Recepce římského práva probíhala taktéž odkazováním na významné právní zásady ve slavných dílech české právní historie. Příkladem mohou být i Koldínova „Práva městská království českého“.1
Recepce římského práva je v našich právních dějinách spojována především s oblastí městského práva, přičemž jako typický příklad je vždy uváděna tzv. Právní kniha brněnského písaře Jana ze 14. století.2 Neméně zajímavým dokladem pronikání římského práva do českého práva v předbělohorské době, stejně jako o intenzitě ovlivnění naší právní kultury odkazem římskoprávního myšlení jsou „Práva městská království českého“ od Pavla Kristiána z Koldnína,3 pocházející ze sklonku 16. století.
V jeho díle se setkáváme nejen s odrazem římského práva u jednotlivých institutů soukromého i trestního práva, ale Koldín se dokonce často a na mnoha místech také odvolává na obecné římskoprávní zásady. Na samotném počátku Práv městských nacházíme následující větu Leges enim scire, non est verba earum tenere, sed vim et potestatem,4 (Znát právo neznamená držet se textu zákona, ale jeho smyslu a síly). Jedná se o téměř doslovnou citaci výroku známého římského právníka z 2. století n. l. Iuventia Celsa, který pochází z 26. knihy jeho díla Digesta, v níž došlo pouze k drobným změnám.5 Další případ se pak váže k použití obyčejového práva a tentokrát již není uveden v původním, byť v upraveném znění. Koldín říká „že chvalitebný obyčej jest výborný práv vykladač“.6 Nejedná se přitom o nic jiného, než o myšlenku jednoho z nejvýznamnějších římských juristů Iulia Paula: optima enim est legum interpres consuetudo.7 Kromě toho zde nalezneme také přepis jakéhosi návodu na to, jak postupovat v případě, když existuje mezera v právu. Koldín v této souvislosti praví: „kdež by se práva psaného nedostávalo, v příčině takové má se rozumu zdravého, pauhé a zřejmé spravedlnosti, aneb dobrých a chvalitebných pořádků i také obyčejův krajiny, a staré zvyklosti té, kteráž by rozumu, právu ani spravedlnosti odporná nebyla, šetřiti.“ Nejedná se přitom o nic jiného, než o variaci, a zároveň také ovšem o značné zjednodušení, nesmírně zajímavé myšlenky Salvia Iuliana.8 který doslova říká toto: „V takových případech, v nichž neužíváme psané zákony, musí být zachováváno to, co je zavedeno mravy a zvyky, a jestliže to v nějakém případě chybí, pak je třeba řídit se tím, co tomu odpovídá a je nejbližší. A pokud by to ani tehdy nebylo zřejmé, pak musí být zachováváno právo, které je užíváno městem Římem.“
Ve zcela obecné rovině se Koldín obrací k římskému právu, když se pokouší vymezit samotnou povahu a podstatu práva.9 Říká zde doslova, že „Právo pak nic jiného není, nežli umění a rozeznání dobrého od zlého, spravedlivého od nespravedlivého, pravého od křivého, mírného od nemírného.“ Nejedná se přitom o nic jiného, než o poněkud rozvinutou a až téměř notoricky známou myšlenku Iuventia Celsa, kterou citoval Domitius Ulpianus v první knize svých Institucí a která je, jistě nikoli náhodou, zařazena na samotný počátek Digest: Ius est ars boni et aequi.10
Kromě Celsovy maximy Koldín cituje další římskoprávní zásady zcela obecného charakteru. Především se jedná o reguli, která dodnes patří mezi ty nejzákladnější. „Neznalost práva neomlouvá“ (Ignorantia iuris non excusat), nebo v podobě „Neznalost práva škodí“ (Ignorantia iuris nocet) je zde však vyjádřena jinak: Scire leges omnes tenentur,11 neboli „Všichni jsou povinni znát zákony (právo)“.
