Manželství se dnes stalo rutinní záležitostí, kdy původ institutu je již pojmem zastřeným minulostí. Nicméně, stejně jako nový občanský zákoník, ani Řím nepostavili za den, a proto je předčasná kritika nemístná.
§ 656 Nového občanského zákoníku jasně říká, že „manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy, kteří hodlají vstoupit do manželství“.1 Tato formulace do jisté míry odpovídá termínu manželská náklonnost neboli „affectio maritalis“, což v římském právu označuje vůli setrvávat s mužem či ženou2 v manželském svazku dlouhodobého charakteru.3 Byla to zejména vůle manžela, který pojal svou ženu za sobě rovnou a právoplatnou4 manželku, jež měla stát po jeho boku.5 Svazek manželský byl v Antickém Římě chápán spíše jako společenská skutečnost, od které se odvíjely určité právní následky.6 Nicméně i přes všechny eventuální intence k uzavření tohoto svazku nebyl pohlavní styk manželů, případně dovršení této skutečnosti způsobem již řečeným, primárním důvodem pro vstup do takového svazku.7 Manželství se v první řadě mělo stát základem manželovi rodiny a zajistit budoucí kontinuitu jeho rodu.8 V tomto směru římské právo úzce koresponduje s § 655 Nového občanského zákoníku, dle něhož „hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc“.9
Nový občanský zákoník rozlišuje manželský sňatek na sňatek občanský, který je uzavírán před tím, kdo je pověřen orgánem veřejné moci a na sňatek církevní, jehož uzavření je možno realizovat před osobou pověřenou oprávněnou církví.10 Nejvíce se ve své formě církevnímu svazku přibližuje římské právo zmíníme-li pojem confarreatio.11 Mluvíme-li o konfareaci, máme na mysli sakrální, chcete-li církevní akt, pro jehož platnost je třeba deseti svědků, dále přítomnost flamen Dialis,12 popřípadě i pontifika maxima.13 Tento rozsáhlý rituál, který ve své podstatě symbolizuje samotný a společný svazek obou manželů po zbytek jejich života, vyvrcholí obětováním špaldového koláče nejvyššímu bohu Jovovi. I když bylo pravděpodobně primárním cílem tohoto náboženského sňatečního obřadu uzavřít manželství, docházelo během něj i k převodu absolutní moci manžela nad manželkou (manus14).15 Rituální, eventuálně spíše slavnostní charakter, zůstal pro církevní i občanský sňatek zachován a je jeho neodmyslitelnou součástí dodnes. V tomto ohledu lze zdůraznit, že formulace § 656 odstavec 2 a § 658 Nového občanského zákoníku ve velké míře vycházejí ze samotného římského práva. Postupem času sice došlo k jistým nevýrazným změnám, například ke snížení počtu přítomných svědků, jejichž počet klesl z 10 na pouhé 2, avšak charakter obřadu zůstal z větší části zachován.16
V dobách Římského impéria bylo uzavření manželství podmíněno římským občanstvím (status civitatis) a speciálním právním statutem, který byl přiznán jen určitým částem obyvatelstva (ius conubii).17 Nový občanský zákoník oproti tomu vidí způsobilého k uzavření manželského svazku každého, „pokud mu v tom nebrání zákonná překážka podle § 672 až 676“.18 Oba zmíněné paragrafy hovoří pouze o plné svéprávnosti a poručenství, přičemž tyto termíny byly z římského práva prakticky převzaty. Císař Justinián ve své učebnici práva utvrzuje znění §676 Nového občanského zákoníku a lze říci, že i přes nepatrně rozdílný význam institutu poručenství, tak jak jej chápe NOZ a římské právo, je §676 reflexí ŘP.19 Lze v tomto případě opomenout status civitatis, jelikož je zřejmé, že daný právní předpis upravuje právní vztahy osob daného mocenského útvaru (NOZ České republiky a ŘP Římské říše), a je proto nezbytné, aby tyto osoby byly občany příslušné mocenské instituce.
