Jednotlivá právní odvětví jsou jako žebřík, který musíme odkopnout poté, co po něm vyšplháme. Musí být překonána, abychom viděli právo správně.
Z mnoha důvodů je jedním z prvořadých úkolů právní teorie trvalé úsilí o co nejpřesnější vymezení základních pojmů, s nimiž pracují jednotlivá právní odvětví, ať už jde o právo ústavní, trestní, občanské či jiné. Vzhledem k tomu ale, že právo je disciplínou povýtce praktickou, zaměřenou na řešení konkrétních problémů spojených s procesem aplikace jednotlivých předpisů, vyvstává pochybnost stran toho, zda je smysluplné zabývat se vedle materie jednotlivých právních odvětví i obecnou teorií práva a pokud ano, čím je samostatná existence této disciplíny odůvodněna. Dává například dobrý smysl zamýšlet se nad tím, co je to právní norma, když lze místo toho přímo studovat jednotlivé právní normy obsažené v předpisech a osvojit si tak objemné množství praktických poznatků, třeba o tom, kdo může podat ústavní stížnost, jaké jednání je trestným činem či jak uzavřít kupní smlouvu dle občanského zákoníku? Nebo jsou úvahy na rovinně vyšší míry abstrakce jen myšlenkovým cvičením vhodným toliko k provozování na akademické půdě? Nabízí se, že odpověď na první otázku má být pozitivní a na druhou negativní, obecně je totiž sdílen názor, že bez znalosti právní teorie nelze porozumět ani materii jednotlivých právních odvětví a z této premisy vychází i struktura právnického vzdělávání v Česku. Cílem tohoto článku je přednést argumenty na podporu tvrzení, že tomu tak skutečně je. Půjde přitom o argumenty filosofické, nikoli právní povahy, neboť mám za to, že by nebylo přesvědčivé odvozovat význam právní teorie ze závěrů, které ona sama vytvořila.
Jistě nepřekvapí, že na otázku po významu právní teorie lze odpovědět různými způsoby. Je například možné teoretizování jeho význam zcela upřít s tím, že právnická profese je v prvé řadě praktickým uměním, jelikož od právníků očekáváme spíše konkrétní rady jak jednat v určitých životních situacích, třeba před soudem nebo úřadem, a za dobrého právníka má být proto považován ten, kdo nám takové návody poskytne, i když o právní teorii toho bude vědět pramálo. Právní věda by se proto měla zabývat především, ne-li výlučně získáváním poznatků přímo využitelných v praxi. Tento postoj bývá někdy modifikován dovětkem, že studium právní teorie s jejími vysoce abstraktními úvahami o právu a rozsáhlými diskusemi o zdánlivě absurdních příkladech a ještě absurdnějších protipříkladech sice smysluplné být může, ale pouze coby svérázná intelektuální zábava vhodná k vyplnění volného času těch, kterým po vzoru filosofů přináší potěšení zabývat se „zpochybňováním těch nejprostších projevů zdravého rozumu“.1 Každý přece ví, co je právo – tedy alespoň do okamžiku, než se ho na to někdo zeptá. Existuje i jiný možný přístup, podle něhož právní teorie svůj význam má, jelikož existuje – i když často jen omezená – možnost použití poznatků získaných právní teorií v praxi, a proto, dodávají zastánci tohoto názoru, není nutné být příkrý a považovat ji za pouhou manýru osob, které se nedokážou koncentrovat na řešení konkrétních otázek souvisejících s platným právem. Stoupenci tohoto „umírněného“ stanoviska pak na právní teorii oceňují buď to, že kromě – dle jejich názoru – neplodných diskusí zároveň vybírá a sumarizuje všechno to, co mají jednotlivá právní odvětví společné, a usnadňuje tak jejich studium, případně hodnotí kladně skutečnost, že teorie práva umožňuje jejich „hlubší pochopení“, „pomáhá při řešení složitých případů“ apod. To všechno jsou ale jen fráze, které vysloveny bez dalšího – nevypovídají téměř nic o tom, v čem spočívá jádro právní teorie a její hodnota a ve skutečnosti vše spíše zamlžují.
