Svěřenský fond patří mezi jednu z novinek v občanském zákoníku. Ve spojení s nulovou dědickou daní se může snadno stát formou zatajování majetku nejen pro rezidenty ČR.
Rozsáhlé změny, spojené s rekodifikací soukromého práva k 1.1.2014, přinesly do českého právního řádu několik zajímavých institutů s leckdy prapodivnými názvy – výprosa, pacht, výměnek apod. Většinou se jedná o figury, které jsme tu v minulosti již měli, jen jsme na ně pozapomněli, a nyní se k nim vracíme.
Kromě těchto archaických figur můžeme v NOZ nalézt i několik pravých “právních transplantátů”, mezi něž patří nepochybně i tzv. svěřenský fond. Podobně jako jiné instituty přináší i svěřenský fond řadu otázek, které s nejvyšší pravděpodobností zodpoví až praxe.
V souvislosti se zrušením dědické daně se ale rozruch okolo svěřenského fondu stává znatelnějším a lze se domnívat, že bude i v budoucnu přibírat na intenzitě. Co je to svěřenský fond, jaký je jeho původ a jak je s ním spojena nulová dědická daň? Jaké výhody a nevýhody tato kombinace slibuje?
Právnické povolání mi často v mnohém připomíná práci paleontologa zkoumajícího kosti dinosaurů. Ten dinosaura v životě neviděl; z jeho jednotlivých částí, které jsou mu dostupné, je ale schopen zkoumat nejen jeho podobu, ale i život. U zkoumání práva je tomu nejinak. Přiznám se, že jsem svěřenský fond „nikdy neviděl“, přesto se snažím ze zákona a z rozličných právních pramenů a faktů vyvodit, o co vlastně jde a jakým životem to může žít.
Svěřenský fond (angl. trust) se plně rozvinul v Anglii, kam se dostal v období římské kolonizace skrze římské právo1, které si svěřenectví oblíbilo jako původně řecký institut.2 Nešlo však o trust v moderním smyslu, nýbrž o tzv. use. Právní historikové nás učí, že mělo jít o právní skutečnost, kdy umírající převedl své právo k pozemku na někoho jiného, nejčastěji na nezletilého syna (beneficiáře), z toho důvodu, aby nemusel zřizovat závěť a majetek se tak vyhnul dědické dani. Dočasnou péči o majetek měl na starosti správce, nejčastěji přítel umírajícího.3
Tento šikovný způsob daňového úniku se vyvinul do institutu s názvem land trust. Kromě samého převedení majetku byl spojován s nejrůznějšími instrukcemi správci (aby správce věděl, co si má s majetkem počít) a hlavně docházelo k jeho pořízení už ne na smrtelné posteli, ale zcela běžně, za plného života.4 Velmi častým důvodem ke zřízení svěřenectví tak byla snaha o utajení majetku, aby se jeho původní držitel vyhnul vojenské povinnosti, s držbou půdy obvykle spojené.5
Ačkoliv nebyl land trust podle common law uznávanou formou převodu majetku, dostal se pod ochranu Lorda Kancléře, který nabyvatele půdy chránil. S tím se nehodlal smířit král Jindřich VIII., který v 15. století zpoplatnil přechod titulu k pozemku (Statute of Uses, 1536) a land trust ztratil na své lukrativitě.6
Přesto se svěřenectví (zejména díky svérázné soudní interpretaci Jindřichova statutu) uchytilo, a v 16. století je podle pramenů běžnou formou převedení držby na někoho jiného (beneficiáře) se stanovením účelu, k jakému se mají pozemky využít.7
K výše uvedené „právní transplantaci“ , tedy umělému přenesení určitého právního institutu z jednoho právního řádu do druhého, nakonec nedošlo skrze britské, ale kanadské právo. Byl to quebecký občanský zákoník, jímž se český nový občanský zákoník při uzákonění svěřenského fondu inspiroval.8
Co tedy svěřenský fond vlastně je? Je to v podstatě soubor majetku. Nenechme se ale zmást označením “fond”, neboť nejde o právnickou osobu. Je to „pouze“ majetek, který jeho vlastník vyčlení k určitému účelu a předá do správy svěřenskému správci (smlouvou nebo pořízením pro případ smrti).9 Tím, že vlastník (zakladatel fondu) tento majetek svěří správci, přestává být jeho vlastníkem a v podstatě nad tímto majetkem ztrácí přímou kontrolu.10
NOZ pak v §§ 1448-1474 upravuje, jak takový fond přesně vzniká, zaniká, jeho účely (veřejně prospěšný nebo soukromý) a jakými pravidly se řídí (statut svěřenského fondu). Dále se věnuje osobě zakladatele, obmýšleného, správce i tzv. dohlížitele.
