Snaha o podporu ekonomického růstu, která je dnes v popředí hospodářskopolitického zájmu, se upíná především k nástrojům fiskální a měnové politiky, jejichž účinnost je v nejlepším případě krátkodobá. Chce-li vláda skutečně (a dlouhodobě) podpořit ekonomický růst, měla by se zaměřit především na podporu konkurence, která s sebou přináší i nová tržní řešení.
Dlouhodobá dynamika tržní ekonomiky není založena na umělé finanční stimulaci poptávky či veřejné podpoře vládou oblíbených odvětví. Opírá se o tři předpoklady.
Prvým je volný pohyb cen, umožňující rychlý přenos signálů pro alokaci zdrojů. Volný cenový systém je totiž ve většině situací lepším vodítkem pro směrování zdrojů do potenciálně růstových oblastí než jakékoli formy státního řízení.
Druhým předpokladem je schopnost ekonomiky objevovat nová řešení – vyhledávat nové produkty, technologie a obchodní koncepce. Na jejich základě se ekonomika přizpůsobuje změnám, vytváří prostor pro novou poptávku a s ní i nové růstové impulzy.
Třetím ze tří základních předpokladů dlouhodobého růstu, souvisejícím s předchozími, je rozptýlení ekonomické moci. Přílišná ekonomická koncentrace vede nejen k omezování soutěže, ale i k prorůstání ekonomické a politické moci a „dobývání renty“, tj. rozšiřování neproduktivních aktivit zaměřených na přivlastňování si již vytvořeného bohatství jiných. To ve svých důsledcích znamená i plýtvání zdroji, které ekonomika k růstu potřebuje.
Podporovat ekonomiku, ve které tyto tři faktory nepůsobí, znamená roztlačovat vůz, kterému se zadřel motor.
Dlouhodobým zdrojem růstu jsou inovace – nové výrobky, služby a technologie, ale i nové formy podnikání, firemní organizace apod. Vznikají na základě trvalého procesu individuálního, velmi často neúspěšného, podnikatelského experimentování.
Možnost vlády „vyhledávat“ inovace, perspektivní podniky či nové obory je naproti podstatně omezená. Důvod je systémový i lidský. Uhodnout předem, zda se určitá inovace nebo nový obor ukážou jako úspěšné, je nemožné: kdyby to možné bylo, již by do nich určité firmy pronikly. Navíc, vyjádřeno obrazně, státní instituce, které by se snažily podpořit rozvoj počítačového průmyslu, by se velmi pravděpodobně neorientovaly na osoby typu Billa Gatese. Podstatně důvěryhodnějšími příjemci podpory by pro ně byli muži v oblecích z etablovaných firem.
Sklon velkých podniků k inovacím je navíc často omezený. Posuzování nových návrhů je v nich většinou kritičtější: často spíše hledá důvody, proč je zamítnout. Tento přístup má své oprávnění. Většina nových návrhů totiž skutečně končí neúspěchem. Pokud tyto podniky určitou inovaci zavedou, mají naopak tendenci její případné neúspěchy zakrývat. Přinést špatnou zprávu může totiž jejího nositele stát kariéru.
Menší firmy či noví podnikatelé disponují naproti tomu ve vztahu k novým projektům často schopností „neodůvodněného optimismu“. Ten se sice pro ně často osobně zničující, tržní ekonomika však na jeho základě prosperuje.
Inovace přinášející nové příležitosti růstu jsou proto velmi často závislé na možnosti nových firem volně vstupovat do odvětví. Nová řešení, o která se dnes dynamika i mezinárodní konkurenceschopnost ekonomik opírají, vznikají totiž velmi často mimo stávající subjekty trhu. Příkladem je firma Apple, která proměnila podobu telefonů, či společnost Amazon, která změnila obchod s knihami.
Konkurence je tak důležitá nejen pro rozptýlení ekonomické moci (jež brání „dobývání renty“ a nutí podniky zaměřovat se na tvorbu hodnot), ale i pro podporu nových řešení. Častý sklon vlád zaměňovat podporu ekonomiky s podporou velkých či zavedených firem znamená naopak nejen omezování soutěže (a s ním spojené skryté subvencování či přerozdělení příjmů), ale i k omezování inovačního potenciálu hospodářství. Znamená pochopitelně i snižování tlaku na pokles cen, který hospodářský růst posiluje.
Větší či etablované firmy konkurenci ve svém odvětví zpravidla slovně hájí, většinou však zastávají názor, že výběr spotřebitelů v daném odvětví je již dostatečný. Snahu o další konkurenci odmítají jako zbytečnou nebo dokonce škodlivou. Vládní představitelé tyto argumenty často ochotně přebírají a „konkurenční politika“ se zabývá otázkou, jaká tržní struktura je pro určité odvětví (z hlediska jeho nákladů a cen) nejvhodnější. Většinou dochází k závěru, že pro dostatečnou konkurenci na trhu postačuje 4 – 5 firem.
Hledat vhodnou tržní strukturu je však samo o sobě nesmyslné. Kdybychom ji dokázali určit, trhy bychom nepotřebovali. Úvahy tohoto typu však především zcela pomíjejí význam soutěže pro hledání nových řešení a tržních příležitostí i pro omezování koncentrace ekonomické i politické moci.
Konkurence není nikdy dost a důležitá je i pro podporu růstu. Úlohou vlády snažící se hospodářský růst oživit, je konkurenci podporovat, mimo jiné tvorbou podmínek, umožňujících, aby do jednotlivých odvětví mohlo vstoupit co nejvíce nových firem. Tato politika nemusí být vždy populární, ekonomice jako celku však dlouhodobě pomáhá.