Splněním všech podmínek pro možnost vzniku manželského svazku nastává posibilita samotné realizace sňatečního obřadu. Na rozdíl od NOZ, který zná pouhé, dvě téměř identické formy sňatečního obřadu, ŘP rozlišuje těchto forem hned několik. Převedení do manželovi moci bylo možné provést třemi způsoby, z nichž první byla již zmíněná konfareace, druhou formou byla koempce, které měla podobu symbolického obchodu mezi otcem ženy a jejím budoucím manželem, kdy „za přítomnosti ne méně než pěti svědků, dospělých občanů římských, jakož i vážného (libripens)“20 a vyřčených formulí byla nevěsta předána ženichovi.21Jako pouhý dozvuk historie je uváděn usus, neboli „vydržení manželské moci nad ženou“. Nepociťovala-li manželka touhu podřídit se manželovu „manu“, měla dle Zákona dvanácti desek právo opustit jednou za rok jejich společné bydliště, a tím přerušit každý rok usu.22
§671 NOZ se plně neztotožňuje s římským právem, jelikož určitým skupinám římských občanů bylo zakázáno vstupovat do svazku manželského s osobami jistého nežádoucího postavení na společenské stupnici hodnot. Římským vojákům bylo přísně zakázáno uzavírat manželství v průběhu vojenské služby, nicméně za vlády Septima Severa bylo tomuto zákazu ustoupeno z důvodu prosazování císařových mocenských zájmů. Pro udržení citlivého vztahu s armádou považoval císař za nutné, aby byla armáda plně materiálně zajištěna.23
Netolerancí ze strany římské společnosti byli ovlivněni nejen vysoce postavení muži. Pokud se žena úmyslně zapletla do vztahu s mužem z nižší společenské třídy, ne-li s otrokem, konsekvencí mohlo být i její zotročení. To následovalo pokud neuposlechla třikrát varování otrokova pána.24
K ukončení manželství, tak jak jej známe dnes, postačuje dle § 755 NOZ: „je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.25 V římském právu lze tuto formulaci přirovnat ke ztrátě affectio maritalis (neboli vůle žít v manželském svazku) a k iniciaci takového aktu vůbec.26 Nicméně je nesmírně důležité uvědomit si v jakém právním postavení se oba manželé nacházejí a nacházeli, respektive jakým směrem se jejich status od prvopočátků Římské říše vyvíjel.
Jelikož bylo postavení ženy v Římě právně, společensky i politicky nižší než postavení muže,27 byla ve svém jednání ve výše řečených oblastech do jisté míry omezena. Nutno například podotknout, že v dobách království vydal Romulus zákon, „který ženě zakazuje opustit manžela, avšak manželovi dovoluje, aby ženu vyhnal,…28 Takový zákon je v naprostém rozporu s NOZ, který chápe postavení obou manželů jako sobě rovných, a právě tato skutečnost, míněno rovnoprávnost a rovnost postavení, je dle NOZ jednou z podstat onoho svazku manželského.29 S vývojem Říma od dob Římského království, přes republiku až po císařství bylo nakonec ženě právo opustit manžela přiznáno, ale to pod podmínkou příkladného zdůvodnění onoho rozhodnutí. Císařové Theodosius a Valentinian považovali za důvody dostačující k ukončení manželství ženou například „manželovo cizoložnictví s vdanou ženou, vraždu, spiknutí, pokus o vraždu vlastní ženy, nebo týrání manželky“.30
Ukončení manželství ztrátou affectio maritalis nebylo primárním důvodem tohoto aktu. Nejčastěji zanikalo manželství smrtí jednoho z manželů, nikoli však rozvodem, či ztrátou vůle žít v manželském svazku, a to zejména proto, že bylo v zájmu zachování státu žádoucí, aby si Populus Romanus31 udržel svou existenční kontinuitu, kterou realizoval skrze institut manželství.32 Soudobá společnost již nedostatkem lidských zdrojů netrpí, a proto NOZ působí v tomto směru dispozitivním charakterem. Nenechává však manželům plnou volnost v rozhodování o ukončení svazku, ale chrání je v otázkách majetkového vypořádání a péče o děti. Touto cestou se snaží jít i římské právo, to na druhou stranu, ale jasně vymezuje otázky péče o děti, které spadají pod patria potestas (otcovskou moc) svého patera familias a ženský prvek je v tomto ohledu absolutně izolován.33Předmětem majetkových sporů byla zejména instituce věna (dos) neboli majetek, který byl ze strany manželky jakýmsi vkladem do manželství a měl manželovi ulehčit náklady spojené se zakládáním rodiny, eventuálně manžele hmotně zabezpečit.34 V případě zániku manželství se celé věno, nebo jeho část navracela rodině manželky, avšak pokud z manželství vzešly děti, mohl si manžel za každé dítě určitou část věna ponechat.35
Jiří Bálek
Article deals with a comparing of an establishing of a marriage and issues of divorce as these are regulated in a new Civil Code and connected with Roman law in general. As far as I am concerned, I would like to emphasize the fact that similarity of the new Civil Code and a marriage regulated in Roman law is a fact worth noticing. Through the deep analysis we come to the conclusion that most of the institutes is almost identical.
First chapter deals generally with the establishment of a marriage. Furthermore, it distinguish between most obvious similarities and distinctions. Issue of a divorce is analyzed in the same manner through out the second chapter.
Only the history can show the main difference and the final face of an antecedent legislation.
Autorem příspěvku je student 2. ročníku Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a president ELSA Olomouc. Je též členem redakčního týmu časopisu PrímaLEX a webového serveru ELSA Career. V rámci projektu Law4Life vyučuje právo na základních školách v Olomouci.