Dne 6. dubna 2014 uplyne dlouhých 20 let od začátku genocidy ve Rwandě. Genocidy, jenž je také někdy označována za poslední genocidu 20. století. Trvala přibližně 100 dní a odhady jí přičítají na 500 tisíc až 1 milión obětí. Co vlastně předcházelo jedné z nejděsivějších a nejkrvavějších událostí moderní historie a jak to, že mohla situace eskalovat až do takto hrozivých rozměrů?
Před vyhlášením nezávislosti v roce 1962 spadalo rwandské území nejdříve pod německou a následně belgickou koloniální správu. Většina obyvatel patřila k jednomu z následujících dvou etnik – Tutsiům, kteří se obecně vyznačovali vyššími a štíhlejšími postavami a jemnými obličejovými rysy, nebo Hutuům, kteří měli spíše nižší tělesnou výšku a masivnější obličejové rysy. Tutsiové patřili k vládnoucímu etniku již před kolonizací, nicméně tato jejich pozice byla kolonizátory ještě posilována. Jako jeden z důvodů je uváděna právě i tělesná konstrukce Tutsiů, která koloniálním správcům připadala „evropštější“. Hutuové byli naopak diskriminováni a nebylo jim umožňováno vykonávat významnější společenské či politické funkce. Situace se změnila až s dekolonizací. Když Rwanďané v roce 1961 vyhlásili republiku, Tutsiové byli svrženi z vládnoucích pozic a na jejich místa dosazeni příslušníci Hutuů. Mnoho Tutsiů v této době prchlo kvůli tvrdým etnickým čistkám do sousedního státu Burundi, v němž vládla monarchie vedena příslušníky právě tutsijského etnika. Od té doby podnikli Tutsiové několik pokusů o návrat do země, změnu režimu a svržení vládnoucích Hutuů. K první invazi dochází již v roce 1964, ta je však neúspěšná. Jejím výsledkem bylo zvýšení represe vůči v zemi dosud přebývajících Tutsiů, z nichž mnozí následně v masivních vlnách utíkali do sousedních zemí. V Ugandě se pak z uprchlých Tutsiů a jejich přívrženců začíná postupně formovat Rwandská povstalecká fronta (RPF).
V roce 1990 vtrhne RPF do Rwandy a na severu země se rozhoří občanská válka. RPF se vzápětí ukazuje býti nebezpečným a silným protivníkem, který se nenechá jen tak ze země vytlačit. Vládní síly na situaci reagují ještě větším utlačováním a pácháním násilí na v zemi přebývajících Tutsiích. Roky 1990 až 1994 se tak nesou ve znamení neustálých bojů a několika marných pokusů o vyjednání, případně udržení domluveného příměří mezi RPF a rwandskou vládou. V říjnu 1993 začíná na území Rwandy operovat Pomocná mise OSN pro Rwandu (UNAMIR), v jejímž čele stojí kanadský brigádní generál Roméo Dallaire. Ta získává mandát na základě mírové smlouvy v Arushe, podepsané RPF a rwandskou vládou. Smlouvy, která finálně upravovala podobu budoucí vlády sestavené ze zástupců jak RPF, tak většinových rwandských Hutuů. UNAMIR je ustanovena, aby dohlížela na naplňování a dodržování mírové dohody. Příslušníci UNAMIR měli sloužit především jako neutrální pozorovatelé. Mise nicméně začala především z technických důvodů a nedostatku politické podpory operovat opožděně a napětí v zemi se čím dál víc stupňovalo. Situaci negativně ovlivnil i atentát na burundského prezidenta, který byl do této pozice zvolen jako první Hutu a který byl v říjnu 1993 zastřelen tutsijským extrémistou. Atentát vyvolal v sousední Rwandě značné pozdvižení a ještě více zvýšil nevraživost mezi oběma etniky.
Dne 6. dubna 1994 dochází těsně před přistáním ve rwandském Kigali k sestřelení letadla, na jehož palubě byl rwandský prezident Habyarimana a burundský prezident Ntaryamira, příslušník Hutuů. Z atentátu se okamžitě začínají obviňovat RPF a extrémističtí příslušníci Hutuů. Nakonec to byl právě tento atentát, který se stal, pravděpodobně úmyslně, onou zapálenou sirkou hozenou do sudu se střelným prachem a vedl k nečekaně rychlé eskalaci násilí v zemi a následně i genocidě.
S odstupem času lze z dostupných informací říci, že myšlenka násilného odstranění, de facto tedy vyvraždění, příslušníků tutsijského etnika se jako způsob, jak pro jednou vyřešit etnické problémy v zemi, v hlavách některých představitelů rwandské vládní koalice a s nimi spojených extrémistických hnutí rýsovala již poměrně dlouho. Myšlenka, která se v samotných měsících před genocidou přetavila v systematické plánování a přípravy. Cílem strůjců genocidy bylo posilovat nesnášenlivost rwandských Hutuů vůči Tutsiům přebývajícím v zemi, a to ať už pomocí různých vyprovokovaných střetů či mediální propagandy. Zároveň byly také vytvářeny, trénovány a vyzbrojovány extrémistické milice Interahamwe a Impuzamugambi, které se následně staly hlavními vykonavateli genocidy. Přestože příslušníci mise UNAMIR měli podezření, že některé frakce vládních sil nemají v úmyslu příměří dodržet a že dochází ke shromažďování velkého množství zbraní, nebylo jim na základě slabého mandátu umožněno svá podezření prošetřit.