Hned několikrát a v různých variacích se pak Koldín vrací k jiné římskoprávní maximě. Jedná se přitom o jeden ze základních postulátů práva, jako funkčního systému, která ve své původní podobě zní: Praecepta iuris sunt haec: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere.12 Poprvé ji Koldín variuje již na samotném počátku svého díla,13 kdy říká, že „spravedlnost [je] ustavičná a neměnící vůle, kteráž jednomu každému uděluje toho práva, jakéž komu náleží“. Daleko více se však blíží originálu vyjádření umístěné o něco dále14 a téměř stejných slov používá pak ještě jednou.15
Koldín se také odvolává na základní zásady a principy, kterými se řídil průběh římského soudního řízení. Na prvním místě uveďme tu, která je často citována, a to více než hojně, rovněž v jiných pramenech, a to více než hojně.16 Zní: Patere legem, quam ipse tuleris (Jaké jsi právo vydal nám, takové snášet musíš sám).17 Někdy je používána také v tom smyslu, že právo zavazuje rovněž zákonodárce. Tak je například použita v „Dětinském řápku“ Šimona Lomnického z Budče, který byl vydán jen o málo později, než Koldínovo dílo.18 Komenský pak ve svých příslovích uvedený princip vykládá jako: „Co smíš radit, směj sám činit.“19 Tato maxima pochází z díla nazvaného Dicta, nebo také Disticha Catonis,20 neznámého římského autora působícího okolo roku 250 n. l., i když jeho původ je nepochybně daleko starší.
Jiná taková zcela obecná zásada zní res enim inter alios actae, aliis non prosunt, nec nocent (to, co bylo stanoveno mezi jedněmi, jiným ani neprospívá, ani neškodí).21 Jedná se opět o případ jistého překroucení původního textu, neboť Ulpianova věta má v originále následující podobu: Res inter alios iudicatae alii non praeiudicant (Věc rozsouzená mezi jedněmi, není předběžným rozhodnutí pro jiné).22 Zcela obdobný případ představuje další latinská věta, kterou najdeme v Koldínových procesních ustanoveních, i když v tentokrát je změna daleko menší: Ius enim dicenti extra territorium impune non paretur23 – původně se jedná o text Iulia Paula: Extra territorium ius dicenti impune non paretur.24 Daleko více je pozměněna následující, v latině uvedená zásada: Quilibet enim conventionibus, sponte et non coacte consentientibus, tenetur stare, juxta illud: Pacta conventa rata sunto.25 Říká se zde, že dohody, které byly uzavřeny dobrovolně a bez donucení, by měly být dodržovány. Přehozená slova nalezneme také v dalším případě: Stari enim sententiae, debet arbitri, quam de re dixerit, sive aequa sive iniqua sit,26 i když tentokrát nikoli až tak výrazně. Pro srovnání opět uveďme originální text, tentokrát Ulpianův: Stari autem debet sententiae arbitri, quam de ea re dixerit, sive aequa sive iniqua sit (Vždy je nutné vyplnit výrok rozhodce, ať byl spravedlivý nebo nespravedlivý).27
Patrně nejvíce se uvedené větě blíží text, který nalezneme v jedné z Justiniánových konstitucí z roku 531 n. l.: Pacta conventa, quae neque contra leges, nec dolo malo inita sunt, omnimodo observanda sunt (Dohody, které nebyly uzavřeny ani v rozporu se zákonem, ani podvodně, by měly být vždy dodržovány).28 Jinou takovou doslovně citovanou zásadou je princip formulovaný Herenniem Modestinem: Expressa nocent, non expressa non nocent (Vyslovené škodí, nevyslovené neškodí).29 Římskoprávního původu je rovněž věta Secundum allegata et probata pronuntiare, ab actis non recedendo,30 i když ji nemůžeme přiřadit ke konkrétnímu prameni.
