Zřejmě každý právně vzdělaný člověk si je vědom, co to je kriminalistika. Je řada definic renomovaných autorů, praktiků i teoretiků, kteří definují tento již samostatný vědní obor. Kriminalistika sama je pojmem jak celosvětovým, tak naším. Jan Evagelista Purkyně a mnozí další představitelé jsou mnohdy známější v zahraničí než-li u nás, což bohužel častěji bývá pravidlem. Kriminalistika prošla dlouhodobým vývojem. Ve starověku byl kladen důraz na soudní lékařství, objektivní důkazy poplatné době (zejména výslech), středověk je opakem. Středověk a raný novověk znamenal posun zpět. Základním pravidlem bylo doznání, za jakoukoliv cenu. Doznání rovná se usvědčení, tedy skončení vyšetřování a již řešení jen trestu. V řadě případů trestu fyzického, adekvátního společenskému postavení a spáchanému skutku. Jistě ani tortura, mučení ve formě fyzického násilí, nebylo ničím neobvyklým.
Novověk, tedy doba po 17. století znamenal zlom, více se policejní orgány zaměřovaly na objektivní zjištění, na hmatatelné důkazy, začalo se více používat systematické práce policie. Ovšem stále nemůžeme hovořit o kriminalistice jako vědní disciplíně, spíše o náznacích kriminalistiky.
Devatenácté století dalo vzniknout řadě vědeckých disciplín, mezi nimi i kriminalistice. Jak se kriminalistika jako vědecká disciplína rozvíjela v bývalém Československu?
Problematikou kriminality se lidstvo zabývá od nepaměti. K jejímu potírání vždy volilo prostředky odpovídající úrovni společnosti v té které době. V evropské části je za zakladatele kriminalistiky všeobecně považován Hans Gross, jemuž je také věnována část této kapitoly. Českoslovenští kriminalisté vycházeli v počátku 20. století především z učebnice, příručky Hanse Grosse.
Kriminalistika vznikla jako výsledek společenské potřeby aktivně bojovat s trestnou činností. Vést tento aktivní boj znamená mít k dispozici metody, které nejsou nahodilé, ale které svojí cílevědomou aplikací přinášejí pozitivní výsledky v boji s trestnou činností, v odhalování, vyšetřování a dokazování trestné činnosti a v neposlední řadě i v její prevenci. V okamžiku vzniku takových metod získává kriminalistika kromě represivní funkce, také funkci preventivní. V boji se zločinem preventivně působí trest za prokázanou protispolečenskou činnost a současně znamená „hrozbu“, že každý zločin bude odhalen a prokázán.
Dějiny kriminalistiky jsou prakticky historií kriminalistických metod. V současnosti není možné s časovou přesností určit, kdy vznikla první kriminalistická metoda. Podle poznatků z historie lze s vysokou pravděpodobností říci, že první kriminalistickou metodou byl výslech, který se využíval již ve starověkých společnostech, např. v Řecku a v Egyptě.1
Za první kriminální čin lze symbolicky považovat biblický příběh a o lidském provinění proti bohu, kdy již v druhé generaci Kain zabije svého bratra Ábela a tím se stane zločincem. Předchůdcem vyšetřovatelů byl v kmenech kouzelník, jenž ve své době využíval pokrokové psychologické metody např. vzbuzovat strach z dopadení ve viníkovi, kterými objevoval zločince.
Za první kriminální případ historie je považován ten, který se udál ve Starém Egyptě ve městě Wésetu roku 1100 př. n. l. za vlády krále Ramesse IX. Odkazuje na skutečnost, že i před 3000 lety „policie“ dokázala pohotově a přesně pracovat.
Později se vznikem nejrůznějších povolání se vytváří i sociální vrstvy. Rozrůstající se města a celé říše si vynutily vznik správního aparátu a byrokracie. S přibývajícím počtem bohatších lidí narůstala zločinnost v nižší sociální vrstvě. Vládci a úředníci museli řešit otázku zločinnosti. Postupně tudíž vznikla jakási policie2.
Tedy samotný starověk znamenal rozmach některých institutů dnes využívaných v kriminalistice nebo příbuzných disciplínách, ovšem nejednalo se o systémové učení o metodách dnes využívaných v kriminalistice.
