Margaret Thatcherová (1925 – 2013): morální integrita
a odvaha k nutným změnám
Ing. Alena Hromádková
V říjnu tohoto roku uplynulo devadesát pět let od narození paní Margaret Thatcherové, jedné z nejvýznamnějších osobností v dějinách Velké Británie. V krátké vzpomínce na její soukromý a veřejný život lze připomenou jen některé rysy jejího charakteru, hodnotového zaměření a důsledný vůdcovský styl. S odstupem času je však stále zřejmější její schopnost přijmout neúprosnou realitu rodné země a pevnou vůli se otevřeně postavit – se všemi osobními a politickými riziky – hlavním problémům ekonomického zaostávání, inflace, kriminalitě, narůstající míře byrokratického řízení státního sektoru a tak dále. Ztělesňovala snahu vyvažovat základní osvědčené hodnoty konservativně orientovaných lidí všech vrstev s nutností převratných změn ve stagnujícím hospodářství a dalších oblastech společenského života.
Narodila se a vyrůstala v Granthamu, menším městě s asi dvaceti tisíci obyvatel, sto šedesát kilometrů severně od Londýna. Jako dítě a dospívající dívka tam zažila těžké dopady hospodářské krize a druhé světové války. Zásadně ji ovlivnila povaha a jednání nábožensky založených rodičů – jejich čestnost, pracovitost, šetrnost, zodpovědnost vůči vlastní rodině a spoluobčanům. Margaretin otec Alfred Roberts mohl pro finanční problémy chodit do školy jen do svých třinácti let. Přesto svou touhu po poznání a uplatnění dokázal smysluplně naplnit četnými celoživotními aktivitami v komunální praxi, hlavně v obchodním podnikání, jako laický kazatel v metodistické církvi, v místní samosprávě (např. ve vedení škol a obchodní komoře) a v Rotariánském klubu, jehož se stal na rok prezidentem. Margaret se svojí sestrou Muriel prožila mládí bohaté nejen na povinnosti ale i na přátelské sousedské a školní vztahy s běžnými radostmi a hlavně s pocitem bezpečného a klidného domova. To vše formovalo její znalost životních tužeb nižších vrstev (včetně pochopení náročné práce matek, dobrých manželek a hospodyň v těžkých letech nouze a nejistot) a sebejistotu, které pozdější narážky na její původ nikdy nikterak nezasáhly.
Poválečná situace byla – ostatně jako všude – velmi neutěšená. Hospodářské vyčerpání spolu s lidskými ztrátami a celkovou únavou se odrazilo ve všech oblastech společenského života. Vítězná Labouristická strana viděla řešení v radikální socialistické politice: již v roce 1946 byla znárodněna Bank of England. V dalších letech to byl uhelný, plynárenský, elektrárenský, metalurgický průmysl a železnice. Politika rozsáhlého znárodňování byla prosazována s cílem vytvořit ze státního výrobního sektoru rozhodující zdroj financování nových sociálních programů a reforem ve zdravotnictví a školství. Tohle vše tvořilo dobový kontext, o němž absolventka oboru chemie v Oxfordu Robertsová, v průběhu poválečných let debatovala při různých příležitostech se svými přáteli, souvrstevníky a členy Konservativní strany. V roce 1951 se provdala za o deset roků staršího Denise Thatchera, k němuž ji poutal hluboký cit a respekt k jeho konzervativním názorům, mnoholeté službě v armádě a společenskému postavení zkušeného a prosperujícího podnikatele.
Prvních více než dvacet let manželského a profesního života bylo i pro energickou a činorodou Margaret velmi náročným obdobím. Rozsah jejího pracovního nasazení a aspirací se výrazně odlišoval od běžného pojetí soužití naprosté většiny středostavovských párů. Když se v roce 1974 rozhodla ucházet o zvolení do čela Konzervativní strany, měla za sebou nejen péči o rodinu, která se rozrostla v roce 1953 o dvě děti-dvojčata ale i studium práv a několikaletou praxi v oblasti daňového a patentového práva. Od roku 1959 byla poslankyní Dolní sněmovny za londýnský obvod Finchley. Zde se v průběhu šedesátých let intenzívně věnovala dalším otázkám například sociálního zabezpečení, bydlení, životního prostředí, průmyslovým a finančním problémům, efektivitě státní správy. V letech 1970-1974 byla jmenována premiérem Edwardem Heathem ministryní školství. Když Edward Heath se po volební porážce Konzervativní strany rozhodl rezignovat a počátkem roku 1975 odstoupil, stala se v soutěži s několika velmi kvalitními členy strany o první stranickou pozici nakonec vůdkyní ona.
