Následující stať má být dílčím příspěvkem k základním pojmovým otázkám právního institutu bezdůvodného obohacení, z těchto otázek přesněji k obohacení coby základnímu předpokladu založení závazku z bezdůvodného obohacení. Zaměřuje se na podobu tohoto předpokladu, vyjádřenou v nezvyklém – posuzováno tak nejen z hlediska našeho právního řádu – označení morální obohacení.1 Na jednu stranu tak nepřináší zásadní téma; na druhou stranu však zprostředkovává určitou historicko- a komparativněprávní zajímavost a také poskytuje příklad toho, že často i jednoznačně vnímané právní kategorie (zde: obohacení jako majetkový prospěch) nejsou bez složitějších souvislostí.
V kontinentálně evropském typu právní kultury patří bezdůvodné obohacení z hlediska celkového významu k základním, možno říci i „velkým“ institutům závazkového (obligačního) práva; jako takové se staví po bok například smlouvy (neboli kontraktu) nebo náhrady škody (či deliktu).2 Ani v angloamerickém typu právní kultury není bezdůvodné obohacení neznámým pojmem, byť přístup k němu se tu vyznačuje větší rezervovaností.3
Bezdůvodné obohacení lze obecně vysvětlit jako obohacení určitého subjektu, ke kterému došlo k újmě jiného subjektu a které právo neuznává. Na tomto obecném vysvětlení lze nalézt shodu napříč právními řády obou právních kultur evropské provenience.4
K vysvětlení bezdůvodného obohacení jako svébytného právního institutu je dále třeba odlišit je od ostatních právních institutů, zejména z hlediska základní funkce. Teoreticky i prakticky zvláště významné je odlišení bezdůvodného obohacení od náhrady škody. Pro účely stručného uvedení do základních pojmů je lze vyjádřit tak, že náhrada škody i vydání bezdůvodného obohacení působí při naplnění příslušných skutkových podstat především nápravně,5 leč s právě opačným zaměřením. Zatímco při náhradě škody má být napravena protiprávní ztráta, při vydání bezdůvodného obohacení má být odčerpán protiprávní prospěch. Z hlediska stran závazkového právního vztahu se tedy náhrada škody primárně zaměřuje na stranu, jež utrpěla újmu, kdežto vydání bezdůvodného obohacení naopak na stranu, která získala prospěch.
Jakkoli je bezdůvodné obohacení svébytným právním institutem (v mezinárodním srovnání vykazuje určité – byť jen velmi obecné – společné pojmové znaky a také plní samostatnou funkci), oproti řadě „velkých“ institutů se vyznačuje relativní mladostí (v kontinentálně evropském právu se rodí až na přelomu XVIII. a XIX. století, v angloamerickém právu ještě později). Proto se jeho pojednání musí dodnes vracet k jeho historickým východiskům ve starších právních institutech (v kontinentálně evropském právu se jedná o tři římskoprávní instituty, které původně doplňovaly systém kontraktů,6 totiž o kondikce (condictiones), nepřikázané jednatelství (negotiorum gestio) a žalobu proti majiteli rodinné moci do výše obohacení z jednání podřízené osoby (actio de in rem verso)),7 jak je tomu i v této stati.
Vrátíme-li se k odlišení bezdůvodného obohacení od náhrady škody, další pro tuto stať podstatná odlišnost, spočívá v tom, že náhrada škody zahrnuje jak újmu majetkovou (tu lze zpravidla plně nahradit), tak i újmu nemajetkovou (tu lze toliko zmírnit); o bezdůvodném obohacení se naproti tomu obvykle uvažuje jen v majetkové sféře.8
Při rozšíření těchto úvah se zahraniční literatura někdy dotýká morálního obohacení,9 zahrnujícího „čistě nehmotný, morální nebo intelektuální prospěch jako vzdělávací, estetický nebo umělecký požitek“.10 V této souvislosti také často rozlišuje mezi obohacením, jež může být vyjádřeno v penězích, a obohacením pouze („čistě“, „ryze“) „morálním“ (angl. enrichment simply “moral”11), jež takového vyjádření není způsobilé.
