Se vznikem první republiky docházelo ve veřejnoprávní rovině k pozitivním změnám, ačkoli konzervatismus v myšlení a v rovině soukromého práva přetrvával a ovlivňoval tak řešení společenských problémů, jejímž byla i otázka zrovnoprávnění ženského vzdělávání nebo uplatnění žen na pracovním trhu. Tato práce reflektuje počátky studia žen na právnické fakultě a následné názory na jejich zapojení do praxe.
Výnosem rakouského ministerstva kultu a vyučování z roku 1849 byl absolventkám obecných a specializovaných dívčích škol povolen přístup do univerzitních poslucháren. Zde mohly být pouze se souhlasem přednášejícího jako hospitantky, nikoli řádné nebo mimořádné studentky a nebylo jim povoleno zapisovat se ke studiu.1 Za účelem umožnění přístupu na přednášky jako hospitantky zasílaly uchazečky žádosti profesorskému sboru, ve kterých také prosily o případné přehodnocení ministerstvem kultu a vyučování, pokud by profesorský sbor sám nemohl rozhodnout o přijetí.2 Předpokladem pro přístup žen na vysoké školy bylo založení dívčího gymnázia Minerva roku 1890. Změnu v otázce ženského studia znamenala nově složená poslanecká sněmovna po pádu Riegrovy strany roku 1891. Zde se vyslovil i T. G. Masaryk o nedostatcích vysokých škol s ohledem na to, že ženy nemohou řádně studovat.3 V březnu 1897 bylo výnosem ministerstva kultu a vyučování ženám zpřístupněno vysokoškolské studium na filosofické fakultě. Zároveň jim byly započítány dva roky hospitací do řádného studia.
Právnickou fakultu mohly ženy jako řádné posluchačky studovat ve srovnání s fakultou filosofickou nebo lékařskou (od r. 1900) relativně pozdě, a to se vznikem Československé republiky. První žadatelce o řádné studium bylo povoleno mimořádné posluchačství již roku 1899. Následně se každoročně na právnickou fakultu zapisuje několik hospitantek, které však právnických studií zanechávaly kvůli marnému čekání na připuštění k řádnému studiu, nebo přestupovaly na jiné fakulty. Poprvé se o otázce studia žen na právnické fakultě jednalo při zasedání jejího profesorského sboru 26. června 1900, který ve svém usnesení již tehdy ministerstvu doporučil přijímat ženy k řádnému studiu.4 Sdružení akademicky vzdělaných žen založené roku 1908 si rovněž vytklo za jeden ze svých cílů zpřístupnit ženám studium práv. Na žádost tohoto Sdružení podal univerzitní senát téhož roku ministerstvu kultu a vyučování příznivé dobrozdání o možnosti studia žen na právnické fakultě. Roku 1912 zaslal Svaz českých spolků ženských výzvu profesorskému sboru právnické fakulty, aby se 28. ledna oficiálním projevem účastnil manifestační schůze pro vyšší vzdělání žen a vyslovil se k otázce připuštění žen ke studiu práv.5 Povolení ke studiu nebylo dříve uskutečněno zejména pro odpor ministerstva spravedlnosti.6
Názory na ženskou otázku se na přelomu 19. a 20. století vyvíjely v souvislosti se sociálním a ekonomickým myšlením a také s ohlasy na mezinárodní ženské hnutí. V Československé republice byl splněn dlouholetý požadavek na zpřístupnění studia práv pro ženy. Univerzity Karlova, Masarykova, Komenského i univerzita německá jim otevřely své právnické fakulty za stejných podmínek jako mužům. Roku 1922 byla promována první žena Anděla Kozáková doktorkou práv. Výjimečnost promoce Anděly Kozákové z 19. prosince 1922 podtrhla gratulace prezidenta T. G. Masaryka. Profesorský sbor fakulty jmenoval roku 1928 docentkou práva a řízení trestního Jarmilu Veselou. Do konce roku 1927 promovalo celkem 92 právniček, z toho 70 na Univerzitě Karlově.7 V praxi se však ukázalo, že diplomy ženám nezaručovaly patřičné uplatnění, ačkoli soustavné odmítání žen s právním vzděláním nemělo právní podklad. Argumenty odpůrců akademického a pracovního postupu žen se opíraly o představu ženy jako iracionální citové bytosti, která není schopná náročného rozumového úsudku. Za účelem hájení zájmů posluchaček a absolventek vysokých škol a s cílem pomoci najít uplatnění vysokoškolsky vzdělaným ženám bylo z podnětu Dr. Albíny Honzákové po předčasném rozpuštění Spolku akademicky vzdělaných žen založeno r. 1922 Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen.
