Pracovní doba je nejen dobou, kdy zaměstnanec vykonává práci pro zaměstnavatele. Pracovní doba se uskutečňuje v různých režimech, od nichž se odvíjí délka směny. Pracovní doba je limitována a nemůže trvat neomezeně dlouhou dobu. Její maximální délka je dána zákonem. Pracovní dobu lze zkrátit. Je nutné odlišovat zkrácení stanovené týdenní pracovní doby a kratší pracovní dobu.
Pracovní doba je přesně zákonem definována. Zákoník práce rozlišuje různé pracovní režimy. Kromě jednosměnného režimu, v němž je vykonávána značná část profesí, se jedná o dvousměnný pracovní režim, třísměnný pracovní režim, nepřetržitý pracovní režim, nepřetržitý provoz. Stanovená týdenní pracovní doba určuje maximální délku pracovní doby týdně. Zákoník práce také připouští kratší pracovní dobu.
Pracovní doba je definována v části čtvrté zákoníku práce (zákon č. 262/2006) v § 78 odst. 1, písm. a) a b) – pracovní dobou je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Dobou odpočinku je doba, která není pracovní dobou.
Toto ustanovení vychází z článku 28 Listiny základních práv a svobod – zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon. Pod pojem pracovní podmínky náleží jak pracovní doba, tak doba odpočinku.
Zákoník práce tedy definicí pracovní doby rozvíjí výše uvedený článek Listiny základních práv a svobod. Dále se vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby1.
V případě, že je pracovní doba rozvržena na směny, tak se směnou podle písm. c) myslí – část týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat, přesčasy se nezapočítávají do směny. I zaměstnanci, kteří vykonávají pracovní poměr s kratší pracovní dobou, mohou pracovat na směny.
V zákoníku práce jsou rozlišeny různé pracovní režimy – dvousměnný – písm. d) – dvousměnným pracovním režimem je režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve 2 směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Dále se jedná o třísměnný pracovní režim podle písm. e) – třísměnným pracovním režimem je režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve 3 směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích, v písm. f) je vymezen termín nepřetržitý pracovní režim práce – zaměstnanci se vzájemně pravidelně střídají ve směnách v nepřetržitém provozu zaměstnavatele v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Zákoník práce také zná pojem nepřetržitý provoz, který je definován podle písm. g) § 78 – je to provoz, který vyžaduje výkon práce 24 hodin denně po 7 dnů v týdnu.
Zákoník práce zná také pojem pracovní pohotovost – § 78 písmeno h) – pracovní pohotovostí je doba, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn. Pracovní pohotovost musí být se zaměstnancem dohodnuta. Pracovní pohotovost může být jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele.
Při pracovní pohotovosti zaměstnance se nejedná o výkon práce, zaměstnanec je k výkonu práce pouze připraven. Je také zřejmé, že musí existovat důvodné předpoklady, že zaměstnavatel bude potřebovat výkon práce zaměstnance mimo rozvrh pracovních směn. Zaměstnanec je také omezen v nakládání s dobou odpočinku (v rámci pracovní pohotovosti)2.
Ustanovení § 79 zákoníku práce upravuje stanovenou týdenní pracovní dobu. Základní výměra je 40 hodin týdně. Pracovní doba se v zákoníku práce určuje jako poměr hodin k týdnu3.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby stanoví maximální délku průměrné pracovní doby na 48 hodin během 7 dní. V souladu s touto směrnicí je v zákoníku práce zavedena stanovená týdenní pracovní doba nejvýše 40 hodin. Zbývající část (8 hodin) je ponechána na přesčasy (do pracovní doby se nezahrnuje přestávka na jídlo a oddech)4.
V ustanovení paragrafu 79 je definována stanovená týdenní pracovní doba, lze ji charakterizovat jako zákonnou pracovní dobu a čistou pracovní dobu. Jako čistá pracovní doba je označována proto, že se do ní nezahrnuje přestávka na jídlo a oddech. Další označení pro tuto zákonnou pracovní dobu je také normativní pracovní doba5.
