Říšský hrabě František Antonín Špork (1762 – 1738), pán – mimo jiné – i na Lysé,1 je osobností, která ani v dnešní době nepřestává fascinovat ty, kdo se s jejím životem a dílem měli možnost seznámit. A tuto možnost má dnes i široká česká veřejnost díky „nesmrtelné“ publikaci profesora Pavla Preisse Boje s dvouhlavou saní. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách2, vycházející z neméně vynikající Šporkovy biografie z pera vídeňského právníka Heinricha Benedikta Franz Anton Graf von Sporck. (1662 – 1738). Zur Kultur der Barockzeit in Böhmen3. Jak ovšem vyplývá z podtitulku Benediktova i Preissova díla, oba autoři usilují o to představit hraběte Šporka především v jeho vztahu k tehdejší barokní kultuře – a není pochyb, že se jim to podařilo na výsost elegantně. Ale Špork nebyl jen přítelem múz – byl také (právě podle Benedikta) „vášnivým hledačem pravdy“ („leidenschaftlicher Wahrheitssucher“), a tuto svou pravdu, ať skutečnou nebo domnělou, o níž on ovšem ani na okamžik nezapochyboval, bránil přečasto soudní cestou, až si vysloužil titul notorického sudiče a obtěžovatele všech zemských i vídeňských instancí.
O jeho pověstných soudních procesech můžeme dobře získat obecný přehled právě z Preissových „Bojů“. Monograficky byly zpracovány zatím dva: jeho kacířský proces,4 který měl ovšem „veřejnoprávní“ charakter, a směnečný proces s advokátem Neumannem;5 jednomu procesu (ve věci plavení dříví po Labi) se ve svém článku věnoval Benedikt.6 Méně už je ovšem širší okruh interesentů o Šporkovu osobnost informován o právu,7 které za života hraběte platilo a jež označujeme jako tzv. právo barokního absolutismu; toto období bývá (alespoň v právních dějinách) ztotožňováno s dobou od Bílé hory do nástupu osvícenského absolutismu za Marie Terezie. Tento právní systém se nikoli zanedbatelným způsobem liší od toho našeho, postosvícenského a „moderního“; a bude úkolem následujících řádků o tomto právu ve vší možné stručnosti pojednat.
Už dnešní teritoriální princip fungování práva je oproti tomu tehdejšímu odlišný. Dnes právo platí na území určitého státu, a to pro všechny, kdo se na jeho území zdržují. Zásadně je lhostejné, zda jde o občany toho státu či o cizince nebo osoby bez státní příslušnosti. Avšak v tzv. stavovské společnosti závaznost právních norem nebyla dána prioritně pobytem na nějakém území, nýbrž příslušností k nějakému ze stavů – mluví se o stavovské roztříštěnosti práva či o tzv. právním partikularismu stavovského práva. Tento princip začal být vytlačován unifikačními tendencemi teprve za následujícího období osvícenského absolutismu, kdy do práva začínají pronikat různé přirozenoprávní koncepce, a plně se prosadil až se vznikem občanské (tj. ne-stavovské) společnosti po zrušení poddanství. Avšak ve Šporkově době tomu tak zdaleka ještě nebylo.
K obecné charakteristice práva tohoto období lze uvést zhruba následující:8 v Čechách formálně stále šlo o právo české, tehdy ovšem poněkud opatrně označované jen jako usus Bohemicus. Také Obnovené zřízení zemské vydává císař Ferdinand II. jako český král pro České království. Městské obyvatelstvo se rovněž na obecné rovině řídilo českým právem – Koldínovým zákoníkem z roku 1579 (odhlédneme-li od dalších pramenů práva, jako byly výsady, normativní smlouvy apod.). Teprve následující období osvícenského absolutismu s sebou přináší postupnou absorpci českého práva (a stejně tak i práva ostatních zemí Koruny české) jednotným právem rakouským.
Vliv římského práva se v předchozím období stavovského státu uplatňoval až na výjimky pouze v právu městském (zejména ve zmíněném Koldínově zákoníku); tak Vilém Knoll může konstatovat, že „v Koldínových Právech městských tak vyvrcholila romanizace českého práva nejen v právu městském, ale v českém středověkém právu vůbec.“9 Šlechtické právo za stavovské monarchie bylo ovšem římským právem téměř nedotčeno. Zato Obnovené zřízení zemské (na rozdíl od onoho vladislavského) prozrazuje silný vliv římského práva a ve svých procesních normách i podstatný vliv kanonického práva – tedy tzv. římsko-kanonického procesu.