První desetiletí Československé republiky se setkávalo s problémem praktického uplatnění absolventek právnických fakult. Jedno z posledních čísel časopisu Ženská Revue z roku 1918 s potěšením ukázala na možnost studia žen jako řádných studentek na středních a vysokých školách, především na právnické fakultě.8 I mezi muži se našli tací, kteří podporovali právnické studium žen. Jedním z nich byl Rudolf Franzl, jehož článek Proti právnickému studiu žen vyšel v časopise Ženský svět. „Dokud nevyzkoušela svých schopností, nemáme práva vylučovati ženu ze žádného povolání, a tudíž ani z práv. Pozná–li se, že se k němu nehodí, dovede se sama podle toho zaříditi.“9 Ve svých argumentech, které jsou mnohdy pokulhávající a silně stranící ženám, se snaží vystupovat jako statečný obhájce žen a poukázat na to, že by byla velká škoda pro kulturní a veřejný život, kdyby ženy nebyly připuštěny ke studiu práv.
Právničky po ukončení studia působily v kancelářských funkcích nebo jako smluvní úřednice, bylo jim však znemožněno vykonávat funkci notářky nebo soudkyně. O nemožnosti práce ženy jako notářky informoval ve dvacátém ročníku Ženský obzor: „Neboť v notářském řádu není ustanovení, kterým by bylo dovoleno, po absolvování právnické fakulty ženou, státi se notářkou.“10
Většina těchto časopisů měla svou rubriku o úspěších žen, ženského hnutí nebo o zprávách ze ženského světa. Záměrně byly uveřejňovány senzační zprávy týkající se ženského hnutí a nejinak tomu bylo i v případě vysokoškolaček.11 Téma vzdělání žen bylo prioritou zmíněných časopisů a v jejich redakcích figurovala známá jména českého kulturního a společenského života.
Časopis spolku českých právníků Všehrd vychází od roku 1919 a je zaměřen na právní sektor a celou oblast práva soukromého i veřejného. 28. října 1918 se konala schůze profesorského sboru právnické fakulty. Jedním z usnesení bylo otevření právnické fakulty pro ženy jako řádné posluchačky. Toto usnesení nenarazilo na nejmenší odbor a bylo považováno za samozřejmost. Na tento fakt poukazuje Jaroslav Kryšpín ve svém příspěvku O právnickém studiu žen. „Studentstvo právnické fakulty zpestřeno bylo novými členy: kolegyněmi právnicemi. S novou skutečností, že dovolen byl ženám přístup na právnickou fakultu, nebylo ani třeba se smiřovati. Věc rozuměla se sama sebou a předpokládalo se, že žádný právník moderních názorů nebude se opírati rovnoprávnému požadavku žen, studovati na právnické fakultě stejně jako na fakultách filosofické a medicinské a že nebude se stavěti proti koedukaci, otázce do značné míry již rozřešené a prakticky prováděné. Přes to však zavedeni této novoty dalo podnět k četným diskusím zásluhou těch, kteří těžko se loučili se starým privilegiem právnik6 a hájili nedostupnost právnického studia ženám.“12 Kryšpin zde rovněž píše o již zmíněném článku Rudolfa Franzla jako o „ohnivé obhajobě právnického studia ženského“, čemuž se do jisté míry nelze divit, protože byl napsán pro ženský časopis v době, kdy byla tato otázka ve svých počátcích. Zatímco se Franzl snažil vyzdvihnout, že ženy jsou „citovější“ než muži a díky svým instinktům se dokážou lépe vcítit do cizí situace, Kryšpin naopak zdůrazňuje, že tato vlastnost bude ženám největší překážkou v právní praxi. „[…] Jest otázka, zdali pouhý ženský instinkt jest již sám sebou právnickým citem. Pisatel nesmí si plésti pojem citu právnického a citu ženského. [..] Žena nestojí nad svým citem, nýbrž je jeho obětí. [..] Proto jest problematické, zdali by žena zdárně plnila svoji povinnost jako soudce nebo porotce.