Financování vysokého školství de lege ferenda

Mgr. Ing. Martin Štika | Správní právo, Ekonomie, Finanční právo, Obchodní právo

Zpět

Otázka zavedení školného je, byla a vždy bude velice diskutabilní téma, což potvrzuje minulost i současnost.


Úvod

Nejlepší investice je investice do vzdělání. Toto všeobecně přijímané a stále zdůrazňované tvrzení má ovšem svůj hlubší podtext. Zmiňuje totiž termín vzdělání, které považujeme za nehmotný statek, jehož získání je podmíněno několikaročním úsilím, které je mnohdy doprovázeno stresem, zmarem a dílčími neúspěchy. Na druhou stranu přináší i pocity radosti, naděje a uvědomění si vlastních schopností včetně rozvoje naší osobnosti.

Druhým neméně významným termínem obsaženým ve výše uvedené premise je investice. Pod ní si představujeme svůj volný čas, který obětujeme k získání vzdělání, a také finanční prostředky, které musíme vynaložit, abychom měli šanci námi požadované vědomosti a dovednosti získat.

Svůj pohled na danou problematiku financování vysokého školství jsem zaměřil z hlediska rozsahu práce pouze na jeden z jeho segmentů, kterým je zapojení či podíl soukromých zdrojů na celkových nákladech terciárního vzdělávání. Pomíjím tak několik dalších otázek, jako je například velmi komplikovaná a diskutovaná otázka financování vysokoškolské vědy a výzkumu. Zúžení tématu je ovšem vzhledem k rozsahu práce pochopitelné. Současně přináším nový pohled na zvolený problém, který vyústil v prezentaci vlastního návrhu možného přístupu k financování vysokého školství s ohledem na zapojení soukromého sektoru.

Při zpracování práce jsem se snažil argumentačně podpořit hypotézu diplomové práce, kterou spatřuji v tvrzení, že zavedení školného v České republice bude mít za následek rovnější přístup ke studiu, postupně se zlepšující kvalitativní úroveň vzdělání a současně větší propojení trhu práce s trhem vzdělání.

Vzhledem ke skutečnosti, že dosud v českém právním řádu není žádný legislativní předpis, který by školné na českých vysokých školách stanovil, pojal jsem svůj výklad jakožto juristicko-ekonomické pojednání dané problematiky. Zavedení školného představuje ekonomický směr, kterým se stát vydá. V právním státě ovšem nelze tento způsob financování prosazovat bez patřičného legislativního předpisu, z čehož vyplývá, že zvolená problematika má své základy jak v juristickém pojetí, tak v ekonomickém pojetí. Je proto nezbytné důsledně uvádět právní výklad podpořený náležitým ekonomickými argumenty a mechanismy, které sebou možné zavedení školného přinese. Neexistencí jednoho z výše uvedených přístupů by práce postrádala hlubší smysl.


1. Základní světové přístupy v oblasti financování VŠ

Ve světě existují v zásadě dva hlavní přístupy v oblasti financování vysokého školství. První systém financování terciárního vzdělání je ryze zabezpečen výdaji ze státního rozpočtu, kdy veškeré náklady hradí stát. Druhý systém počítá s částečnou spoluúčastí ze strany samotného příjemce terciárního vzdělání, totiž studenta.

Systém, který je postaven na částečné spoluúčasti studenta, je na starém kontinentě uplatňován zejména v těchto státech: Belgie, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Nizozemí, Portugalsko, Spojené království, Island, Rakousko a Lichtenštejnsko. Naopak systém úplného zabezpečení nákladů terciárního vzdělání ze státního rozpočtu je aplikován v České republice, Dánsku, Řecku, Německu, Finsku a v severských zemích.1

Primárně se zaměřím na systém, který je jednoznačně zajímavější, ale současně složitější, tedy systém částečné spoluúčasti samotného studenta. V rámci tohoto systému rozlišujeme dva základní modely, kdy každý z nich je postaven na diametrálně odlišném mechanismu financování. V souhrnu však oba sledují stejné cílové prvky, které shledávám v podobě větší efektivity financování v oblasti vysokého školství, zřetelnější motivace vysokých škol produkovat na trh práce úspěšné absolventy a v neposlední řadě zvyšující se investice do vědy a výzkumu a technologického vybavení vysokých škol.