Z povrchního pohledu by se mohlo zdát, jako by na vyšší rozlišení mezi majetkovým obohacením a morálním obohacením navazovalo nižší rozlišení morálního obohacení do dvou výše uvedených kategorií a jako by toto nižší rozlišení a odsunutí jeho druhé kategorie (morálního obohacení, nezpůsobilého vyjádření v penězích) mělo korigovat neúnosně široký a spekulativní pojem morálního obohacení.
Z hlubšího pohledu se však ukazuje, že by takové dvoustupňové rozlišování sotva mělo význam, neboť kategorie morálního obohacení, způsobilého k vyjádření v penězích, by splynula s kategorií majetkového obohacení, a jen kategorie morálního obohacení, nezpůsobilého vyjádření v penězích, by sama neměla smysl, neboť jen na ni by se „členila“ kategorie morálního obohacení; takové „členění“ na jednu kategorii trpí zřejmým logickým rozporem. Rozlišování mezi obohacením, jež může být vyjádřeno v penězích, a obohacením pouze „morálním“, jež takového vyjádření není způsobilé, má spíše jiný význam:
– ukazuje, že obohacení je třeba posuzovat nikoli podle jeho podoby – která ne vždy vede na první pohled ke způsobilosti k peněžnímu vyjádření – ale právě podle samotné objektivní způsobilosti k peněžnímu vyjádření a
– stranou ponechává obohacení, které řečenou způsobilost nemá a ke kterému se staví negativně i právní řády, kterým je morální obohacení (zejména v literatuře a v judikatuře) známo.
K uvedenému třeba hned dodat, že odsunutí „pouze morálního“ obohacení – jeho otázka je vysoce teoretická, spekulativní a patrně není „na pořadu dne“ – věc tak docela nezjednodušuje; zůstává totiž otázka peněžního vyjádření k tomu způsobilého obohacení – tato může v závislosti na povaze případu dosahovat značné složitosti.
Diskurs o morálním obohacení se rozvinul zejména ve francouzském právu a v právu Louisiany (srov. jeho francouzské kořeny); literární zpracování nacházelo podněty zejména ve specifických případech projednávaných před francouzskými soudy.
Specifický případ obohacení byl shledán v získání vzdělání, kdy rodiči najatý učitel poté, kdy mu za vyučování nezaplatili, uspěl s nárokem na zaplacení dlužné částky vůči dítěti.12 Na dítě, jemuž najatý učitel předával vědomosti, se v těchto případech pohlíželo jako na příjemce určitých hodnot, které jsou ocenitelné penězi a jejichž reparace je za určitých podmínek vymahatelná jako bezdůvodné obohacení. Zvláštnost této podoby obohacení tkví v tom, že prospěch se projevuje primárně v osobní, a nikoli majetkové sféře.13 (Pro úplnost se patří poznamenat, že podobných soudních rozhodnutí není literárně popsáno mnoho a že přinejmenším některá z nich jsou v literatuře označena jako zastaralá. Zastarání se však týká spíše právní konstrukce vyvozování obohacovací žaloby. Tato konstrukce se ve francouzském právu, které podnes nemá ucelenou legislativní úpravu institutu bezdůvodného obohacení, měnila;14 úvahy o získání vzdělání jako bezdůvodném obohacení však s konkrétní konstrukcí nestojí a nepadají; je ovšem třeba si uvědomit, že konkrétní konstrukce může mít a také mívá vliv na předpoklady a rozsah reparace.)
S prve zmíněnou skupinou specifických případů má společnou souvislost s rodinnými vztahy další případ, jenž je přiřazován k morálnímu obohacení a v němž soud přiznal nárok ubytovateli ženy proti jejímu manželovi, který s ubytováním nesouhlasil, vůči ženě však neplnil vyživovací povinnost.15 Manželovo obohacení bylo v tomto případě spatřováno v ulehčení od plnění vyživovací povinnosti vůči manželce.