Ve středověku bylo společenské vědomí formováno náboženstvím, zločin byl považován za porušení světského řádu stanoveného Bohem. Ani v tomto období se nepřestalo používat mučení jako jedna z vyšetřovacích metod, tedy „získání“ doznání.
S rozvojem společnosti vzniká i potřeba zřízení sociálního i právní řádu. Sociální rozdíly mezi chudými a bohatými byly značné, a tak se není čemu divit, že se loupilo a kradlo, dokonce i vraždilo. Psanci se začínali spojovat a čím dál tím více se rozvíjela kriminalita. Loupežník se stal za dob Karla Velikého synonymem dnešního kriminálníka. Tito loupežníci byli postrachem lidu, ovšem největšími zločinci byli odedávna „čarodějnice a čarodějníci“.
Středověk bezesporu znamenal krok zpět, tedy základní premisou bylo doznání pachatele a to za jakoukoliv cenu. Jistě kriminalita byla odlišná, její struktura byla dána zejména majetkovými delikty, kdy při vyšetřování těchto deliktů, bylo základem doznání.
Moderní kriminalistika je dítětem zejména 19. století, poznamenaného nebývalým rozvojem společenských a přírodních věd. Toto století přineslo naprosto nové metody do prastarého boje lidské společnosti proti všemu, co společnost narušovalo. Přírodní vědy se v průběhu tohoto století staly pro kriminalistiku mohutným a pevným základem, o nějž se opírala a stále opírá sama podstata boje proti zločinu. Jako každá průkopnická doba je i doba 19. století v kriminalistice reprezentována velkými a výjimečnými postavami, nejprve snílky, ale potom dravými, agresivními, průbojnými jedinci, oslavovanými i zavrhovanými, s tragickým koncem i s triumfem úspěchu. Je to převratná doba antropologie, daktyloskopie, soudní fotografie, balistiky, zárodků trasologie, toxikologie či odhalování pachatelů pomocí písmoznalecké identifikace. V této epoše vyrůstal nový svět kriminalistiky, aby zkoušel a vytvářel nové, účinné zbraně proti nesmrtelnému zločinu.
Henry Fielding (1707 – 1754), britský prozaik, básník, dramatik a také právník a průkopník kriminalistických postupů u anglického bezpečnostního sboru. Henry Fielding byl velmi cílevědomý a odhodlaný učinit přítrž řádění podsvětí. Henry Fielding pocházel z chudé, ale vážené aristokratické rodiny. Od konce 30. let 18. století se věnoval prozaické tvorbě. Prosadil se rovněž jako právník, který dokázal vnést do systému anglické justice nový řád. Sjednotil zájmy spravedlnosti v boji proti zločinu. Navrhl reformu policie, prosadil některé změny v zákonech a pomohl rozbít několik zločineckých gangů. V Londýně sestavil tým dobrovolných chytačů zlodějů, přezdívaných „lidé pana Fieldinga“ nebo také „Bow Street Runners“, jenž se stal zárodkem první detektivní organizace světa a po letech vstoupil do povědomí veřejnosti jako „Scotland Yard“.
Eugéne Francois Vidocq (24. července 1775 – 11. května 1857), galejník, francouzský policejní úředník, tajný agent a zakladatel Sûrete. Na počátku své dobrodružné dráhy utekl Eugén Francois Vidocq k vojsku, pak z armády dezertoval a stal se tulákem a zlodějem. Léta žil v žaláři vedle nejhorších zločinců. Z něj se mu však podařilo uprchnout a deset let žil jako obchodník se šatstvem v Paříži. Jeho bývalí spoluvězni mu však neustále vyhrožovali prozrazením. Stálé napětí a nejistota ho přivedly k rozhodnutí odebrat se na policejní prefekturu v Paříži a nabídnout policii své znalosti ze světa zločinu za podmínky, že mu bude prominut trest žaláře. V roce 1809 se tohoto života dokázal vzdát a vstoupil k napoleonské policii, kde slavil velké úspěchy. Protože měla Paříž v té době velké problémy s narůstající zločinností. Během jednoho roku zatkl Vidocq 812 vrahů, zlodějů, lupičů, loupežníků a podvodníků. Už v roce 1812 se mu podařilo z policie vytvořit slavnou Sûreté. Základní pilíř Vidocqova úspěchu tvořila především znalost světa zločinu, jeho členů, zvyklostí a metod, trpělivost, postřeh při pozorování osob a věcí, vynikající fotografická paměť a archív, v němž ukládal pečlivě vedené záznamy o zločincích, jejich vzhledu a „pracovních metodách“. V roce 1833 Vidocq od policie odešel a zřídil si soukromou detektivní kancelář, první svého druhu na evropském kontinentu. Vedl ji deset let. Posléze v roce 1848 začala Vidocqova kariéra tajného agenta.
