První část naleznete ZDE.
Druhou část naleznete ZDE.
Soud byl svolán dne 8. května a hned následující den byla Kateřině do Ampthill doručena deputace, která ji vyzývala, aby se k soudu dostavila. Ona však přijít odmítla a prohlásila, že tento soudní dvůr neuznává. Řekla, že jediné rozhodnutí, kterým se bude řídit je to papežské. A tak byla Kateřina označena za ,,contumax“.1 Ovšem i přes její nepřítomnost soudní dvůr shledal její manželství s Jindřichem za neplatné a za zákonné označil až to s Annou.2
Jak si Jindřich přál, Cranmerův verdikt byl nezpochybnitelný a od papeže Klementa III. v té věci nepřišlo již žádné další vyjádření. To, že celá věc byla vyřešena bez souhlasu papeže, jasně deklarovalo konečný rozchod s Římem.3
O těchto událostech pak Cranmer napsal dopis Siru Hawkynsovi, velvyslanci u císařského dvora. Informoval ho o královském rozvodu, o místu jeho konání, jeho složení, ale i o odmítavém Kateřinině přístupu. Zmínil v něm také Anninu zjevné těhotenství na její korunovaci. V tomto dopise se o rozvodu konkrétně píše: „…předpokládám, že máte zájem o jisté informace z poslední doby, týkající se záležitosti Jejího Veličenstva. Mám v úmyslu Vás o některých z nich informovat a za to očekávám, že budou použity v náš prospěch. První se týká rozvodu Lady Kateřiny a Královské milosti… Shromáždění, se zrušením souhlasilo a to v návaznosti na souhlas Univerzit…. Král oznámil Radě, že jsem byl pověřen vyřízením této záležitosti. Stane se tak v Dunstabe, který je 4 míle od Ampthill, kde má právě Lady Kateřina svou domácnost a kam by jí mělo být zasláno konečné rozhodnutí věci. Ovšem neočekávám, že by toto rozhodnutí vzala na vědomí, neboť když byla doktorem Leem vyzvána, aby se k soudu dostavila, odmítla. Podle ní tento případ může soudit pouze papež, a proto mne jako soudce nepřijímá.
Nicméně 8. května jsem, jak bylo ujednáno, přijel do Dunstable. Mými asistenty byli páni Lord Lincoln, Lord Winchester a doktor Bell… jisté části, které se týkali krále, jsem konzultoval s právními učenci. Za stranu Lady Kateřiny byli vyslechnuti svědci, kteří také dosvědčili, že byla k soudu předvolána. Druhý den …jsem vynesl konečný rozsudek…“4
Již zmíněný Zákon o velezradě byl vytvořen zejména pro umlčení králových odpůrců. Jednou z nejvýznamnějších obětí nové legislativy byl Jindřichův nejstarší přítel Thomas More.5 Thomas byl muž oddaný katolické církvi a reformaci pokládal za kacířství. V roce 1532 se vzdal své funkce kancléře a odešel na odpočinek. Když se však odmítl účastnit Anniny korunovace, krále se to velmi dotklo. Jednou z „posledních kapek do poháru“ byl pamflet, který rozšířil a který nabádal lid k setrvání u katolické víry. Osudným se mu však stalo až odmítnutí složit přísahu věrnosti a podřízení se Zákonu o nástupnictví.
Roku 1534 byl spolu s Johnem Fisherem, biskupem z Rochesteru, který se provinil stejným činem, odvezen do Toweru. Oba byli 6. června 1535 obviněni z velezrady a nedlouho po té popraveni. 6
Jindřich a Anna byli oddáni již v době, kdy byla Anna těhotná. Král se radoval, příchod dědice se blížil. To potvrzovali jak astrologové, tak lékaři. Vše bylo připraveno na narození následníka trůnu. Jenže se tak nestalo. Anna 7. září 1533 porodila dceru. Dostala jméno po svých babičkách-Alžběta. Jindřich sice zachoval dekorum a veřejně svého prvního legitimního potomka oslavoval. V soukromí ale upadl do deprese a Annině společnosti se nějakou dobu vyhýbal.7
Když se královský pár 7. ledna roku 1536 dozvěděl, že Kateřina Aragonská zemřela, Anna neskrývala radost. Cítila, že její postavení sílí. V té době byla opět těhotná a tak jediné co potřebovala, bylo, aby se jí narodil syn.
Krátce po Kateřinině pohřbu se v Greenwichi konal turnaj, při němž Jindřich spadl z koně a na dvě hodiny upadl do bezvědomí. Utrpěl tehdy vážné poranění hlavy. Začalo se dokonce spekulovat o tom, že král je mrtev. Když se to Anna dozvěděla, dostala takový šok, že týden na to potratila. O to horší bylo zjištění, že mrtvé dítě byl chlapec. Anna potratila svého spasitele, to bylo jisté.