O specifičtější podobu bezdůvodného obohacení se jedná v případě, kdy hospodyně pečovala o domácnost ženatého muže bezplatně, avšak pod příslibem, že se muž rozvede a nové manželství uzavře s ní; s nárokem vůči muži, který po rozvodu uvedený příslib nesplnil, však před soudem neuspěla. Obohacení žalovaného mělo spočívat v úspoře prostředků, které by jinak vynaložil za služby hospodyně; ochuzení žalobkyně v nemožnosti výdělečné činnosti (v době, kdy pro žalovaného pracovala zdarma).16
Případy, označované jako morální obohacení, se však vyskytují i v jiných souvislostech, než jaké představují rodinné či podobné poměry. Jako další specifický případ obohacení byl v judikatuře uvažován prospěch ze zapojení do infrastruktury, konkrétně dopravní. Případ vznikl při realizaci koncese na výstavbu železnice, udělené jako zrušitelné v případě, kdy zainteresované obce (communes) nebudou odvádět příspěvek na náklady výstavby. Zainteresováno bylo rovněž město Arles, jenž však na poslední chvíli poskytnout příspěvek odmítlo, a jehož starosta se proto dohodl na úhradě příspěvku se třetí stranou. Když město dohodu ani později neschválilo a příspěvek nevrátilo, se strana poskytnuvší příspěvek proti městu domáhala vrácení částky příspěvku u soudu. Kasační soud žalobě nevyhověl s odůvodněním, že by mohla být úspěšná jen tehdy, pokud by se předmětný prospěch odrazil v majetkové sféře žalovaného; v případě žalovaného města konstatoval, že nezískalo žádnou přímou výhodu. Rozhodnutí vyvolalo nesouhlasnou odezvu v nauce, která poukazovala na jeho nesoulad se starší judikaturou (i když připouštěla, že tato judikatura opírala obohacovací žaloby o jinou právní konstrukci).17 Diskusi však nevyvolal jen konkrétní závěr, podle k úspěchu žaloby scházel žalovatelný prospěch, ale zejména také obecná distinkce mezi majetkovým obohacením (patrimonial enrichment) a morálním obohacením (moral enrichment), podle níž by se jako podle základního kritéria měla posuzovat reparabilita bezdůvodného obohacení; britský právní vědec B. Nicholas shledal při komentování popsaného případu tuto distinkci „poněkud umělou“.18
O morálním obohacení se uvažuje rovněž v souvislosti s ochranou bezpečnosti. Z tohoto okruhu se patří zmínit případ, v němž se dočkala pokračování zajímavá otázka rozlišování mezi majetkovým a morálním obohacením jako principu právní reparability bezdůvodného obohacení, i když podle náhledu nauky opět bez jasného vyústění. V daném případě vystupovali na straně žalobců manželé, kteří před vpádem německých vojsk do Normandie uzavřeli svůj obchod a odcestovali; žalováno bylo město, jehož úředník v krizové situaci rozhodl, že obchod nepřítomných manželů bude otevřen a zboží distribuováno obyvatelům – prodáno, popř. i poskytnuto zdarma –, část zboží byla ovšem v nepřehledné situaci také rozkradena (žalován byl původně i sám úředník, žaloba proti němu však nebyla úspěšná). Kasační soud se neztotožnil s náhledem odvolacího soudu, který žalujícím manželům přiznal vůči žalovanému městu peněžitý nárok. V kasačním rozhodnutí se konstatuje, že otevřením obchodu v nepřítomnosti jeho provozovatelů a distribucí zboží mezi obyvatele získalo město, jednající tak na základě veřejnoprávní povinnosti vůči svým občanům, obohacení; podoba obohacení však byla posouzena jako ryze morální a jako taková ireparabilní na základě obohacovací žaloby. Komentář zmíněného B. Nicholase zdůrazňuje kritiku distinkce mezi majetkovým a morálním obohacením tak, že je „vlastně nereálná“, tím spíše v kontextu moderní doby, která dospěla k možnostem majetkového oceňování statků nezapadajících do „klasického účetního pohledu“ (statků, jejichž majetkové ocenění se na první pohled jeví jako nemožné, sporné, obtížné…).19
Historickou zajímavostí zůstávají případy, v nichž byly (zcela pravidelně) úspěšné žaloby mužů, proti těm, za které podle dohody s jejich rodiči konali službu ve vojsku.20
Po návratu do českého práva je zřejmé, že pojem srovnatelný s morálním obohacením zde v podstatě není znám a že ze srovnávacího hlediska nejde, zvláště ve sféře legislativy, o skutečnost nikterak výjimečnou.