Tehdy šlo o léta, kdy žen v politice bylo málo – pro Konzervativní stranu to platilo dvojnásob. Ale pověstná houževnatost paní Thatcherové a samozřejmá odvaha nazývat věci pravým jménem bez jakéhokoli taktizování měla ve veřejnosti stoupající ohlas. Neustále vysvětlovala své zásady a hodnoty jasným a přesvědčivým způsobem: především je třeba posílit autoritu státu, který nemá být poskytovatelem „bezplatných“ služeb vybraným skupinám ale rámcem, který každému umožní uskutečňovat volbu vlastních životních cílů. Toho lze dosáhnou jedině cestou podpory základních společenských institucí – to znamená rodiny, církve, školství, soukromého vlastnictví a jasně vymezených kompetencí státní moci v kontextu fungujícího trhu, vlády práva a hlavně silného soukromého sektoru. Paní Thatcherová byla skálopevně přesvědčena, že politika udělování různých stále vyšších podpor a dotací povede k závislosti občanů (a samospráv) na státních zdrojích a k oslabení jejich vůle samostatně se starat o sebe, o rodinu a účastnit se veřejného života v místním společenství i v celostátní politice.
Premiérkou se Margaret Thatcherová stala po vítězných volbách v roce 1979, kdy musela svoji dosavadní politickou kompetenci, týkající se především řešení hospodářských problémů, zvyšující se inflace, konfliktů s často stávkujícími odbory a stoupající nezaměstnanosti, rozšířit o velké nasazení v oblasti obranyschopnosti země a v mezinárodní politice. I v nových složitých jednáních například o evropských záležitostech z hlediska Velké Britanie, odzbrojování či ukončení studené války se nedržela teoretických představ ale svými zkušenostmi a úsudkem, které neváhala předávat – často jednoznačně a vytrvale – například Ronaldu Reaganovi různým vedoucím evropským politikům včetně Jurije Gorbačova a Borise Jelcina. Přitom její teoretické znalosti byly pozoruhodné – v mládí ji například v řadě ohledů ovlivnil Fridrich von Hayek, především jeho práce Cesta do otroctví. Včas a do patřičné hloubky pochopila meze keynesiánských řešení a monetarismu. Nezdržovala se úvahami různých komentátorů kritizujících ji kvůli poplatnosti jejích rozhodnutí neo-konzervatismu nebo naopak neo-liberalismu. Nebyla ideolog ale politička argumentující ideami a hodnotami, které byly zakořeněné v zažité zkušenosti její a předchozí generace. V otázkách morálky byla převážně konzervativní, v hospodářských liberální, přičemž respektovala přínos reflexe stovek angažovaných politiků a příznivců své strany na všech úrovních veřejného života. To neznamená, že by se mezi nimi – hlavně mezi poslanci – nevyskytovali kritikové jí prosazované taktiky a strategie. Ve vypjatých situacích často nehledala dlouho a obtížně konsensus ale rázně prosazovala řešení, o němž byla přesvědčena, že si ho závažnost situace v danou chvíli neodkladně žádá. Tento způsob politického jednání jí vystačil pro tři volební období.
