Nový občanský zákoník, který nabyl účinnosti 1. ledna tohoto roku, je a nepochybně ještě dlouhou dobu bude, předmětem mnoha diskusí, má své vášnivé obhájce i zatvrzelé kritiky. Zároveň se jedná o nesmírně vděčnou materii jako téma odborných i populárně zaměřených studií. Ke zkoumání jeho obsahu je možné přistoupit z různých úhlů pohledu a jedním z nich jsou vazby na římské právo, s jehož stopami se setkáváme nejen na mnoha místech textu kodifikace, ale také v Důvodové zprávě k ní.
Hned v její úvodní části nazvané „Hlavní zásady“ se výslovně říká: „Vychází se mimo jiné z faktu, že základem evropské právní kultury je římské právo, jehož instituty mají zejména v oblasti majetkových práv rozhodující vliv i na moderní občanské zákoníky“ (s. 18). S odrazem tohoto obecného konstatování se pak setkáváme na dalších místech Důvodové zprávy vážících se ke konkrétním institutům. Jedná se například o jednotné pojetí vlastnictví, kdy se nerozlišuje mezi vlastníkem a tzv. majitelem (s. 245), animus revertendi (s. 256), právo stavby na cizím pozemku (s. 308), služebnosti (s. 317), laesio enormis (s. 421), započtení (s. 442), úpravu bezdůvodného obohacení (s. 554). Také proto se dokonce někdy přímo říká, že tento zákoník je římskoprávní. Na otázku zda tomu tak opravdu je, případně do jaké míry, se pokusí sine ira et studio odpovědět série příspěvků, jejíž první díl, věnovaný celkem jednoduché a zdánlivě nekomplikované problematice dělení věcí a jejich charakteristice, je tímto laskavým čtenářům předkládán.
Úprava zkoumané problematiky v novém občanském kodexu je soustředěna v 1. Dílu 4. Hlavy nazvané „Věci a jejich rozdělení“ (§§ 489 – 544). Ve srovnání s jinými kodexy občanského práva, které platily na našem území, je úprava této problematiky značně podrobná, neboť má celkem 55 paragrafů. Nicméně kromě vymezení pojmu věci a charakteristik jejich dělení jsou sem zahrnuta ještě další ustanovení, nejsou to přitom pouze paragrafy týkající se obchodního závodu a jeho pobočky (§§ 502 – 503), ale následuje také ustanovení věnované obchodnímu tajemství (§ 504) a kromě toho je celý 4. Díl této hlavy věnován cenným papírům. Jedná se tedy o část svým způsobem značně heterogenní a s touto okolností se setkáváme nejen na tomto místě nového kodexu, ale je to situace pro něj spíše typická.
První spojitosti nové kodifikace s římským právem nalezneme již ve vymezení toho, co věcí není. Nejedná se v žádném případě o to, že to jsou živá zvířata nadaná smysly (§ 494), neboť podle římského práva byla věcmi všechna zvířata, ale jedná se o jiné ustanovení, které říká, že věcmi nejsou lidé, nebo použijeme-li dikce nového kodexu: „Lidské tělo, ani jeho části, třebaže jsou odděleny“ (§ 493). Toto jednoznačné ustanovení, které jinak zcela koresponduje s římskoprávním pojetím, má však jeden háček, a tím je jiné ustanovení skryté v 6. Oddíle 2. Hlavy kodexu nazvané „Osobnost člověka.“ Tam se totiž dočteme následující: „Člověk může přenechat část svého těla jinému jen za podmínek stanovených jiným právním předpisem. To neplatí, jedná-li se o vlasy nebo podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují; ty lze přenechat jinému i za odměnu a hledí se na ně jako na věc movitou“ (§ 112). Co mohli mít kodifikátoři konkrétně na mysli? Snad kromě vlasů jen jiné druhy ochlupení a nehty. Smysl citovaného ustanovení je tedy poněkud nejasný a bude nepochybně záležet na výkladové soudní praxi, jak bude interpretováno.
