O soukromé žalobě v trestním řízení je uvažováno jako o další možné novince v našem trestním řádu. Jaké jsou její stinné stránky, negativa a možné nevýhody?
A tak se nám to trochu protáhlo. Ti trestněprávně zapálenější z nás si jistě všimli, že věcný záměr nového trestního řádu byl schválen vládou a v letech 2009–2010 bylo vypracováno jeho paragrafové znění. Ministerstvu spravedlnosti však tento věcný záměr zrovna pochuti nebyl, a tak rozhodlo o tom, že bude zpracován věcný záměr nový. Ten byl dokončen v první polovině roku 2010, jak to s ním však dopadne, nedovede nikdo v tuto chvíli dost dobře odhadnout. V současné době jsme tedy svědky pro trestní právo ne příliš příznivého stavu, stavu tzv. „poloviční rekodifikace“, kdy bojujeme na poli trestního práva s novým trestním zákoníkem z roku 2009 na jedné straně a trestním řádem z roku 1961 (ač mnohokrát novelizovaným) na straně druhé. I přes tuto situaci však strany trestního řádu zdobí již kupříkladu institut předběžných opatření, se kterým, stejně jako se soukromými žalobami v trestním řízení, věcný záměr nového trestního řádu v roce 2008 počítal. Budoucnost práva poškozeného podat v určitých, zákonem vymezených, případech žalobu proti pachateli, tuto žalobu před soudem zastupovat, a to vše bez jakékoli součinnosti se státním zástupcem, tedy soukromou žalobu, je však zatím zcela nejistá. Když jsem se tázala svých kolegů, spolustudentů, na jejich názor, týkající se soukromé žaloby, byla jsem překvapena, kolika z nich je tento institut institutem neznámým. V případě, že někteří věděli, oč se jedná, jejich názory na tuto problematiku se, přirozeně a tak, jako je tomu i v kruzích odborných, dosti lišily. Rozhodla jsem se proto pro krátký článek, který se právě soukromé žaloby v trestním řízení týká, a protože jsem, popravdě řečeno, spíše než jejím příznivcem, odpůrcem, zaměřím se v následujících řádcích především na její případná negativa a nevýhody, které v ní spatřuji.
Kdo by si byl myslel, že je soukromá žaloba výdobytkem moderní doby, který úspěšně funguje v zemích, jako jsou Německo, Rakousko nebo Polsko, mýlil by se. Institut soukromé žaloby na našem území existoval až do roku 1950, kdy v rámci rekodifikací trestního práva hmotného a procesního z tehdy účinných kodexů vymizel a my na něj až do dnešního dne nenavázali. Je však nutné navazovat? Je nutné následovat zahraniční úpravy? Představa o tom, že pokud se tento institut uchytil fantasticky v těchto zemích, pak musí fungovat přece i u nás, je dle mého názoru celkem scestná. Tato skutečnost přece automaticky neznamená, že bychom se soukromou žalobou mohli či dokonce měli bez dalšího inspirovat, a to ať jde o soukromou žalobu jako takovou anebo její jednotlivé prvky (případy jako je bezplatné právní zastoupení, otázka nákladů řízení apod.). Pro to, abychom mohli takto přejímat instituty cizích právních řádů do právního řádu našeho, ač soukromá žaloba, jak bylo již dříve zmíněno, v našem právním řádu existovala, je nutné posuzovat logicky nejen to, jak se v té které zemi uchytila, nýbrž i právní prostředí země naší. To, co se jeví být v Německu a jiných zemích účelné, skvěle fungující, nemusí fungovat u nás a naopak. Vždyť hleďme, už dnes jsme svědky sporů o výklad různých ustanovení Nového občanského zákoníku a odklad jeho, k Novému roku, plánované účinnosti. Nemůže být tato situace způsobena i tím, že se, jak známo, Nový občanský zákoník celou řadou institutů inspiroval právě v zahraničí a nyní nevíme, co s nimi?