Z hlediska typologie pramenů práva ustupuje právo obyčejové (zpravidla nepsané) právu psanému – zákonu. Také soudní precedens, vytvářený zemským soudem jako pramen šlechtického práva a v době stavovského státu nepochybně velevýznamný, v důsledku obnoveného zřízení zanikl. S tím souvisí i praktická ztráta práva českých stavů na normotvorbu, a to ve prospěch absolutisticky vládnoucího panovníka, který si zákonodárnou moc monopolizoval: „Toho však sobě, též dědicům našim, budoucím králům českým, obzvláště v moci pozůstavujeme, abychom v tomto dědičném království Našem řád a právo nařizovati, i všecko to, což s sebou jus legis ferendae, neboližto mocnost vysazení práv přináší, činiti moci ráčili“10 Sněmovní aprobace královské legislativy, pokud byla vůbec vyžadována, byla ryze formální věcí.
Konečně v tomto období postupně dochází v oblasti trestního práva k nahrazení principu obžalovacího (akuzačního) principem vyšetřovacím (inkvizičním), tj. stíháním deliktů, považovaných původně za soukromoprávní“ (včetně např. vraždy), nikoli už z iniciativy poškozeného, nýbrž z úřední povinnosti (ex officio) státu. Obžaloba byla věcí královského prokurátora čili ředitele českého fiskálního úřadu; i Špork s ním v rámci kacířského procesu přišel do nechtěného styku.
Z hlediska práva a jeho adresátů lze ve Šporkově době rozlišit zhruba čtyři společenské stavy, jimž odpovídalo „vlastní“ stavovské právo. Jde o právo šlechtické, právo městské, právo vrchnostenské a právo kanonické – podle existujících stavů šlechtického (zemského), městského, poddanského a duchovního (tedy přirozeně nikoli podle stavů, jak byly zastoupeny v zemském sněmu).11 Nelze si to však představovat tak, jako by tato práva působila odděleně a na sobě zcela nezávisle. Naopak – různě se prolínala a vzájemně ovlivňovala. Tak např. Obnovené zřízení zemské mělo subisidiární platnost pro oblast práva městského, a naopak městské právo platilo jako podpůrný pramen práva pro právo zemské: „Jakož pak toliko vedle tohoto Našeho Obnoveného zřízení zemského řízeno, a pokudžby se také jaká taková věc zběhla, žeby v Zřízení zemském k místu přivedená nebyla, v Právu pak městském táž věc rozeznána se nacházela: tehdy vedle Práva městského, poněvadž již od dávního času toho se vyhledávalo, kterak by Práva městská s Zřízením zemským k srovnání přijíti mohla, souzeno, a jak v tomto, tak i ve všech jiných soudech netoliko slov, ale i důvodův právních šetříno býti má“.12 Právo kanonické bylo (proti své vůli) provázáno s protikacířským zákonodárstvím císaře Karla VI., zemské právo penetrovalo do práva vrchnostenského apod. To se ovšem v kolizních situacích neobešlo bez třecích ploch, zvláště když kolizní normy byly nedokonalé13 nebo vůbec absentovaly.14
Vedle toho existovala i práva na základě nikoli personálního, nýbrž věcného hlediska, jako bylo právo horní, právo lenní apod. – i ta jsou však obvykle uváděna jako práva na základě osobním – týkají se osob, které se onou činností zabývají nebo jsou v příslušném postavení. Počínají se ovšem objevovat i normy se skutečně obecnou působností: tak např. trestní zákoník „Josefina“ – Constitutio Criminalis Josephina císaře Josefa I. z roku 1707 svou zásadně obecnou závazností představoval první významný průlom do principu stavovské personality práva, třebaže ještě místy přináší diferencovanou právní úpravu podle stavovské příslušnosti.
