sponzorované osoby. Zdá se, že i v režimu nového občanského zákoníku budou sponzorské smlouvy řazeny mezi inominátní kontrakty.
1) Vzájemný vztah a ovlivnování mezi synallagmatem a asynallagmatem v konceptu nového soukromého práva je do určité míry ambivalentní: Na jedné straně je výchozí pozicí NOZ asynallagma; synallagma je třeba samostatně formulovat, nevyplývá-li přímo a závazně ze zákona. To zpochybnuje předpokládanou synergii principu vyvažování majetkových zájmů a na ni napojeného synallagmatu jako vůdčího principu soukromého práva závazkového.
2) Na druhé straně lze otevřené i latentní působení synallagmatických prvků a snahy po vyvažování majetkových pozic v novém soukromém právu označit jako rozvázané synallagma: Právo reguluje fragmentárně, nicméně se systematickým kontextem, prvky synallagmatu v závazkových vztazích a posiluje synallagma ve vzájemných smlouvách i proti primárnímu projevu vůle kontrahenta (neúměrné zkrácení, lichva..)
3) Na základě shrnutí uvedených dílčích závěrů lze koncept nového občanského zákoníku charakterizovat, s výjimkou § 1792, jako asynallagma ve službách synallagmatu. Vedle příkladu proniknutí tradičního institutu darování prvky vzájemnosti, popsaného výše v tomto příspěvku, na soukromé právo útočí synallagma ze všech stran faktického vývoje současnosti. Vytvářejí se dlouhodobé, resp. sítové vztahy, kde je synallagma skryto a překrýváno dílčími asynallagmatickými prvky, např. „darování“ přístroje elektronické komunikace s předpokladem zasítování klienta v dlouhodobých synallagmatických vztazích tohoto typu komunikace, za darováním skrytá „koupě“ klienta/spotřebitele jako klíčový směr ekonomického zájmu marketingových hráčů13 aj.).