“13 Důvod, proč se ženy setkávaly s juristicky nepodloženým odmítavým postojem státních úřadů, přisuzuje jejich povaze toužící po materiálním zajištěni. „Kde máme zaručeno, že po připuštění žen do všech státních úřadů nevyvinula by se opět ženská byrokracie, o nic lepší mužské. Žena se svými hmotnými požadavky a mnohdy touhou po luxu byla v četných případech nemalou příčinou korupce byrokratů a příliš bychom ji idealisovali, kdybychom věřili, že stane-li se vyšší státní úřednici, nebude si žádati ukojeni těchže požadavků a slabosti, jež mela jako žena úředníkova. [..] Nechť ženy již jednou si přiznají, že pod ideou rouškou jejich snahy po rovnoprávnosti skrývají se vlastně největší měrou požadavky existenční, které otevřením cesty do všech povoláni s volnou konkurenci mohou dojiti splneni.“14
Anděla Kozáková se ve svém příspěvku Ženy a právnická povoláni nepouští do debaty o tom, zda se ženy osvědčí v právní službě, a uvádí fakta ohledně toho, kde byly ženy ke studiu práv a vykonáváni právní praxe připuštěny. „Snad to bude zajímavo tím spíše, že u nás je novinkou to, co jinde již dávno je vice méně samozřejmým.“15 Ve Francii například byly ženám otevřeny všechny fakulty vyjma teologické již v roce 1870 a stejně tak tomu bylo i ve Švédsku. „Zatím, co u nás vedou se debaty o tom, zda ženy k jednotlivým zaměstnáním mají býti připuštěny či ne, předešla nás Jugoslávie, připustivši již 2 ženy jako soudní praktikantky. [..] U nás byly ženy připuštěny ke studiu práv, jak známo – až v listopadu r. 1918. Zákonem ze dne 31. ledna 1922 č. 40 Sb. z. a n. byly připuštěny také k advokacii. Pokud jde o ostatní povolání právnická, otázka dosud rozřešena není, poněvadž prozatím nebyla aktuální, než doufejme, že česká veřejnost přijme ženy JUDr. stejně příznivě, jako kdysi přijala absolventky fakult lékařských a filosofických, a že dá ženám příležitost, aby i na tomto novém zápasišti práce osvědčily své sily.“16
Anděla Kozáková se jako většina akademicky vzdělaných žen angažovala ve veřejném životě, především v ženském hnutí, podobně jako její spolužačka a přítelkyně JUDr. Milada Horáková (1901–1950). Kozáková pracovala ve výboru spolku pro ženské studium Minerva, v roce 1922 spoluzakládala Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen a deset let působila jako jeho místopředsedkyně. R. 1928 složila s výborným prospěchem notářské zkoušky a působila poté nejprve jako notářský substitut, posléze jako náměstkyně notáře. R. 1930 se podílela na organizaci konference Mezinárodní federace vysokoškolsky vzdělaných žen v Praze. V září 1938 byla jmenována notářkou jako první žena v Československu i v celé Evropě.17
Dr. K. Novák dodává, že ženy se „potlačí do všech mužských povoláni prostě z toho důvodu, že doba je k tomu žene.“18 Žena se totiž musí umět uživit i sama. Muži neměli zájem na tom, aby se jejich řady rozšířily o ženské kolegyně ze strachu z rostoucí konkurence. Neuměli si představit, že by se žena mohla uplatnit v zaměstnání a přitom pečovat i o domácnost.
Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen vydalo k desátému výročí vzniku Československé republiky brožuru, ve které připravilo souhrn informací, názorů a úvah o ženském studiu na univerzitě a o směrodatných právních předpisech pro přijímání právniček do jednotlivých oborů právní praxe. Spolek spolupracoval s významnými muži české vědy a vyměňoval si korespondenci se slavistou a jazykovědcem Františkem Pastrnkem a T. G. Masarykem.
„…. Je mně divné, že zejména naše úřady, státní a autonomní, bráni se připuštěni žen v úřady, když se tu do značné míry jedná o ženy a dcery úředniků.“19
Brožura zdůrazňuje, že neexistovalo žádné zákonné ustanovení, které by jako podmínku pro vykonávání právní praxe upřednostňovalo muže. Úpravou advokacie z 31. ledna 1922 se sice neustanovuje, že by žena mohla vykonávat advokátní praxi, ale zákon tuto skutečnost předpokládá, protože § 3 odst. 2 obsahuje speciální ustanovení pro případ, že žena vykonávající advokacii pozbude československého státního občanství sňatkem uzavřeným s cizincem. Ani notářský řád neobsahoval žádné ustanovení, jež by vylučovalo ženy z vykonání notářství.20 Po schválení rezoluce Svazem československých notářů 28. února 1925 mohly být ženy přijímány za kandidátky notářství. Důsledné neplnění rezoluce bylo také jedním z důvodů, proč se Anděla Kozáková aktivně zapojila do činnosti Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen.21
Nedařilo se ani uchazečkám, které se hlásily do přípravné soudcovské služby. Tato skutečnost se odráží na případě dr. V.. Tu vrchní soud zemský připustil k bezplatné soudní praxi a o jejím přijetí do přípravné soudcovské služby mělo být rozhodnuto později. Do července 1924 pracovala jako bezplatná právní praktikantka. Ministerstvo spravedlnosti výnosem ze září 1924 nesvolilo, aby byla přijata do přípravné služby soudcovské. Takových žen pracovalo do konce r. 1927 celkem 28, vesměs také jako bezplatné právní praktikantky. Kvůli bezúčelnosti jejich úsilí však přestupovaly k advokátní praxi.22
V říjnu 1923 se na min. spravedlnosti konala konference prezidentů vrchních soudů, která se vyslovila pro přijímání žen do soudcovské služby. Bývalý ministr spravedlnosti a prezident vrchního zemského soudu pražského, JUDr J. Haussmann, se rovněž vyslovil pro přijímání žen do soudní služby.23
Aby členky Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen nemluvily jen samy za sebe, požádaly některé reprezentanty z právnických kruhů, kteří ve svém povolání měli příležitost posoudit, jak se absolventky právnických fakult osvědčují, aby vyjádřili svůj názor na postavení právniček v praxi.
Univ. prof. Dr. Jiří Hoetzel poukazuje na první odst. paragrafu 106 ústavní listiny – výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají. „Skeptické stanovisko státní výkonné moci k absolventkám práv lze z větší části vysvětliti vžitými předsudky a nutno hluboce litovati, že se právničkám ani neposkytla možnosti, aby se osvědčily na určitých úsecích soudnictví a veřejné správy. 1…] Pátráme tedy sami po důvodech, jež by odmítavé stanovisko státní správy opravdu ospravedlňovaly – ale nemůžeme se jich dopátrati. Na právním poli jich nenalézáme. 1…] Zbývaly by jen tedy důvody rázu fysiologického, jež by vycházely snad z toho, že služby, jež stát jako zaměstnavatel vyžaduje, svou povahou nehodí se pro ženy, nebo obráceně, že ženy se právě proto, že jsou ženami, tedy pro své ženské vlastnosti, svou slabší tělesnou zdatnost apod. nehodí k těmto službám.“24 Dodává, že tato argumentace je chatrná a jde o pouhé zkušenostmi nijak nedoložené tvrzení.