V platné a účinné legislativě není takový pojem obsažen, což však neznamená, že by se s ní naprosto neslučoval. V tomto ohledu lze v úpravě bezdůvodného obohacení v dosud účinném občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. poukázat na ustanovení § 458 odst. 1 věty druhé (které jako sekundární způsob vypořádání bezdůvodného obohacení stanoví vydání v penězích a který může pokrývat i některé případy morálního obohacení). [Mimo občanský zákoník lze v platné a účinné legislativě o morálním obohacení uvažovat nad zvláštními režimy vypořádání zásahů do práv k nehmotných statků podle § 40 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, nebo § 5 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), ve znění pozdějších předpisů]. V novém občanském zákoníku, publikovaném pod č. 89/2012 Sb., se nabízí ještě další souvislosti morálního obohacení, zejm. v § 2992 (které vedle dalších případů vylučuje vznik povinnosti vydat obohacení osobě, která něco činila ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, a tedy pokrývá i případy označované v ekonomii jako pozitivní externality – ty mohou mít i podobu morálního obohacení) a v § 3004 odst. 2 (které v případě bezdůvodného obohacení zásahem do něčího přirozeného práva ukládá vydat dvojnásobek odměny obvyklé za udělení souhlasu s nakládáním s hodnotami týkajícími se osobnosti, případně přiměřeně zvýšený na základě soudní úvahy – zvláště tyto případy budou pravidelně spojeny s morálním obohacením).
V doktríně je pozice českého práva vyjádřena např. výkladem J. Švestky, který uvádí, že „bezdůvodné obohacení spočívá v tom, že se obohacený obohatí na úkor majetku jiné osoby (postiženého) o určité majetkové hodnoty, které jsou vyjádřitelné v penězích.“ 21V patrně první u nás publikované širší srovnávací studii k institutu bezdůvodného obohacení chápe L. Tichý tento institut obdobně – jako „přesun majetku (majetkových hodnot)“22.
V české judikatuře, pokud je autorovi z dostupných zdrojů její publikace známo, se neuvažuje o kategorii srovnatelné s morálním obohacením.
Z úvah o morálním obohacení jako kategorii nezvyklé nejen pro náš právní prostor lze vyvodit několik závěrů:
1. Systematické zpracování praktických zkušeností, ale i podání teoretického náhledu na toto téma
a) jsou i ve srovnávacím měřítku vzácné;
b) nadto pocházejí z prostředí právních řádů, které nedospěly k ucelené legislativní úpravě bezdůvodného obohacení. V tomto prostředí jsou nároky z morálního obohacení posuzovány nejen podle úvahy, zda morální obohacení je způsobilé reparace, ale také v závislosti na konkrétní právní konstrukci (některého z právních institutů s hlubší tradicí), z níž jsou vyvozovány.
2. Morálním obohacením se zpravidla redukuje o obohacení ryze morální (na rozdíl od škody, kterou právo kromě majetkové sféře uznává v některých případech i ryze v nemajetkové sféře a pro tyto případy předvídá zvláštní způsob vypořádání (reparace) – zadostiučinění (satisfakci), právní pohled na bezdůvodné obohacení je omezen jen na majetkovou sféru, byť v širším smyslu). V redukované podobě pak míří na specifické situace obohacení, jejichž majetkový reflex není na první pohled zřejmý, a potom ani snadno postižitelný.