Citována je Koldínem například také sentence prior tempore, potior iure,31 ovšem nikoli v uvedené podobě, ale tak, jak ji můžeme číst v konstituci císaře Caracally z roku 213 n. l., tedy ve tvaru Qui prior tempore, potior est et iure.32 Nejedná se ani zdaleka o ojedinělý případ, zejména v pasážích věnovaných trestnímu právu je doslova citována celá řada nařízení římských císařů. Můžeme se tedy celkem oprávněně domnívat, že pokud neměl Koldín k dispozici přímo text justiniánského Kodexu, pak musel alespoň pracovat se spolehlivým výtahem z tohoto zákoníku, případně s komentářem k němu, kde byly některé konstituce doslova citovány.
Jinou zásadou procesního práva, kterou Koldín, a nikoli pouze jednou, zmiňuje,33 pak je ta, která říká, že ten, kdo se přiznává, je považován za odsouzeného (confessus pro iudicato habetur). Koldín pro její vyjádření nepoužívá ani jeden z původních římskoprávních textů, ale jejich upravenou podobu: Confessio enim in judicio habetur pro judicato, nebo In confidentes nullae sunt partes judicis, nisi condemnatio. První citovaná věta se pak snad nejvíce blíží výroku Iulia Paula: Confessus pro iudicato est, quia quoddammodo sua sententia damnatur.34
Římskoprávních zásad využívá Koldín na mnoha místech také při svých výkladech týkajících se svědků a svědectví. V těchto souvislostech samozřejmě nemůže chybět snad nejznámější maxima vztahující se k této problematice říkající, že jeden svědek nepostačuje (Unus testis, nullus testis),35 která vychází z textu císaře Constantina z roku 334 n. l.36 Pozoruhodné v této souvislosti je, že Koldín nepoužívá výlučně původní římskoprávní maximy, ale sahá dokonce také k dílům glosátorů, která tedy nutně musel znát, přičemž však některé věty vytrhuje ze souvislostí. Jako typický příklad může posloužit poněkud okleštěná citace z díla „Summa de testibus“ od Pylea Da Medicina, zvaného také Pillius, který působil na samotném počátku 13. století. Zatímco Koldín píše Unus testis inducit praesumptionem,37 v originále tato věta zní poněkud jinak: … non inducit unus testis praesumptionem pro actorem nisi aminiculiter.38
Jiným takovýmto římskoprávním pravidlem, tentokrát originálním, které se týká svědectví, je zásada, říkající, že pokud není stanoven počet svědků, postačují dva. Jedná se o princip vyslovený již Domitiem Ulpianem v 37. knize jeho komentáře k praetorskému ediktu: Ubi numerus testium non adicitur, etiam duo sufficient: pluralis enim elocutio duorum numero contenta est.39 Koldín použil tento fragment z Digest celý, avšak rozdělil ho do dvou samostatných vět.40 K této problematice se pak řadí rovněž maxima Audiatur et altera pars, která však nepochází od římských právníků, ale byla jimi pouze převzata a formulována – jedná se tedy o zcela obecné pravidlo.41
Patří sem také další pravidlo, které však nelze přiřadit k žádnému konkrétnímu římskoprávnímu pramenu a navíc je jeho znění poněkud pozměněné. Jeho smysl, že je třeba před vynesením rozsudku slyšet obě strany, nicméně zůstává zachován: Utraque pars testes producat.42
Nechybí zde ani další úsloví nepocházející tentokrát z právního pramene, ale z komedie T. Maccia Plauta „Hrubián“: Pluris est oculatus testis unus, quam auriti decem.43 Jedná se však o pořekadlo za právní zásadu obecně přijímanou, které říká, že má větší váhu jeden svědek, který viděl věc na vlastní oči, než deset, kteří se o tom pouze doslechli. Koldín použil Plautův verš pouze s drobným přehozením slov: Pluris est unus oculatus, quam auriti decem.44 Kromě toho se v Koldínově díle setkáváme také s dalšími římskoprávními zásadami vztahujícími se k procesní problematice, i když ne vždy jsou citovány v originále, nebo alespoň v latinském znění, přestože se často nejedná o citace doslovné. Jako příklad na takovéto situace může posloužit například princip, který říká, že ústní svědectví je hodnotnější, než listinný důkaz.45
