Osvojení patří mezi instituty, jehož obsah nový civilní kodex1 a na něj navazující zákon o zvláštních řízeních soudních2 zásadním způsobem pozměnily. Cílem následujícího článku je kritické vyhodnocení té části normativní úpravy osvojení, která se týká osvojení zletilého. Článek se zaměřuje na procesní aspekty osvojení zletilého, které pokládám za problematické.
Procesní pravidla pro osvojení zletilého ustavená v § 445 až § 451 ZŘS nepočítají s tím, že by se při osvojení zletilého podpůrně využila ustanovení o osvojení nezletilého. Hmotněprávní úprava osvojení odděluje režim osvojení nezletilého (§ 794 – 845) a zletilého (§ 846 – § 854), v jehož rámci rozeznává osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého (§ 847 NObčZ) a osvojení zletilého, které není obdobou osvojení nezletilého (§ 848 – § 849 NObčZ). V obou hmotněprávních modifikacích osvojení zletilého však platí, že se přiměřeně (resp. obdobně) využijí hmotněprávní ustanovení o osvojení nezletilého, včetně ustanovení o jeho následcích (§ 847 odst. 3, § 848 odst. 2 NObčZ). Hmotněprávní a procesní úprava procesu osvojení tedy jsou, co se týče možností podpůrného využití ustanovení o osvojení nezletilého i v procesu osvojení zletilého, postaveny na odlišných základech. Tyto odlišné přístupy se spolu střetávají, protože hmotněprávní a procesní režim osvojení se natolik prolínají, že je od sebe nelze důsledně oddělit (konkrétně viz níže).
Uzavřeme-li, že procesní předpisy účinné od 1. 1. 2014 mají harmonizovat procesní právo z právem hmotným tak, aby došlo k bezobtížné aplikaci hmotného práva,3 je třeba systematickým výkladem dovodit, že rovněž procesní ustanovení týkající se osvojení nezletilého lze podpůrně využít i v procesu osvojení zletilého tam, kde by opačný přístup znemožnil prosazení hmotného práva. Proto např. není vyloučeno, aby osvojitel zletilého nebo zletilý osvojenec požádal o utajení okolností osvojení (§ 444 odst. 1 ZŘS). Naopak z povahy osvojení zletilého, který je plně svéprávný, vyplývá, že není možné stanovit dohled nad úspěšností osvojení (§ 839 NObčZ, § 427 písm. g), § 429 odst. 3 ZŘS), protože nelze plně svéprávnému osvojenci a osvojiteli ničeho diktovat. Je však možné, že soud nařídí dohled nad úspěšností osvojení, není-li zletilý osvojenec plně svéprávný. Právní postavení zletilého osvojence omezeného na svéprávnosti by totiž během procesu osvojení mělo odpovídat postavení nezletilého osvojence (§ 847 odst. 3, § 848 odst. 2 NObčZ). Mělo by být nerozhodné, zda omezení svéprávnosti osvojence vyplývá z nedostatku věku nebo z jeho duševní poruchy.
Z téhož důvodu se domnívám, že k osvojení zletilého nikoli plně svéprávného člověka, který vyžaduje komplexní péči obdobnou rodičovské péči o nezletilého, může dojít až poté, co byl naplněn předpoklad tzv. předadopční péče podle § 829 NObčZ, když o této péči soud rozhoduje usnesením na návrh osvojitele (§ 438 ZŘS, § 826 NObčZ). To, zda zletilý nikoliv zcela svéprávný osvojenec vyžaduje obdobnou péči jako nezletilý osvojenec, si soud posoudí jako předběžnou otázku. Jestliže shledá, že takovou péči zletilý nikoliv zcela svéprávný osvojenec vyžaduje, sdělí tento fakt osvojiteli a poučí jej o potřebě podat návrh na svěření osvojence do předadopční péče (§ 5, § 118a odst. 4 OSŘ). Za takové situace je samozřejmé, že soud rozhodující o předadopční péči využívá jak norem NObčZ, tak norem obsažených v ZŘS včetně norem upravujících osvojení nezletilého (§ 438 ZŘS), protože tyto normy vytvářejí nedílný funkční celek.