Vzhledem k obtížným pracovním podmínkám a pracovním zvláštnostem je u některých profesí předepsána zkrácená týdenní pracovní doba6. Podle odst. 2 písm. a) se jedná o pracující v podzemí při těžbě uhlí, rud a nerudných surovin, v důlní výstavbě a na báňských pracovištích geologického průzkumu 37,5 hodiny týdně, písm. b) s třísměnným a nepřetržitým pracovním režimem 37,5 hodiny týdně, písm. c) s dvousměnným pracovním režimem 38,75 hodiny týdně.
Jen kolektivní smlouvou či vnitřním předpisem může být zkrácena stanovená týdenní pracovní doba. U zaměstnanců, jejichž zaměstnavatel je uveden v § 109 odst. 3 zákoníku práce, nemůže být krácena pracovní doba pod zákonný rozsah prostřednictvím kolektivní smlouvy, nebo vnitřního předpisu, bez snížení mzdy (platu). Jedná se o zaměstnance, kterým je poskytován plat za vykonanou práci, respektive, jejichž zaměstnavatelem je stát, územní samosprávný celek, státní fond atd.7
Pro zaměstnance mladší 18 let platí § 79a) – délka směny v jednotlivých dnech nesmí překročit 8 hodin a ve více základních pracovněprávních vztazích, podle § 3 nesmí délka týdenní pracovní doby ve svém souhrnu překročit 40 hodin týdně. Dochází zde k aplikaci směrnice Rady 94/33/ES o ochraně mladistvých pracovníků, podle které má být pracovní doba mladistvých maximálně osmihodinová a pracovní týden má být čtyřicetihodinový a lze říci, že stanovená týdenní pracovní doba podle § 79 odst. 1 se týká i mladistvých zaměstnanců8.
Mladistvý zaměstnanec může pracovat pouze 40 hodin týdně, při součtu všech pracovních poměrů, zahrnují se zde i dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr. Zaměstnavatelé však nemohou požadovat od zaměstnanců údaje o všech jejich pracovních poměrech a dohodách (výjimku stanoví § 304 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého vykonává-li zaměstnanec výdělečnou činnost, která se shoduje s předmětem činnosti zaměstnavatele, musí k tomu mít předchozí písemný souhlas zaměstnavatele)9.
V souladu se zákoníkem práce lze sjednat i kratší pracovní dobu, než která je stanovena v § 79. Sjednání kratší pracovní doby je upraveno v § 80 zákoníku práce. Kratší pracovní doba pod rozsah stanovený v § 79 může být sjednána pouze mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Kratší pracovní dobu je nutné sjednat individuálně v pracovní smlouvě10. Zaměstnanci přísluší mzda nebo plat, které odpovídají sjednané kratší pracovní době. Práce přesčas je v tomto případě práce nad stanovený limit (stanovenou týdenní pracovní dobu, např. 40 hodin týdně). Těmto zaměstnancům s kratší pracovní dobou nelze však nařídit práci přesčas.
Zaměstnavatel se může se zaměstnancem dohodnout, že pracovní poměr bude mít kratší pracovní dobu a zaměstnanec dostane za svou práci mzdu nebo plat odpovídající odpracované době. Tento poměr bývá označován jako částečný úvazek11.
V zákoníku práce je upravena pouze horní hranice délky pracovní doby. Spodní, tzn. nejkratší délka pracovní doby v zákoníku práce uvedena není. Stanovení mzdy nebo platu určuje zákoník práce v části šesté v paragrafech 109 – 15012.
