Děje se 7. listopadu L.P. 1780. V krásně zdobené komnatě sedí v pohodlné křesle značně silná Marie Terezie oděna jako obvykle v černém, jak se oblékala od smrti svého manžela Františka Štěpána v roce 1765. Naproti ní usedla její nejstarší dcera Marie Anna, kterou Marie Terezie nazývala od jejího dětství Marianna, oblečena v prostém šatu holubičí šedi.Jediným prvkem rozmařilosti je perlový náhrdelník. Na ramenou má mladá žena tmavě modrý šál, kterým se pokouší zakrýt po těžké nemoci znetvořenou páteř.V krbu praská oheň a jiskřičky se odrážejí jako ohnivý déšť od březových polen.
Marie Terezie: Necítím se dobře, bolí mne u srdce, nevím, jak zítřejší lov bažantů zvládnu.
Marie Anna. Tak na lov nejezděte, matko.
Marie Terezie: Musím, dítě. Každoročně se účastním , nemohu lov vynechat. Ihned by začaly spekulace o mém zdraví. Panovnice nemůže ukázat slabost.
Marie Anna: Proč ne- i panovníci jsou lidé. I oni mají své slabosti…
Marie Terezie: Má milá, víš toho o vládnutí velmi málo. Slabosti vládce využijí ti, co chtějí moc.
Marie Anna: Je pravda, že o vládnutí, ani o politice moc nevím. Zajímám se hlavně o literaturu, poezii,vědu- v tom vidím smysl života.
Marie Terezie: Víš, co je zvláštní, Marianno, v poslední době nemyslím na to, co se mně povedlo, či ne- ani se pro dělení Polska a málo úspěšné války s Pruskem a ne moc dobrý trestní zákoník tak netrápím.. Snažím se na to nemyslet.Daleko častěji nyní vzpomínám na to, když jsem v sedmi letech tančila v opeře Euristeo, či jsem na narozeninách otce zpívala v kankánu Geramania. Už nevím, jak se to jmenovalo dál….A také myslím na milovanou Charlottu, která byla mou vychovatelkou,říkala jsem jí dokonce-mami..Vzpomínám na své dětství často, vzpomínky na ně jsou spásnou kotvou v mém životě.
Marie Anna: Slyšela jsem o tom všem vyprávět. Vaše dětství bylo krásné, matko.
Marie Terezie: Ale vzpomínání znamená stárnutí. Cítím se stará a unavená, tak unavená..Byla bych ráda, Marianno,kdybys mne alespoň někdy oslovila- mami..
Maie Anna zamyšleně po chvíli odpověděla: Zdá se mi, že v sobě nemám příliš citu. Asi proto, že jsem tělesně jiná než druzí a musela jsem si okolo sebe vystavět zeď, abych snesla soucit a na druhé straně výsměch.
Marie Terezie: A já Ti mnoho lásky a pochopení nedala… Je mi to líto.Teď teprve vidím,jak Ti malý zájem můj i druhých ublížil….
Marie Anna: Nemluvme již o tom. Jsem nyní vyrovnaná ,spokojená. Nacházím klid v Klagenfurtu, je to malebné městečko se starobylými domy a uličkami.Přicházejí tam zajímaví hosté- básníci a literáti. Mohu hovořit se vzdělanými muži. Mohu říci, že jsem nejen spokojená ale i šťastná. Budu tam jednou velmi ráda žít…
Marie Terezie mezitím vyndala ze stolku u křesla šití a zelené krásně vyšívané sametové šatičky jako pro panenku. Na tázavý pohled dcery řekla. Opravuji je pro Pražské Jezulátko. Sama jsem je vyhotovila, ale začaly se na lemu párat.Vidíš- panovnice- a zabývá se takovouto prací. Ale dělám to ráda… A co Ty děláš nejraději, dcero?
Marie Anna: Já velmi ráda čtu, vždy se ztratím ve světě příběhu a prožívám i osudy jednotlivých postav a domýšlím možné jiné konce příběhů.Také mne baví rozšiřovat otcovu sbírku mincí a hmyzu. Zejména mne zajímají ale minerály. Některé jsem koupila, ale mnohé jsem sama našla. Mám ráda procházky v přírodě a přitom hledám zajímavé kameny. Je v nich uzavřený život. A já jej objevuji. Co vše se skrývá pod hrubou slupkou.. A pak mne zajímá fysika a mechanika. Škoda, že nejsem muž, lépe bych se mohla uplatnit ve vědeckém světě.
Marie Terezie: Prý přispíváš klášteru, to vidím ráda.Jistě se to líbí Pánu Bohu i Alžbětinkám. Udělala jsi také hodně zbožné a záslužné práce jako představená Ústavu šlechtičen v Praze.
Marie Anna: Je to jen malá pomoc, vždyť jsem pro své chatrné zdraví v Praze ani nikdy nebyla Měla bych pomáhat daleko víc, nejen penězi.Je tolik utrpení na světě.Proč to tak Bůh chtěl nebo proč to dopustil?
Marie Terezie: Musíme věřit v jeho dobrotu a spravedlnost, nesmíme pochybovat o cestách Božích.
Marie Anna: Pochybovala jste někdy o sobě, matko?
Marie Terezie: Mnohokrát, Marianno,mnohokrát. Nevím, zda mé reformy jsou dostatečné. Nevím, zda jsem byla v právu v mnohých šarvátkách jak vojenských, tak osobních. Nevím, zda jsem dobře vládla, snad ne nejhůře,ale vím, že jsem nebyla příliš dobrou matkou. Byla jsem příliš přísná, příliš jsem vyžadovala poslušnost a dodnes Vás všechny vychovávám, což se Vám patrně vůbec nelíbí. Dcery jsem provdávala tak, aby to prospělo mé říši a nejmladší syn František Maxmilián se musel podrobit mé vůli a zasvětit svůj život Bohu. Co mi dávalo a dává vůbec právo, takto rozhodovat o svých dětech, o lidech vůbec…Mohu se ukrýt za zájmy dynastie, za právo Bohem ustanoveného panovníka…?
Marie Anna: A nejvíce jsi milovala Marii Kristinu. Jediná se mohla provdat z lásky.
Marie Terezie: I Ty jsi viděla, že nemiluji všechny své děti stejně. Marie Kristina, moje malá Mimi, mi byla opravdu z vás nejmilejší, snad proto, že se narodila v den mých pětadvacátých narozenin.
Marie Anna: Víte,matko, že dodnes mám -Pokyny pro mé děti-, které sepsal můj otec.
Marie Terezie: Velmi jsem Františka Štěpána milovala… Snad si z oněch Pokynů vezme něco k srdci Josef, až bude vládnout on.
Marie Anna: Matko, Vy o tom pochybujete… Nechoďte, prosím, zítra na lov.
Marie Terezie: Již jsme o tom hovořily. Nezměním své rozhodnutí.Jsem nyní velmi unavená , špatně se mi dýchá a nohy mám tak opuchlé! Co vše člověku stáří vezme…Musím si před zítřejším dnem odpočinout. Sbohem dcero.
Marie Anna tiše: Sbohem, matko.
Dne 8.listopadu se Marie Terezie lovu skutečně účastnila, nachladla se a 29. listopadu zemřela. S Marií Annou se již nesetkala. Ta přežila matku o devět let a je pohřbena na rozdíl od své matky, která odpočívá v Císařské hrobce ve Vídni, v milovaném Klagenfurtu jako jeptiška. Na rozdíl od matky byla pohřbena se srdcem ve svém těle.Srdce Marie Terezie spočívá v urně č. 21 v hrobce srdcí v augustiniánském kostele.