2. Legislativní návrhy v oblasti zavedení školného na vysokých školách v ČR

Úvahy spojené se zavedením školného na českých, resp. československých vysokých školách, se prakticky prolínají celou historií naší země od doby pádu železné opony. Od nastolení kapitalismu u nás můžeme tu více, tu méně pozorovat snahy a tendence o zavedení finanční spoluúčasti studentů na nákladech spojených se studiem na vysoké škole.

Otázka zavedení školného je, byla a vždy bude velice diskutabilní téma, což potvrzuje minulost i současnost. Budoucnost toto tvrzení, dle mého názoru, také potvrdí. Tímto svým výrokem nemám na mysli pouze diskuze na parlamentní půdě, ale z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že otázka financování vysokých škol je téma, které je častým předmětem zajímavých diskuzí a úvah jak široké veřejnosti, tak samotných studentů. Mimochodem kontroverznost a ostrá názorová neshoda či protiargumentace bude častým jevem a náplní této části mé diplomové práce.

Nyní se pokusím přiblížit a zmapovat stručnou historii nejvýznamnějších milníků, které se pokoušely nastolit nový pohled a především jiný přístup v oblasti hmotného zabezpečení vysokoškolského vzdělání.


2.1 Botlíkův zákon

Historicky první ucelený návrh v oblasti změny přístupu k financování terciárního vzdělání spatřil světlo světa již v roce 1993. V odborných kruzích byl znám pod označením „Botlíkův zákon“2 podle jména jednoho z autorů.3 Zmíněný návrh vycházel z tzv. australského modelu doporučovaného OECD a Světovou bankou.

Školné bylo stanoveno jako poměrná část z normativu (tedy státní dotace) pro daný obor. Uchazeč mohl školné uhradit přímo, k čemuž byl motivován slevou, nebo měl mít možnost odkladu formou bezúročné půjčky od státu. V takovém případě by po dosažení určitého příjmu odváděl procentuálně stanovenou částku z příjmu tak dlouho, dokud by dluh vůči státu nesplatil. Nutno ovšem konstatovat, že Botlíkův zákon zůstal pouze ve formě věcného návrhu a na půdu parlamentu se nedostal.


2.2 Iniciativa v letech 1995–1998

Další aktivitu v oblasti financování vysokých škol můžeme zaznamenat hned v letech následujících. V roce 1995 se objevil vládní návrh zákona o vysokých školách, který se také snažil zavést školné.4 Jeho podstatou byla možnost získat státem garantovaný úvěr od banky či školné v odůvodněných případech snížit nebo prominout. Vše ale ponechával na příslušných „vládních nařízeních“. Tento návrh parlament vrátil vládě k přepracování, čímž to skončilo.

Poněkud jiný osud měla další snaha o zavedení školného, tedy zákon o vysokých školách z let 1997 – 1998.5 Byl to totiž především zamítavý postoj reprezentace vysokých škol, který byl hlavním důvodem ztroskotání uvedeného zákona. Ta se nehodlala smířit s tím, že by školné vlastně vybíral stát a celková dotace na vzdělávací činnost by se o školné nezvýšila. Takový princip, běžný například v Austrálii či ve Velké Británii, se ukázal být při narůstajícím deficitu rozpočtů vysokých škol nepřijatelný.


2.3 Legislativní návrh poslance Petra Matějů

Rok 1998 byl ovšem přelomový z toho důvodu, že rozpočty vysokých škol se dostaly do krize. Stále více se prohluboval počet nepřijatých studentů, kteří, přestože splnili podmínky přijímacího řízení, nemohli být z kapacitních důvodů ke studiu přijati. Ony zmíněné kapacitní důvody nebyly způsobeny jenom stále vzrůstající poptávkou po studiu na vysoké škole, ale také stále častějšími případy studentů, kteří překračovali standardní dobu studia.

Víc než kdy předtím se tedy zavedení školného jevilo jak racionální východisko z celé nepříznivé situace. Navíc opět jako v roce 1993 při přípravě „Botlíkova zákona“ se zavedení školného objevilo mezi doporučeními Světové obchodní banky a OECD.

Nezávisle na sobě tak vzniklo několik pracovních skupin, z nichž patrně nejúspěšnější byla skupina, v jejímž čele stál poslanec US-DEU Petr Matějů,6 která připravila věcný návrh zákona v paragrafovém znění. Zákon se snažil uplatnit investiční princip ve financování vysokoškolského vzdělání. Mezi jeho podstatné rysy patřilo, že zavedené školné bude diferencované a ve stanoveném rozpětí si je bude určovat škola. Vybrané školné by navíc nesnižovalo dotaci, ale bylo by příjmem vysoké školy, ovšem v případě odloženého školného by škola byla „věřitelem“. Návrh dále nepředpokládal bezúročné ani státem garantované půjčky, ale kladl meze úrokům z půjček. Část vybraného školného měla jít na stipendia.

