Nejvýraznějšími změnami prošla při přípravě nového občanského zákoníku právní úprava dědického práva, a to jak z hlediska rozsahu, tak i zásad a konkrétních institutů. Navázalo se přitom především na vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937, modernizující rakouský ABGB. V následujícím výkladu bude představeno, do jaké míry a u jakých institutů se nová úprava dědického práva nechala inspirovat česko-rakouskou právní tradicí.1
Dřívější stručná úprava dědického práva v občanském zákoníku z roku 1964 byla nahrazena podrobnou úpravou přinášející řadu „staro-nových“ institutů, které byly po roce 1950 vypuštěny. U nového občanského zákoníku (dále jen „NOZ“) je patrná snaha vymezit se diskontinuitně k myšlenkovému světu socialistických kodifikací z let 1950 a 1964.2
Inspiračních zdrojů nové úpravy dědického práva byla celá řada – od římského práva, přes meziválečnou rekodifikaci (osnovy z roku 1931 a 1937) až po různé zahraniční právní úpravy. Hlavním a nejdůležitějším zdrojem se však stal vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 (dále jen „VN 1937“), který sledoval modernizační revizi rakouského občanského práva (ABGB) spolu s novějšími evropskými zákoníky. Návrh z roku 1937 lze považovat za myšlenkově soudržný a koncepčně navazující na tradice středoevropského právního myšlení.3
Kromě meziválečných osnov se autoři nové úpravy nechali inspirovat také švýcarským (dědická smlouva), německým (možnost zaznamenání poslední vůle starostou obce) či italským (vojenský testament) občanským zákoníkem.
Pokud bychom se měli podívat hlouběji do historie, našli bychom inspiraci i v samotném římském právu, např. u institutu odkazu (legatum) zakotvením tzv. falcidiánské kvarty (zajišťující dědicům nejméně čtvrtinu dědictví nezatíženou odkazy), kterou novější zákoníky již neupravují. Vliv římského práva však byl ve většině případů spíše zprostředkovaný, ať již rakouským ABGB anebo VN 1937.
V neposlední řadě převzal NOZ i několik ustanovení svého předchůdce, občanského zákoníku z roku 1964 (zejména u právní úpravy nabývání dědictví anebo nepominutelných dědiců).
Po vzniku samostatného Československa nastal na území nového státu právní dualismus: zatímco v českých zemích platilo právo rakouské (resp. ABGB), na Slovensku a Podkarpatské Rusi právo uherské. Záhy se proto začalo uvažovat o unifikaci soukromého práva. Ministerstvo spravedlnosti nejdříve chtělo pouze přeložit ABGB ve znění novel a rozšířit jeho platnost na Slovensko, nakonec se však rozhodlo pro zásadnější revizi ABGB.
Na meziválečné rekodifikaci se podílela řada odborníků, kteří pracovali v rámci pěti subkomitétů vedených profesory české a německé právnické fakulty (Krčmářem, Stieberem, Svobodou, Weissem a Kafkou). Referentem subkomitétu pro dědické právo se stal prof. Svoboda a návrh jím revidovaných partií vyšel poprvé v roce 1921 a podruhé v roce 1924.5 Následně se v rámci superrevizní komise připravila osnova z roku 1931 (obsahujících jednak vlastní text zákona a jednak důvodovou zprávu).6 Tato osnova byla ještě částečně modifikována, finální podoba pak byla dokončena v roce 1936 a následujícího roku předložena jako vládní návrh oběma komorám Národního shromáždění.7 Kvůli pohnutým událostem v letech 1938/39 a složité společensko-politické situaci však návrh nebyl schválen.
Rekodifikační práce byly obnoveny až po roce 1948 v rámci tzv. právnické dvouletky. Bylo sice také přihlédnuto k vládnímu návrhu z roku 1937, nicméně vzhledem ke změněné politické situaci byl nakonec vytvořen občanský zákoník značně diskontinuitní s předchozí právní úpravou, což se odráželo také v oblasti dědického práva.8
Míru inspirace vládním návrhem z roku 1937 v rámci úpravy dědického práva lze posoudit především vlastním srovnáním jednotlivých dědicko-právních ustanovení NOZ a VN 1937.
V tomto příspěvku jsem použila metodu srovnávání spočívající v porovnávání jednotlivých ustanovení z hlediska jejich obsahové stránky, nikoli podle jazykového vyjádření, které není tolik relevantní. Při srovnávání bylo zjištěno, že některá ustanovení jsou shodná zcela (např. definice pozůstalosti či četná ustanovení o odkazech), některá jsou shodná částečně (zejména se jedná o ustanovení NOZ, která právní úpravu určitého institutu dědického práva oproti VN 1937 rozšiřují – např. zřeknutí se dědictví) a některá jsou odlišná, ať již z důvodu, že NOZ či VN 1937 dané ustanovení vůbec neobsahuje (např. institut falcidiánské kvarty, který je upraven pouze v NOZ) anebo obsahuje ustanovení obsahově opačná (např. ustanovení § 485 VN 1937 a § 1617 NOZ o odkazu pohledávky).
Po dokončení srovnávání bylo zjištěno, že z celkových 246 dědicko-právních ustanovení NOZ se 134 zcela shoduje s ustanoveními VN 1937 a 57 částečně. Celkově docházíme k výsledku, že u 191 ustanovení se stal inspirací NOZ právě VN 1937 (procentuálně se shodují v 78 %). Jedná se samozřejmě o údaj orientační, závislý na zvolené metodě srovnávání a vlastním hodnocení shodnosti, nicméně má svou vypovídající hodnotu (např. z důvodu vhodnosti využití naší meziválečné či současné rakouské literatury).
Nejvýrazněji byly meziválečnou rekodifikací inspirovány instituty odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele (shoda ve 100 %), zcizení dědictví (shoda ve 100 %) anebo odkazu (shoda v 95 %). Jde zejména o instituty „staronové“ anebo značně změněné oproti předchozí právní úpravě. Naopak nejméně (anebo vůbec) se NOZ inspiroval meziválečnou rekodifikací například hned u úvodních ustanovení o nabytí dědictví, když nebyl obnoven institut ležící pozůstalosti (hereditas iacens), jak jej upravoval VN 1937 i ABGB. Dále NOZ nepřevzal ani většinu ustanovení upravujících dědickou smlouvu, která byla v tehdejší právní úpravě omezena jen na uzavření mezi manžely, ani četná ustanovení o nepominutelných dědicích, ať již ohledně zákonem stanoveného okruhu těchto osob anebo ohledně tzv. kolace (započtení na povinný díl a dědický díl).
Zda byla inspirace téměř osmdesát let starým vládním návrhem občanského zákoníku vhodnou cestou, poznáme až v průběhu několika let účinnosti NOZ v praxi. Návrat některých dědických institutů (odkaz, zcizení dědictví) však lze nepochybně považovat za dobrý krok zpět a zároveň kupředu.
Mgr. Martina Daduová
Mgr. Martina Daduová (*1990) je absolventkou právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V současnosti působí jako asistentka soudce na Nejvyšším soudě v Brně.