Pracovní dobu je také možno zkrátit, aniž by došlo ke snížení platu podle § 79 odst. 3. Zkrácení stanovené týdenní pracovní doby bez snížení mzdy pod rozsah stanovený v odstavcích 1 a 2 může obsahovat jen kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis. Pracovní dobu však tímto způsobem nelze krátit v pracovní smlouvě. Zkrácení stanovené týdenní pracovní doby podle věty první však nesmí provést zaměstnavatel uvedený v § 109 odst. 3. Zkrátit stanovenou týdenní pracovní dobu lze tedy kolektivní smlouvou, vnitřním předpisem a samozřejmě zákonem.
Rozdíl mezi zkrácením stanovené týdenní pracovní doby v souladu s § 79 odst. 3 a kratší pracovní dobou dle § 80 zákoníku práce13 spočívá tedy v tom, že zatímco při zkrácení týdenní pracovní doby nedochází současně ke snížení mzdy (na zaměstnance, kteří dostávají plat, se toto ustanovení nevztahuje), při kratší pracovní době (při sjednání poměru s kratší pracovní dobou) dostávají zaměstnanci poměrně snížený plat, nebo mzdu.
Pracovní poměr s kratší pracovní dobou často využívají lidé, kteří musí plnit další povinnosti. Pro zaměstnavatele může být také kratší pracovní poměr výhodný, pokud zaměstnavatelé mají vhodný typ prací, u kterých nepokryjí pracovní poměr na plný úvazek. Ve skladech je často potřeba vydávat suroviny, výrobky apod., jen v určitou dobu, kdy se tato doba pro každou směnu opakuje14.
Kratší pracovní dobu lze dohodnout také na dobu určitou. Velmi nutné je přesně vymezit dohodu, kterou se sjednává kratší pracovní poměr15.
Další povinnost pro zaměstnavatele vyplývá z § 241 odst. 1 zákoníku práce, kdy musí zaměstnavatel přihlížet při zařazování do směn k potřebám zaměstnanců (zaměstnankyň), kteří pečují o děti. Jestliže podle odst. 2 stejného paragrafu – požádá-li zaměstnanec (zaměstnankyně), který pečuje o dítě mladší než 15 let, dále požádá-li těhotná zaměstnankyně, nebo zaměstnanec, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě pečuje o částečně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu, o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby, je zaměstnavatel povinen vyhovět žádosti, nebrání-li tomu vážné provozní důvody. V tomto případě zaměstnanec podá žádost, kde prokazuje svoji péči o výše uvedené osoby, nebo svůj stav a zaměstnavatel je povinen této žádosti vyhovět, s výjimkou překážky, kdy zaměstnavateli brání vážné provozní důvody16.
Pro zaměstnavatele je významné vědět, které aspekty s pojmem pracovní doby souvisí. Jak dlouhá může být směna v jednotlivých profesích? Jaký je vztah pracovní doby a doby odpočinku? Jaké podmínky musí dodržet při zkrácení stanovené týdenní pracovní doby? Také je pro něj přínosné vědět, k jakým účelům slouží pracovní pohotovost. Zaměstnavatelé musí zohlednit specifické podmínky u zaměstnanců, kteří jsou mladší 18 let.
JUDr. Michal Pašta
Michal Pešta: The article analyzes the context of working time. We distinguish between different types of operating modes, it is a one-shift, two-shift, three-shift working regime, continuous operation mode and continuous working. Another topic contained in the article is the set weekly working time. This specifies the maximum length of working hours in a week. Under the labour code, the length of the set weekly working time is 40 hours. For some professions, however, the length of weekly working time isn`t 40 hours, but it is less. Weekly working time can be shortened by an internal regulation or collective agreement and it doesn`t have to shorten the wages. Under the labour code it is also possible to negotiate shorter working hours. The article also discusses the captive time.
JUDr. Michal Pašta, rigorózní zkoušku vykonal na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současné době je studentem doktorandského programu Vysoké školy ekonomické v Praze na Fakultě mezinárodních vztahů. Zajímá se o pracovní právo, finanční právo, ústavní právo a právo sociálního zabezpečení. Je aktivní v publikační činnosti, vydává články v odborných časopisech týkajících se zejména pracovněprávní problematiky