Jiří Hoetzel byl český právník, profesor Univerzity Karlovy, který působil v oboru státověda a správní právo. Podílel se na vypracování první ústavy československého státu.25
Univ. prof. Dr. Jan Kapras ve svém příspěvku O ženském studiu práv zastává názor, že ženy byly u nás ke studiu připuštěny dříve, než bylo jasné, zda budou mít šanci na uplatnění. „Chci-li býti upřímný, myslím, že studium právní svou bezespornou suchopárnosti se snad nejméně hodí povaze ženy, a z tohoto důvodu lze je také jen v omezené míře ženám doporučovati. […] Všude tam, kde rozhoduje svědomitost a pile, bude žena právnička výbornou, jinými slovy v cele nesporné agendě a nejširším slova smyslu a ve všech oborech. Mene bude vhodnou tam, kde žádá se komplikovanější řešení spletitých otázek, a nejméně tam, kde jest nezbytnou podmínkou správného výsledku právnického veliká objektivnost právníkova jak vůči osobám, tak vůči případům projednávaným a nepodléhání náladám a citům, jinými slovy ve všech případech trestních, některých sporech civilních a těch správních, kde se soudí podle volného uváženi. Z rozboru tohoto jest patrno, že nejsem proto, aby ženám právničkám byly svěřovány úřady soudců a vedoucí úřady politicke.“26
Jan Kapras byl český právník, historik a politik. Politicky se angažoval již před první světovou válkou ve Straně státoprávně pokrokové (česká nacionální politická strana, která se po vzniku republiky stala součástí Československé národní demokracie, prvorepublikové konzervativně-nacionální strany). Ve své vědecké práci se věnoval zejména právním dějinám českých zemí, dále se ve svém díle zabýval fašismem po ideologické, filozofické, teoretické a státoprávní stránce.27
K § 3 výše zmíněného zákona o úpravě advokacie učinila 9. prosince 1921 posl. Landová-Štychová pozměňovací návrh, ve kterém žádala, aby nenastávala ztráta advokátského oprávnění tehdy, když žena provozující advokacii pozbude státního občanství, provdá-li se za cizince. Posl. Dr. Kafka s touto myšlenkou souhlasil, podotknul ale, že otázka státního občanství musí být posuzována nejen ze stanoviska vnitrostátního, ale také ze stanoviska mezinárodního práva, a působení státního občanství tak musí být uváženo v každém jednotlivém případě. „V tomto duševním rozporu mezi politikem a právníkem nalezl jsem pohodlné východisko snad tím, že jsem se zdržel hlasování.“28 Poslanecká sněmovna se 30. března 1922 na základě návrhu poslanců Ludm. Pechmanové, Louisy Landové-Štychové, F. Zeminové na úpravu poměrů žen ve státních úřadech a ústavech, podnicích a fondech státem spravovaných usnesla na zákoně § 2, podle kterého se všechny zaměstnankyně mohou provdat a nepozbývají tím práva setrvat ve státní službě a § 3, podle kterého o ponechání ženy provdané za cizince ve státní službě rozhodne v individuálních případech zúčastněné ministerstvo.29
Luisa Landová-Štychová byla česká novinářka a průkopnice feminismu. Zasedala v československém parlamentu jako poslankyně za Československou stranu národně socialistickou, později za Socialistické sjednocení a Komunistickou stranu Československa.30
Posl. Karpíšková na 128. chůzi mluví o staletých křivdách, které lidská společnost podporována církvemi, náboženstvím a kapitalistickým řádem na ženském pohlaví páchala. Ve válce se ukázalo, „že se žena osvědčila bez jakéhokoli předběžného výcviku v každém povolání, do něhož byla postavena, a že tam svoje místo plně a zcela zastala. Jsem jistě přítelkyní každého povolání a přeji si, aby každý vyplňoval své místo zplna a svědomitě, ale předsudek proti ženské práci, který panuje u většiny mužů, musí zmizeti.“31 11. 1. 2015. Na 370. chůzi se věnuje úbytku porodnosti, který dává za vinu situaci matek, a s tím související plánované redukce příjmu v mateřství na 60%. „Chceme hodně dětiček; vyháníme však matky z úřadů a zaměstnání, protože se provinily mateřstvím.“32