Doba, odkdy se mělo splácet, a výše splátek měly záviset na výši příjmu absolventa. Státu se nekladly žádné meze v poskytování studijních grantů či pomoci při splácení půjček u absolventů oborů, kde lze při zavádění systému očekávat riziko poklesu zájmu o studium.

Výstup práce skupiny kolem poslance Petra Matějů tak byl logickým vyústěním téměř desetileté snahy o podstatnou změnu v přístupu v oblasti financování terciárního vzdělání. Navíc se potvrdila skutečnost, že otázka zavedení školného nebyla naší politické scéně nikdy lhostejná. Naopak se zdá, že patřila a stále patří mezi velice frekventovaná témata, byť velice kontroverzní.


2.4 Bílá kniha terciárního vzdělávání

Zatím posledním velikým projektem, který veřejně deklaroval zavedení školného na českých vysokých školách, je Bílá kniha terciárního vzdělávání. Tento strategicky koncepční dokument byl zpracován autorským týmem, v jehož čele stál opět Petr Matějů, odborník na problematiku vysokých škol. Zmíněný dokument, jehož uveřejnění je datováno do roku 2008, představuje základ pro legislativní změny pro příštích deset let. Financování vysokých škol, které je jednou z hlavních kapitol dokumentu, je ovšem oproti předchozímu legislativnímu návrhu pojato komplexněji a je postaveno na čtyřech základních pilířích.

Zavedení spoluúčasti soukromého sektoru, tedy školné, je jedním z těchto pilířů. Základním obsahovým médiem je legislativní návrh Petra Matějů, který je doplněn o některé nové prvky a více se podobá čistému modelu HECS, který je aplikován v Austrálii. Po složité politické situaci se nakonec školné opět nezavedlo, nicméně otázka jeho zavedení od té doby „visí stále více ve vzduchu“ a její realizace se zdá být stále více reálná.


3. Vlastní model financování v oblasti vzdělávání

Pokusím se nastínit předpoklady nového modelu financování v oblasti terciárního vzdělávání. Hned v úvodu chci upozornit, že se jedná o čistě novátorský model, který zatím nebyl nikde publikován a v praxi realizován.

Hlavní myšlenkové východisko, na kterém je můj model postaven, vychází z podmínky finanční spoluúčasti studenta. Za daleko významnější premisu ovšem považuji gradualitu,7 která tvoří jádro mého systému financování.

Při prvotních úvahách spojených se záměrem vymyslet nový způsob hmotného zabezpečení vysokoškolského vzdělání jsem nejprve analyzoval veškeré výhody světových modelů financování školství. Vycházím z australského modelu, kde částečně pracuji s ideou odloženého školného, kterou ovšem podstatně modifikuji.

Namísto progresivní sazby splátky pracuji s fixní a podstatně nižší splátkou školného. Ta se ovšem bude splácet mnohem delší časové období než v případě systému v Austrálii. Další důležitá odlišnost je v existenci alternativy v podobě poskytování hmotných a nehmotných statků či služeb vysokým školám namísto splácení školného.


3.1 Všichni platbou povinní

Jak jsem již uvedl výše, jedná se o finanční spoluúčast studentů, která je postavena na australském modelu, který je ovšem podstatně modifikován.

Podle mého názoru by měl za vzdělání platit každý absolvent. Australský model vychází z toho, že platit bude pouze ten, kdo se dostane s úrovní svého příjmu nad zákonem stanovenou hranici.8 Argumentováno bývá často tím, že když nebyla škola schopna zabezpečit takovou úroveň vzdělání, která studentovi umožní uspět na trhu práce, nemá nárok na zpětnou platbu. Zastávám však názor, že ne vždy za neúspěch na trhu práce nese vinu škola. Spousta studentů bere studium na lehkou váhu. Jejich studijní průměr je špatný. Studiu nedávají potřebný čas a ze školy si téměř nic neodnesou. Jejich horší uplatnění pak do jisté míry není vinou školy, ale jich samotných.9 I studentovi Oxfordu, který se vždy dokáže naučit pouze na konkrétní zkoušku a o studium nemá hlubší zájem, samotný fakt, že Oxford studoval, světlou budoucnost nezaručí. Naopak absolvent průměrné univerzity, který se studiu věnoval i ve svém volném čase a neustále si prohluboval své znalosti a dovednosti, může být daleko úspěšnější než oxfordský student.