Nás zde bude – z důvodů stavovské příslušnosti hraběte Šporka – zajímat přirozeně především právo šlechtické čili zemské, „ústavní“. Jeho hlavním pramenem bylo tehdy „Obnovené zřízení zemské našeho dědičného království českého“ (Verneuerte Landesordnung des Erbkönigreiches Böhaimb),15 vydané císařem Ferdinandem II. roku 1627 (pro Moravu byla následujícího roku vydána obdobná norma). Jeho autorem byl doktor Otto Melander ze Schwarzthalu. Někteří právní historikové mají za to, že se mu toto objemné dílo příliš nezdařilo, ale pokud jde o systematiku a formální stránku vůbec, je oproti chaotickému Vladislavskému zemskému zřízení přímo právním klenotem. Nese silné stopy recepce římského práva, kterým bylo v té době už ovládáno právo městské. Po obsahové stránce je obnovené zřízení prostoupeno tzv. teorií propadlých práv, podle níž čeští stavové, vzbouřivší se proti svému legitimnímu králi, ztratili ve prospěch vítěze veškerá dosud nabytá práva a bylo výlučnou věcí vítěze, kolik z nich jim nově přizná nebo nepřizná. Stavové ztratili nejen zákonodárnou pravomoc (jus legis ferendae) vykonávanou dříve na zemském sněmu, ale nebyla jim přiznána ani zákonodárná iniciativa – formálně hlasovali jen o návrzích předložených panovníkem, pokud vůbec (spíše výjimečně) jejich hlas měl být slyšen.
Soudem personálně příslušným pro šlechtu byl Větší zemský soud, složený z šestadvaceti osob panského a rytířského stavu.16 Tento soud také roku 1733 soudil Šporka z trestného činu kacířství, jeho rozšiřování a šíření pomlouvačných spisů, ale i v jiných kauzách byl u něj hrabě častým hostem. Za stavovské monarchie, jak bylo výše řečeno, byl tento soud oprávněn „nalézat právo“, tj. vytvářet právní precedenty v případech, které do té doby nebyly právem upraveny. To obnovené zřízení odstranilo a zemský soud směl jen jménem krále aplikovat jeho předpisy. Soudci ale ještě nebyli královskými úředníky, kteří by působili „z povolání“ a kteří by museli mít právnické vzdělání (to bylo požadováno až civilním soudním řádem Josefa II. z roku 1781). Za své ale vzala inapelabilita zemského soudu – řádným opravným prostředkem teď byla žádost o revizi rozsudku, adresovaná České dvorské kanceláři ve Vídni (nikoli tedy už pražskému apelačnímu soudu). Rozhodovalo se v písemném řízení, neseném mimo jiné principem písemnosti (quod non est in actis, non est in mundo).
S právem městským přišel hrabě Špork do styku v případě svého poddanského města Lysá nad Labem a dále v právních stycích (např. při koupi a prodeji pozemků) se sousedními městy – na jeho hradištském panství to byla zejména královská věnná města Jaroměř a Dvůr Králové. Ta se spravovala, jak již bylo řečeno, „Právy městskými království českého“, která zpracoval Pavel Kristián z Koldína a která schválil zemský sněm roku 1579 (tedy tzv. „Koldínovým kodexem“).
V právních vztazích hraběte Šporka k poddaným jakož i ve vztazích mezi poddanými navzájem platilo do značné míry ještě obyčejové právo vrchnostenské, reprezentované na obecné rovině práva zemského zejména robotními patenty. A právě z doby, kdy hrabě už sám spravoval svá panství (tj. Lysou, Hradiště, Konojedy a Malešov) vyšly dva takové patenty od tehdejšího panovníka Karla VI.: první roku 1717 a další z 27. ledna roku 1738 (krátce nato – 30. března toho roku – však Špork v Lysé umírá). Vedle toho každá vrchnost upravovala povinnosti poddaných vlastními vrchnostenskými akty (selskými a čeledními řády, urbáři apod.), přičemž tyto povinnosti bývaly poddaným čas od času formálně připomínány, jak je to pro 16. století na Královédvorsku doloženo např. pro valdštejnská panství Miletín, Hostinné a Poličany a v následujícím století pro jezuitské panství v Žirči, bezprostředně sousedící se Šporkovým panstvím hradištským. Na tom posledně jmenovaném se nic podobného nedochovalo, nicméně je prokázáno, že hrabě vyžadoval plnění poddanských povinností až s pedantickou přesností a všechny prohřešky proti poddanské či služební kázni neúprosně trestal, často i tresty tělesnými (bití holí, vsazení do želez apod.).17
Vzájemné spory mezi poddanými byly řešeny před rychtářem (viz německý výraz „Richter“). Prvoinstanční soudní stolicí pro poddané byly vrchnostenské soudy na jednotlivých panstvích. Odvolacím soudem bývaly sousední soudy městské.