Domnívám se, že soukromá žaloba v trestním právu procesním, jakožto právu veřejném, bourá některé jeho zásady. Proč je ničit? Proč je shazovat? Nač do trestního práva zavádět prvky soukromoprávního rázu? Už samotná dohoda o vině a trestu představovala jisté zásahy do základních zásad trestního řízení a nyní se nad námi vznáší „nebezpečí“ dalšího podobného prvku jeho privatizace. Znamená to snad, že si budeme tímto tempem za dvacet let žalovat sami i vraždy?! Samozřejmě, že zde zacházím už příliš do extrému, jen bych si osobně dala rozhodně větší pozor na to, že soukromá žaloba představuje, dle mého názoru, celkem dosti nebezpečný precedent. Nerada bych, aby se z trestního práva stalo tímto způsobem postupem času právo nikoli veřejné, ale právo „sui generis“.
Častým argumentem pro soukromou žalobu jsou pak i ty případy, kdy nám někdo (kupříkladu) odcizí jízdní kolo ze suterénu a když se odebereme na policii, nedočkáme se ničeho jiného než reakce, že se to děje vlastně každý den a nic moc se s tím bohužel dělat nedá. Laik by si mohl říci, jak by bylo fajn, mít tu možnost, aby v případě, že by k něčemu podobnému došlo a zrovna tato situace by spadala pod tyto tzv. soukromožalobní delikty (kdy pokud jde o majetkové trestné činy v rámci rodiny, spadají tyto skutky, zejména tedy krádež, pod soukromožalobní delikty například v Německu), nemusel by vůbec na policii a jednoduše by podal soukromou žalobu. Osoby práva ne příliš znalé však již netuší, že takovým odmítnutím ze strany policie to vůbec skončit nemusí. Takovou výhodu by tedy soukromá žaloba poškozenému, ač se tak na první pohled může jevit, nepřinesla.
Navíc – v případě, že by soukromá žaloba do trestního řádu zakotvena byla, dokáže si poškozený vůbec pomoci sám? Poškozený není závislý na radách či na pomoci advokáta. To, zda se jím nechá zastoupit, či nikoli, je (až na, v zahraničních trestních řádech uvedené, výjimky) čistě na něm. Mohlo by tak dojít k tomu, že se zde na straně jedné snaží bránit proti osobě obviněného sám poškozený, a to například i z toho důvodu, že si advokáta jednoduše dovolit nemůže, na straně druhé pak stojí obviněný, zastoupený advokátem. Pokud by ten byl navíc z vyšších sociálních vrstev, jistě by si mohl dovolit advokáta, řekněme, lepšího. V trestním řádu (nejen) německém pak ovšem existuje možnost bezplatného právního zastoupení poškozeného (či zastoupení za sníženou odměnu), pokud to ospravedlňuje jeho sociální situace. Tato možnost může do jisté míry vyrovnat nerovnováhu mezi jednotlivými sociálními vrstvami, zmenšit potenciální propast mezi „chudými“ a „bohatými“. Na kolik však, to už je otázka – neměli bychom tak nad institutem soukromé žaloby zauvažovat (a zapochybovat) i v tomto směru? Nemělo by státní zastupitelství i nadále fungovat jako doposud, a to právě z důvodu vyjádření jakési rovnosti před zákonem? Rozhodně bych si nepřála, aby se z trestního řízení stala v důsledku zavedení tohoto institutu jen jedna velká komedie, abychom byli svědky událostí, kdy by nešlo ani tak o pravdu a spravedlnost (ano, i po čtyřech letech studia na naší fakultě mne tato sladká naivita neopustila), ale o peníze. O to, vyhrát pro svého klienta. Pro klienta, který nám za to zaplatí.
V této souvislosti bych pak zmínila i obecně známý fakt, že jednou z činností státního zastupitelství je zabezpečování výkonu spravedlnosti ve stadiu trestního řízení do podání žaloby (ve smyslu zachování zákonnosti v řízení přípravném). Kde bude, prosím pěkně, tato jeho péče obsažena? Kde ji najdeme v případě soukromé žaloby? Trestní řády zemí, v nichž institut soukromé žaloby existuje, upravují situace, kdy státní zástupce do daného případu intervenuje, funguje tedy jako jakási brzda. Může buď sám trestní stíhání zahájit anebo ho převzít, a to v případech, kdy byl „intenzivněji“ zasažen veřejný zájem. Podle čeho ale tyto situace posuzovat? Jaké je měřítko veřejného zájmu? Nepřinese to akorát zmatek?