Tato teorie je tedy argumentačním východiskem pro situaci, kdy by si každý člověk měl za vzdělání platit. Každý totiž dostal možnost vzdělání získat a je už na něm, jak se k tomu postaví, jaký bude mít zájem o rozvoj svých znalostí a vědomostí.


3.2 Výše a doba splátky

Můj model je postaven na splátce v intervalu od 1 % do 2,5 %. Konkrétní výše záleží na dané ekonomické situaci té které země, kde by model byl aplikován. Tuto procentuální sazbu považuji za rozumnou. Z ekonomického hlediska hovoříme o částce 1 koruny ze 100 korun nebo 10 korun z 1 000 korun. Nejedná se tedy o závratnou částku, která by nadměrně zatížila či dokonce znevýhodnila absolventa vysoké školy.

Jak jsem dříve avizoval, sazba je fixní. Nicméně nechávám otevřenou možnost do budoucna plošně korigovat její výši na základě zákona. Úprava by však neměla přesahovat rozpětí 1 % až 2,5 %.

Významným kritériem je doba splácení. Stanovuji platit školné všemi, kteří vysokou školu absolvují, a to v momentě, kdy získají pracovní poměr. Tedy de facto od doby, kdy začíná fáze zhmotnění dosaženého vzdělání. Na rozdíl od australského systému beru jako rozhodující nikoliv výši příjmu, od kterého se začíná platit školné, ale výši, od které se školné platit nebude. Touto výší by měla být hranice životního minima. Absolvent, který sice bude mít hlavní pracovní poměr, ale výše jeho příjmu bude pod hranicí životního minima, školené platit nebude.10

Samotná doba splácení bude trvat po čas ekonomické aktivity každého jedince. Tato doba není tedy explicitně stanovena na konkrétní den z hlediska věku, ale z hlediska ekonomické aktivity. Například závazek zaměstnance státní správy vyprší v době jeho odchodu do důchodu, podnikateli v době ukončení podnikatelské činnosti atd.11 Znovu tedy upozorňuji na skutečnost, že povinnost platit bude mít každý, ale pouze z toho, co získá svojí ekonomickou aktivitou. Do této množiny tedy patří zisk, mzda, nikoliv různé sociální dávky atd. Pokud se tedy někdo dostane do situace, kdy bude pobírat různé sociální dávky (v nezaměstnanosti, invalidní atd.), platbou povinný po tuto dobu nebude.


3.3 Gradualistický prvek

Primárně se snažím o to, aby školné nepředstavovalo výrazný zásah do rozpočtového příjmu studenta po absolvování. Z toho hlediska je stanovena malá sazba splátky, která je do jisté míry kompenzována podstatně delší dobou splácení.

Samotný gradualismus spatřuji ve dvou hlavních rovinách. Tou první je skutečnost, že s každým rokem přibudou noví absolventi, kteří budou platit školné ze své mzdy. Z toho plyne, že se postupně bude navyšovat příjem plynoucí od absolventů směrem k vysoké škole. S tím souvisí druhá rovina, a sice to, že úměrně s větším přílivem financí od studentů se sníží velikost státní dotace do rozpočtové kapitoly 333.

Hmatatelný výsledek můžeme tedy posuzovat až za několik let, kdy se finanční příjem ze školného natolik zvýší, že již bude tvořit určitou a významnou procentuální část z normativu. Tato doba je v řádech několika let. S každým rokem se ovšem bude celkový příjem ze strany absolventů zvyšovat. Pomyslným vrcholem je doba, kdy první studenti, kteří byli povinni platit, odejdou do důchodu, resp. nebudou již ekonomicky aktivní.12


3.4 Alternativa ke splátkám

Všechny světové modely vycházejí z jisté rigidity v tom smyslu, že neumožňují alternativní způsob řešení odloženého školného. Přicházím s návrhem, že ten, kdo nebude chtít platit školné v peněžní formě, může zvolit plnění v podobě hmotných či nehmotných statků nebo služeb. Ovšem toto plnění musí mít minimálně nominální hodnotu roční splátky.