Božena Karpíšková se angažovala v ženském hnutí, redigovala list Ženské noviny. Ústředním tématem její práce se stalo propagování myšlenky plánovaného rodičovství. Byla zvolena místopředsedkyní Československé sociální demokratické strany dělnické.33
Posl. Pechmanová se 28. listopadu 1922 zmiňuje o problematice zaměstnání žen ve státních úřadech. „Bohužel vidíme, že proti zaměstnávání žen v úřadech, zejména státních, vede se namnoze houževnatý boj, ačkoliv ti, kteří takovýmto způsobem vystupují, nemohou proti ženám uvésti opravdového důvodu.“34
Ludmila Pechmanová pracovala jako státní úřednice na poště a byla členkou městského zastupitelstva v Praze na Vinohradech. Podporovala akce pro zrovnoprávnění žen jako státních úřednic. Do parlamentu kandidovala za Československou stranu socialistickou. Jako první žena získala jednu z vyšších funkcí v parlamentních orgánech, stala se místopředsedkyní komise pro sociální péči.35
Na 307. schůzi posl. Purkyňová vytýká vládě, že se chová vůči ženám nespravedlivě. „Jestliže mě ujišťuje jistý sekční šéf, že existuje usneseni ministerské rady, podle kterého do konceptní služby nebudou přijímány ženy, tedy to nazývám usnesením naprosto protiústavním a neprávním. Jak může ministerská rada sama porušovati ústavní zákon, je naprosto nevysvětlitelno. Nechci se šířiti o ženské otázce, bylo by naprosto zbytečné vysvětlovati vám, že žena má dnes právo na život v plném obsahu, že žena má právo pěstovati svou duši a využitkovati své práce ve svůj vlastni prospěch. Chci řičí jen tolik, že přece není možno, aby naši hlavni činitelé ve státě byli tak slepí, tak krátkozrací, aby neviděli jedno, že dnes je nemožno ať kterémukoliv občanu, ať kterémukoliv stavu určovati cesty životní, omezovati je a určovati povoláni výlučně jen pro něho.“36 Dodává, že žádná pracující žena nezanedbává svou rodinu, jak se tomu mnozí obávají. „Hleďte, aby muž i žena věděli, jaké jsou jejich povinnosti v rodině, aby podle toho poměr mezi mužem a ženou se povznesl, a zachráníte rodinu mnohem vice, než tím, když budete brániti ženě v práci výdělečné.“37
Eliška Purkyňová pracovala jako asistentka ministerstva sociální péče a byla jednou z představitelek českého ženského hnutí. V poslanecké sněmovně zasedala za Československou národní demokracii.38
Posl. Kirpalová vzpomíná na 287. schůzi na projev posl. dr. Kramáře (zakladatel Československé národní demokracie), podle kterého měl stát příliš mnoho úředníků. Ženy považoval za dražší zaměstnance, a protože je nutno šetřit, musí být snížení počtu úřednictva provedeno na útraty žen. Kirpalová považuje toto stanovisko za útok proti těžce vybojované rovnoprávnosti.39
Irene Kirpalová byla československá politička německé národnosti a meziválečná poslankyně Národního shromáždění za Německou sociálně demokratickou stranu dělnickou v ČSR.40
Na přelomu století docházelo k rozbití tradičního obrazu ženy jako manželky a matky. Stěžejní roli v ženské otázce hrálo právě vysokoškolské vzdělání. O zpřístupnění právnické fakulty usilovaly ženy poměrně dlouho, uvážíme-li, že filozofickou fakultu mohly studovat již od r. 1897.