Z hmotného práva plyne (§ 847 odst. 3, § 848 odst. 2 NObčZ), že i osvojení zletilého se stává nezrušitelným uplynutím tří let od právní moci rozhodnutí o osvojení (§ 840 odst. 2 NObčZ), případně i dříve na základě rozhodnutí soudu na návrh osvojence nebo osvojitele (§ 844 NObčZ). To znamená, že do doby, než se osvojení zletilého stane nezrušitelným, zřejmě mají osvojenec i osvojitel právo podat nejen návrh na ustavení dřívější nezrušitelnosti osvojení (§ 844 NObčZ), ale i návrh na zrušení osvojení, které se dosud nestalo nezrušitelným. Za takových okolností je třeba přiměřeně aplikovat nejen ust. § 840 odst. 1 NObčZ, ale i s ním související ust. § 435 ZŘS, z něhož vyplývá, že i o zrušení osvojení zletilého soud rozhoduje rozsudkem. I v tomto případě tedy soud v záležitostech osvojení zletilého aplikuje ustanovení ZŘS, i když řízení o osvojení zletilého (§ 445 až § 451) je v ZŘS upraveno jako zdánlivě svébytné řízení, v němž se procesní normy upravující osvojení nezletilého neuplatní.
Podle mého názoru je rovněž možné, aby na základě návrhu osvojitele, k němuž se zletilý osvojenec připojí, došlo k přeměně osvojení zletilého, které není obdobou osvojení nezletilého, na osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého. Jedná se totiž o reálné prohloubení původního osvojení zletilého. Z ust. § 846 a násl. NObčz vyplývá, že je věcí vůle osvojitele a zletilého osvojence, zda dodatečně přistoupí k utužení vztahů navozených původní (volnější) formou osvojení. Po uplynutí tří let od právní moci výroku o osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého, však nelze přistoupit k přeměně tohoto osvojení na „volnější“ formu osvojení, tedy na osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého. Takovému postupu brání přiměřené využití § 840 odst. 2 NObčZ, podle něhož nelze zvrátit následky navozené rozsudkem o osvojení (až na výjimky, kdy k osvojení došlo v rozporu se zákonem).
S ohledem na výše uvedený výčet případů, kdy si soud v řízeních o osvojení zletilého nevystačí s aplikací ust. § 445 až § 451 ZŘ, ale musí využít i hmotněprávních a na ně navazujících procesních ustanovení upravujících výhradně osvojení nezletilého (§ 428 až § 444 ZŘS), jsem podle mého názoru dostatečně obhájil závěr, že při osvojení zletilého se podpůrně použijí nejen normy hmotného práva, ale i práva procesního, i když to ZŘS nepředpokládá.
Účastníkem řízení o osvojení zletilého je osvojenec, jeho dítě a ten, kdo má v úmyslu osvojence osvojit (osvojitel). Účastníkem je také manžel osvojitele, je-li třeba k osvojení jeho souhlasu (§ 448 ZŘS). Rodiče osvojence ani příbuzní osvojitele nejsou účastníky řízení, přestože rozhodnutí o osvojení přímo nebo potenciálně ovlivňuje jejich soukromoprávní poměry (§ 852 a násl. NObčZ). Tzv. zájmová definice účastníků zvláštních řízení (§ 6 odst. 1 ZŘS) se totiž s ohledem na existenci § 448 ZŘS neuplatní.