Jak je známo, její první vládní zkušeností bylo působení na ministerstvu školství. Právě zde získala pověst necitelné osoby nepřející potřebným dětem. Protože byla zastánkyní redukce zbytných vládních výdajů, rozhodla o ukončení programu bezplatného poskytování mléka dětem (s výjimkou dětí do sedmi let). V úvahu brala i to, že při nedostatku chladících zařízení bylo podávané mléko často teplé a nakyslé a dětmi odmítané. Přesto se setkala s obrovskou bouří nevole až nenávisti. Jenomže jí šlo o škrty všude, kde výdaje přímo nesouvisely se vzděláváním, aby pak spíše mohla prosadit (což prosadila) zvýšení rozpočtu ministerstva na nutné investice: například do budov základních škol. Kvůli tomu místo Thatcher začala být nepříjemná paní ministryně po nějakou dobu nazývána Snatcher (velmi nelichotivý výraz pro člověka, který něco neoprávněně bere druhým). Časem se na celou záležitost v široké veřejnosti zapomnělo nicméně pověst o její necitelnosti přetrvávala dlouho.
Psychologicky a politicky byly daleko razantnější a úspěšnější její konflikty s odbory respektive některými jejich vůdci. Státní podniky, které byly prodělečné již nebylo možné udržet. Jejich bankroty se nezadržitelně šířily spolu s nezaměstnaností a beznadějí. Tlak odborů na poskytování vládních dotací ale nepolevoval – bylo zřejmé, že věcné diskuse a realistická řešení nemají šanci. Často také šlo řadě odborářských vůdců spíše o střety politického charakteru a pouhé odložení problémů. Věčné stávky a tripartitní jednání de facto vyřazovaly z politického procesu parlament. Málokdo viděl schůdnou cestu, která by umožnila ukončit existenci finančně těžce prodělečných závodů, dolů, hutí, společností a rozšířila proces racionalizace bez velkých otřesů a občanských nepokojů. Přitom bylo evidentní, že je nutno, například snížením daní, dát šanci investorům modernizovat provozy, zvyšovat produktivitu práce: zkrátka obezřetně investovat.
Prubířským kamenem se stala konfrontace vlády s hornickými odbory v polovině osmdesátých let. Pozice paní Thatcherové byla po vyhrané válce o Falklandy stabilizovaná a silná. Inflace byla nižší než čtyři procenta a také nezaměstnanost začínala mírně klesat. Za této situace Arthur Scargill, prezident Národní hornické unie (NHU) a zásadový komunista, se snažil zahájit celostátní stávku na protest proti snižování těžby uhlí z důvodů klesající poptávky a následnému uzavírání nerentabilních dolů. Přitom k tomu neměl souhlas delegátů NHU, který měl být představován více než polovičním souhlasem z těch, kdo se měli zúčastnit k tomu účelu svolaného sněmu. Protože sněm svolán nebyl, Scargill mandát stávku vyhlásit neměl. To všichni věděli – umírnění havíři proto dále pokračovali v práci. Zaplatili vysokou cenu: museli čelit násilnickým útokům stoupenců Scargilla a při cestách do práce a z práce počítat s ranami utrženými ve vyprovokovaných bitkách. Dali však jasně najevo, že nechtějí být nástrojem politického boje, který je založen na popírání tržní reality a autoritářském porušování přijatých platných stanov.
Historie této velké stávky je zajímavá i tím, že šlo o poslední čistě ideologicky motivovaný pokus pokračovat v tradičně pojímaném třídním boji s cílem destabilizovat politický systém jako celek. V březnu 1985 delegáti řádně svolaného sněmu NHU odhlasovali ukončení stávky. Tak staré manipulativní způsoby řízení odborů byly poraženy, což se odrazilo v nových zákonech o odborech a následné vnitřní krizi Labour Party. Šlo o důležitý vládní úspěch, k němuž velkou měrou také přispěla politika kompenzací propuštěným zaměstnancům. Někteří si mohli zvolit odchod do předčasného důchodu, jiní dát přednost rekvalifikaci nebo odstupnému, které by jim umožnilo zahájit drobné podnikání. Vzhledem k tomu že A. Scargill počátkem devadesátých let jezdil k nám na severní Moravu na zotavenou (a patrně i předávat své letité zkušenosti) bude jednou jistě možné se o této kapitole tuzemské i britské odborářské politiky dozvědět více...