Osobou, do jejíchž rukou měla dle zákona po smrti prezidenta přejít politická moc, byla rwandská premiérka, umírněná Hutu, Agathe Uwilingiyimana. Den po atentátu na prezidentské letadlo byli ovšem premiérka a její manžel zavražděni příslušníky prezidentské gardy, kteří je měli chránit. Zároveň bylo zadrženo, mučeno a následně zabito i deset belgických příslušníků UNAMIR, kteří byli za premiérkou vysláni, aby ji eskortovali do Rádia Rwanda, odkud měla pronést řeč k národu. Agathe Uwilingiyimana a její manžel nebyli jediní, kteří v hodinách po atentátu přišli o život. V noci z 6. na 7. dubna pročesávaly rwandské vojenské jednotky domy v Kigali s cílem najít a zabít umírněné příslušníky politických špiček a dialogu a příměří nakloněné vlivné novináře. Rwanda tak během několika hodin prakticky ztratila tu část politické elity, jenž byla hlavním hybatelem a příznivcem nenásilného a smírného řešení situace. Zabíjení se rychle rozšířilo z hlavního města do celé země. Hlavními aktéry byli příslušníci výše zmíněných extrémistických milic Interahamwe a Impuzamugambi. Zapojeni ovšem byli i civilní obyvatelé. Právě na tom, jak rychle byli někteří z občanů připraveni poslechnout příkazy vojáků a začít zabíjet své sousedy, lze vysledovat, jak hluboko byla nevraživost mezi Tutsii a Hutu zakořeněna. A jak pečlivou odvedli strůjci genocidy během jejího plánování práci – civilisté byli vyzbrojeni mačetami, nenávist vůči Tutsiům byla dlouhodobě propagována a posilována. Své vykonala i tradiční rwandská poslušnost vůči autoritám.
Hlavní vlna zabíjení trvala přibližně 100 dní. Jediné oblasti, kterým se vyhnula, byly ty pod kontrolou RPF. Hlavním cílem zabíjení bylo faktické vyhlazení tutsijské populace ve Rwandě – ušetřen nebyl nikdo, bez ohledu na věk, pohlaví či zdravotní stav. Místy největších masakrů se často stávaly školy, kostely či nemocnice – místa, kde se oběti snažily před vyvražďováním schovat či doufaly, že zde budou ušetřeny Nejčastějším smrtícím nástrojem a zároveň i děsivým symbolem celé rwandské genocidy se stala mačeta. Odhaduje se, že v měsících před genocidou bylo jejími strůjci do země přivezeno na několik desítek tisíc kusů. Jen v březnu 1994 to bylo přes 50 000. Mezi obětmi nebyli jen Tutsiové, ale často také Hutuové, kteří buďto byli známi svými sympatiemi k Tutsiům, odmítli se na vraždění podílet či jednoduše měli příliš tutsijské rysy.
UNAMIR se sice stále nacházel na území Rwandy, ale příslušníci mise byli prakticky bezmocní. Mise UNAMIR byla misí pozorovací, její příslušníci tudíž neměli mandát k tomu, aby mohli vojensky zasáhnout. Jedinou situací, pro kterou měli povoleno použít sílu, byla sebeobrana. Mise byla zároveň velmi špatně technicky vybavena a početně oslabena. Po zabití svých 10 vojáků se Belgie rozhodla stáhnout své jednotky z mise a UNAMIR tak na území Rwandy zbyly necelé tři stovky vojáků. Generál Dallaire jakožto velitel mise několikrát žádal OSN i mezinárodní společenství o rozšíření mandátu mise nebo alespoň zvýšení počtu jednotek, ale nikdy nebyl vyslyšen. Naopak, v řadách členů Rady bezpečnosti OSN spíše převládal názor, že v okamžiku vypuknutí masakrů role UNAMIR ve Rwandě skončila, neboť naplnění mírové smlouvy z Arushy již není reálné a OSN by se tudíž měla ze země stáhnout. UNAMIR nakonec rozkaz ke stažení ze země skutečně dostala, nicméně generál Dallaire jej odmítl uposlechnout a rozhodl se ve Rwandě zůstat.