Ochranu hmotných práv těchto osob má soud poskytnout tím, že v případě potřeby využije ust. § 846 NObčZ, podle něhož nelze zletilého osvojit, bylo-li by to v rozporu s dobrými mravy, které mohou spočívat mj. i v nepřiměřeném ovlivnění poměrů příbuzných osvojence a osvojitele, kteří nejsou účastníky řízení. Tak tomu může být např. tehdy, když má dojít k nepřiměřeným změnám ve vyživovacích povinnostech, které zákon s přihlédnutím ke konkrétní projednávané situaci uspokojivě neřeší (§ 853 odst. 1 NObčZ). Zletilého též nelze osvojit způsobem, který je obdobou osvojení nezletilého, jestliže by to bylo v rozporu s odůvodněným zájmem jeho pokrevních rodičů (§ 847 odst. 2 NObčZ). Tento zájem musí mít specifický charakter, nemůže se jednat o obecnou námitku, že biologičtí rodiče mají právo, aby je jejich dítě jednou provždy respektovalo a nezříkalo se jich.
Hmotné právo tedy výše uvedeným osobám přiznává určitá subjektivní oprávnění, avšak neposkytuje jim odpovídající procesní nástroje, kterak svůj zájem v průběhu řízení o osvojení zletilého prosadit. Nejsou účastníky řízení a ani jim není přiznáno právo do řízení vstoupit. Zákonný příkaz, aby ochranu jejich zájmům poskytl soud tím, že se mj. bude zabývat prošetřením následků, které může mít osvojení na tyto osoby, nepokládám dostačující. Vytváření hmotněprávních norem, jejichž naplnění nemohou jejich adresáti aktivně prosadit, není vykročením správným směrem.
Ust. § 447 ZŘS sděluje, že z návrhu na osvojení zletilého musí vyplývat, že se zletilý osvojenec k návrhu připojil. Neplyne-li tato okolnost z návrhu, má taková absence tytéž následky jako vada návrhu a soud návrh na osvojení odmítne.
Gramatickou dikci § 447 ZŘS je třeba vykládat podle jejího smyslu, jímž je zabránit, aby soud musel věcně projednat návrh na osvojení, pokud již na počátku není zřejmé, že zletilý osvojenec s osvojením souhlasí. Z toho rezultuje, že v návrhu na osvojení nebo v listinách, které jsou k návrhu připojeny, musí být doloženo, že zletilý s návrhem na své osvojení souhlasí, a to včetně formy, v níž má k osvojení zletilého dojít. Souhlas zletilého s osvojením je třeba pokládat za „připojení se“ k návrhu na osvojení (§ 41 odst. 2 OSŘ). Na výzvu soudu k doložení připojení se osvojence k návrhu (souhlasu osvojence s návrhem) se přiměřeně aplikuje ust. § 43 OSŘ. Mj. musí být výzva dostatečně konkrétní, např. soud musí navrhovatele, jímž je osvojitel, poučit o tom, že z připojení se osvojitele musí vyplývat jeho jednoznačná vůle k osvojení, včetně jeho formy (§ 847, § 848 ZŘS). K doložení, že osvojenec se k návrhu na osvojení připojuje, soud stanoví přiměřenou lhůtu. Účelem této lhůty však není poskytnout navrhovateli prostor pro jednání s osvojencem ohledně toho, zda s osvojením souhlasí nebo nikoliv, protože postoj osvojence k osvojení si navrhovatel měl zjistit již před podáním návrhu. Náležitost připojení se osvojence k návrhu není naplněna jen tím, že osvojitel v návrhu jen tvrdí, že zletilý osvojenec s osvojením souhlasí (připojuje se k osvojení), tato skutečnost musí být prokázána (§ 447 věta druhá ZŘS). Výzva k doložení souhlasu zletilého osvojence podle § 447 ZŘS je adresována výhradně navrhovateli (osvojiteli), nikoliv i zletilému osvojenci. Osvojenci se nedoručuje, protože ten do doby, než je prokázáno jeho připojení se k návrhu za strany osvojitele, není účastníkem řízení (§ 43 odst. 1,2 OSŘ).