Především je třeba zdůraznit, že hodnota právní teorie se neodvozuje z osobního zájmu těch, kdo se jí věnují, ani není založena v roli, kterou hraje v procesu vzdělávání právníků a konečně nevyplývá ani z její schopnosti formulovat abstraktní závěry a přispět tak k lepšímu pochopení platného práva, jakkoli můžeme všechny tyto její pozitivní aspekty uznávat. To, čím se právní teorie odlišuje od ostatních odvětví platného práva, a co tak ospravedlňuje její samostatnou existenci, je skutečnost, že zatímco právní teorie směřuje k samotné podstatě práva, jednotlivá právní odvětví zkoumají pouze to, čím se podstata práva zkoumaná právní teorií projevuje navenek, a jsou tudíž odsouzena k tomu, aby takříkajíc plula po povrchu. Jinými slovy, doména, v níž bádá právní teorie není k doménám ostatních disciplín (občanského, obchodního nebo jiného práva) v prostém vztahu obecnějšího k podrobnějšímu, nebo toho, co pouze usnadňuje zkoumání ve vztahu k tomu, co teprve má být zkoumáno a rozdíl mezi nimi není dán ani kvantitou poznatků, kterými obě množiny lidských činností disponují. Předmět právní teorie stojí k předmětu jednotlivých odvětví ve vztahu substance k jejím akcidentům, rozdíl mezi nimi je tudíž kvalitativní, nikoli kvantitativní ani instrumentální a v tomto – a právě v tomto – smyslu je právní teorie nadřazena ostatním právním odvětvím. Co se tím míní?
Právě zformulovaná teze se nejlépe ukáže a dokáže na konkrétním příkladu, jenž bude následně zobecněn. Vraťme se k úvodu článku, kde bylo řečeno, že hlavní náplní právní teorie je neutuchající snaha o zformulování co nejpřesnějších definic entit, s nimiž pracují jednotlivá právní odvětví, např. pojmu právní normy, který kontrastuje se studiem jednotlivých právních norem, např. občanskoprávních. Vedle samotného pojmu patří pojem právní normy mezi ty nejelementárnější v právu vůbec, a proto u něj zůstaňme. Vymezení právní normy, která jsou k nalezení v právně-teoretických pramenech, obvykle různými slovy vyjadřují obdobnou myšlenku, a sice, že právní norma je obecně závazné pravidlo lidského jednání, které bylo vydáno státem, jenž dodržování tohoto pravidla vynucuje a jeho porušení sankcionuje. Tato definice, představující už poměrně pokročilý produkt právního myšlení, cizelovaný v dlouhodobém diskursu uznávaných autorit, je na první pohled velmi odlišná od způsobu, jakým právní normu definují ne-právníci, jsou-li dotázáni. Lidé, kteří se právem nikdy na teoretické úrovni nezabývali na otázku, co je právní norma, obvykle odpovídají tím, že začnou vyjmenovávat příklady jednotlivých předpisů. Většina Čechů například ví, že existuje něco jako Ústava, občanský a trestní zákoník, někteří by byli s to přidat i zákoník práce, živnostenský zákon a další předpisy obsahující právní normy. Vezměme nyní, že by hypoteticky existoval člověk, který by postupoval tímto intuitivním způsobem a na otázku „co je to právní norma?“ by odpověděl vyjmenováním všech platných předpisů, které obsahují právní normy. Definoval by tím beze zbytku pojem právní normy? Samozřejmě nikoli. Teoretická definice právní normy totiž není prostým souhrnem všech existujících norem. Je tím, co má každá z nich společné, neboli je korelátem všech právních norem, zároveň se však od každé z nich něčím odlišuje. A právě to, co mají společné, je fixováno právně-teoretickou definicí. Nejde o myšlenku nijak převratnou, už před dvěma a půl tisíci lety pojmenoval rozdíl mezi podstatou nějaké entity a jejími instancemi řecký filosof Sókrates v dialogu s Menónem. Sókrates samozřejmě nemluvil o právních normách, jako příklad použil zdatnost na straně jedné a vedle toho jednotlivé druhy zdatností, i přesto je pro naši úvahu jeho myšlenka víc než inspirativní, a proto si ji připomeňme:
Sókrates: Podobá se, Menóne, že mě potkalo velké štěstí, jestliže jsem hledal jen jednu zdatnost, ale nalezl jsem celý roj zdatností u tebe ležící. Avšak, Menóne, abych užil tohoto obrazu o rojích, dejme tomu, že bys na mou otázku, co je včela, řekl, že jich je mnoho a rozmanitých; co bys mi odpověděl, kdybych se tě zeptal: „Myslíš snad, že tím jich je mnoho a rozmanitých a vespolek se lišících, že jsou včely? Či se tímto nic neliší, nýbrž něčím jiným, jako například buď krásou nebo velikostí nebo některou jinou z takových vlastností?“ Pověz, co bys odpověděl, kdybys dostal takovou otázku?