Také v té části Koldínova díla, která je věnována trestnímu právu, se setkáme s celou řadou právních zásad pocházejících z římského práva. V kapitole nazvané De poenis nalezneme citaci, i když ne zcela doslovnou, jedné z konstitucí, vydanou císaři Constantinem a Liciniem, která snad ani nepotřebuje zvláštního komentáře: „Chceme tomu, aby ve všech věcech šetříno bylo spravedlivé, slušné a náležité mírnosti, než přísnosti práva.“46 Koldín uvádí také její latinské znění: Placuit in omnibus justitae aequitatisque scriptae potiorem esse autoritatem, quam stricti juris. V originále však zní tento zákon poněkud jinak: Placuit in omnibus rebus praecipuam esse iustitiae aequitatisque quam stricti iuris rationem.47 Nicméně i tak svědčí také tento případ o obeznalosti Koldína s originálními římskoprávními texty.
Rovněž v rámci této materie cituje Koldín velmi často doslovně antické prameny, a opět nejen právní povahy. První takovouto regulí je ta, která požaduje, aby v trestním řízení byl vynášen rozsudek na základě jasných a dostatečných důkazů: Regulare enim est, quod in criminlibus requirantur probationes luce meridiana clariores.48 Jedná se o variaci na zásadu obsaženou v konstituci císaře Theodosia I. z roku 382,49 která ovšem v originále zní poněkud jinak: iudicis ad probationem indubitatis et luce clarioribus expedita. Princip uvážlivého vynášení rozsudků je obsažen v dalším z Koldínových článků, který je zařazen do části věnované trestnímu právu, i když se jedná o zásadu zcela obecnou: Ad poenitendum properat, qui cito judicat.50 Vlastně to je doslovná citace výroku herce a skladatele mimů z 1. stol. př. n. l. Publilia Syra.51 Drobná obměna se týká záměny písmena ve slově poenitendum (správně paenitendum) a přehození slovosledu v závěru věty.
Se zajímavým jevem se setkáme u další obecné zásady trestního práva, která říká, že nedostatek věku nebo duševní porucha mají za následek beztrestnost pachatele činu. Koldín totiž tentokrát zkombinoval dva texty Herrenia Modestina a složil je do jedné regule: Infans enim furiosus, si hominem occiderit, legis Corneliae non tenetur. Cum alterum innocentia consilii tuetur, alterum fati infelicitas excusat. Furiosus enim ipso furore satis punitur.52 První dvě věty jsou téměř doslova převzaty z osmé knih Modestinova díla Regulae.53 Následující fragment tohoto posledního římského klasického právníka týkající se druhé citované věty, pak pochází z dvanácté knihy Pandekt, který říká, že šílenství samo trestá pachatele: Sane si per furorem aliquis parentem occiderit, inpunitus erit, ut divi fratres rescripserunt super eo, qui per furorem matrem necaverat: nam sufficere puniri, diligentiusque custodiendum esse aut etiam vinculis coercendum.54
Z fragmentu pocházejícího ze 14 knihy Marcianových Institucí je pak nikoli v příliš přesném znění převzata následující věta Defuncto enim accusatore et reo, poena criminis extinguitur,55 týkající se principu, že v případě smrti žalobce či žalovaného se v řízení nepokračuje. Správně má však tato zásada znít takto: Defuncto eo, qui reus fuit criminis, et poena extincta in quacumque causa criminis extincti debet is cognoscere, cuius de pecuniaria re cognitio est.56 S výše uvedenou zásadou úzce souvisí další, která praví, že není zakázáno, aby po smrti žalobce vzal na sebe jeho úlohu někdo jiný: Quia crimen, in quo alius destitit vel victus recessit, alius objicere non prohibetur.57 Je to nepatrně upravená věta z dalšího římskoprávního pramene. Tentokrát se jedná o tzv. Paulovy Sentence.58