Odpůrci ženské emancipace se opírali o její úlohu v rodině, která je ženě přirozená a kterou přispívá k vytváření společnosti tím, že vychovává děti a budoucí generace. Zatlačovat ženu do kuchyně a považovat za jediný účel ženství rodit děti by však znamenalo návrat do středověku. Vžité předsudky byly největší překážkou i pro uplatnění právniček v praxi. Tyto předsudky pramenily ze strachu z konkurence a z představy, že žena příliš podléhá emocím na to, aby mohla objektivně vykonávat právní praxi. Jiní vyzdvihovali její píli a svědomitost. Dalo se sice očekávat, že se právnický stav rozšíří i o ženy, nicméně kritika této skutečnosti zněla ze strany konzervativních jedinců, kteří odmítali, aby toto prestižní postavení bylo upíráno mužům. Odmítavé stanovisko státní správy však v každém případě nemělo žádné právní opodstatnění. Jistou roli při vytváření názorů hrálo politické či náboženské přesvědčení, ale také ekonomické myšlení. Žena byla považována za dražšího zaměstnance. Zatímco konzervativní pravice zastávala představy o ženě jako o hospodyni a matce, liberálně smýšlející levice si uměla více představit ženu jako političku nebo právničku.
Nutno podotknout, že řešením ženské otázky se ve většině případů věnovaly zainteresované ženy, ať už to bylo právě jejich politickou a publikační činností nebo činností ve spolcích. Sama profesní samospráva neměla velkou potřebu řešit, zda má být žena přijata do státní správy či nikoli. Časopis Právník se například touto otázkou v prvních deseti letech od vzniku ČSR nezabýval takřka vůbec a nenalezneme v něm ani žádnou publikační činnost žen.
Drahomíra Lujcová
Archiv UK, Fond PF UK, karton č. 92, inv. č. 437 – Připuštění žen k právním studiím a do státní služby 1900 – 1923.
Právnický‘ odbor Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen v Republice Československé: Právničky na universitě a v praxi. Praha. 1928.
Harmach, Kamil: Otázka vyššího vzdělání žen a rakouský‘ parlament. In: Československé studentky let 1890 – 1930. Praha, 1930.
Ženská revue, roč. 13, r. 1918, č. 9-10.
Ženský‘ svět, roč. 22, r. 1918, č. 10.
Ženský‘ obzor, roč. 20, r. 1925, č. 6-7.
Všehrd – List československých právníků. Roč. 1, leden 1920, č 3.
Všehrd – List československých právníků. Roč. 4, červen 1923, č. 10.
Stenoprotokoly Národní shromáždění československé 1918-1920:
http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/index.htm; 1920-1925:
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/index.htm
Petráň, Josef: Ženy na pražské filozofické fakultě. In: České dějiny ve znamení kultury. Výbor studií. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2010.
Jana Malínská: Do politiky prý žena nesmí – proč? Vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: Libri, 2005.
Lenka Piterková: Reflexe ženského vzdělávání v dobovém tisku v období první Československé republiky 1918 – 1938. Univerzita Palackého v Olomouci. 2009.
Petra Ondřejová: Ženy v československém parlamentu 1918 – 1938. Masarykova univerzita v Brně. 2006.
iForum, časopis Univerzity Karlovy, 10. 6. 2013. Ženy v historii UK. [http://iforum.cuni.cz/IFORUM-14098.html], 15. 1. 2015.
Radomír Mal‘: Dějiny svobodného zednářství v českých zemích, 24.7.2014. [http://euportal.parlamentnilisty.cz/PrintArticle/12318-dejiny-svobodneho-zednarstvi-v-ceskych-zemich-zverstva-perverzniho-sexu-promiskuity-prostituce-a-pedofilie-homosexualnich-snatku-s-moznosti-adopce-deti-a-juvenilni-justice.aspx]. 9. 1.2014.
Stanětice: Osobnosti. Jiří Hoetzel. [http://www.stanetice.cz/polozka.php?pid=493]. 10.1.2015. %C3%A1]. 16. 1. 2014.
Wikipedia.org. [http://cs.wikipedia.org/wiki/Irene_Kirpal]. 16. 1. 2015.
Wikipedia.org [http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kapras]. 15. 3. 2015.