Jindřich se zázrakem zotavil, ačkoli se mnozí odborníci, že právě zmíněný úraz hlavy mohl způsobit vážné změny v Jindřichově chování. Není tajemstvím, že v pozdních letech své vlády se choval jinak, než zamlada. Byl méně empatický stále a krutější.8 Scénář: Dr. Suzannah Lipscomb; režie: Chris Mitchell. Velká Británie, 2014]
Zpráva o Annině potratu ho rozzuřila. Společnému soužití byl konec, což ohlašovalo brzký konec nejen manželství, ale i samotné Anny. Vlastnosti, které krále dříve na jeho druhé manželce přitahovaly, ho nyní dráždily. Její nezkrotný temperament, výbušná povaha a neustálé hádky vedly Jindřicha k jedinému- začal si hledat za Annu náhradu a zároveň už vymýšlel, jak se nepohodlné manželky zbaví.
Netrvalo dlouho a král byl opět zamilovaný- do Jany Seymourové. Historie jako by se opakovala. Nyní však na Kateřinině místě byla sama Anna.
Dne 9. května 1536 byli Anna a její bratr George spolu s dalšími čtyřmi lidmi zatčeni a obviněni, že ukládali o život králi. Celé obvinění stálo na tom, že Annu kdosi tajně vyslechl, jak mluví o svém budoucím životě po té, co Jindřich zemře. Již sama představa královi smrti byla považována za formu velezrady. Ovšem pro případ, že by tato obvinění nestačila, byla Anna obviněna z incestu se svým bratrem a z cizoložství. Je až ironické, že Zákon o velezradě, který měl zlikvidovat její a Jindřichovi odpůrce byl nyní jedním z nástrojů k jejímu vlastnímu odstranění.
12. května byli všichni obžalovaní shledáni vinnými. Annin soudní proces je detailně zdokumentován. Všechny zmíněné dokumenty se v současné době nachází v Národním archivu v Londýně. Je v nich velmi podrobně vylíčen její vztah s obviněnými muži. Kupříkladu ve spise, pojednávajícím o jejím vztahu s Jindřichovým blízkým přítelem Henrym Norisem stojí, že jej ,,ďábelsky svedla“ a že Noris ,,královnu tělesně poznal“.9 Smutné bylo, že Annu při procesu soudili její největší nepřátelé a hlavním soudcem byl její vlastní strýc, vévoda z Norfolku.
Existuje dokonce dopis, který Anna údajně před svou smrtí Jindřichovi napsala. O pravosti tohoto dopisu se vedou spory. Nedochoval se ani jeho originál. K dispozici je pouze jeho kopie, která byla nalezena v dokumentech Thomase Cromwella po jeho popravě. Ti, jenž tvrdí, že se jedná o padělek se domnívají, že v 16. století by si žádný vězeň nemohl dovolit napsat panovníkovi dopis s tak důvěrným tónem. Ale Anna nebyla jen tak ledajaký politický vězeň. Byla si vědoma, že spolu s ní jsou uvězněni i její přátelé, včetně jejího bratra George. Bála se také o svou dceru a doufala, že dobře formulovaný dopis by mohl krále obměkčit. Doufala, že by se s ní mohl pouze rozvést a poslat ji do kláštera.
V dopise stojí: „…rozhodně nemám v úmyslu se za cokoli omlouvat. … a pokud, jak říkáte, přiznám pravdu, mohu si tak zajistit bezpečí …ale ať si Vaše milost ani nepředstavuje, že Vaše nebohá manželka přizná jakoukoli vinu, neboť jsem Vás nikdy nezradila ani ve svých myšlenkách. Popravdě řečeno, žádný princ neměl za manželku tak oddanou ženu ve všech jejích povinnostech a upřímnou v jejích citech, jako jste Vy našel v Anně Boleynové. … změna současné situace pouze vychází z jisté představy Vaší milosti, že jsem kdy pomyslela na někoho jiného.
Pokuste se, dobrý králi, mi alespoň umožnit zákonný soud a nedovolte, aby mne soudili moji zapřisáhlí nepřátelé. Dovolte mi, mít veřejný proces, abych mohla vyjevit svou pravdu bez vší hanby. Pak uvidíte, že jsem nevina a všechna podezření budou pryč a svědomí bude upokojeno. Nechť ostuda a pomluvy zmizí, nebo ať je má vina veřejně prohlášena… nechť je veřejně souzeno, zda mé činy byly v souladu s právem…nechť je veřejný nejen můj trest jakožto nevěrné manželky, ale i náklonnost Vaší milosti, jež mě opustila a přesedla na někoho dalšího.
Ale pokud jste již rozhodl o mém osudu …pak Vám ony neslavné pomluvy musí přinášet obrovské potěšení. Pak se tedy modlím k Bohu, aby Vám prominul Váš velký hřích, stejně jako mým nepřátelům… Pochybuji, že… budu veřejně prohlášena za nevinou a dostatečně očištěna.