Zde je tedy možnost zejména pro podnikatele – mohou svůj závazek plnit tím, že škole poskytnou hmotné vybavení13 či zabezpečí na své náklady plnění nehmotné služby.14 Toto je oboustranně výhodné. Předpokládám totiž, že tato alternativní hodnota bude vždy větší, než nominální výše splátky. Pro podnikatele představuje výhodnou možnost dát si tyto položky do nákladů či snížit si základ daně dary. Podnikatel se tím může zviditelnit v očích veřejnosti i samotných studentů.

Navíc je zde zaručena průhlednost upotřebení prostředků. Bude totiž přesně jasné, na jaký účel se dar poskytuje, a tak bude záruka, že se bude jednat o efektivní plnění i upotřebení poskytnutého statku či služby namísto finančního plnění.


3.5 Úloha státu

Zásadní otázkou je úloha státu v daném způsobu financování. V duchu australského systému i já považuji úlohu státu za klíčovou. Nadále totiž preferuji systém státních dotací v plné míře do rozpočtové kapitoly 333. Ovšem postupem doby jsou možné dva způsoby řešení.

První způsob je postaven na stálém a stabilním normativu, který bude nadále vyplácen, přičemž prostředky získané ze školného lze chápat jako bonus či prémii, kterou bude mít vzdělávací institut k dobru.

Druhý způsob je naznačen v oddílu 6.1.3, kdy se objemový růst školného promítne do proporcionálního snižování normativu. Státu se tedy rozpočtově uleví. Na zvážení je také systém kombinace obou způsobů. Poměr zvýšení objemu školného a současné snížení normativu by nebylo proporcionální.

Úloha státu ovšem není pouze v oblasti financování, ale také v oblasti zajišťování výběru splátek školného. Navrhuji, aby výběr probíhal v rámci daňového přiznání prostřednictvím finančního úřadu. Celý proces výběru splátky bych zařadil z hlediska práva pod oblast daňového řádu. Z hlediska struktury by na daňovém přiznání vznikla pouze jedna nová položka. Administrativa samotných vysokých škol by byla minimálně zatížena. Finanční tok by tedy směřoval od studenta na základě daňového řízení do státního rozpočtu. Ze státního rozpočtu by pak škola dostávala nikoliv pouze normativ, ale současně i vybrané platby.

Záloha na platbu školného by se platila obdobným způsobem jako záloha na daň z příjmů. Tímto způsobem by tedy byl zajištěn téměř nulový nárůst administrativy a s ní související náklady na zajištění celého systému.


3.6 Pozitiva modelu

Nejsilnější stránku spatřuji ve spravedlnosti modelu. Jak jsem již uvedl, platí všichni, kteří jsou ekonomicky aktivní. Dalším důležitým momentem je skutečnost, že všichni platí stejně. Odpadá tedy progrese, která v určitých podmínkách může tlačit k umělému snižování či zatajování skutečných příjmů nebo demotivaci k vyššímu nominálnímu příjmu.

Ekonomická výhoda je určitě také ve stanovení nízké procentuální sazby. Pohybuje se totiž v intervalu 1 % až 2,5 %, což objektivně představuje v ročním souhrnu skutečně minimální, pro ekonomicky aktivního člověka zanedbatelné částky.15

Zmíněná alternativa, kterou využijí převážně podnikatelé, určitě dává celému systému lesk výjimečnosti. Vysoká škola získá materiální výbavu a podnikatel má možnost upravit svůj daňový základ a zviditelnit se ve společnosti.


3.7 Negativa systému

Jako určitou nevýhodu vidím v existenci delšího časového horizontu, než bude systém plně funkční. Stále větší a větší objem prostředků získaných od studentů je založen na co největším počtu absolventů. Důvodně se obávám, že škola bude mít motivaci k tomu, aby vystudoval každý student, navíc v co nejkratší době. K ukončení studia ze strany vysoké školy by mohlo docházet sporadicky. Každý „vyhozený“ student představuje totiž budoucí ztrátu financí.

Z hlediska ulevení státnímu rozpočtu musím také kalkulovat s delším časovým horizontem, který může být v řádu několika let. Není možné od tohoto systému očekávat zásadní změnu, která by se projevila za rok nebo za dva. Jedná se o koncepční model, jehož výsledky se projeví až v řádu několika let. Naproti tomu však nepředstavuje tak výrazný zásah do oblasti soukromých příjmů, jako v případě odloženého školného. Je to systém gradualistický a jako takový je třeba ho chápat.


