Příspěvek se zabývá právním a faktickým postavením osob alieni iuris v římském právu, přičemž hlavní pozornost autorky je zaměřena na gladiátory a otroky.
Při sepsání tohoto příspěvku jsem se nechala inspirovat celovečerním a Oscary oceněným filmem Gladiátor. Tento film nám poskytuje pohled do fascinujícího prostředí starověkého Říma a současně také poodkrývá krutou tvář té doby. V úvodu musím říci, že ne všechny skutečnosti, které jsou divákovi nabídnuty, jsou založeny na historických faktech.1
Já se ve svém příspěvku budu držet výše zmíněného filmu pouze okrajově, neboť hlavní pozornost bude zaměřena na otroky a na jejich právní postavení ve starověkém Římě.
Děj filmu nás zavádí do období konce vlády Marca Aurelia,2 kde jeho legie bojují pod vedením generála Maxima. Jedná se o smyšlenou postavu španělského bojovníka, který věrně slouží svému císaři a těší se jeho důvěře. Po smrti otce nastupuje na trůn jeho syn Commodus3 a Maximus prožívá vyvraždění vlastní rodiny a pád až na okraj společnosti, protože se stává gladiátorem.
Gladiátoři měli shodné postavení s otroky. Jednalo se tedy o otroky, kteří byli ovšem fyzicky zdatnější než ostatní, a proto byli svým pánem vybráni pro pobavení publika.
Gladiátorem se stávali otroci, váleční zajatci anebo odsouzené osoby. Hlavní hrdina zmíněného filmu se stal gladiátorem proti své vůli, přesto se setkáváme v této době s profesionálními gladiátory, kteří se nechávají najímat pro peníze, které jim mají zajistit slávu a bohatství, neboť právě gladiátorské hry se těšily velké oblibě.4
Slovo gladiátor pochází z latinského slova gladiator, což bývá přeloženo jako ten, kdo nosí meč.5 Název je pravděpodobně odvozen od krátkého meče, který používali k boji.
Původ gladiátorských zápasů můžeme hledat v Římě, přesto někteří vědci tvrdí, že tento zvyk převzali od Etrusků. Původně byly součástí pohřebních rituálů, kde měly ukázat kromě rituálu pro zemřelého také bohatství rodiny. Ze soukromých pohřebních obřadů se postupem času stávají obřady veřejné a s nimi také rostl zájem lidu o gladiátorské hry.
Největšího rozmachu dosáhly gladiátorské hry za dob císařství, kdy pouze císařové měli právo pořádat gladiátorské zápasy. Za vlády císaře Augusta došlo zákonem k omezení počtu gladiátorů na soukromých hrách.6 Tímto zákonem si císař zajistil výhradní právo na pořádání gladiátorských her.
Boj gladiátorů v aréně se tedy těšil velké oblibě nejen ze strany lidu, ale také ze strany císařů. Někteří panovníci se sami účastnili boje v aréně. Mezi ně patřil již zmiňovaný císař Commodus, ale také Caligula, Hadrianus, Titus. Tyto boje však byly pouze sehrané, protože bylo nepřípustné, aby došlo ke zranění císaře osobou, která stojí na nejnižším stupni společnosti. Odmítavý postoj k výše zmíněné zábavě zachovával právě Marcus Aurelius. Konec gladiátorských zápasů přineslo až křesťanství.
Gladiátorské hry byly velmi finančně nákladné, a proto se nekonaly příliš často. Finančně nákladný byl zejména výcvik gladiátorů, který probíhal většinou v gladiátorských školách, které spadaly do rukou soukromých majitelů. Se vznikem gladiátorských her se také rozvinul obchod s gladiátory. V Římě však existovaly školy, které patřily do rukou císařských úředníků.7
V gladiátorských školách se muži učili bojovat nejdříve na dřevěných figurínách8 pod dohledem vysloužilých gladiátorů. Každý gladiátor se zaměřoval na jednu zbraň, se kterou bojoval, a podle toho byl také nazýván. Vstupem do školy se gladiátor stal majetkem pána a byl plně podřízen jeho moci.9
V předvečer zápasu se konala hostina, která byla přístupná také veřejnosti, jejímž cílem bylo hodnocení fyzické zdatnosti gladiátorů, na základě které se pak uzavíraly sázky.
Do arény se vstupovalo ve slavnostním průvodu beze zbraní a v purpurových šatech. Bojovalo se různými způsoby a bylo ponecháno na vůli pořadatele, který způsob boje vybere. Bojovalo se se zvířaty, tyto boje byly praktikovány většinou dopoledne, odpoledne přicházely souboje člověka s člověkem. V poledne se většinou konaly popravy zločinců a uprchlých otroků. Popravy sloužily k pobavení publika, proto se některé inscenovaly jako hra, kde na konci čekala na hrdinu hry smrt.