Vidocq, vycházel z poznatků z praxe (fakticky ani jinak nemohl, teoretické základy kriminalistiky neexistovaly), vytvořil základy některých metod kriminalistické taktiky (zejména pátrání, plánování vyšetřování) a z hlediska kriminalistické techniky je považován za zakladatele kriminalistické metody trasologie.
Když Alphonse Bertillon (24. dubna 1853 – 13. února 1914),3 pomocný úředník prvního oddělení policejní prefektury v Paříži, vstoupil do historie tím, že dal podnět pro rozvoj moderní kriminalistiky, bylo mu dvacet šest let. Francouzské kriminální policii bylo v té době kolem sedmdesáti (počítáno od doby Vidocqua). Stalo se tak roku 1879. Tento rok je všeobecně a zjevně i symbolicky považován za zrod první identifikační metody a tedy moderní kriminalistické vědy. Do roku 1879 se jen několik osobností pokusilo osvětlit sociologické, biologické a psychologické pozadí světa zločinu a jeho vývoje. K nim patřil belgický astronom a statistik Adolphe Quételet, který se pokusil astronomicky pochopit kriminalitu. Na druhé straně podnikl italský psychiatr Ceasare Lombroso (6. listopadu 1835 Verona – 19. října 1909 Turín)4 rozsáhlé studie k vysvětlení fyziologie a psychologie zločinu. Je jedním ze zakladatelů kriminologie, psychiatr a představitel směru materialistického a deterministického v psychologii a psychiatrii. Lombroso byl zakladatel a představitel italské pozitivistické školy kriminologie. Zastával názor k návratu ke klasické škole, ke kriminálnímu (zločinnému) předurčení osob.
Po poklesu rozmachu antropometrie a velkém rozvoji daktyloskopie se začaly vyvíjet i další klasické metody kriminalistiky. Antropometrie (bertillonáž) byla první kriminalistickou metodou techniky, která se začala celosvětově používat a systematicky využívat v policejní praxi, ovšem na teoretických a ověřených základech. Nové vědecké poznatky začaly brzy využívat policie řady evropských zemí, ale i USA.
Do konce 19. století se vlastně nedá hovořit o kriminalistice, samotná věda ještě nebyla konstituována, spíše se jednalo o více či méně systémové přístupy k řešení kriminality, tedy boje s kriminalitou. Ať ve formě praktických metod (nyní kriminalistické taktiky, jako u Fieldinga či Vidocqua) nebo vytvoření teoretických metod dnes kriminalistické techniky (antropometrie). Až díky pracím Hanse Grosse, se dá popisovat vývoj samotné kriminalistky, jako vědecké disciplíny.
Hans Gross (26. prosince 1847 Graz – 9. prosince 1915 Graz), trestní soudce, univerzitní profesor v Praze a Grazu a zakladatel moderní kriminalistiky, označovaný za „otce kriminalistiky“. Osobnost Hanse Grosse v podmínkách české, československé kriminalistiky byla vždy brána s respektem, o jejímž životě, díle, ani přínosu nebylo mnoho napsáno.
Gross se nezajímal pouze o kriminalistiku a trestní právo. Položil základy také pro kriminologii, v roce 1912 založil na univerzitě v Grazu Kriminální institut, „K. k. Kriminalistische Institut“, pozdější Kriminologický institut. Institut byl vybudován ve sklepě severního traktu hlavní budovy university. Bohužel místnosti byly v tak dezolátním stavu (teplota v parném létě nepřesahovala 9 – 10°C), že v zimě roku 1913 musel Gross část sbírek přestěhovat k sobě domů a zbytek ponechat zabalený v krabicích ve sklepě institutu. Po smrti Grosse sbírky převzal a vybalil dvorní rada, profesor Adolf Lenz. Sbírka byla instalována v Meershceinshloss v Mozartově ulici, kde přečkala i II. světovou válku.