Menón: Jistě to, že se jako včely nic neliší jedna od druhé.
Sókrates: Kdybych tedy potom řekl: „Nuže pověz mi právě toto, Menóne: Co je podle tvého mínění to, čím se nic neliší, nýbrž všechny jsou totéž?“ Přece bys měl mi co říci?
Menón: Zajisté.
Sókrates: Tak tomu je tedy i se zdatnostmi; i když jich je mnoho a rozmanitých, všechny mají jakýsi jeden totožný druhový vid, pro který jsou zdatnostmi; na něj se má podívat ten, kdo odpovídá tazateli, a pak objasnit, co je zdatnost.2
Spolu se Sokratem můžeme nyní odpovědět na otázku, v čem je právně-teoretická definice právní normy coby obecně závazného pravidla chování vynutitelného státní mocí přesnější oproti snaze definovat právní normu vyjmenováváním či popisováním rozmanitých právních předpisů. Fixuje to, co je společné všem právním normám a odhlíží od ostatních vlastností, které jsou z hlediska existence či neexistence něčeho jakožto právní normy podružné, a tím realizuje něco významnějšího než pouhé zobecňování, eklektický výběr toho, co je společné několika odvětvím apod. Uchopuje substanci právní normy, tedy to, co sice není na první pohled viditelné, protože se to skrývá za – nebo přesněji pod3 – mnoha ustanoveními jednotlivých předpisů, co je ale na druhou stranu, jak už tomu u vztahu viditelného a neviditelného bývá, tím podstatným. Obecná závaznost, vynutitelnost a další pojmové znaky jsou pro právní normu substanciální, protože bez nich by právní norma nebyla tou entitou, kterou je, byla by entitou jinou. Stala by se normou, avšak nikoli právní, nebo by nešlo ani o normu, nýbrž o něco zcela jiného. Navzdory svému rozhodujícímu významu se však tyto znaky skrývají za tím, co je viditelné a čekají, až budou právní teorií odkryty, vydobyty. Oním viditelným jsou pak především jednotlivá ustanovení norem v předpisech platného práva doplňovaná judikaturou, odbornými publikacemi apod., které ve svém souhrnu tvoří rozsáhlou materii, jejíž zvládnutí, zejména zapamatování a pochopení, stojí nemálo námahy. Tato intelektuální náročnost nezbytná k naučení se platnému právu ovšem nic nemění na skutečnosti, že poznatky takto zvládané tvoří pouze svrchní vrstvu toho, co je právem a takříkajíc na této fundamentální vrstvě práva parazitují. Jejich ne-podstatnost nejlépe dokazuje jejich proměnlivost a dále fakt, že jejich obsah je často výsledkem náhody, politických obchodů, lobbování apod. Tak občanský zákoník zůstává právním předpisem navzdory tomu, že se jeho ustanovení i způsob jejich výkladu a aplikace kontinuálně, často velmi výrazně mění, a to, že právní normy v něm obsažené zůstávají navzdory těmto změnám právními normami tedy musí spočívat v něčem jiném než v tom, že stanoví, že „stavba není součástí pozemku“. Tím nemá být nikterak řečeno, že platné právo není hodno studia nebo dokonce to, že je možné ho zcela ignorovat a nahlížet to podstatné v právu jinak než skrze platné právo. Je třeba si „pouze“ uvědomit rozdíl mezi podstatou práva a tím, v jakých formách se tato podstata projevuje navenek. Substancí práva je vše svou kvalitou obecné, nutné, neměnné a zbavené nahodilosti, které se projevuje navenek různými jedinečnými, akcidentálními (a proto nikoli nutnými), kdykoli změnitelnými způsoby, které lze samozřejmě zkoumat, systematizovat a vůbec provádět s nimi všechno to, co s nimi provádí praktičtí právníci. Vždy u nich ale půjde o činnost toliko uvnitř sféry vnějších projevů práva, velmi zjednodušeně uvnitř zákonů a judikatury.