3.8 Praktický příklad vlastního modelu financování

Pro lepší pochopení mého modelu financování budu vše demonstrovat na praktickém příkladu. Mým cílem je poukázat, jak funguje gradualismus, o kterém výše pojednávám. Předem podotýkám, že veškeré údaje, se kterými dále kalkuluji, stanovuji konstantně. Je to především z důvodu usnadnění výpočtu. Dále bych chtěl upozornit, že neuvažuji s růstem cenové hladiny ani s růstem nákladů.

Svůj model aplikuji na jedné vysoké škole, která má 5 ročníků. V každém ročníku má 300 studentů. Každý rok má 300 absolventů a současné 300 nových zapsaných studentů. V každém akademickém roce školu navštěvuje 1 500 studentů.

Každý z jejích absolventů má mzdu 20.000 Kč, která je po celou dobu jejich ekonomické aktivity konstantní. Ekonomická aktivita každého absolventa je 40 let (pracuje od 25 do 65 let). Výše normativu na studenta je 35.000 Kč.

Tento příklad budu aplikovat ve třech situacích, kdy procentuální splátka odloženého školného bude činit: a) 1%, b) 2%, c) 2,5%.

Velikost státního příspěvku na jeden akademický rok:

1.500 x 35.000 = 52.500.000

Roční splátka jednoho studenta:

20.000 x 12 x 1% = 2.400

20.000 x 12 x 2% = 4.800

20.000 x 12 x 2,5% = 6.000

Splátka jednoho studenta za celý ekonomicky aktivní život:

2.400 x 40 = 96.000

4.800 x 40 = 192.000

6.000 x 40 = 240.000

Splátka jednoho ročníku absolventů:

300 x 2.400 = 720.000 (1 %)

300 x 4.800 = 1.440.000 (2 %)

300 x 6.000 = 1.800.000 (2,5 %)

VÝŠE SPLÁTKY 1 PROCENTO


*vždy konstantní

Z posledního sloupce tabulky je zřetelný gradualismus celého mého modelu. V prvním roce fungování je podíl soukromých zdrojů pouze 1,3 %. Ovšem již po 10 letech, kdy má škola 3 000 absolventů, podíl soukromých zdrojů dosáhne úrovně 13,7 %. Po 40 letech je model z hlediska absolventů na vrcholu. Počet 12 000 absolventů se dále rozšířit nemůže, protože první absolventi jsou již ekonomicky neaktivní. Od 40. roku se počet celkových absolventů už zvyšovat nebude. Z toho důvodu ani podíl soukromých zdrojů, který se zvyšuje úměrně s počtem absolventů, neporoste. Dosáhl maximální výše 54,8 %, což dokonce přesahuje i světový průměr podílu soukromých zdrojů, který se pohybuje kolem 45 %.

VÝŠE SPLÁTKY 2 PROCENTA


*vždy konstantní

Při splátce 2 % nastává po 40 letech situace, kdy suma soukromých zdrojů je ve výši 109,7 %. Mohu tedy podotknout, že v případě zavedení mého modelu po 40 letech nebude muset stát již nadále financovat terciární vzdělání, které se plně uspokojí ze soukromých zdrojů.

VÝŠE SPLÁTKY 2,5 PROCENTA


*vždy konstantní

Pokud absolventy zatížím nejvyšší přípustnou procentuální splátkou, kterou podmínky mého modelu povolují, dosáhne podíl soukromých zdrojů po 40 letech dokonce 137,1 %.

Osobně tak velkou procentní sazbu nepreferuji a považuji ji za maximální možnou, ovšem je patrný její význam v tom, že vysoké školství bude plně hrazeno ze soukromých zdrojů a dokonce bude disponovat bonusem v podobě 37 %.

OPTIMÁLNÍ PROCENTUÁLNÍ SAZBA


*vždy konstantní

Pokud bych měl stanovit optimální procentuální sazbu v tom smyslu, aby po 40 letech, kdy je systém z hlediska růstu objemu ekonomicky aktivních absolventů na vrcholu, se objem soukromých zdrojů rovnal veřejným zdrojům, tak matematicky vychází sazba 1,82 %.

Absolvent by ročně zaplatil ze svého příjmu 4.368 Kč, za celou dobu své ekonomické aktivity by tak škole odvedl 174.720 Kč. Splátka jednoho ročníku absolventů by byla ve výši 1.310.400 Kč.