3. Morální obohacení, na jednu stranu, v současnosti není a ani v blízké budoucnosti se patrně nestane velkým tématem právního diskursu, a to vzhledem
a) k nikoli zanedbatelné spekulativnosti (jež se ukazuje již v obecně teoretických úvahách a jež by se ještě více ukázala v praxi – v jednotlivých případech),
b) k existenci dostupnějších právních prostředků, jimiž mohou být některé situace podřazované tomuto pojmu řešeny (např. situace, kdy morálnímu obohacení bude na druhé straně odpovídat újma obdobné kvality a kdy bude prakticky schůdnější domáhat se vypořádání cestou reparace takové újmy),
c) k dílčímu odrazu ve zvláštních úpravách vypořádání bezdůvodného obohacení (např. stanovení rozsahu obohacení z neoprávněného nakládání s nehmotnými statky).
4. Na druhou stranu však morální obohacení nezůstává zcela bez obecného významu. Takový význam se může osvědčit v souvislosti
a) s kontextem moderní doby, v níž se rozšiřuje okruh hodnot způsobilých majetkového ocenění; tato tendence může vést k výskytu obtížných případů, jejichž řešení se neobejde bez obecnějších úvah o možnostech a mezích podoby bezdůvodného obohacení, včetně úvah o morálním obohacení,
b) s širokým pojetím bezdůvodného obohacení v příslušné knize (VII) Návrhu společného referenčního rámce (Draft Common Frame of Reference), zahrnujícím i takové podoby obohacení, které jako takové není běžně vnímáno.23
Morální obohacení zpravidla neoznačuje (byť by se tak na první pohled mohlo zdát) protipól majetkového obohacení, nýbrž spíše jeho specifickou a neostře vymezenou oblast (oblast hodnot, jejichž majetková ocenitelnost na první pohled není zřejmá, je sporná či obtížná atd.). Jako právní pojem je spjato s velkým otazníkem: má jako takový smysl, když nestojí vedle majetkového bezdůvodného obohacení (takový pojem je, alespoň pro současnou dobu, příliš spekulativní), když v tomto pojmu toliko vyčleňuje specifickou oblast, a to jen neostře (srov. výše zmíněné výhrady k dualitě patrimonial enrichment – moral enrichment), a – v neposlední řadě – když se o něm uvažuje v kontextu právních řádů neznajících ucelenou legislativní úpravu bezdůvodného obohacení (úvaha o obecné způsobilosti tzv. morálních podob obohacení k vypořádání jako bezdůvodného obohacení prolíná s úvahami o vyvozování pravidel vypořádání bezdůvodného obohacení za neexistence ucelené legislativní úpravy tohoto institutu)? Pochybnosti o právním pojmu však nepopírají jakýkoli smysl úvah o morálním obohacení; ten však tkví – spíše než ve konstituování svébytného právního pojmu – v poskytnutí „záhlaví“ (tím i vymezení – i když jen obecné – potřebného rámce) pro složité úvahy o možnostech a mezích reparability případů bezdůvodného obohacení v tzv. morální podobě.
JUDr. Václav Pilík, Ph.D.
Fakulta práva Panevropské vysoké školy, pracoviště Praha
This article deals with moral enrichment – a category rather unusual not only from the Czech law viewpoint. The explanation proceeds from a brief review of general conceptual questions, through references to notable cases described by French and Louisianan literature and a short station devoted to the Czech law, towards an attempt to express a realistic sense of “moral enrichment” on the field of law. The attempt just mentioned flows into a conclusion that moral enrichment is problematic to set up an autonomous legal category, but it can serve as a useful heading for exploring instances of unjustified enrichment specific for their “moral” character.
JUDr. Václav Pilík, Ph.D., (*1984) je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, včetně rigorózního řízení (2009, v tematickém okruhu Obchodní právo) a doktorského studijního programu (2012, v oboru Občanské právo). V současnosti působí jako odborný asistent ústavu soukromého práva, oddělení občanského práva na pražském pracovišti Fakulty práva Panevropské vysoké školy.