Ze zápasu odcházel vždy jen vítěz, pro druhého bojovníka existovala jen malá naděje, že arénu opustí, aniž by zaplatil daň nejvyšší. O osudu poražené osoby rozhodoval zpočátku vítěz, později právo rozhodovat o životě a smrti poraženého připadlo císaři, který se ovšem řídil často názorem hlediště. Pokud tedy císař zvedl palec vzhůru, znamenalo toto gesto život pro poraženého. V případě palce dolů zasadil vítěz poraženému smrtící ránu za potlesku davu. Často byla vítězi přinesena odměna, která zahrnovala vítěznou palmu, šperky, peníze a někdy také hůl, která symbolizovala propuštění gladiátora na svobodu.10
Gladiátorské hry však nebyly výsadou pouze mužů. V arénách často bojovaly pro pobavení publika také ženy, které se často nazývaly amazonky. V roce 200 n. l. císař Septimius Severus zakázal vystupování žen v aréně.
Předchozí kapitola naznačila pohled římského obyvatelstva na gladiátory, způsob jejich boje a také jejich života. Právě toto všechno jsme mohli vidět ve zmiňovaném filmu.
V počátcích gladiátorského Říma byla většina bojovníků otrockého stavu. Otroci byli často ke gladiátorským hrám přinuceni, ale každý otrok musel poslouchat svého pána, neboť byl pouze věcí. Otrok nebo gladiátor ztrácel veškerá svoje práva. Kromě otroků se gladiátory stávali také trestanci, jednalo se zejména o zločince, kteří se provinili proti státu a které soudy odsoudily do gladiátorské školy. S rozmachem gladiátorských her byly soudy nuceny odsuzovat pro gladiátorské účely také zločince, kteří nespáchali větší prohřešek. Poslední skupinu gladiátorů tvoří muži, kteří do gladiátorského stavu vstupují dobrovolně.11 Hlavní rozdíl spočíval v tom, že auctorati nebyli nuceni pobývat za zdmi gladiátorské školy a ani nebyla nějak omezována jejich svoboda. Zaměřme se nyní na postavení otroků v římském právu, neboť právě z otroků se často stávali tolik oblíbení hrdinové římského obyvatelstva.
Existence otroctví je základním znakem římské společnosti. Otroctví bylo institutem práva národů, kdy jeden je podřizován moci druhého.12 Otrok neboli servus byl římskými právníky považován za objekt, nikoliv subjekt práva a bylo na něj pohlíženo jako na věc.13 Přesto se otrok od věci liší, protože je to jediná věc, která je nadána vůlí.
První zmínky nacházíme v Zákoně dvanácti desek, kdy se otrok projevuje jako patriarchální. Subjektivita otroka zde ještě není plně potlačena, otrok je sice osobou alieni iuris, přesto není úplně zbaven svých práv. Ke zhoršení právního postavení otroků dochází ve 4. a 3. století před n. l., kdy dochází k prudkému nárůstu otroků a otroci se jeví jako levná pracovní síla.14
Otrok je tedy člověk zbavený svobody, který náleží do moci svého pána, který má postavení osoby sui iuris.15 Pán měl právo rozhodovat o životě a smrti otroka, pán mohl svého otroka zabít, vyhodit z domu, opustit jej. Zde je nutno podotknout, že otrok opuštěný nebo vyhozený nepřestával být otrokem, ale stával se otrokem bez pána a mohl být okupován jinou osobou.16
Otroci stejně jako gladiátoři byli předmětem obchodu svého pána. Otroci byli často prodáváni na trhu vedle fóra, kde stáli na podiu s tabulkou zavěšenou na krku, kde měli napsán svůj původ, jméno a co umí. Tímto způsobem si také majitelé gladiátorských škol vybírali své bojovníky. Lidé je často obcházeli a obchodník se snažil uskutečnit obchod a zakrýt případné nedostatky.17
Pán mohl své otroky ze své vůle propustit na svobodu.18 Stávalo se tak na základě císařských konstitucí, hůlkou, mezi přáteli, dopisem a v neposlední řadě také poslední vůlí.19
Za republiky byli otroci podle civilního práva propouštěni na svobodu třemi způsoby. Manumissio per vindictam neboli propuštění pomocí hůlky se odehrávalo před soudním úředníkem a musel být přítomen pán otroka, otrok a třetí osoba,20 která byla svobodná. Tento člověk položil na otroka hůl a pronesl formuli. Pak byl vyzván k vyjádření vlastník otroka, který mlčel, anebo slova potvrdil. Jednalo se o fingovaný spor.
Manumissio per censum se provádělo zápisem otroka do seznamu propuštěných římských občanů.
Manumissio testamento se uskutečňovalo ve chvíli, kdy vlastník dal svobodu svému otrokovi v závěti. Propuštění v testamentu muselo být provedeno latinskými a rozkazovacími slovy. Propuštění testamentem mohlo být podmíněno podmínkou, která musela být ze strany otroka splněna.21
Výše zmíněné formy platily pro právo civilní, přesto otrok mohl být propuštěn před přáteli, dopisem, kde pán adresoval dopis svému otrokovi a v něm mu uděloval svobodu. Tyto formy nebyly civilním právem uznávány a otrok i po propuštění byl stále otrokem.