Podstatné je to, v čem právníci považují tento institut za pozoruhodný: kromě toho, že majetek ve svěřenském fondu nevlastní zakladatel, nevlastní jej ani správce, ba ani osoba, které má být z fondu plněno (tzv. obmýšlený). Majetek v tu chvíli jaksi nemá majitele. Má však správce, který sice není vlastníkem, ale vykonává k tomu majetku vlastnická práva, a to vlastním jménem a na účet fondu.11
V jednom okamžiku tady tak máme zakladatele svěřenského fondu, který prostřednictvím smlouvy nebo pořízením pro případ smrti vyčlení část svého majetku ve prospěch jistého fondu, jehož správce určí zakladatel ve statutu. Stejně tak ve statutu s největší pravděpodobností určí i obmýšleného, jehož jméno se ale běžný smrtelník nedozví. Nedozví se jej ani stát, protože zákon neurčil kontrolní orgán, který by nad svěřenskými fondy dohlížel.
Pro výše nastíněnou charakteristiku si svěřenský fond vysloužil od některých odborníků již dnes přezdívky jako „hrozba“12, „kouzlo, o kterém se našim korupčníkům dosud nesnilo“13, „anonymní vlastnictví“14 nebo „černá díra“.15 A není divu. Na jedné straně stojí zakladatel, jehož skutečný majetek není možné dohledat. Na druhé straně stojí majetek ve svěřenském fondu, který nemá vlastníka – pouze toho, kdo k ní vykonává vlastnická práva – tedy správce. A nemá-li vlastníka, nelze snadno vypátrat, kde se vzal. A jakmile nelze vypátrat, kde se vzal, přináší fond více otázek než odpovědí.
Základní otázkou tedy je, jestli se ze svěřenských fondů namísto způsobu, jak odložit část zdrojů za nějakým účelem, nestane jakási černá díra, do které se odvede část majetku, který zakladatel nechce nechat veřejnosti na očích? Nepromění se svěřenský fond poté, co se vláda pustila do souboje s anonymními akciemi, v efektivní maskování majetku, který bude nadále sloužit pouze zakladateli?
Druhá otázka, která by měla zaznít, je, zda se svěřenský fond nestane prostředkem k obcházení dědické daně? Přece, stát vydělává na dědické dani, která se musí platit při přechodu majetku mezi zůstavitelem a nepříbuznou osobou (u obyčejného rodinného domu několik set tisíc). Tímto způsobem lze majetek převést a nic neplatit.
Nabízí se možnost udělat to tak jako za Jindřicha VIII. v roce 1536 a zdanit vlastní přechod majetku takovým způsobem, aby se zabránilo obcházení dědické daně.
Lze však konstatovat, že senátoři udělali přesný opak, když říjnovým zákonným opatřením č. 344/2013 Sb. zrušili to poslední, co z dědické daně zbývalo. V tu chvíli se Česká republika stala evropským unikátem. Není mi známa žádná jiná země regionu, kde by fungovaly svěřenské fondy a zároveň nulová dědická daň.
Co to znamená? Tak především to, že výše popsané obavy, které byly se svěřenským fondem spojovány, se ještě umocnily tím, že zrušením dědické daně nestojí vlastníkům nic v cestě. Zcela volně a bezúplatně mohou nechat vypařit část svého majetku a ustanovit správce, který nad ním bude dohlížet. Jen naivní by si myslel, že takovou příležitost nevyužijí ti, jejichž majetek by mohl vzbuzovat podezření. Ano, hovořím o praní špinavých peněz a o únicích z exekucí.
Na závěr ale ponechám skepsi stranou a zdůrazním ještě jeden, pro změnu pozitivní efekt, který bude tato kuriozní kombinace v nadcházejícím období mít. Česká republika se totiž stane ekvivalentem daňových rájů, do kterých budou své majetky umísťovat movití cizinci, kteří se budou chtít vyhnout dědické dani, která v některých zemích dosahuje i někollik desítek procent.16
Bezúplatné vyčlenění majetku do českého svěřenského fondu tedy žádné dani podléhat nebude, ovšem vlastní zisk z hospodaření fondu má stejný režim jako zisky právnických osob.17 Majetek, jenž se tak ocitne na českém území, bude zdaněn daní z příjmů právnických osob, a tyto peníze půjdou do státní kasy. Kromě toho bude často nutné, aby se o vyčleněná aktiva v Česku někdo staral. Přilepšit si tedy může jak stát, tak i některé české firmy.
Zatížení svěřenského fondu daní z příjmů právnických osob se jeví jako vhodné opatření, zejména s ohledem na potenciál, který tyto fondy znamenají pro investory. Lze si totiž snadno představit, že má-li určitá korporace nebo živnostník například exkluzivní klientelu a rozhodne se doplňkově investovat do nějaké méně exkluzivní komodity, přijde takovému investorovi svěřenský fond vhod, neboť se vyhne případné kompromitaci.
Koexistence svěřenských fondů a nulové dědické daně se neobejde bez vlny kontroverze. Ze svěřenských fondů se může stát efektivní způsob, jak zaopatřit naše potomky, vyčlenit peníze na dobročinné účely a přitom způsobit příliv kapitálu do ČR.
Jestli se ale svěřenské fondy nestanou způsobem, jak se šikovně a nezištně postarat zároveň o milenku a zároveň o manželku, nebo dokonce baštou organizovaného zločinu a úhlavním nepřítelem všech exekučních, kontrolních a bezpečnostních útvarů u nás, to ukáže až čas.