Významnou českou osobností, která je spojována se vznikem kriminalistické daktyloskopie a jejím využitím pro identifikaci osob podle otisků daktyloskopických obrazců, je Jan Evagelista Purkyně,5 český učenec, fyziolog. Po doktorátu (roku 1818) se věnoval převážně teorii a získával první věhlas zejména ve fyziologii. Celých 27 let působil ve Vratislavi. Zdejší univerzita mu vděčí za první fyziologický ústav v Evropě. Studoval stavbu lidské kůže, její funkci a tvarové charakteristiky papilárních linií. Ve většině učebnic a odborných kriminalistických publikací se uvádí jako jeden ze zakladatelů aplikací daktyloskopie v kriminalistice. V širokém spektru Purkyňova díla se objevila práce mající zásadní význam v dějinách daktyloskopie, v roce 1823 napsal „Comentatio de examine physiologico organi visus et systematis cutanei“.6 Zásluha J. E. Purkyně spočívá v tom, že se mu jako prvnímu podařilo popsat základní vzory papilárních linií na posledních článcích prstů a navrhl jejich klasifikaci. Jeho výzkumy byly motivovány výhradně biologickým zájmem a nepomýšlel na využití kresby papilárních linií pro identifikaci osob.7
Nezávisle na sobě zkoumali otisky prstů: v Japonsku lékař Dr. Henry Faulds a v Anglii Sir William J. Herschel. Za prvního zakladatele daktyloskopie můžeme ale pokládat Sira Francise Galtona, který jako první vytvořil registrační systém pro daktyloskopii. Galton poprvé veřejně vystoupil na obhajobu daktyloskopie 25. května 1888. Od tohoto data lze vidět ústup a útlum antropometrie (ne ovšem ve Francii) a vítězné tažení daktyloskopie po celém světě. V Argentině to byl policejní úředník Juan Vucetich a v Anglii dopracoval Galtonův klasifikační systém londýnský policejní prezident Edward Richard Henry. Kriminalistika se tedy začala úspěšně rozvíjet zejména v předních evropských zemích.
Rozvoj technických metod nastal např. u kriminalistické balistiky. Kriminalistická balistika se jako vědecká metoda využívá pro individuální identifikaci palných zbraní od 20. let dvacátého století. Za počátek vzniku vědecké kriminalistické balistiky je považován rok 1925, kdy se výsledky kriminalistického zkoumání výrazně prosadily v líčení před soudem jako nezpochybnitelný důkaz. Vědecké metody identifikace jsou spojeny s rozmachem vědy a techniky obecně ve společnosti a s využitím vědeckých poznatků přírodních a technických věd v kriminalistice.
Další rozvoj kriminalistické metody byl např. v metodě trasologické. Stejně jako mnoho geniálních a nesmrtelných nápadů, byl položen základ trasologie zcela náhodně a pod vlivem okolností, které vyžadovaly zajistit důkaz, který až do té doby byl na místech zločinů vnímán, ale nikdy nebyl zajištěn a použit jako důkaz k usvědčení pachatele.
Kriminalisticko-technická metoda mechanoskopie bezesporu patří ke „klasickým“ metodám kriminalistické vědy. Na počátku 20. století asi první kdo v historii světových dějin použil určité prvky zkoumání mechanického poškození z kriminalistického hlediska, byl rodák z americké Nebrasky, vědec a kriminalista, Luke May (1892 – 1965). Luke May publikoval v roce 1912 svou práci o využití mikroskopie pro identifikaci rýh na nožích a nářadí. Ve dvacátých letech se věnoval May podrobněji identifikaci nářadí podle rýh (ve Spojených státech amerických je kriminalistický obor mechanoskopie označován jako Tool Marks Examination) a v roce 1930 publikoval v časopise American Journal of Police Science stať Identifikace nožů a nářadí. Důvodem ke zkoumání mechanoskopických stop8 byl zejména rapidně vzrůstající počet vyloupených pokladen9. Obdobná situace nastala i v podmínkách československé kriminalistiky. Též začal po první světové válce stoupat počet vyloupených pokladen10. Zločincem v této oblasti se začali stávat i neprofesionálové11, vzrůstala tedy kriminální základna a fenomén vylupování pokladen se též přesunul z velkých měst do maloměst. Jistě z hlediska československé kriminalistické školy, ale i světového hlediska je považován za zakladatele Ladislav Havlíček, o kterém budeme psát dále.