Otrok propuštěný na svobodu se nazýval propuštěnec22 a obvykle se stal římským občanem, ne však narozeným na svobodě.
Do otroctví se také mohla dostat svobodná osoba, která byla podřízena moci pater familias23 a spáchala delikt, při kterém vznikla škoda. Pokud otec rodiny nechtěl vzniklou škodu uhradit, dal osobu alieni iuris dočasně do moci poškozeného. Pachatel v rodině poškozeného žil v postavení otroka, byl tedy osobou in mancipio.
Do dočasného otroctví můžeme zahrnout také osoby, které se dobrovolně daly najmout pro gladiátorské hry. Osoby v dočasném otroctví neměly setrvat napořád, přesto se v soukromých právech, na rozdíl od veřejných práv, podřizovaly moci nového pána.24
Za prameny otroctví se považovalo válečné zajetí, mezinárodní obchod nebo zotročení pro nevděk. Mezi významné prameny otroctví se často řadí narození. Z matky otrokyně se vždy narodil otrok, status otce nerozhodoval. Dítě narozené otrokyni vždy patřilo pánovi matky, bylo často považováno za součást věci.25 Pánovi otrokyně bylo dáno právo dítě pohodit, zabít nebo vychovat jako novou pracovní sílu. Také pán vybíral dítěti jméno.
Jak bylo již víckrát uvedeno, otrok byl z pohledu římského práva věcí, která nemá majetková či rodinná práva. Otrok nevlastnil žádný majetek a vše, co nabyl, získal jeho pán.26 Otrok neměl ani svoji rodinu a svazky, ve kterých žil, nebyly svazky právní, ale faktické, založené na vůli pána.27
Otrokovi nenáležela žádná ochrana a podle římského práva stál na nejnižším stupni společenského žebříčku. Pán měl nad svým otrokem právo života a smrti, ale s postupem času se objevují požadavky na lidštější zacházení s otroky. Na začátku našeho letopočtu se otrokům dostává ochrany před vlastním pánem. Lex Petronia znamená zákaz boje otroka s divokou zvěří. Za republiky bylo možné stíhat pána otroka za hrubé zacházení. Stejné postavení náleželo také gladiátorům, přesto se gladiátoři na rozdíl od otroků stali za svoji odvahu projevenou v aréně žádanou osobou.28
Otroctví končilo buď smrtí otroka, nebo jeho propuštěním na svobodu, po propuštění otrok ovšem musel svému pánovi zachovávat věrnost a úctu, pokud by toto pravidlo porušil, mohl být opět svým pánem povolán do otroctví. Zvláštní skutečností v římském právu je, že živý otrok byl považován za věc, ale otrok mrtvý je již chápán jako člověk. Hrob otroka se stával místem zasvěceným a vyloučeným z obchodu. Smrtí vlastníka otroka ovšem otroctví nekončilo a otrok se stával předmětem dědictví.
Jistou svobodu dávalo otrokovi zavedení peculia,29 které znamenalo zlom v římském právu, protože otrok přestal být římskými právníky chápán jako věc. Na otroky tedy právníci pohlíželi jako na myslící bytost, která je schopna projevit svoji vůli. Otrok nebyl majitelem pekulia, ale právě takto vyčleněný majetek pánem nebo otcem rodiny zabezpečoval otrokovi určitou svobodu v hospodaření s přiděleným majetkem. Pán má možnost pekulium otrokovi kdykoliv odejmout, na druhou stranu musíme říci, že otrok nebo syn správou svého pekulia rozšiřoval majetek majitele moci nad podřízenou osobou. S postupem doby se považovalo za nevhodné odejmutí pekulia podřízené osobě, takový počin se jevil jako přestupek proti dobrým mravům. V době republiky byla dána otrokům možnost vykoupení se z moci pána pomocí svého pekulia.
Cílem příspěvku bylo přiblížit případnému čtenáři nepatrný zlomek římského práva. Pokud tedy příspěvek nebo zmiňovaný film probudí alespoň v jednom čtenáři touhu poznat krásy i krutosti starověkého Říma, tak jeho cíl byl naplněn.
Mgr. Ivana Stará
Ivana Stará: The Legal Status of a Gladiator in Roman Law
This post was created in response to the film Gladiator. Gladiators were people who had no rights under Roman law and was mainly of slaves, prisoners of war or convicted person. This fascinating film shows the viewer not only the beauty of ancient Rome, but also the government of Emperor Commodus, which does not correspond to reality The Oscar-winning film also highlights the fact that the gladiators were slaves or Roman law considered only thing that belonged to the property owner.
Mgr. Ivana Stará je interní doktorandkou na katedře Dějin státu a práva na Právnické fakultě MU Brno. Zabývá se římským právem, kde svoji pozornost zaměřuje na rodinné právo. Rodinné právo je také předmětem její disertační práce, ve které se ovšem nevyhne ani postavení otroků.