4. Závěr

Současná vláda deklaruje, že se zavedením školného naplno počítá od akademického roku 2013/2014. Jeho výše by se měla pohybovat kolem částky 10 tisíc korun za semestr. Způsob platby by měl nabízet jak platbu předem, tak platbu odloženou. Součástí návrhu jsou i studentské půjčky, jejichž čerpání je zaměřeno na výdaje v souvislosti se studiem. Měly by být používány na běžné náklady, které souvisejí s ubytováním, dopravou, nákupem učebních pomůcek.

Zdá se tedy, že když nenastanou neočekávané události, tak se i u nás dočkáme zavedení školného tak, jak je tomu ve světě. Termín 2013/2014 považuji za šťastný, jelikož je dopředu dána lhůta, aby se každý potenciální vysokoškolák mohl připravit na zcela nový přístup v oblasti financování vysoké školy. Vláda udělala v tomto směru správný krok. Za další pozitivum považuji i fakt, že za následující dva roky do spuštění nového způsobu je dostatek času celý systém řádně zabezpečit. Neměl by nastat chaos, který by v případě okamžité aplikace hrozil.

Co mne však velmi znepokojuje, jsou informace z tisku, které se dostaly postupně na veřejnost koncem října 2010. Zprávy deklarovaly velmi podstatné změny, které se týkají placení školného již od následujícího školního roku, ovšem v odlišné podobě, než s jakou je původně kalkulováno. Od září by každý student prvního ročníku měl při zápisu platit na veřejné vysoké škole až 6 tisíc korun. Má se jednat o provizorium do roku 2013, než bude spuštěn systém školného, o kterém se zmiňuji výše.

Přestože jsem zastáncem placení školného, tento krok ministerstva nepovažuji za rozumný. Podle mého názoru je v rozporu se všemi zásadami o rovném přístupu ke studiu. Student, který zvládne úskalí maturity a následně uspěje u přijímacího řízení, nyní bude muset vynaložit částku minimálně 6 tisíc korun k tomu, aby mohl být přijat na školu. Jedná se tedy o druhou kumulativní podmínku přijetí. Výše zápisného by si měla škola stanovit sama. Dá se ovšem důvodně předpokládat, že některé vzdělávací instituty, o které je menší zájem, nakonec možnost zápisného nevyužijí. Tuto změnu považuji za veliké překvapení a s radostí jsem přijal informaci o pár dní později, kdy ministr školství Josef Dobeš je ochoten od tohoto plánovaného kroku ustoupit.16 Jednorázové zápisné považuji za určité znevýhodnění nízkorozpočtových rodin. Největší výdaje jsou právě na začátku studia, spousta financí je vynaložena i na přípravu maturanta na přijímací řízení, dále se jedná o zajištění bydlení, nákup učebnic. Tento finanční faktor může hrát významnou roli z toho hlediska, že řada studentů bude zvažovat, zda jít na školu nebo ne.

Celé roky, kdy financování bylo plně hrazeno ze státních dotací, podobných novátorských návrhů bylo na české prostředí poskromnu. Nyní, když se začne naplno uvažovat o zavedení smysluplného školného, tak ministr školství přichází s dalšími změnami. Bojím se, aby těmito a podobnými kroky se zavedení školného v roce 2013/2014 nevyvíjelo ve stylu boje o státní maturitu (neustále odkládání spuštění státních maturit, vlna protestních akcí).

Z hlediska studentů je rozhodně lepší za stávající situace zaplatit 6 tisíc korun, pokud jim to jejich rozpočtová situace umožňuje. Ovšem my už dnes víme, že ani oni by se zavedení školného neměli vyhnout. Pořád si kladu otázku, čemu tyto krátkodobé kroky prospějí, v čem je jejich hlavní smysl? Je pravda, že škole se navýší rozpočet, což je určitě primární cíl. Nemohu však pochopit skutečnost, že od června loňského roku se bavíme o půjčkách a odložené platbě a najednou se připouští diskuze o zavedení zápisného. Kdo tuto problematiku sledoval, tak ví, že se zavedením školného bylo argumentováno sociální spravedlností. Aby všichni, i nemajetní, měli možnost studovat. Hlavní myšlenka je v tom, že dáme studentovi prostředky, které nám později vrátí. Zápisné je ovšem postaveno na principu zcela opačném.

Tento a jemu podobné vládní tahy dále nepovažuji za strategické z toho důvodu, že dva roky do spuštění byla možnost systém řádně připravit, besedovat se studenty, vysvětlit možnosti a přínosy odložené platby studentům, školám, veřejnosti, udělat mediální obraz celého projektu, aby jeho spuštění bylo posléze přijato tak, jak v Austrálii, tedy velice kladně. Zápisné by pozitivně přijato určitě nebylo.

