Článek pojednává o rodinněprávním institutu ústavní výchovy, která je považována za nejzávažnější výchovné opatření. Autor se ve svém příspěvku zaměřil především na procesní postavení nezletilých dětí právě při nařizování ústavní výchovy.
Přestože každé dítě má dle Úmluvy o právech dítěte1 právo znát své rodiče a má právo na jejich péči, někdy se z nejrůznějších důvodů stane, že tomu tak není. V těchto situacích pak přichází na řadu náhradní péče. V současné době můžeme náhradní péči rozdělit na osvojení, pěstounskou péči, svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby a konečně na ústavní výchovu, která je nejzávažnějším výchovným opatřením,2 které lze uložit na základě zákona o rodině.
Ústavní výchova může být nařízena, pokud je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Přestože by ústavní výchova měla být až ultima ratio, počty dětí umístěných v ústavech v ČR naznačují spíše opak. Česká republika je totiž dlouhodobě na předních místech v počtu dětí umístěných v ústavech. V současné době je v českých ústavech přibližně 11 000 dětí.
V tomto příspěvku bych se rád zaměřil na procesní stránku nařizování ústavní výchovy u nezletilých dětí, která by si zasloužila důkladnější revizi, která by se následně promítla do novelizace občanského soudního řádu. Řízení o nařízení ústavní výchovy je jedním z druhů řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Účastníky řízení jsou v těchto věcech oba rodiče dítěte, jsou-li nositeli rodičovské zodpovědnosti,3 nezletilé dítě zastoupené tzv. kolizním opatrovníkem (nejčastěji orgánem sociálně-právní ochrany dětí). Návrh na nařízení ústavní výchovy může podat orgán sociálně-právní ochrany dětí, zákonní zástupci nebo jiné osoby zodpovědné za výchovu, nebo může být řízení zahájeno i z moci úřední.
Jak výše uvedeno, dítě musí být v řízení zastoupeno. Protože jej nemohou zastupovat zákonní zástupci, je dítěti ustanoven opatrovník. Tím bývá nejčastěji orgán sociálně-právní ochrany dětí. Domnívám se však, že je to nežádoucí a v některých případech může chybně zvolený opatrovník znamenat až zkrácení procesních práv dítěte a porušení práva dítěte na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.4 Na tyto výtky částečně reaguje návrh novely občanského soudního řádu, který je předkládán společně s návrhem novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, který počítá s tím, že zastoupení dítěte orgánem sociálně-právní ochrany dětí, v případech, kdy tento orgán navrhuje nebo dává podnět k opatření zasahujícím závažným způsobem do rodičovské zodpovědnosti, nebude možné a bude třeba, aby napříště jako opatrovník zastupoval dítě advokát nebo jiná vhodná osoba,5 která s tím souhlasí. „V případech, kdy je opatrovníkem dítěte orgán sociálně-právní ochrany dětí, který návrh na nařízení ústavní výchova podal, má soudce velmi malou možnost přehodnotit případ z jiného úhlu, než je pohled sociální pracovnice. Proti návrhu sociální pracovnice na nařízení ústavní výchovy často stojí sociálně slabý, právně nezastoupený rodič s velmi malou schopností vystupovat před soudem a účinným způsobem předkládat důkazy k vyvrácení návrhu sociální pracovnice. Většina takových případů končí rozsudkem o nařízení ústavní výchovy.“6
V této souvislosti bych rád učinil krátkou poznámku k institutu dětského ochránce práv, protože se domnívám, že právě pracovníci tohoto nestranného a nezávislého orgánu by mohli vykonávat funkce kolizního opatrovníka v případech, kdy nezletilému dítěti hrozí nařízení ústavní výchovy. Zatímco v Norsku funguje dětský ombudsman již třicet let, v České republice se stále o jeho zřízení jen debatuje, a to i přesto, že jsme již delší dobu kritizováni Organizací spojených národů za to, že nemáme institut, který by komplexně a kontinuálně kontroloval problematiku práv dětí. Domnívám se, že nejen v řízení před soudem, kdy dochází k zásahům do práv dítěte, by se tento institut široce uplatnil. Za jeho zřízení bojuje například ředitelka Nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová, protichůdný názor zastával bývalý ombudsman Otakar Motejl, který v souhrnné zprávě o činnosti za rok 20097 k tomu dodává, že aby bylo možné učinit politické rozhodnutí, je třeba nejdříve důkladně zmapovat jednotlivé evropské dětské ombudsmany a jejich pravomoci, a pak zvolit nejvhodnější variantu.
Nejnověji se otázkami spojenými se zastupováním dítěte v soudním řízení zabýval v srpnu minulého roku Výbor pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva8 (dále jen „Výbor“), který ve stávající legislativní úpravě vidí nedostatečné zohlednění zájmu dítěte a navrhuje systémové řešení zakotvením úpravy, podle níž by dítě v řízení ve věci péče o nezletilé měl zastupovat vždy kolizní opatrovník z řad advokátů, ustanovený ex officio. Výbor se domnívá, že práva dítěte jako účastníka řízení by měla být posílena, a to tím, že jej v soudním řízení bude zastupovat osoba s právním vzděláním a zkušenostmi ve výkonu povolání advokáta. Tuto úpravu Výbor navrhuje s vědomím závažnosti zásahu do práv dítěte, k nimž dochází především rozhodnutím o nařízení ústavní výchovy. Podle veřejně dostupných informací však nelze očekávat kladný postoj ministerstva spravedlnosti k ustanovování advokátů ex offo v těchto případech, a to z důvodu značné finanční zátěže pro státní rozpočet a není zde ani záruka toho, že advokáti ex offo budou ve výsledku efektivněji hájit zájmy dětí v porovnání s dnešním stavem, kdy tuto činnost vykonávají pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
Svůj příspěvek bych rád zakončil přáním. Snad se tolik potřebná transformace systému péče o ohrožené děti promítne i do procesních předpisů a zajistí tak nezletilým dětem jejich, doposud upozaďovaná, procesní práva.
Mgr. Petr Najman
Petr Najman: Legal Status of the Minors in Proceedings of Asylum Enlightment
The article deals with institutional care, which is considered the most garvest educational measure. The author in his speech focused mainly on the procedural status of minors just in setting institutional care.
Mgr. Petr Najman je loňským absolventem Fakulty právnické Západočeské univerzity. Problematice péče o ohrožené děti se věnuje již více než pět let. Zkušenosti získal zejména při práci v Dětském domově Karlovy Vary a Ostrov. V současné době pracuje jako koordinátor projektu Čí je dítě?, který se snaží rozpoutat diskuzi v rámci transformace systému péče o ohrožené děti a jejich rodiny.