Některé z Koldínových variací římskoprávních textů jsou více než volné. Tak je tomu například s větou Luat in corpore, qui non habet in aere.59 Jedná se totiž o parafrázi následující Ulpiánovy regule: qui poenam pecuniariam egentes eludunt, coercitionem extraordinariam inducant.60 V souvislosti s urážkou na cti se Koldín pokouší citovat slavný výrok právníka konce 2. století n. l. Gaia, který pravil, že tělo svobodného člověka je neocenitelné penězi: Liberum corpus nullam recipit aestimatione, neque cicatricum et deformitatum juxta aliqua fieri potest aestimatio.61 První část uvedené věty je přitom v zásadě od Gaia převzata (liberum corpus aestimationem non recipiat),62 avšak zbytek je již neznámého původu. Dále Koldín opírá své názory také o císařskou konstituci, která byla citována Ulpiánem, a proto se dochovala v Digestech. Text reskriptu císaře Traiana adresovaného Adsidiovi Severovi v originále zní: satius enim esse inpunitum relinqui facinus nocentis quam innocentem damnari.63 U Koldína se však dočteme: Quod satius sit relinqui impunitum facinus nocentis, quam innocentem condemnare.64 V obou případech je však smysl stejný a znamená, že je lépe ponechat provinilého bez trestu než odsoudit nevinného, nebo jinak a jednodušeji řečeno in dubio pro reo.
Jak je patrné, odvolává se tedy Koldín na římské právo na mnoha místech a nejenže používá římskoprávní terminologii, ale zejména svůj výklad prokládá latinskými citacemi z římskoprávních pramenů. V některých případech cituje ve shodě s originálem, jindy se pak od něho odchyluje. Je tedy pravděpodobné, při své práci používal podklady různé povahy. Nesporně měl k dispozici nějaké vydání justiniánských sbírek, avšak nepracoval pouze s originálními texty, ale také s nejrůznějšími shrnutími a podobnými pracemi, tedy se sekundární literaturou. K tomuto závěru nás může vést skutečnost, že v těch případech, kdy se nedržel původního textu, se jedná o změněný slovosled, nebo jsou do původní věty vkládána další slova.
Vzhledem k množství citací římskoprávních pramenů, odkazů na ně i na další texty zabývající se římským právem, musel Koldín jejich vydání nejen dobře znát, ale především je musel při sestavování svých Práv městských mít fyzicky k dispozici.
Prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc.
Michal Skřejpek: The Roman law principles in Koldín´s „Municipal law of the Czech Kingdom“
The Roman law was (and still is) the source of inspiration for many ge-nerations of lawyers. One of them was Pavel Kristián z Kolína, the author of „Municipal law of the Czech Kingdom“. Koldín uses in his work some of the general principles of the Roman law and also some of the principles related to procedural law, criminal law and some other branches of law. He uses the terminology of the Roman law and quotes the latin phrases. The author of this article draws attention to the fact that the text of the taken principles is often different from the original roman texts. He concluded that Koldín had to work also with the commentaries and secondary literature.
(Summary translated by Lucie Trojanová)
Prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc. je profesorem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je vedoucím Katedry právních dějin PF UK. V roce 1986 měl možnost vykonat studijní pobyt v Římě. Zabývá se římským právem – zejména římským právem veřejným. Je autorem několika učebních pomůcek a vědeckých monografií, např. Římské právo (s prof. Jaromírem Kinclem a prof. Valentinem Urfusem 1995), Římské právo v datech (1997) a Bona fides (2000).