Informací17 z března předminulého roku je deklarování ministrem školství Dobešem, že se školným se skutečně počítá pro první ročníky od akademického roku 2013/1014. Rozložení politických křesel této situaci skutečně velice nahrává. Ovšem nezaujatá osobnost, která je znalá dané problematiky spíše očekává, kdy vypluje na povrch další bariéra, které školné opět na nějakou dobu odloží do pozadí a celému projektu opět vystaví „stopku“.

Svou práci jsem začal tvrzením, že nejlepší investice je investice do vzdělání. Zakončím jí dalším velmi pravdivým výrokem, jehož hlavní myšlenka stojí od začátku do konce v pozadí celé mé práce. „Nejsou peníze jako peníze“.

Mgr. Ing. Martin Štika


Summary

Martin Štika: Higher Education Funding De Lege Ferenda

With regard to the range of the work, the author focused his view on the issue of higher education funding only on one of its segments and it is the participation or share of private sources in total cost of tertiary education. At the same time he tried to bring a new perspective of the chosen issue which led to the presentation of his own proposal of potential approach to university education funding with reference to the private sector.

Krátce o autorovi

Mgr. Ing. Martin Štika je absolventem Vysoké školy finanční a správní o.p.s. v Praze, studijní středisko Most a Právnické fakulty ZČU v Plzni. V současné době pracuje jako exekutorský koncipient na pozici ředitele právního odboru JUDr. Jitky Wolfové, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň-město.

Zdroje:
  1. KAREŠ, O. Analýza systému financování vysokého školství v ČR.. Praha. 2005. Bakalářská práce na FSV UK, s. 16.
  2. <http://www.isea cz.org/Aktuality/Posledn%C3%AD%C4%8Dl%C3%A1nkyakoment%C3%A1%C5%99e/tabid/64/articleType/ArticleView/articleId/764/Default.aspx> (cit. 2011-03-21).
  3. RNDr. Oldřich BOTLÍK, CSc. (7. 4. 1951), dnes fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku – poradenská činnost v oblasti vzdělávání.
  4. <http://isea cz.dnh.cz/Aktuality/Posledn%C3%AD%C4%8Dl%C3%A1nkyakoment%C3%A1%C5%99e/tabid/64/articleType/ArticleView/articleId/764/Default.aspx> (cit. 2011-03-21).
  5. <http://isea cz.dnh.cz/Aktuality/Posledn%C3%AD%C4%8Dl%C3%A1nkyakoment%C3%A1%C5%99e/tabid/64/articleType/ArticleView/articleId/764/Default.aspx> (cit. 2011-03-21).
  6. Prof. PhDr. Petr Matějů, Ph.D. (22. 7. 1950). V současné době působí na vysoké škole CEVRO Institut a jako expert v týmu Individuálního projektu národního (IPn) Reforma terciárního vzdělávání, který vznikl v rámci Operačního programu Vzdělání pro konkurenceschopnost. Je členem vědecké rady Masarykovy univerzity v Brně, vědecké rady Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, vědecké rady Fakulty sociálních věd UK a členem Akademického sněmu AV ČR. Od roku 2006 zastupuje ČR ve Výboru pro vzdělávací politiku OECD a od roku 2008 je v řídícím výboru projektu OECD PIAAC (Programme for the International Assessment of Adult Competencies).
  7. Postupnost.
  8. Minimálně jednonásobek ročního průměrného příjmu.
  9. Otázkou je, jak je možné, že školu byli schopni absolvovat. Ale tak to ve školství prostě chodí.
  10. Po překonání hranice životního minima ovšem bude povinen se splátkami začít.
  11. Relevantní je také možnost přerušení povinnosti spláceni. Osoba bez práce nebude povinna platit do doby, než opět bude mít příjem, zkrachovalý podnikatel do doby, než opět začne znova podnikat atd.
  12. Skončí období, kdy budou zhmotňovat své dosažené vzdělání.
  13. Výpočetní technika, vybavení interiéru atd.
  14. Finanční poradce zabezpečí škole daňová přiznání, audit atd.
  15. V tomto směru neuvažuji součet s ostatními daněmi.
  16. Deník Právo. 1. listopadu 2010. S. 2.
  17. Deník Právo. 14. března 2010. S. 3.