K tomu je třeba poznamenat, že hodnota platného práva spočívá – vedle nezpochybnitelného významu pro regulaci chodu lidské společnosti – i v tom, co bychom mohli nazvat jeho „noetickou hodnotou“. Jak již bylo naznačeno, poznání podstaty práva je možné pouze skrze právo platné, začíná totiž u zakoušení vlivu právních jevů na určité osoby, např. toho, jak konkrétní zákony ovlivňují život skutečných osob ve společenství, pokračuje uvědoměním a reflexí této zkušenosti,4 postupuje myšlenkovou abstrakcí reflektovaného a až po dlouhé cestě ústí předložením takových definic, jakou byla ta o právní normě jako obecně závazném pravidlu jednání vynutitelném statní mocí, která již není závislá na konkrétním platném právu. Z toho vyplývá, že abstrakce není cílem právní teorie, nýbrž pouze prostředkem k jeho dosažení a dále zejména fakt, že smyslem právní teorie není usnadňovat studium platného práva, ale že ve skutečnosti je třeba postupovat opačně a od studia platného práva přejít k pochopení právní teorie. Zůstaneme-li u metafory práva jako celku o několika vrstvách, nelze vrstvu hlouběji uloženou prozkoumat jinak než odkrytím vrstvy, jež ji překrývá. Noetickou hodnotu platného práva bychom ovšem neměli přeceňovat, protože stále platí, že platné právo je z filosofického hlediska pouze prostředkem k poznání toho, co je skutečně hodnotné, nikoli naopak.
Nyní můžeme dovést naši úvahu do konce, jelikož jsme získali nástroj potřebný k finálnímu vysvětlení důvodu, pro který má substance práva onu vyšší hodnotu oproti způsobům, kterými se projevuje. Substance je na svých akcidentech závislá právě jen co do své poznatelnosti, totiž v tom, že ji člověk nemůže poznat jiným způsobem, opačně to ale neplatí: vnější jevové formy práva na substanci, jež se skrze ně dává, závisí ontologicky, čímž se myslí, že na podstatě práva závisí samotné bytí a nebytí jejích vnějších forem. Tato složitá věta vlastně neříká nic jiného než to, co už bylo uvedeno – kdyby nebyla právní norma obecně závazným pravidlem chování, tak by nebyla právní normou, ale zůstane právní normou, ať bude nařizovat cokoli.5 Ona věta je pouze vyjádřena filosofickým pojmoslovím, a je tak mnohem přesnější, zato méně srozumitelná. Ještě jinými slovy, co je to právní norma můžeme pochopit skrze jakýkoli platný právní předpis obsahující normy bez ohledu na jejich obsah, jenž může podléhat neustálým proměnám, obsahu jakéhokoli právního předpisu a pohybu jeho změn však nelze porozumět bez pochopení podstatných znaků právní normy, jež nemohou absentovat. Platné právo je jako žebřík, po kterém je třeba vyšplhat k podstatě práva a pak ho odkopnout, je-li vám metafora postupu do výše bližší než metafora sestupu do hloubky po jednotlivých vrstvách.6
A podobně se to má i s ostatními právně-teoretickými definicemi, jimiž jsme se nezabývali a omezili se na konkrétní příklad pojmu právní normy – i skrze snahu o definice pojmů jako právo, právní síla, působnost právních norem, pramen práva apod. míří právní teorie k podstatě práva, a je tak vědou vyššího řádu oproti naukám jednotlivých odvětví, ať už jde o zmiňovaná práva občanské, trestní, ústavní nebo jiná, která existují nebo ještě vzniknou. Nenechme se přitom zmást skutečností, že ani po mnoha staletích úvah o právu nám právní teorie nedává definitivní odpovědi na otázky, které si právníci kladou. Náplní právní teorie není předávání hotových definic dalším generacím právníků, nýbrž už zmíněná snaha o jejich trvalé precizování, která nebude nikdy završena. Tím právní teorie kontrastuje se schopností jednotlivých právních odvětví definitivně řešit většinu praktických právních problémů, a ještě ostřeji se schopností přírodních