V souvislosti s hrabětem Šporkem nelze nezmínit právo kanonické. K jeho zajímavému a historicky ojedinělému promísení s právem světským (zemským), resp. ke kolizi světské a kanonické justice došlo tehdy právě díky protikacířské legislativě císaře Karla VI., která vedla k vleklému kompetenčnímu sporu mezi císařem a tehdejším pražským arcibiskupem Ferdinandem hrabětem z Khünburgu, jak jej výborně zachytil Anton Gindely,18 čerpající zejména z deníku arcibiskupova sekretáře jezuity P. Maximiliána Větrovského. Na počátku onoho sporu stála nová praxe pražského apelačního soudu, který se při vyšetřování kacířství už neomezoval (jako doposud) na pouhé vazební zajištění obviněného, nýbrž podílel se i na výsleších u církevního soudu a samostatně předváděl vlastní svědky. To arcibiskup považoval za nepřípustné zasahování světské moci do církevní justice a nařídil přerušení církevních procesů při stíhání kacířů. Apelační soud se tím nedal zaskočit a řízení vedl dál až k vynesení rozsudku; tak v procesu proti jakýmsi Bláhovi a Žežulkové nejen konstatoval vinu (tj. kacířství), ale uložil i církevní trest. Na to arcibiskup deklaroval, že předseda apelačního soudu hrabě Kokořovský a jeho dva asesoři upadli do samočinné exkomunikace pro narušování církevního soudnictví. Císař, informovaný místodržitelstvím a podněcovaný nejvyšším českým kancléřem hrabětem Leopoldem Josefem Šlikem, známým svými „antiklerikálními“ postoji, nakvašeně prohlásil exkomunikaci za nicotnou, jednání arcibiskupa za útok proti právu a spravedlnosti („wider Recht und Billigkeit“) a následně praxi apelačního soudu potvrdil. A aby tuto praxi postavil na právní základ, vydal ještě téhož roku (1721) procesně právní normu o stíhání kacířů Modus inquirendi contra haereticos. Stručně řečeno, kacířské procesy byly touto pragmatikou meritorně odňaty církevním soudům; ty směly nadále provádět šetření jen tehdy, pokud na základě protokolu o předběžném výslechu obviněného, který světský soud zašle konsistoři, tato usoudí, že jde o novou herezi (haeresis definienda čili dogma novum); pokud by však šlo o herezi již odsouzenou (haeresis definita čili exercitium haereticum jam prohibitum), tehdy povede další šetření světský soud a uloží světský trest – kacířství bylo podle tehdejšího práva považováno za veřejný zločin proti státu (crimen publicum contra Statum). Arcibiskup ještě nějaký čas vzdoroval a remonstroval k císaři novým podáním, odvolávaje se na ustanovení Korpusu juris canonici (jmenovitě Knihy šesté Bonifáce VIII.) i na letitou tradici, podle níž vyšetřování kacířů je věcí církevních soudů, nicméně nakonec se podvolil pod císařovou otevřenou pohrůžkou, že on už si „najde způsob, jak zajistit, aby jeho nařízení bylo poslušně dbáno“. Opozice zjevná se změnila v opozici skrytou, když případy udání pro kacířství ze strany misionářů či duchovních správců u církevních soudů končívaly právě u nich, aniž byly postoupeny apelačnímu soudu, jak zákon požadoval (tresty hrozící za kacířství byly tehdy velmi přísné). A patrně přesahovalo možnosti státní moci, této (z hlediska státního práva nezákonné) praxi církevních soudů čelit.
Hrabě přišel za svůj život do styku s kanonickým právem pochopitelně častěji – pravidelně (tak jako každý katolický křesťan) v souvislosti s přijímáním svátostí a svátostin. K případům vybočujícím z normálu patřila svatba, kterou své druhorozené dceři Anně Kateřině roku 1712 vystrojil navzdory snad všem kanonickým předpisům. S kanonickým právem pracovala i veřejná žaloba z kraje roku 1730, která jej u Většího zemského soudu obviňovala mimo jiné z kacířství; korunní žalobce ovšem v tomto bodě u soudu neuspěl, protože nejdříve by musel hraběte za kacíře (alespoň materiálního – viz výše) prohlásit církevní soud, k čemuž ovšem (z dnes už sotva zjistitelných důvodů) nedošlo.