Mé poslední a jediné přání jest, abych toto břemeno nesla sama. Nechť jsou nevinné duše těch nebohých mužů, kteří jsou kvůli mně vězněni, ušetřeny…“10
Myslím, že ve prospěch teorie, že dopis není pravý, svědčí například fakt, že Anna v něm ani slůvkem nezmiňuje Alžbětu, což by jako milující matka, stojící tvář v tvář smrti, jistě udělala. A i přes Anninu povahu se nedomnívám, že by použila tak urážlivý tón, neboť věděla, že by jí mohl právě tento dopis zachránit život. Pokud by byl tento dopis pravý, tak je z něj jasně možné vyčíst, že Anna přesně věděla, co se kolem ní děje. Byla obeznámena s podmínkami svého procesu a především s důvodem, proč má být odsouzena k smrti. Chápala, že o ni král ztratil zájem, a že se mu tudíž stala nepohodlnou.
O dva dny později arcibiskup Cranmer zrušil královské manželství. Kruh se uzavřel. Muž, který otevřel tomuto manželství dveře, je i sám zavřel. 17. května byli popraveni všichni obvinění muži včetně Annina bratra George a dva dny na to byla na popraviště odvedena sama Anna.11 Na popravišti pronesla hrdou řeč, ve které Jindřicha opěvovala.12 Annino tělo pak bylo uloženo v The Chapel Royal St. Peter ad Vencula13 a její hlava byla uvařena a nabodnuta na kůl.14 Scénář: Dr. Suzannah Lipscomb; režie: Chris Mitchell. Velká Británie, 2014]
Kdo ví, zdali byla obvinění vůči Anně pravdivá či nikoli. Osobně se domnívám, že nebyla. Stejně jako Kateřinin proces, byl i tento vykonstruován. Ačkoli, kdo může říci, že Kateřina o naplnění svého manželství s Arturem nelhala? Vždyť prý existují záznamy o tom, že Artur ráno po svatební noci sám hovořil o tom, že s Kateřinou manželství naplnili. A stejně tak Anna. Byla to krásná žena, po které toužilo mnoho mužů. Faktem zůstává, že se celá situace dala řešit mnohem mírnější cestou. Ovšem to všechno jsou už pouhé spekulace a dohady, na které nám již nikdo není schopen dát naprosto pravdivou odpověď.
Jindřich VIII. se od počátku své vlády nacházel ve velice obtížné situaci, neboť z hlediska zabezpečení dynastie Tudorovců na anglickém trůně, bylo jeho postavení značně nejisté. Když se v roce 1509 chopil vlády, byl jediným mužským příslušníkem svého rodu, takže se zajištění mužského následníka stalo pochopitelně jeho hlavním cílem. V manželství s Kateřinou Aragonskou zplodil celkem šest dětí, ale dospělosti se dožila pouze dcera Marie. To začalo vyvolávat značné obavy, neboť se Kateřina pomalu začala dostávat do neplodného věku.
Zájem získat mužského potomka jako dle tehdejšího platného práva nezpochybnitelného dědice (vždyť ve Francii stále platila lex salica a ještě v 19. století se rozdělila vláda velké Británie a Hanoveru, protože Hanoversko uznávalo lex salice zatímco na trůn Spojeného Království nastoupila Viktorie), byla jednou z příčin, která vedla Jindřicha k touze rozvést se se svou dosavadní manželkou a vzít si její dvorní dámu, Annu Boleynovou. Byla poodhalena jistá zákoutí jejich vzájemného vztahu, která by se dala považovat za doložení toho, jak silnou roli, hrála králova náklonnost k Anně v celém procesu.
Ačkoli měl Jindřich VIII. pro anulaci svého sňatku s Kateřinou silné argumenty, zjišťujeme, že to byl zejména tehdejší politický rozměr celé události, který zabránil tomu, aby bylo manželství papežem Klementem VII. rozvedeno. Jindřich musel celý proces přenést do Anglie, aby bylo rozhodnuto v jeho prospěch. K tomu mohlo dojít pouze v případě, že dojde k rozluce s Římem a odpoutání se od moci papeže. A tak se také stalo. Zejména díky hojnému nárůstu právních předpisů, které s tímto problémem souvisely. Za zmínku stojí zejména Apelační zákon, který zakazuje odvolání v církevních záležitostech k papeži a Zákon o svrchovanosti, který králi uděluje titul „jediné svrchované hlavy církve v Anglii“.
V otázce samotného rozvodu byl objasněn celý jeho postup a to zejména díky dopisu arcibiskupa Cranmera, který byl v celém tomto procesu hlavní postavou. Právě arcibiskup Cranmer přišel s myšlenkou anulovat proces na základě communis opinio doctorum, o které požádal učence anglických, francouzských či italských univerzit. Stal se díky tomu taky hlavním rozhodčím v celém procesu. Samotný rozsudek, ke kterému se papež nikdy nevyjádřil, byl aktem definitivního rozchodu Anglie s Římem.
Ale ani Anna Boleynová nebyla schopna králi porodit mužského dědice. Pouze dcera Alžbětu. Za to také upadla u krále do nemilosti a na základě obvinění ze zrady a cizoložství byla odsouzena k smrti stětím.
Takže ani druhé manželství nepřineslo králi to, po čem toužil nejvíce.