Zbylé jednotky UNAMIR vedené generálem Dallairem ve Rwandě setrvaly po celou dobu genocidy a snažily se v rámci svého omezeného mandátu, a leckdy i za cenu jeho překračování, ochránit tolik lidských životů, kolik bylo možné. Jelikož nebylo v silách UNAMIR vraždění zastavit, její příslušníci se především soustřeďovali na dokumentování situace, snažili se dostat mimo zem co nejvíce informací, fotek a videonahrávek – především ke světovým médiím, a hlavně také chránili civilisty svou samotnou přítomností. Oblasti a budovy pod kontrolou UNAMIR se staly metaforicky řečeno „ostrůvky bezpečí“ pro tisíce lidí. Jedním z takovýchto míst byl například fotbalový stadión Amahoro v Kigali, kde se pod ochranu UNAMIR schovalo na 15 tisíc osob. Je podstatné upozornit na fakt, že místa jako Amahoro či také King Faisal Hospital, která byla střežena jednotkami UNAMIR a kde během genocidy přebývalo na 5 tisíc Tutsijů a Hutuů, nevznikla na popud příkazů z vrchních míst OSN, ale byla čistou improvizací a úsilím příslušníků UNAMIR v čele s generálem Dallairem.
V New Yorku se zatím vedly vášnivé debaty o tom, zda by mezinárodní společenství v čele s OSN mělo či nemělo zasáhnout. Realitou je, že politická vůle k zásahu byla minimální, což do značné míry způsobil i předchozí neúspěch mírové mise OSN v Somálsku. Především Spojené státy americké se obávaly dalšího možného selhání a důrazně volaly po nevměšování se do vnitřních záležitost Rwandy. Toto se projevilo například na faktu, že američtí političtí představitelé se velice dlouho a téměř až úzkostlivě vyhýbali použití slova „genocida“. První zmínka o „určitých aktech genocidy“ zazněla z úst prezidenta Clintona až v 25. května 1994, tedy 49. den genocidy. Nicméně k jasnému označení situace ve Rwandě za genocidu, což by zároveň znamenalo povinnost státu dostát závazkům vyplývajícím z Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, ze strany Spojených států amerických až do konce vraždění nikdy nedošlo. Vyhýbavost tohoto přístupu přesně vystihl v červnu 1994 novinář Reuters, když na tiskové konferenci položil mluvčí Ministerstva zahraničí USA jednoduchou otázku: „Kolik aktů genocidy je tedy třeba, aby to už byla genocida?“
Jak genocida pokračovala, RPF začala postupovat ze severu stále hlouběji do středu země. V oblastech, které obsadila, sice přestalo docházet k zabíjení Tutsiů, nicméně v mnoha případech již RPF dorazila příliš pozdě a její postupu zároveň vedl k masovému úprku Hutuů ze země. V polovině května 1994 Rada bezpečnosti OSN schválila posílení mise UNAMIR o přibližně 5,5 tisíc vojáků. Nebylo však ujasněno, jakou povahu nadále mise bude mít – zda stále pozorovací, či zda již budou moci její příslušníci vojensky zasáhnout. I z tohoto důvodu většina států, které se rozhodly svými kontingenty přispět, dodávku poskytla až ve chvíli, kdy již hlavní vlna zabíjení ustala.
V červenci 1993 RPF dobyla Kigali a ukončila tak poslední zabíjení. Následující měsíce se nesly ve znamení vyjednávání o novém uspořádání země, hledání viníků, sčítání škod a počtu obětí a pro UNAMIR i péče o statisíce uprchlíků a vnitřně přesídlených osob. Vůdce RPF, Paul Kagame, se stal nejdříve rwandským viceprezidentem a následně i prezidentem.
Obnovení nejen Rwandy samotné, ale především její společnosti bylo a dodneška zůstává úkolem na dlouhé roky. Na OSN i mezinárodní společenství se za jejich liknavost snesla vlna rozhořčené kritiky, Roméo Dallaire získal za svou odhodlanost a lidské životy, které se mu podařilo spolu s dalšími příslušníky UNAMIR ochránit, řadu národních i mezinárodních ocenění, Rada bezpečnosti zřídila v roce 1994 rezolucí č. 955 Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, bylo zahájeno několik repatriačních programů a rwandská vláda přijala zákony striktně zakazující diskriminaci na základě rasy, příslušnosti k určitému etniku či náboženství.
Odhad počtu obětí genocidy ve Rwandě se pohybuje od 500 tisíc do 1 miliónu lidských životů. Mezi 250 až 500 tisíci dívek a žen bylo znásilněno a přes 2 milióny Hutuů uteklo v obavách před pomstou přeživších Tutsiů ze země.
Nakolik je relativně jednoduché a prosté vyjádřit počty ztracených či poničených lidských životů v číslech, natolik je lidsky nemožné popsat a vyjádřit jak hrůznou a děsivou událostí a zkušeností pro jednotlivé lidské příběhy, Rwandu, ale i celý svět tato „poslední genocida 20. století“ byla. Jedno je jisté – zanechala v historii krvavou stopu, kterou lze jen těžko přehlédnout. Doufejme, že jsme si z ní všichni – ať už na úrovni lidské, politické, sociologické, právní či psychologické, odnesli ponaučení a že se již nebude znovu opakovat. Například v dnešní Středoafrické republice.1