Máme zde samozřejmě na mysli aplikaci práva zemského, tedy toho, které se Šporka jakožto říšského hraběte dotýkalo především. Jestliže si Špork zemského práva (včetně obnoveného zřízení) jakožto „cizího“ (rozuměj: římského či alespoň romanizovaného) práva příliš nevážil a snil o jakémsi „obecném německém právu“ („allgemeines Teutsches Recht“) jakožto o skutečně domácím právu, v němž by se zračila ona „stará německá upřímnost“ („alte teutsche Redlichkeit“), pak aplikace tohoto práva jej vytáčela do vysokých obrátek. Vždyť – řečeno slovy moderní teorie práva – naše důvěra v právo se neopírá jen o náš úsudek de lege lata, tedy o kvalitě stávajícího práva, nýbrž i o vnímání kvality jeho aplikace; a s tou měl hrabě ty nejhorší zkušenosti, přičemž vliv na to měla přirozeně i malá úspěšnost ve sporech, které vedl.
Prokletím justice je korupce, a ani tehdejší justice jí nebyla uchráněna, jakkoli za ni hrozil soudcům či úředníkům i trest smrti. Hrabě s ní měl osobní smutnou zkušenost – tu nejhorší asi ve sporu se svými poručníky Janem a Janem Dětřichem Šporkovými. Referendář České dvorské kanceláře Schwabel ze Schwalbenfeldu byl za ni dokonce odsouzen k trestu nejvyššímu (který mu byl nakonec zmírněn na doživotní relegaci z rakouských zemí), avšak na negativním výsledku sporu se tím kupodivu pro hraběte nic nezměnilo.19 Připočte-li se k tomu už tehdy příslovečná prohnanost advokátů,20 kteří (s cílem maximálního navýšení svého palmáre) spory svých klientů do nekonečna svévolně protahovali, nepřekvapí nás, že hrabě Špork, náchylný ke každé ostré satiře, postavil všem zlotřilým právníkům doslova pomník: stala se jím Braunova socha Herkomana, patrona všech překrucovačů a prznitelů práva. Špork ji sice nakonec v době, kdy proti němu byl veden proces – mimo jiné pro notorické ostouzení královských úřadů – dal autocenzurním zásahem přetesat na Goliáše, proti němuž Braun dokonce vytvořil protějšek – Davida s prakem (ten dodnes stojí v Kuksu proti bývalé škole); avšak littera scripta manet, a ta právnické darebáky také nešetří. Tady není třeba myslet jen na stejnojmenný spis Hercommannus Magnus (1726), který má „na svědomí“ nejspíše Šporkův právnicky vzdělaný „dvorní básník“ (Hofpoeta) Gottfried Benjamin Hancke. Také Hanckeho veršovaná rozprava dvou fiktivních šporkovských kreací Marforia a Pasquina, vezoucích Herkomana na trakaři do pekla, která pochází z doby Šporkovy protijezuitské literární kampaně (konkrétně z roku 1727), špatné služebníky alokuje do horoucích pekel, kde berou spravedlivou odměnu za své pozemské zpronevěry vůči spravedlnosti:
„Koukej, jak rohatí nespravedlivým soudcům
lejou kov do krků, plamen jim šlehá z vousů.
A dále:
Tam pohleď, Pasquine, jak dva zlí advokáti
se pečou na rožni a šlachy se jim krátí.“21
O naší justici se říkává, že je jako Boží mlýny – že mele pomalu, ale jistě. Někdy se ale zdá, jako by „mlela“ pouze pomalu. A tak tomu zřejmě bylo i ve Šporkově době, proto se hrabě upnul k té soudní instanci, kterou nelze ani zastrašit ani oklamat ani podplatit.
Prof. JUDr. Ignác Antonín Hrdina, DrSc., O.Præm. je katolický kněz, kanovník Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Studoval teologii, civilní právo a kanonické právo. Doktorát práv na Právnické fakultě UK v Praze v roce 1987, habilitace v oboru právních dějin na Univerzitě Karlově v Praze v roce 2002, roku 2000 licenciát kanonického práva a roku 2004 doktorát právních věd v oboru kanonického práva na Katolické univerzitě Jana Pavla II. v Lublinu, profesura v oboru teologie (kanonické právo) na Univerzitě Palackého v Olomouci v roce 2008. Člen vědecké rady European Society for History of Law etc. etc. Přednáší teorii a filosofii práva, kanonické a konfesní právo na Katedře pastorálních oborů a právních věd Katolické teologické fakulty UK v Praze a kanonické právo na Katedře právních dějin Fakulty právnické ZČU v Plzni. Od roku 2009 působí jako náměstek pražského arcibiskupa pro výkon soudnictví (soudní vikář) a předseda Metropolitního církevního soudu.