Gramatická dikce § 447 ZŘS nasvědčuje tomu, že osvojitel a zletilý osvojenec vytvářejí tzv. nerozlučné procesní společenství na straně navrhující, protože bez připojení se osvojence k návrhu nedojde k věcnému projednání návrhu na osvojení. Tak tomu však není, ust. § 448 ZŘS jasně sděluje, že osvojenec a osvojitel mají i v řízení o osvojení zletilého samostatné procesní postavení. Hovoří-li § 447 ZŘS o „připojení se“ osvojence k návrhu na osvojení, má zřetelně na mysli jeho souhlas s osvojením, jenž má prvotně hmotněprávní podstatu, nikoliv založení nerozlučného procesního společenství osvojence a osvojitele. Osvojenec tím, že se k osvojení „připojil“, neztrácí právo podat odvolání do rozsudku, kterým soud návrhu na osvojení vyhověl.
O odmítnutí návrhu na osvojení proto, že nebylo v přiměřené lhůtě stanovené soudem doloženo připojení se zletilého osvojence k návrhu, soud rozhoduje usnesením, vůči němuž je odvolání přípustné (§ 28 ZŘS, § 202 odst. 1 OSŘ). Protože se nejedná o meritorní rozhodnutí, ale o překážku v pokračování řízení, která je po formální stránce postavena na roveň vadě návrhu na zahájení řízení (§ 43 OSŘ), soud nemusí za účelem odmítnutí návrhu nařizovat jednání. Navrhovatel (kterým je osvojitel) nemůže argumentovat tím, že zletilý osvojenec nebo jeho opatrovník na výzvu navrhovatele k připojení se k návrhu nezareagovali. Je odpovědností navrhovatele, aby zajistil výslovné připojení se osvojence k návrhu. Součinnost soudu v tomto směru nemá právo vyžadovat. Pokud však k připojení se osvojence k návrhu dojde písemným podáním adresovaným soudu nebo do protokolu u soudu, je vada návrhu tímto úkonem dodatečně zhojena. Soud nemůže presumovat připojení se osvojence k návrhu na základě výzvy k vyjádření se uskutečněnou podle § 101 odst. 4 OSŔ, na kterou osvojovaný nezareagoval. Nejedná se totiž o záležitost, která se týká postupu o vedení řízení ze strany soudu.
Procesní předpisy upravující řízení o osvojení výslovně neřeší, jak postupovat v případě, že se zletilý osvojenec k návrhu na osvojení nepřipojil proto, že takový úkon není schopen učinit, protože je omezen na svéprávnosti. Z tohoto mlčení zákona nelze dovodit, že by zletilý nikoli plně svéprávný člověk nemohl být osvojen, protože ust. § 449 ZŘS i ust. § 850 odst.1 NObčZ s osvojením nesvéprávného výslovně počítají.
Myslím si, že souhlas zletilého osvojovaného, který je omezen na svéprávnosti, nemůže uskutečnit jeho zákonný zástupce, případně obecný hmotněprávní opatrovník (§ 850 odst. 1 NObčZ, § 449 ZŘS). Režim osvojení nezletilého i režim osvojení zletilého, který není zcela svéprávný, mají mít tatáž základní pravidla. Není totiž podstatné, zda osvojenec nemá plnou svéprávnost z důvodu věku nebo pro omezení na svéprávnosti, k němuž došlo rozhodnutím soudu. Taková okolnost nemůže zletilého nikoliv plně svéprávného osvojence omezit na jeho právu vyjádřit se k osvojení ve srovnání se stejně způsobilým nezletilým osvojencem (srov. s § 847 odst. 3 NObčZ). V tomto základním kontextu je třeba vykládat konkrétní právní normy, které upravují proces osvojení zletilého.