Dá se konstatovat, že celou první polovinu 20. století se vytvořily základy a rozvinuly „základní“ metody kriminalistické techniky. S výjimkou některých, jako mikroskopie, která započala svou éru až v 70. letech 20. století, nebo metoda DNA začleněná to kriminalistické biologie. Lze toto shrnout tím, že díky nových technickým pokrokům, zejména z hlediska výpočetní techniky nebo i optiky, se vytvářely i další metody kriminalistické techniky.
Kriminalistika zaznamenává veliký rozmach po II. světové válce. Vědecká základna kriminalistiky dává možnost k široké publikaci prací z oblasti kriminalistické taktiky a metodiky vyšetřování a to nejen na bází kriminalistiky, ale také z aplikovaných společenských, přírodních a technických věd.
Poválečná kriminalistika se vyvíjela dvěma směry, při čemž stabilně světovou úroveň si zachovává především Německo, Švýcarsko, Švédsko a USA. Naproti tomu je nutno přiznat, že kriminalistika socialistických zemí (střední a východní Evropy) byla ovlivňována především sovětskými autory a řada prací dosáhla vynikající vědecké úrovně, zejména teoretické.
Též rozmach kriminalistické techniky je patrný, ale spíše v dalším rozvoji již rozvinutých metod. S pokrokem v používaných kriminalisticko-technických metodách a prostředcích se pozornost stále častěji obracela k využívání různých druhů prachů. Zkoumání byly podrobeny nečistoty z vlasů, obuvi, oděvních součástek apod., zvýšená pozornost byla věnována i problematice zemin, stavebních hmot, textilním vláknům a nátěrovým hmotám.
Postupně rostl počet expertiz extrémně malých stop a publikací o metodách jejich zkoumání. Vznikl tak celoevropský tlak na uznání těchto malých stop. Vymezení pojmu mikrostop, které bylo používáno zhruba do konce 60. let 20. století, bylo zcela nevyhovující. Za mezník pro vznik mikrostop se považuje rok 1972, kdy bylo uspořádáno mezinárodní kriminalistické sympozium o mikrostopách ve Varšavě a následně v roce 1973 XI. Mezinárodní kriminalistické sympozium v Berlíně, které oficiálně uznalo mikrostopy jako plně využitelný druh kriminalisticko-technických stop.
Vědci se začali vážně zajímat o děje uvnitř DNA od roku 1944, kdy americký badatel Oswald Avery definoval roli DNA v přenosu dědičných znaků. James Watson a Fransic Crick popsali v roce 1953 dvojitou spirálovou strukturu DNA a obdrželi za to Nobelovu cenu. K reálnému uplatnění DNA při forenzním zkoumání došlo v roce 1984, kdy britský vědec Alec Jeffreys poprvé využil genetické metody k vyřešení případu vraždy holčičky. Dnes je tato metoda v kriminalistice označována jako – kriminalistická analýza DNA – metoda identifikace osoby podle analýzy úseků DNA v chromozomech, které jsou u každého jedince neopakovatelné a jedinečné. Pravděpodobnost, že se jedná o biologickou stopu pocházející z určité konkrétní osoby, při takovémto vyšetření dosahuje zpravidla více než 99,999 %. V kriminalistice je tato metoda využívána k určení individuální identifikace.12
plk. doc. JUDr. František Vavera, Ph.D.
The meaning of the article is to describe the development of criminalistics (especially Czech and Czechoslovak criminalistic doctrine) with the focus on important crucial criminalistic moments. In the article is the emphasis put on development of Czech and Czechoslovak doctrine. The Author focuses in the article on important characters and publications in criminalistics. The ending of the article is author’s opinion about further possible development of criminalistics and Czech criminalistic doctrine.
plk. doc. JUDr. František Vavera, Ph.D. – Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni, Ministerstvo vnitra-generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky