Nejvyšší rozhodovací a rozkazovací moc imperium

Abstrakt: Práce se zabývá nejvyšší rozhodovací a rozkazovací mocí imperium a magisterskými pravomocemi, které s jejím výkonem souvisely. Spolu s tím je nastíněn i historický vývoj této pravomoci od počátku republiky až po císařství, včetně jejích insignií. Rovněž se zabývá jejím rozsahem a povahou s ohledem na jednotlivé nositele, jakožto nevyšší představitele římského státu, jakými byli konzulové, praetoři a diktátoři. Jednotlivé aspekty moci imperium jsou pak zasazeny do ústavního rámce římské republiky, zejména pak s poukazem na soustavu římských magistratur.

Klíčová slova:  imperium, magistratus cum imperio, konzulát, diktatura, preatura, praetorský edikt. lex curiata de imperio

Abstract:   The paper deals with the highest decision-making and commanding power imperium and with the magisterial powers that were associated with it. The historical development of this power from the beginning of the Republic to the Empire, including its insignia, is also outlined. It also deals with its range and nature with respect to individual bearers, as the supreme representatives of the Roman state, such as consuls, praetors and dictators. The various aspects of the power of the imperium are then embedded in the constitutional framework of the Roman Republic, particularly with reference to the system of Roman magistrates.

Key words:    imperium, magistratus cum imperio, consulate, dictatorship, preatorship, praetor's edict, lex curiata de imperio

Přehled republikánských magistratur

Mezi nejdůležitější úřady římské republiky patřily konzulát, praetura, cenzura, aedilita, kvestura a diktatura. K těmto úřadům patřil ještě tribunát (tribunatus), i když tribunát nebyl formálně považován za magistraturu. Kategorie vyšších magistratur (magistratus maiores) zahrnovala konzuly, praetory a cenzory, zatímco aedilové a kvestorové patřili do kategorie nižších magistratur (magistratus minores). Úřady lze také dělit podle toho, zda byly obsazovány pravidelně, takové se nazývají ordinarii, zatímco ty, které byly obsazovány pouze za zvláštních okolností pro specifické účely, se nazývaly extraordinarii. První kategorie zahrnovala konzuly, praetory, cenzory, kurulské aedily, kvestory a tribuny. Mezi výjimečné úřady patřila zejména diktatura.[1] Kandidátem na veřejnou funkci se mohl prakticky vzato stát jakýkoli osvobozený nebo svobodný římský občan, nemusel de iure osvědčovat žádnou zvláštní znalost nebo schopnost vykonávat daný úřad, stejně tak žádný zvláštní zákon nestanovil pro úředníky minimální věk, a to do doby přijetí zákona lex Villia annalis z roku 180 př. n. l., který mimo jiné stanovil pro kandidáty do úřednických funkcí minimální věk.[2] Prakticky se ovšem vyžadovalo, aby kandidát kandidující na vyšší úřad před tím zastával úspěšně úřad nižší, což zaručovalo jeho předpoklady a jistou zkušenost. Pro tento postup se vžilo označení cursus honorum (cesta poct), kterou tvořily v pořadí důležitosti následující úřady: kvestura, aedilita, praetura, konzulát a cenzura.

Termín potestas označil výkonnou moc, kterou disponoval každý úředník okamžikem zvolení do úřadu. Na základě této pravomoci úředník mohl vykonávat různé povinnosti svého úřadu. Po dobu jejího výkonu nemohl být sesazen a neodpovídal za výkon své funkce. K odpovědnosti mohl být volán až po skončení svého úřadu, nikoli ovšem diktátor a censor.[3] V rámci výkonu své moci potestas mohl vydat výkonné příkazy (ius edicendi) a uplatnit jakákoliv donucovací nebo represivní opatření nezbytná pro výkon jeho příkazů (ius coercendi, coercitio minor). Vedle moci potestas, náležící všem státním úředníkům, byly nejvyšší magistratury cum imperio (konzulát, praetorství a diktatury) doprovázeny zvláštní mocí známou jako imperium. Pouze magistrátové s imperiem (magistratus cum imperio) mohli převzít velení armády, svolat a předsedat shromážděním (ius agendi cum populo), svolat a předsedat senátu (ius agendi cum senatu) a oslavovat triumfy po vítězství v bitvě (ius triumphandi). Navíc pouze tito úředníci měli plnou moc iurisdictio, tj. uplatnění moci imperium v oblasti soudnictví, popř. jeho organizace, v rámci kterého mohli ukládat přísné sankce za porušení jejich příkazů, včetně hrdelních trestů (ius coercendi, coercitio maior).[4] Funkční období římských magistrátů bylo omezeno na jeden rok, s výjimkou cenzorů, kteří byli jmenováni po osmnáct měsíců, a diktátorů, jejichž funkční období nesmělo být delší jak šest měsíců. Zásada ročního období sloužila jako důležitá ústavní ochrana proti nebezpečí zneužití moci, což by hrozilo v případě zastávání úřadu jedním úředníkem po delší dobu. Tato roční lhůta byla v Římě již od počátku republiky důsledně dodržována a stávalo se zcela výjimečně, aby jeden úředník zastával tentýž úřad dva roky po sobě jdoucí. Naopak se vyžadovalo, aby mezi výkony týchž funkcí uběhlo delší období několika let (iterace).[5] Až později byla uzákoněna lhůta fixní, konkrétně desetiletá, která musela uběhnout mezi zastáváním téhož úřadu jedním úředníkem. V rámci tohoto principu existovala jediná výjimka a tou byl censorský úřad, pro který byla iterace zapovězena, tedy jeden člověk nemohl zastávat tento úřad vícekrát než jednou. Důvod tohoto principu není obtížné vysledovat, zvláště když si uvědomíme, jak velikou obavu chovali Římané před uchvácením královské moci jedincem.[6]

Vedle principu anuity, tedy časového omezení výkonu funkce na období jednoho roku, patřil mezi další důležitý princip, kterým se řídil výkon magistratury, princip kolegiality (kolegium), který spočíval v tom, že stejnou magistraturu zastávali nejméně dvě osoby se stejnou pravomocí potestas a u vyšších magistrátů imperium. Princip kolegiality omezoval zneužívání moci státními úředníky, jelikož každý úředník nemohl vynucovat rozhodnutí svým kolegům ani nemohl prosadit své rozhodnutí bez souhlasu svého kolegy. Úředník mohl zabránit výkonu rozhodnutí svého kolegy buď předem (prohibitio) nebo následně po jeho zveřejnění (intercessio, ius intercessionis), v souladu se zásadou potior est causa prohibentis.[7] To nezbytně vyžadovalo dohodu úředníků na jednomyslném stanovisku k danému problému, před tím než přijali opatření k jeho nápravě, popřípadě si rozdělili sféru působnosti v rámci moci imperium tak, že každý z kolegů rozhodoval v rámci své působnosti nezávisle, což ovšem neznamenalo, že by ostatní kolegové nemohli v tomto využít svého práva intercese, jednalo se spíše o určitou formu kolegiální „gentlemanské“ dohody. Též se mohli kolegové dohodnout na výkonu společného oboru působnosti tak, že se ve vyřizování agendy pravidelně střídali nebo mohlo dojít k věcnému dělení pravomoci například v případě konzulů, když jeden kolega musel vést válku a jeho druhý kolega zůstal v Římě.[8] Pro úplnost je nezbytné doplnit princip bezplatnosti, jelikož výkon vyšších magistratur nebyl spojen s finančním ohodnocením, jelikož zastávat tyto úřady se považovalo za poctu a princip volitelnosti, v souladu se kterým musel být úředník do svého úřadu zvolen příslušným lidovým shromážděním (jedinou výjimku v tomto směru představoval diktátor, který byl jmenován jedním z konzulů po poradě se senátem).

Vývoj magistratur cum imperio

Po vyhnání králů a nastolení římské republiky nastoupili do čela státu dva úředníci, kteří se nazývali praetoři (praetores, z lat. prae-itor, jdoucí vepředu, v čele lidu)[9], někdy i iudices a kteří disponovali nejvyšší mocí imperium. Ve výkonu jejich úřadu jim napomáhali nižší úředníci kvestoři (quaestores), nejprve jmenováni, později voleni. S ohledem na zvyšující se množství záležitostí, které museli konzulové vyřizovat, a to i v návaznosti na rozrůstající se území Římské říše a vedení vojenských kampaní na více frontách, docházelo postupně ke zřizování nových úřadů, mající za cíl ulehčit v rozrůstající se konzulské agendě. Prvním úřadem, který z tohoto důvodu vznikl, byl v polovině pátého století před naším letopočtem úřad cenzora (censores), kterým ovšem nenáležela moc imperium. Úkol cenzora spočíval ve vedení censorských listů římských občanů a jejich zařazování do příslušných tříd, centurií a tribuí. Dále měli povinnost dohlížet na chování občanů a dodržování morálky (mores).

V polovině pátého století před naším letopočtem byl lidovým shromážděním zvolen desetičlenný výbor mimořádných úředníků (decemviri legibus scribundis) na dobu jednoho roku. Jejich úkol spočíval v kodifikaci obyčejového práva, tak jako v případě Athén, přičemž po dobu výkonu funkce byli tito decemvirové vybaveni nejvyšší mocí imperium. Po dobu jejich působnosti nedocházelo k volbě jiných úředníků cum imperio. Decemvirové po roční práci sepsali obyčejové právo na deseti deskách, ovšem lidové shromáždění shledalo, že je třeba tyto desky doplnit o další ustanovení, a proto zvolilo za stejných podmínek další kolegium decemvirů. Ti vypracovali další dvě tabule, ovšem před jejich schválením se pokusili s využitím nejvyšší moci imperium nastolit tyranii. Lid se vzbouřil, uzurpátory svrhl, ovšem dvě desky přidal k deseti stávajícím, čímž vznikl Zákona dvanácti desek.[10]

Zhruba od doby vzniku úřadu censora do roku 367 před naším letopočtem přešla vrchní správa státu do rukou sboru tří až šesti konzulských tribunů (tribuni militum consulari potestate), kteří byli vybaveni nejvyšší mocí imperium.[11] Tradice odůvodňuje tento krok tím, že se Řím v tomto období angažoval ve více ozbrojených sporech a dva nejvyšší úředníci nestačili na správu města a vedení válek.[12] Jak sbor konzulských tribunů tribuni militum consulari potestate, tak desetičlenný výbor pro kodifikaci obyčejového práva decemviri legibus scribundis je nezbytné považovat z historického hlediska za mimořádné magistratury, na rozdíl od konzulátu a preatury, které se zakořenily v republikánské ústavě.

Nejpozději od roku 366 před naším letopočtem došlo v důsledku vydání lex Licinia Sextia k ustálení počtu nejvyšších úředníků na dva praetores maximi, později známé jako konzuly (consules), a jednoho praetora (praetores urbani), který stejně jako konzulové disponoval mocí imperium. Na rozdíl od nich ji však vykonával (až na drobné výjimky) ve sféře soukromoprávní jurisdikce. Tím došlo prvně k rozdělení pravomoci imperium dle oboru působnosti, a to z důvodu praktického vyřešení narůstající agendy související se spravováním rozrůstající se Římské říše. K němu roku 242 př. n.l. přibyl cizinecký praetor, který vykonával jurisdikční pravomoc mezi občany a cizinci (praetor peregrinus). Praetorové byli rovněž jmenováni za účelem správy provincií, kterou vykonávali s neomezenou mocí imperium. První praetor byl jmenován do čela provincie Sicílie roku 241 př. n. l. po první Punské válce. Za Sullovy diktatury došlo ke změně této praxe, kdy do čela provincií začali být jmenováni prokonzulové a propraetoři. Sbor šestnácti praetorů poté, co se navrátili z provincií, začal působit již výhradně v Římě, kde si rozdělili agendu na jednotlivé obory působnosti, a to losem. Tito prokonzulové disponovali mocí imperium nad všemi obyvateli provincie včetně cizinců, kteří se dopustili na jejím území nějakého zločinu,[13] na rozdíl od Říma, kde tuto moc užívat nesměli.[14] A právě prokonzulární nejvyšší moc (imperium proconsulare) se stala spolu s mocí tribunskou (tribunica potestas) základem moci princepsů. Na základě moci imperium rovněž vydával císař své edikty.[15] V případě ohrožení nebo potřeby řešení zvláštních úkolů jmenoval na šest měsíců některý z konzulů se souhlasem senátu diktátora (dictator), který disponoval nejvyšší mocí imperium (blíže viz níže). Pro úplnost je třeba dodat, že poslední řádná diktatura v římských dějinách pochází z roku 202 př. n. l. (Sullova a Caesarova diktatura byla již diktatura monarchistického typu, tedy na dobu delší než šest měsíců). Po Caesarově smrti zákonem lex Antonia de dictatore byla diktatura navždy zakázána.[16]

V období principátu však ztratily tyto magistratury většinu ze svých funkcí (nemohly svolávat lidová shromáždění a rovněž ztratily zákonodárnou iniciativu), přičemž i ve výkonu těch zbylých byly závislé na císaři. Nejdéle si podrželi své nezávislé postavení praetoři. Za principátu vývoj praetorského práva pokračoval, i když ovlivněn mocí císaře. K finalizaci praetorského ediktu došlo za vlády císaře Hadriana, který pověřil roku 130 n. l. právníka Iuliana vypracováním jeho konečného znění, které neslo název edictum perpetuum Hadriani, tzv. Věčný Hadriánův edikt.[17] Tento edikt mohl být měněn pouze se svolením císaře a představoval významnou kodifikaci soukromého práva, a to v podstatě až do Justiniánovy kodifikace v šestém století. V období dominátu ustala ediktální činnost praetorů úplně.[18] Úřad konzula v období císařství sice rovněž zrušen nebyl, stal se ovšem pouhým symbolem, který měl budit zdání přetrvávající republiky. I když formálně konzulátu nebylo odňato imperium, stal se pouhým čestným úřadem plně závislým na vůli císaře, a to i ve zbytku pravomocí, které jim zbyly, jako například právo svolávat zasedání senátu. Docházelo i ke zkrácení funkčního období konzulů na půlroční období, a dokonce i kratší. Z původně nejširších pravomocí v rámci imperia zbyl konzulům v době císařství pouhý zlomek omezující se výhradně na soudní a náboženskou činnost.

Původ moci imperium

Pojmem imperium (z lat. imperare – nařizovat, velet) se rozumí nejvyšší vládní neomezená a nedílná moc, dnes bychom řekli moc výkonná. Výkon moci imperium byl neodvozený a primární, což znamená, že každý její nositel rozhodoval podle svého uvážení v intencích této rozhodovací pravomoci samostatně a nezávisle. Jediné její omezení spočívalo v zákoně přijatém lidovým shromážděním a moci jiného magistráta cum imperio. V případě neexistence podobného omezení se mohl její nositel rozhodovat dle vlastního uvážení, tj. nebyl limitován obecně specifikovanými zákonnými mezemi, ve kterých by musel výkon své moci realizovat. To nepochybně umožňovalo efektivní a zejména dynamický výkon správy státu, jelikož nositel mohl řešit aktuální společenské problémy okamžitě dle aktuální situace a společenských potřeb. Po obsahové stránce moc imperium v sobě zahrnuje právo zákonodárné iniciativy, nejvyšší vojenskou pravomoc a soudní pravomoc jak v oblasti civilní, tak trestní a správní.[19]

Původ nejvyšší moci imperium lze vysledovat až do období římského království, resp. k samotným králům, kteří dle tradice byli nejvyššími knězi, vrchními vojenskými veliteli, nejvyššími představiteli a spravovateli státu a soudci. A právě tyto pravomoci (vyjma funkce nejvyššího kněze, která přešla po nastolení republiky na kněze rex sacrorum) představovaly základ nejvyšší moci imperium. Na rozdíl od východních samovlád nebyl post římského krále dědičný, a proto po jeho smrti přecházela jeho pravomoc na krále dočasného, tzv. interrex, který se rekrutoval z řad senátorů. Ten vykonával tuto funkci po dobu pěti dnů, kdy následně byla funkce dočasného krále předána dalšímu senátorovi, dokud nebyl zvolen král nový.[20] Fakticky probíhala volba nového krále senátem, tedy rodovými stařešinami, kdy konečné jmenování krále učinil interrex poté, kdy senát dospěl k závěru o osobě nejvhodnějšího kandidáta. Nedlouho po zvolení (inauguratio) musela být volba krále potvrzena kurijním shromážděním, a to konkrétně zákonem zvaným lex curiata de imperio, kterým byla králi udělena nejvyšší moc imperium. Neopomenutelnou součástí jmenovacího ceremoniálu bylo vykonání náboženského obřadu zvaného auspicie, prostřednictvím kterého se zjišťovalo, zda jsou bohové příznivě volbě nakloněni. Nejednalo se ovšem o zákon v pravém slova smyslu, nýbrž o jistou proklamaci předání politické moci do rukou nového krále před shromážděnými občany. Není bez zajímavosti, že i po vyhnání králů a nastolení římské republiky, musela být volba magistrátů cum imperio setninovým shromážděním (comitia centuriata), potvrzena kurijním shromážděním (comitia curiata) formou zmiňovaného zákona lex curiata de imperio. I když se v případě potvrzení kurijním shromážděním jednalo o ryze formální záležitost, vypovídá to o původu moci imperium.[21]

Práva magistrátů cum imperio

Ius spectionis – právo vykonávat auspicia, tj. náboženský obřad, prostřednictvím kterého se zjišťovala vůle bohů ohledně konkrétního zamýšleného státního aktu. „Nebude také asi daleko od pravdy představa, že pokud se Říman odhodlával k uzavření důležitého právního jednání, ověřil si nejdříve, zda bohové nic nenamítají. Tak lze alespoň usuzovat ze slov historika Tiberiovy doby Valeria Maxima: ‘Předci nejen veřejné záležitosti, ale také soukromé nekonali, jestliže nebylo vykonáno auspicium‘.“^[22] Vzhledem k tomu, že Římané věřili, že moc imperium pochází od bohů, aby ji nejprve králové a pak úředníci užívali k blahu lidu, je pochopitelné, že osoba, která jí disponovala, zároveň představovala pojítko mezi bohy a lidmi, z čehož pramenilo její oprávnění žádat bohy o radu prostřednictvím auspicií. Význam a důležitost auspicií stoupal v souvislosti s postavením úředníka, který je vykonával, což mělo význam v případě jejich kolize, kdy platilo, že auspicie vyššího úředníka mají větší váhu než auspicie úředníka s nižším postavením. Úředníci s imperiem vykonávali nejvyšší formu auspicií, tzv. auspicium maximum. V případě, že nebyly auspicie prováděny v souladu s tradicí nebo byly prováděny jiným vadným způsobem, směl senát zrušit úřední akt úředníka. Byl-li zvolen úředník v rozporu s výsledkem auspicií, očekávala se jeho rezignace. V průběhu času docházelo ke zneužívání auspicií tím, že stačilo pro zmaření náboženského obřadu prohlásit, že byla spatřena nepříznivá znamení (obnuntatio).[23] Auspicie nevykonávali úředníci sami, ale pouze kněží zvaní augurové, kteří směli na žádost úředníka tento náboženský obřad vykonat a interpretovat jeho výsledek. Úředník nebyl povinen respektovat jejich výsledek, vystavoval se však hrozbě žaloby po skončení jeho funkčního období.[24]

Ius coercitionis – prostřednictvím tohoto práva mohli úředníci vynucovat vykonání svých rozhodnutí nebo rozkazů, které v působnosti svého úředního oprávnění vydali. V případě neuposlechnutí byl úředník oprávněn toho, kdo neuposlechl, disciplinárně potrestat (coercere, cogere). Magistráti s mocí imperio disponovali pochopitelně rozsáhlejšími prostředky pro vynucení respektování svých rozhodnutí, např. mohli zatknout (prensio) a uvěznit neuposlechnuvšího občana (in vincula), v rámci vojenského oprávnění mohli prodat občana do ciziny, trestat jej bitím (verberatio) a dokonce rozhodnout i o trestu smrti. Úředník ovšem mohl v rámci tohoto oprávnění také udělit pokutu (multa), zničit věc (pignoris capio) nebo zabavit majetek (consecratio bonorum). Všemi těmito prostředky disponovali pouze úředníci s mocí imperium, čím níže byla magistratura v rámci hierarchie postavena, tím omezenějšími prostředky ius coercitionis disponovala. Úředník mohl vykonávat toto právo jak v působnosti domi, tak i militiae. V působnosti domi (viz níže) však podléhal trest bití a ztráta hrdla provokačnímu právu.[25] Koercitivní právo však představovalo mimosoudní rozhodnutí, a tudíž se nejednalo o soudní rozhodnutí. Mohlo být uplatněno jak vůči římskému občanovi, tak vůči cizinci, a dokonce i vůči jinému úředníkovi, ovšem pouze vůči níže postavenému. Díky ius coercitionis mohl stát prostřednictvím úředníků pružně reagovat na společensko-právní vývoj a zasáhnout i tam, kde by to nebylo dle ius civile možné.

Ius edicendi – toto právo umožňovalo každému úředníkovi vydávat v rámci jeho působnosti vyhlášky (edictum). Jednalo se o příkazy ohledně určité věci platící pro veškeré obyvatelstvo nebo obsahovaly obecné zásady, kterými se hodlal úředník v průběhu svého funkčního období řídit. Se skončením jeho funkčního období platnost vyhlášky skočila, přičemž záleželo pouze na jeho nástupci, zda vyhlášku jeho předchůdce převzal nebo vydal novou. Zejména pak přejímané vyhlášky městských a cizineckých praetorů, popřípadě kurulských aedilů, se staly základem pro vznik a vývoj soukromého práva římského. Edikty císařů pak měly platnost zákona.[26]

Ius cum populo (plebe) agendi – v souladu s tímto právem mohli magistráti cum imperio svolávat lidová shromáždění a kontiony (contiones)[27], v některých případech i cenzoři. S tím úzce souvisí i zákonodárná iniciativa, kterou disponovali výhradně nejvyšší úředníci a plebejští tribunové.[28]

Ius referendi – s tímto oprávněním souvisela možnost navštěvovat jednání senátu a podávat tam referáty, i když nebyl daný úředník jeho členem. Postupem času, tak mohli činit i plebejští tribunové.

Ius cum patribus agendi – toto právo náleželo pouze úředníkům s mocí imperium, přičemž jeho obsahem bylo právo svolávat a řídit schůze senátu. Počínaje třetím stoletím před naším letopočtem disponovali tímto právem i plebejští tribunové. Právě na základě své tribunské moci svolávali pozdější principové schůze senátu.

Odznaky úřední moci

Společným formálním znakem všech magistrátů bylo úřední křeslo (sella), na němž seděli při výkonu úřední činnosti. Na rozdíl od kvestorů bylo křeslo magistrátů cum imperio a kurulských aedilů zdobné, opatřené poduškou (sella curulis). Křeslo stálo na vyvýšeném místě (tribunal). Kurulští úředníci nosili po dobu funkčního období tógu s nachovým lemem (toga praetexta) a magistráti cum imperio velící vojsku nosili červený plášť (paludamentum). K odznakům úřední moci patřili i úřední zřízenci, tzv. liktoři (lictores), kteří provázeli nositele moci imperium, oděni do tógy se svazkem prutů přes levé rámě svázané červeným řemenem (fasces) a sekerou zaraženou mezi pruty (securis), na znamení práva trestat, a to i trestem smrti. Liktoři kráčeli vždy v řadě za sebou před magistrátem, čímž mu zaručovali nejen ochranu, ale též patřičnou důstojnost.[29]

S odznaky moci imperium souvisel nepsaný usus spočívající v jejich periodickém střídání v měsíčním intervalu.[30] Od tohoto střídání se ovšem postupem času upustilo, což se projevovalo tím, že každý úředník měl své liktory a svazky fasces. K obnovení tohoto pravidelného střídání došlo až za vlády císaře Augusta.

Konzulát

Jak bylo již dříve uvedeno, konzulát představoval nejvyšší republikánskou magistraturu s nejvyšší mocí imperium s nejširší pravomocí, jakou republikánská ústava znala. Volba konzulů probíhala nejprve z řad patricijů a od roku 367 př. n. l. musel být jeden konzul plebejem a od roku 172 př. n.l. mohli být oba konzulové plebejové.[31] Konzulát se těšil veliké vážnosti, o čemž svědčí i to, že jménem konzulů byly ve fasti consulares nazývány roky, ve kterých vykonávali svou funkci, a to i po nastolení principátu.[32] Konzula volilo v době republiky setninové lidové shromáždění a od císaře Tiberia senát. Konzulům kromě běžné správy státu a vojenských povinností náležela povinnost dbát na prospěch a blaho státu v tom nejširším slova smyslu; rovněž dohlíželi na výkon funkce všech podřízených úředníků. Konzulové byli představiteli státu, a to jak vůči svému lidu, tak i navenek vůči spojencům i nepřátelům, a dokonce i bohům. V kultovních záležitostech vykonávali nejvyšší státní oběti, zahajovali nejvýznamnější sakrální stavby, organizovali nejvýznamnější náboženské slavnosti apod. Postupem času přešla zahraniční politika na senát, stejně jako vedení censorských listů na censory a jurisdikční pravomoc na praetory, ať už městské či cizinecké. Obecně lze konstatovat, že konzulové vykonávali všechny pravomoci vyplývající z moci imperium, která nebyla svěřena jiné magistratuře. To rovněž vyplývá ze zmocnění, které konzulové obdrželi v době republiky vždy, když to bylo nutné pro záchranu státu (senatus consultum ultimum). Na základě tohoto zmocnění směli učinit vše, co považovali za nutné, aby odvrátili hrozící nebezpečí.[33]

Stěžejní oblastí působnosti konzulů v rámci moci imperium, kterou si ponechali po celé období republiky, byla oblast vojenská. Římané rozlišovali mezi výkonem svrchované vojenské moci uvnitř hranic města (tzv. pomerium), resp. do vzdálenosti jedné míle od těchto hranic, a mimo toto území. Všechna rozhodnutí a úkony vykonávané v rámci tohoto území se pokládaly za úkony tzv. domi, oproti úkonům vykonávaným mimo město, které se nazývaly militiae, i když šlo o úkony ryze nevojenské povahy, jakými byly akty organizační, správní nebo soudní. Jedná se o zjevný pozůstatek správy městského státu v raném období, kdy došlo k definování základních aspektů výkonu nejvyšší moci imperium. Vzhledem k tomu, že Římané téměř nikdy nepřistupovali k rušení etablovaných a historicky osvědčených principů a mechanismů, nezrušili toto dělení ani v době pozdější, když hranice Říma zdaleka nebyla totožná s hranicí státu. Pouze v rámci sféry domi mohli konzulové vykonávat právo intercese, stejně tak jako v rámci této sféry platilo provokační právo k lidovému shromáždění. Ve sféře domi také nemohli konzulové vykonávat plnou vojenskou složku moci imperium, kromě vojenského velení při obraně města proti vnějšímu nepříteli nebo v případě oslavy triumfu, vykonávaného se svolením senátu.[34] S tím souvisel zákaz šikovat vojsko uvnitř hranic města (vyjma zmíněných případů), což vedlo k nutnosti svolat setninové shromáždění, vzniknuvší na podkladě vojenské organizace, mimo město, konkrétně na Martově poli. Navenek se tento zákaz uvnitř města projevoval i tím, že liktoři, kteří doprovázeli konzuly, nesměli užívat sekery na svých fasces (viz odznaky úřední moci).

V rámci moci vojenského impéria disponoval konzul právem vytvořit armádu z obyvatel Říma a později i z obyvatel municipií. V návaznosti na toto právo, mohl rovněž konzul organizovat vojenskou strukturu vojska, jmenovat a odvolávat velitele a důstojníky, i když toto právo doznalo po pádu decemvirů jistých omezení. Konzul rovněž byl oprávněn vyhlásit válku státům a národům, se kterými neměl Řím uzavřenou mezinárodní smlouvu. Těm, se kterými uzavřenou smlouvu měl, mohl konzul vyhlásit válku pouze se souhlasem senátu. Dalším znakem vojenského impéria bylo právo vykonat triumf po dosažení konkrétních vojenských úspěchů.[35]

Diktatura

Diktatura představovala mimořádnou nevolenou magistraturu cum imperio, ke které se přistupovalo v okamžiku bezprostředního vnějšího či vnitřního ohrožení Říma, popřípadě nedošlo-li ke shodě konzulů. Diktátora nevolilo lidové shromáždění, ale jmenoval jej jeden z konzulů po dohodě se senátem. Diktátorovi (též magister populi) podléhali všichni úředníci a ve vztahu k občanům bylo suspendováno i provokační právo, a dokonce ani plebejský tribun nemohl proti rozhodnutí diktátora uplatnit své veto.[36] Vzhledem k této koncentraci moci se diktátor musel po šesti měsících, popřípadě po dosažení účelů, pro které byl jmenován (např. poražení nepřítele), své funkce vzdát. Diktatura rovněž končila s koncem volebního období toho konzula, který jej jmenoval. Stejně jako v případě konzulů následovalo po zvolení diktátora schválení prostřednictvím lex curiate de imperio. Diktátor jmenoval po svém zvolení pomocníka magister equitum který, jak z názvu vyplývá, byl rovněž úředníkem. Ostatní magistratury i nadále fungovaly, ovšem pouze na přímý rozkaz diktátora, popř. ve sféře, která přímo nesouvisela s výkonem působnosti diktátora. Moc diktátora spadala jak do sféry domi, tak do sféry militiae.[37]

Praetura

Ke vzniku městské praetury (praetor urbanus, popřípadě collega minor konzulů)[38] došlo v roce 366 př. n. l., kdy její zavedení souviselo s nárůstem úkolů, které museli konzulové za účelem správy státu vykonávat. Praetura byla úřad s imperiem (i když v porovnání s konzulským imperiem nižšího řádu, tj. imperium minus[39]), a proto praetoři mohli vykonávat všechny pravomoci v tomto rozsahu. Využívali ji ovšem téměř výhradně v soukromoprávní jurisdikční působnosti mezi římskými občany. Praetory volilo setninové shromáždění nejprve spolu s konzuly, později po druhé punské válce po konzulech. Vyhlášky (edicta) praetorů představovaly nejdůležitější prostředek vývoje římského práva soukromého a zároveň i jeho nejdůležitější pramen.[40] Magistrátní vyhlášku (edictum praetorium) zveřejnoval praetor při nástupu do funkce a obsahoval program praetorovy činnost po celé funkční období. Vyhlašoval ovšem toliko procesní prostředky, které hodlal připustit ve svém volebním období, čímž ovšem nepřímo definoval okruh hmotného práva, které bude akceptovat. Tím prakticky pružně vytvářel právo nové.[41] Praetorové ovšem také vykonávali správu provincií jako jejich správci – praesides, čímž docházelo k rozšiřování jejich počtu na celkových šestnáct v závislosti na vojenských úspěších a územních ziscích římské říše. I tito správci provincií disponovali imperiem, a proto mohli vydávat vyhlášky podobně jako městský a později cizinecký praetor.[42] Provinciální edikty tvořily spolu s právem kurulských aedilů, městských a cizineckých praetorů soubor právních norem, které nazýváme právem honorárním (ius honorarium).

Praetor sám nevykonával soudní pravomoc (snad vyjma předsedání některých trestních soudů), jeho působnost se omezovala na fázi řízení zvané „in iure“, ve kterém zkoumal podání stran, zda je nárok žalobce v souladu s normami civilního práva a rovněž zvažoval oprávněnost námitek žalovaného. Poté následovala druhá fáze „apud iudicem“, ve kterém soudce vybraný stranami z alba soudců spor rozhodl, a to na základě toho, zda se ukázala být tvrzení stran pravdivá, a tedy prověřoval skutkový základ sporného nároku. Pokud se strany nebyly schopny shodnou na osobě soudce, určil jim praetor soudce dle vlastního výběru. Praetor tedy definoval právní základ sporu a jeho hypotetické vyřešení a zvolenému soudci z titulu moci imperium vydal příkaz rozhodnout mezi stranami spor. To umožňovalo praetorovi aplikovat a dotvářet právo tvořivým způsobem tam, kde společenský a ekonomický rozvoj zaostával za zákonnou normotvorbou.[43] Význam instrukcí praetora stoupl zejména po přijetí Aebutinova zákona, který zavedl možnost užívat tzv. formulovaný proces. S tím souvisí obrovský rozmach a tvořivé budování římského práva soukromého v období od roku 250–80 př. n. l.[44] Na rozvoji praetorského práva se podílel nemalou měrou i cizinecký praetor (praetor peregrinus), který nebyl natolik svázán formalismem ius civile a měl tedy větší volnost při přejímání obyčejů a zvyklostí jiných národů, jejichž příslušníci navštěvovali Řím nejčastěji za účelem obchodu. Tyto normy se vyznačovaly větší pružností a menší formálností, jelikož jejich cílem bylo obchodu napomáhat a nikoli jej ztěžovat.[45] Na tomto místě je ovšem nezbytné poznamenat, že sami praetoři byli spíše politiky, a proto museli nutně spolupracovat s právníky, kteří prakticky stylizovali principy a formule, a proto se republikánská jurisprudence zásadním způsobem podílela na tvorbě praetorského ediktu.

Tvořivý a interpretační přístup praetora byl možný pouze proto, že tento úředník disponoval nejvyšší mocí imperium.[46] Marcianus vzletně popsal tuto interpretační činnost tím, že nazval honorární právo „živým hlasem práva civilního“.[47] Praetorovi umožňovala nejvyšší moc další zásahy, které nemohli učinit žádní jiní úředníci (vyjma jiných úředníků s mocí imperium). Ovšem praetorský edikt nebyl zákonem, jelikož jediným řádným normotvůrcem podle republikánské ústavy bylo lidové shromáždění. Síla praetorského ediktu ovšem spočívala v tom, že magistratus cum imperio mohl díky imperiu, zejména pak jeho složce ius coercitionis vynutit jeho faktické dodržování, a to i tehdy, odlišoval-li se od zákonných norem, jelikož praetor nebyl (vyjma intercese ostatních magistrátů cum imperio) před skončením funkčního období nikomu odpovědný. Jednal-li tedy praetor ve shodě s ostatními kolegy (tedy alespoň jejich konkludentním souhlasem), mohl vytvářet a hledat právo tam, kde zákon mlčel, a to i do té míry, že mohl odepřít řádně odůvodněnou žalobu podle civilního práva, měl-li za to, že odporuje spravedlnosti (aequitas).[48] Na druhou stranu slabostí ediktu byla jeho omezená časová a místní působnost, jelikož se jeho platnost omezovala pouze na dobu funkčního období praetora. Ku prospěchu římského státu, si však velice brzy po vzniku tohoto úřadu praetoři osvojili zvyk přejímat vyhlášku svého předchůdce (edictum perpetuum) a obohatit ji o nová ustanovení (edictum vetus). Během funkčního období mohl praetor svůj edikt měnit novou vyhláškou (edictum novum), což bylo omezeno až na sklonku republiky zákonem lex Cornelia z roku 67 př. n. l.[49] Tím docházelo k postupnému nárůstu norem vytvářených městskými, cizineckými i provinčními praetory, kteří spolu s kurulskými aedily vytvářeli tzv. honorární právo, jenž se stalo základem soukromého práva.

Mimo vlastní jurisdikční sféru využíval praetor moc imperium pro zajištění průběhu sporu a jeho výsledku. Svou působnost ovšem vykonával i v nesporné sféře, kde kupříkladu poskytoval ochranu praetorské dědické posloupnosti bonorum possessio prostřednictvím příkazů a zákazů (interdicta) nebo bonitárnímu vlastnictví (in bonis habere). Rovněž zasahoval tam, kde bylo nezbytné navrácení do předešlého stavu (in integrum restutitio).[50]

Jen díky tomu, že byl praetor nositelem imperia, mohl z titulu své moci kreativní interpretací vytvářet, dotvářet, upravovat, popřípadě opravovat civilní právo k obecnému užitku.[51] Vyhlášky praetora se tak staly základem soukromého práva římského, navzdory skutečnosti, že podle republikánské ústavy platilo, že zákony smějí vytvářet a schvalovat pouze lidová shromáždění. Praetorové tak činili, i když hrozilo nebezpečí intercese ze strany ostatních kolegů s mocí imperium. Lze předpokládat, že k tomuto kroku přistoupili z důvodu nutnosti úpravy společenských poměrů v situaci, kdy komiciální normotvorba z jakéhokoli důvodu zaostávala za rozvojem společenských a zejména majetkových a obchodních poměrů. Zde se opětovně, jako mnohokrát před tím, projevil římský génius spočívající v praktickém a pragmatickém řešení problémů v rámci daných možností. Praetorské právo představovalo značný pokrok ve vývoji římského práva, jelikož kladlo důraz na spravedlivé vyřešení sporů, ve snaze opustit formálnost, až obřadnost starého práva civilního, ze kterého vyrůstalo.[52] Nesporným pozitivem a přínosem honorárního práva byla skutečnost, že zachycovalo právo živé, skutečné a platné, prověřené dennodenní praxí a nacházející se ve stálém styku s aktuální jurisprudencí.[53]

Závěr

Imperium představovalo vpravdě unikátní pojetí státní moci, která neměla obdobu ani v etruských, italských ani řeckých státech, a to ani navzdory tomu, že Římané od Etrusků převzali formální odznaky státní moci. Za nejvýznamnější invenci lze ovšem považovat, že nebyla neurčitým nebo symbolickým vyjádřením moci, ale skutečnou pravomocí velet, vydávat rozkazy a prosazovat jejich plnění. Další pozoruhodný aspekt této svrchované moci spočíval v jejím odosobnění od osoby jediného nositele a její přenositelnost na úředníka jiného, což znemožňovalo spolu s časovým omezením výkonu funkce a principem volitelnosti, vytvoření diktatury. To vše v kontextu kolegiálního výkonu této moci sborem úředníků disponujících vzájemným právem intercese, představovalo spolu s dalším omezením v podobě komiciální normotvorby její limity na jedné straně a možnost jejího efektivního, aktuálního využití v případě nutnosti na straně druhé. Nejvyšší moc imperium představuje další z mnoha unikátních až geniálních přístupů Římanů v otázce praktického výkonu státní moci nad svým obyvatelstvem z počátku a později i nad italskými municipiemi a následně i mimoitalskými provinciemi.

Seznam použité literatury

BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. 512 s. ISBN: 508-21-857.

DIONYSIUS z Halikarnassu. The Roman Antiquities III. Kniha 6. Cambridge: Harvard University Press, 1940. 387 s.

FONTES IURIS ROMANI. DIGESTA NEBOLI PANDENTY. Svazek I, kniha I-XV vybrané části. Rediguje Michal Skřejpek. Praha: Karolinum, 2015. 701 s. ISBN: 978-80-246-3063-2.

GROH, Vladimír. Starý Řím. Praha: Jednota českých filologů, 1931. 502 s.

KADLECOVÁ, Marta; SCHELLE, Karel; VESELÁ, Renata; VLČEK, Eduard; VOJÁČEK, Ladislav; ŽIDLICKÁ, Michaela. Právní dějiny. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2005. 2. vydání. 816 s. ISBN: 80-86861-18-X.

KINCL, Jaromír. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 326 s. ISBN: 978-80-7380-054-3.

KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. 386 s. ISBN: 80-7179-031-1.

LIVIUS, Titus. Livius, Dějiny I. Svazek 11. Přeložili Pavel Kucharský a Čestmír Vránek. Praha: Svoboda, 1971. 500 s. ISBN: 25-083-71.

LIVIUS, Titus. Livius, Dějiny VI. Svazek 34. Přeložil Pavel Kucharský. Praha: Svoboda, 1976, 660 s. ISBN: 25-122-76.

MOMMSEN, Theodor. Römisches Staatsrecht. Leipzig: Verlag von S. Hirzel, 1877.

MOUSOURAKIS, George. A Legal History of Rome. Oxon: Taylor & Francis, 2007. 282 s. ISBN 0-203-08934-0

SKŘEJPEK, Michal. Ius et Religio: Právo a náboženství ve starověkém Římě. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999. 317 s. ISBN: 80-901064-8-X.

SOMMER, Otakar. Prameny soukromého práva římského. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě, 1928. 120 s.

TUREČEK, Josef, a kol. Světové dějiny státu a práva ve starověku. Praha: Orbis, 1963. 637 s. ISBN: 11-059-63.

VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Praha: Nákladem vlastním, 1923. 569 s.