V polovině osmdesátých let ve Velké Británii ještě pokračovaly teroristické akce IRA (na premiérku byl v říjnu 1984 spáchán neúspěšný atentát – zahynulo či bylo při něm těžce zraněno několik lidí z jejího okruhu) ale nový vývoj přesto vše byl v řadě oblastí znát. Velký úspěch mělo rozprodávání komunálních bytů a domů do osobního vlastnictví za nižší ceny než tržní, různé metody omezující plýtvání samospráv a promyšlený projekt privatizace podniků. Také se zvýšilo odhodlání občanů bránit všemu, co by mohlo ohrožovat demokracii a společenskou stabilitu. Uznání a loajalita vůči paní Thatcherové sílila a to našlo svůj výraz v jejích dalších činnostech, hlavně v mezinárodní politice. Tam premiérka získala velký prostor pro své intuitivní a instinktivní vhledy do těžko řešitelných problémů, které – umocněné její vysokou inteligencí a mnohaletou politickou praxí – dále přispívaly k vzestupu prestiže V. Britanie na zahraničních fórech. Začala se více zabývat vývojem v Německu, ve střední a východní Evropě a samozřejmě programem glasnosti a perestrojky v SSSR. Jako jedna z prvních pochopila převratnost Reaganovy Strategické obranné iniciativy, kterou začala energicky podporovat s pevným přesvědčením, že jednou skončí nesmyslné soutěžení ve výrobě co nejefektivnějších zbraní hromadného ničení respektive vzájemného zničení.
To vše ale nezabránilo tomu, aby v listopadu 1990 nerezignovala – kvůli nespokojenosti části veřejnosti s jejími zásahy do komunálních daní a pod tlakem proevropsky orientovaného křídla vlastní strany – na post vůdkyně strany a premiérky. Skončilo jedenáct let její nesmírné práce na transformaci země, která se ze stagnace a vnitřních nepokojů zase dostala mezi nejúspěšnější státy Evropy. Byly to těžké roky ale později přinesly celé zemi mnohem více než předchozí období.
V době, kdy je zvýšená poptávka po kvalitních vůdcích na čele jednotlivých států a Evropské unie jako celku, je na místě se ptát jak má státník sloužit ideálům svobody a demokracie a jaké občanské ctnosti přitom má zosobňovat. Pokud šlo o Margaret Thatcherovou – od roku 1992 Baroness Thatcher of Kesteven – podobné otázky téměř nepadaly v úvahu. Zpochybnit její nepolevující úsilí o pozvednutí země, o větší blahobyt ( blahobyt bez státu), o návrat k tradičním hodnotám rodinného života a občanské angažovanosti bylo skoro nemožné, třebaže tolik lidí k ní pociťovalo odpor a její politické působení a cíle odmítalo. Byla zosobněním upřímného a hlubokého vlastenectví, celoživotní služby monarchii a vytrvalé práce pro svobodu a důstojnost svého národa.
Vládní reformy, které prosadila již nešlo zvrátit a dopady jejího euroskepticismu jsou znát v současné evropské realitě více než kdy jindy. Ve svých šedesáti pěti letech stále byla ve vynikající formě. V práci pokračovala v rámci jiných činností, které obsahovaly vše co dělají velcí státníci po odchodu z vrcholné politické funkce. Začala psát své paměti v podobě monumentálních děl jako Roky na Downing street (přeloženo do češtiny) nebo Cesta k moci. Neustále přednášela o svých názorech (vesměs kritických) na evropskou spolupráci a na globální konstelace sil a cestovala do mnoha zemí. Všude byla přijímaná s velkou úctou a poctami. V roce 1999 navštívila také naši republiku a během svého pobytu přijala od prezidenta Václava Havla Řád Bílého lva.
Knih českých autorů o baronce Thatcherové je velmi málo ale jsou pro odborníky i širokou veřejnost velmi přínosné, protože jsou přinášejí informace o fungování pevně zavedených a vzájemně se vyvažujích politických institucí. Mezi dostupné zahraniční prameny patří mimo jiné první dva biografické svazky britského autora Charlese Moora. Jsou zasvěceným svědectvím bouřlivé poválečné doby a objektivním oceněním morální integrity a odvahy pozoruhodné ženy a věhlasné političky, která celý život – hlavně na jeho konci – zdůrazňovala: „ je toho tolik ještě udělat…“.
Autor: Ing. Alena Hromádková