věd definovat entity, s nimiž pracují. Znamená to ale, že v neukončenosti právně-teoretických sporů spočívá deficience této disciplíny, která vylučuje její nárok na vědu vyššího řádu? Na tuto otázku by myslím odpověděli kladně jen ti, kterým je vědomí neuzavřenosti dosažených poznatků zdrojem nepříjemných pocitů, opak je však dle mého názoru pravdou. Bylo by totiž naivní se domnívat, že v jakékoli vědě může být dosaženo bodu, kdy už není možné získané poznatky vyvrátit, nebo přinejmenším reinterpretovat. Koneckonců, i jistota, kterou se vyznačují vědy přírodní je pouze zdánlivá, a právní teorie tím, že uznává, že skrze ni zkoumaná podstata práva se odhaluje postupně, vždy jen zčásti a její celek nebude mít právník nikdy pevně v rukou akceptuje skutečnou situaci, v níž se ten který vědec nachází, jakkoli ho vědomí této situace může osobně iritovat. Snaha matematizovat právo (či jiné humanitní vědy), případně touha eliminovat právní teorii s tím, že „jsou to stejně jenom řeči“ a držet se jen práva trestního či občanského je zásadním nepochopením jak práva, tak údělu každého, kdo bádá vědeckým způsobem v jakékoli právnické disciplíně.
Z uvedeného lze vyvodit následující závěr: podstatě práva lze porozumět pouze skrze její vnější jevovou formu, ale nezávisle na jejím konkrétním obsahu, zatímco vnějším jevovým formám práva porozumí jen ten, kdo pochopí jejich substanci. A protože se právní teorie zabývá substancí práva, zatímco jednotlivá odvětví se zabývají jejími externími projevy, je právní teorie nejen vědou nezbytnou, ale i nadřazenou ostatním disciplínám, což mělo býti tímto článkem dokázáno.
Ondřej Švára
Ondřej Švára: The Relation between the Legal Theory and Other Legal Disciplines
The article analyzes the relation between the legal theory and other legal disciplines. The introduction of the article is devoted to the brief description of approaches that deny or marginalize utility of the legal theory and compare it to the position according to which the legal theory is superior to other legal branches. This superiority is derived from the fact that while the legal theory deals with the legal substance of law, it means all what is general, necessary, unchanging and invisible, other legal disciplines such as for example the constitutional, civil or criminal law examine only external, visible forms, which reflect the substance of law in the outside world. In conclusion, all external forms, particularly acts, are dependent on the substance as to their existence and non-existence, it means that if they do not include substantial characteristics, they are not external forms of law anymore. However, the opposite is not valid: the substance of law does not change although its external manifestation is frequently significantly and permanently changed. Knowledge of the substance of law is essential for understanding the law and the legal theory is therefore superior to the individual disciplines. This idea is explained by comparison of legal-theoretical definition of the legal norm as the generally binding rule requested by the government and concrete legal rules providing legal standards. An example is subsequently generalized to other legally theoretical definition.
(Summary translated by Jana Ševčíková)
Ondřej Švára je studentem 5. ročníku PF UK a 4. ročníku FF UK, oboru filosofie. Mezi lety 2007 a 2008 pracoval pro přední českou makléřskou společnost zaměřenou na poskytování finančních služeb zahraničním investorům na území ČR. Vystudoval Gymnázium Jakuba Škody v Přerově, které úspěšně reprezentoval v akademickém debatování. Zaměřuje se zejména na studium teorie práva, filosofie jazyka a logiky.