Věnujme se nyní rozdělení věcí, respektive různým druhům věcí, s nimiž nový občanský zákoník počítá. Na prvním místě je třeba uvést dělení na věci hmotné a nehmotné1. Za hmotné věci jsou přitom považovány ovladatelné části vnějšího světa, které mají povahu samostatného předmětu (§ 496, odst. 1), přičemž takovouto povahu mají také obchodovatelné přírodní síly (§ 497) – jejich vymezení je tedy téměř doslova převzato z § 82 Vládního návrhu z roku 1937. Za nehmotné věci jsou pak označena práva, případně jiné věci bez hmotné podstaty (§ 496, odst. 2). Obojí vymezení je přitom v souladu s římskoprávním pojetím, jak ho nacházíme v justiniánských Institucích: „Hmotnými věcmi jsou takové, kterých je možné se, s ohledem na jejich povahu, dotknout“ a „Nehmotnými jsou naproti tomu takové věci, kterých není možné se dotknout; takového druhu jsou ty předměty, které existují pouze v právu2“.
Možná nejvíce kontroverzním vymezením je charakteristika movitých a nemovitých věcí. V § 498, odst. 2 se totiž říká, že všechny věci, které nejsou nemovité, jsou movitými. Tím, je vlastně řečeno, že také nehmotné věci (res incorporales) jsou svou povahou movitostmi. Autoři se tak přiklánějí k pojetí ABGB, kde je výslovně řečeno, že „Práva se počítají k věcem movitým, nejsou-li spojena s držbou věci nemovité“ (§ 298). Spíše, než o římskoprávní pojetí se tedy jedná o pandektní či přesněji postpandektní charakter tohoto dělení věcí, což v kontextu této kodifikace není vůbec výjimkou, jako spíše pravidlem.
U dalších dělení věcí pak na výraznější rozdíly ve srovnání s pojetím římského práva nenarážíme. Jedná se jednak o věci zastupitelné, což jsou věci, které lze nahradit jinou věcí téhož druhu (§ 4993) a také věci zuživatelné (§ 500). To jsou takové „movité věci, jejíž běžné použití spočívá v jejím spotřebování, zpracování nebo zcizení4.“ V tomto případě se však jedná o výrazné odchýlení od „klasického“ pojetí zuživatelných nebo také spotřebitelných věcí, neboť ty bývají vymezovány na základě jejich fyzických vlastností, kdežto nový občanský zákoník kombinuje fyzickou podstatu zuživatelných věcí s jejich určením jako předmětu právního jednání. Jednoduše řečeno, zuživatelnou věcí by podle nového občanského zákoníku mohl být například také nábytek nebo nádobí.
V textu nového civilního kodexu se pak vůbec neobjevují takové pojmy jako je individuálně nebo druhově určená věc či plnění. Setkáme se s nimi pouze v textu Důvodové zprávy (s. 439), věnované § 1851, který je zařazen do oddílu nazvaného „Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem“ a má tak zcela obecný charakter. Říká se zde, že záleží na dohodě mezi stranami, jaké plnění bude předmětem závazku a pokud se bude jednat o věc určenou genericky, pak se má plnit věc s průměrnými vlastnostmi, což rovněž odpovídá římskoprávní úpravě.
Dělení věcí se běžně promítá do ustanovení vztahujících se k jednotlivým smluvním typům. Kodex k tomu uvádí, že předmětem zápůjčky (mutuum) mohou být pouze zastupitelné věci (§ 2390), u výpůjčky (commodatum) se pak jedná o věci nezuživatelné (§ 2193). V souvislosti s úschovou se pak hovoří pouze o věci (§ 2402), a to bez bližší specifikace předmětu této smlouvy – může se tedy jednat o věc jakoukoli, movitou i nemovitou, zastupitelnou i nezastupitelnou, zuživatelnou i nezuživatelnou. V jednoznačném souladu s římským právem je tedy pouze charakter zápůjčky, přičemž další dvě smlouvy jsou koncipovány zcela odlišně.
Druhy věcí jsou zmíněny také v souvislosti s požívacím a užívacím právem Pokud jsou totiž takováto práva zřízena k zuživatelné zastupitelné věci, pak, jak říká nový kodex v § 1294: „Zřídí-li se užívací nebo požívací právo k zuživatelným zastupitelným věcem, může uživatel nebo poživatel s věcmi nakládat podle své libosti. Když jeho právo skončí, vrátí stejné množství věcí téhož druhu a jakosti.“ Setkáváme se tedy institutem římského práva označovaným jako quasi ususfructus.