Tvrzení, že soukromá žaloba přinese ulehčení práce policii či státnímu zastupitelství, bych neshledávala až tolik samozřejmým. V zahraničních úpravách i ve věcném návrhu nového trestního řádu se hovoří pouze o úzkém okruhu těchto soukromožalobních deliktů. V konečném důsledku by tedy zavedení soukromé žaloby k toliko opěvované situaci toho, že by se policie a státní zastupitelství mohly více zabývat těmi závažnějšími trestnými činy, realisticky nahlíženo, zřejmě nevedlo. Mou domněnku nadto dokazuje i samotná povaha některých z takto navrhovaných soukromožalobních deliktů. Podívejme se například na trestný čin pomluvy podle § 184 trestního zákoníku, který by měl být jedním z těch deliktů, u nichž by bylo na rozhodnutí osoby poškozené, zda žalobu podá, či nepodá a bude ji dále sama zastupovat. Před soudem skončí ve skutečnosti jen málo z takto stíhaných pomluv, řeší se jako přestupky. I kdyby tomu tak nebylo, dejme tomu, že by se v České republice institut soukromé žaloby zavedl. Znamenalo by to snad častější souzení pro „hlouposti“? Nevedla by tato situace v rozporu s jedním ze sledovaných účelů této žaloby vlastně naopak k tomu, že bude česká justice přetížena žalobami, jež budou vznikat ze situací, kdy naplní osoba pachatele v očích poškozeného skutkovou podstatu tohoto trestného činu a ten podá v každém druhém případě bez dalšího žalobu?
Zamysleme se též nad trestným činem křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku, podle kterého se „křivého obvinění dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu“. I ten celému systému rozhodně neulehčí, ba naopak snad ještě více přitíží. Nepřichází zde v úvahu situace, kdy soud vynese zprošťující rozsudek nad osobou obviněného a ten podá následně trestní oznámení na ve věci původně poškozeného právě pro tento trestný čin? Další nápad případů, další dokazování, další čas, další peníze.
Někdy je navrhováno „poupravit“ některé trestné činy, resp. jejich okruh, vymezený v § 163 trestního řádu, kde se k zahájení trestního stíhání anebo pokračování v něm vyžaduje souhlas poškozeného, pokud jím je v zákoně uvedená osoba, pozměnit. Jak u souhlasu k zahájení trestního stíhání, tak i tady, u soukromožalobních deliktů, je čistě na vůli poškozeného, zda se daným trestným činem, zjednodušeně řečeno, zabývat, či nezabývat. Stejně tak může, v paralele ke zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním, vzít poškozený u soukromožalobních deliktů zpět svou žalobu. Finálně se tedy ocitneme v naprosto identické situaci. Proč postupovat stylem „z bláta do louže“? Proč se raději nezaměřit na tento paragraf a rozumně ho nepřepracovat?
Zabývat se problematikou soukromé žaloby, zavádět něco nového, ač odzkoušeného, někam, kde nejsou, jak se domnívám, (nejen) státní zastupitelství a justice zcela zdrávy, není asi to nejrozumnější. Samozřejmě si snad nikdo, včetně mne, nepřeje, aby trestní proces ustrnul na jednom místě, nijak se nemodernizoval, nikam nepostupoval. Jen snad – co se nejprve zaměřit na řešení aktuálních palčivých problémů a až poté, co bude vše (v rámci možností) v pořádku, přicházet s novinkami? Kdo argumentuje ulehčením práce státním zástupcům – co nejprve vytvořit nový, kvalitní zákon o státním zastupitelství a ne se vrhat po hlavě do novot, které vytvoří leda tak zmatek, chaos a právní nejistotu? Tak nebo tak, jak jsem již v úvodu naznačila, stav rekodifikace trestního práva procesního se ocitl v současné době na mrtvém bodě, takže kdo ví, co a jak bude dál. Nezbývá mi tedy nic jiného, než v prvé řadě popřát nám, těm, kterým na novém kodexu trestního práva procesního záleží, rychlejší ruku jeho tvůrců, a těm pak co možná nejčistší finální práci.1