V novém občanském kodexu nalezneme také úpravu věcí hromadných, která je provedena následovně: „Soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a tvoří hromadnou věc“. Tato úprava se zdá být zcela ve shodě s římským právem, avšak dikce citovaného paragrafu vlastně vylučuje, podle mého názoru poněkud nelogicky, aby k hromadné věci vzniklo spoluvlastnictví.
Relativně podrobně je v novém občanském zákoníku upravena problematika součásti a příslušenství věci (Díl 3. §§ 505 – 513). Právě v této partii nového občanského kodexu je návrat k hodnotám a zásadám římského práva obzvlášť zřejmý. Při úpravě součásti věci se tato skutečnost projevuje hned v několika směrech. Za prvé to je samotné vymezení součásti věci: „Součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí“ (§ 505), které snad ani nepotřebuje žádného dalšího komentáře5.
V souvislosti s úpravou součásti věci autoři nového kodexu nejen proklamují návrat k zásadě superficies solo cedit6, ale také z ní vycházejí. V důsledku toho je stavba, pokud se ovšem nejedná o stavbu dočasnou, prohlášena za součást pozemku. Příslušné ustanovení § 506 opravdu stojí za to celé citovat, neboť z něho přímo dýchá duch římského práva: „Součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech7.“
Princip, že „povrch ustupuje pozemku“ se v nové úpravě občanského práva týkající se pozemků a staveb na nich postavených, odráží ještě při dvou příležitostech, kdy je římské právo opět plně recipováno a tak je komentář následujících ustanovení zcela zbytečný: „Užije-li někdo cizí věc pro stavbu na svém pozemku, stane se stavba součástí pozemku“ (§ 1083) a „Stavba zřízená na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku“ (§ 1084).
Zachování stejného pravidla nalezneme také u úpravy týkající se rostlin: „Součástí pozemku je rostlinstvo na něm vzešlé“ (§ 5078). Na to navazuje ustanovení § 1067: „Strom náleží tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen.“ A konečně § 1088 praví: „Při osetí pozemku cizím semenem nebo osázení cizími rostlinami náleží vlastníku pozemku, co takto přibude; rostliny mu však náleží až poté, co zapustí kořeny.“ Nelze než konstatovat, že ve všech těchto případech se jedná o zcela typické, až učebnicové, příklady na recepci římského práva.
Podívejme se nyní ještě na úpravu příslušenství. To je v § 510 vymezeno jako vedlejší věc vlastníka u věci hlavní. Podmínkou pak je, aby bylo trvale užíváno společně s hlavní věcí v rámci hospodářského určení obou věcí. Charakter pertinence přitom vedlejší věc neztrácí ani tehdy, když byla od hlavní věci odloučena. Dále se zde říká, že právní jednání i práva a povinnosti, které se týkají věci hlavní, se bez dalšího vztahují také na příslušenství. Takto vymezený charakter příslušenství je navíc zdůrazněn i v Důvodové zprávě objasňující záměr zákonodárce takto: „Na rozdíl od příslušenství, které představují samostatné a samostatně obchodovatelné věci, jejichž účelem je, aby se jich trvale užívalo společně s hlavní věcí, nepředstavuje součást samostatný objekt práv9“. Je zde tedy zachováno římskoprávní právní pravidlo accessorium sequitur principale10. Přitom je zajímavé, že tento princip znal ještě občanský zákoník z roku 1950, který byl vytvořen v rámci tzv. Právnické dvouletky po vítězství komunistů v Československu, a opuštěno od něj bylo teprve v občanském zákoníku z roku 1964. Závěrem je třeba zdůraznit, že zakotvení principu superficies solo cedit patří mezi nejvýznamnější římskoprávní rysy obsažené v novém kodexu občanského práva.
Prof. JUDr. Michal Skřejpek, CSc.
This article is the first part of a series dealing with issues of reflection of Roman law (its various institutes and general principles) in the new Czech Civil Code (Act No. 89/2012 Coll.). It is devoted to issues of regulation of property, its division and application in particular circumstances.
Prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc. je profesorem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je vedoucím Katedry právních dějin PF UK. V roce 1986 měl možnost vykonat studijní pobyt v Římě. Zabývá se římským právem – zejména římským právem veřejným. Je autorem několika učebních pomůcek a vědeckých monografií, např. Římské právo (s prof. Jaromírem Kinclem a prof. Valentinem Urfusem 1995), Římské právo v datech (1997) a Bona fides (2000).