I když ust. § 447 ZŘS sděluje, že souhlas s osvojením je třeba doložit již spolu s návrhem na osvojení zletilého, je evidentní, že tuto povinnost má navrhovatel (osvojitel) jen tehdy, když tuto povinnost může reálně splnit, tedy je-li osvojenec tohoto „připojení se“ k návrhu schopen. Jestliže tomu tak není a navrhovatel spolu s podáním návrhu na osvojení zletilého tuto skutečnost bude tvrdit a doloží (např. rozsudkem o omezení svéprávnosti osvojovaného, z něhož plyne, že osvojovaný takto zásadní úkon nemůže učinit), navrhovateli povinnost doložit „připojení se“ osvojovaného k návrhu odpadá. Situaci je pak třeba řešit přiměřeně podle § 806 až 807 NObčZ tak, že soud rozhodující o osvojení ustanoví osvojovanému opatrovníka, který je za osvojovaného oprávněn se k osvojeni vyjádřit. Není možné, aby soud návrh na osvojení pro nedoložení souhlasu osvojovaného odmítl s odkazem na § 447 ZŘS. Tento názor zastávám navzdory existenci ust. § 850 odst. 1 NObčZ, v němž se píše, že není-li osvojovaný plně svéprávný, jedná za něho jeho zákonný zástupce, případně opatrovník, kterého mu k tomu jmenuje soud. Tento zákonný zástupce případně obecný opatrovník ustanovený v řízení podle § 44 a násl. ZŘS sice může jménem zletilého osvojovaného, který není plně svéprávný, uskutečňovat nejen procesní (srov. s § 449 ZŘS), ale i hmotněprávní jednání související s osvojením, avšak nikoliv tehdy, jde-li o jednání, které mají osobní a osobnostní povahu a pro jehož případné nahrazení zákon předpisuje zvláštní režim. Tímto režimem je právě možnost nikoliv zcela svéprávného osvojence vyjádřit se k osvojení (§ 806 NOnčZ) nebo ustanovení speciálního opatrovníka za účelem udělení souhlasu s osvojením za osvojovaného ustavená v § 807 odst. 1 NObčZ, když tato ustanovení je třeba využít i v řízení o osvojení zletilého s poukazem na § 847 odst. 3 a § 848 odst. 2 NObčZ. Jiný výklad by směřoval k nastolení logicky neodůvodněné nerovnováhy mezi oprávněními nezletilého osvojence a nikoliv zcela svéprávného zletilého osvojovaného.
Jestliže souhlas s osvojením poskytne sám zletilý nikoliv plně svéprávný osvojovaný, posoudí relevanci tohoto souhlasu soud rozhodující o osvojení jako předběžnou otázku (srov. s § 806 odst. 1 NObčZ). Pokud dospěje k závěru, že osvojovaný s ohledem na omezení svéprávnosti nemohl souhlas dát a tento souhlas nebyl ani později nahrazen souhlasem opatrovníka ustanoveného podle § 807 odst. 1 NObčZ, návrh na osvojení zamítne (rozsudkem), nikoliv odmítne. K odmítnutí návrhu na osvojení totiž může dojít pouze na počátku řízení o osvojení a nikoliv až poté, co se soud začne zabývat záležitostmi týkajícími se osvojení, včetně případné neúčinnosti souhlasu s osvojením.
Zletilý člověk, který nebyl omezen na svéprávnosti proto, že soud schválil smlouvu o nápomoci (§ 46 odst. 2 NObčZ), případně proto, že soud schválil jeho zastoupení členem domácnosti (§ 50 ZŘS), může vlastním jednáním připojit k návrhu na osvojení, aniž by se k jeho projevu musel připojit podpůrce nebo člen domácnosti a aniž by mu bylo na místě ustanovit opatrovníka ad hoc dle § 465 odst. 1 NObčZ. Soud rozhodující o návrhu na osvojení však může dát podnět k zahájení řízení o omezení svéprávnosti osvojovaného s tím, že schválená dohoda o nápomoci nebo o zastoupení členem domácnosti se s ohledem na probíhající proces osvojení ukazuje jako nedostačující opatření ve smyslu § 55 odst. 2 NObčZ. Je-li řízení o mezení svéprávnosti zahájeno, soudu nezbyde, než řízení o osvojení zletilého přerušit do doby jeho pravomocného skončení. Souhlas osvojence s osvojením, který byl udělen před rozhodnutím o omezení svéprávnosti, soud rozhodující o osvojení posoudí se zřetelem k § 575 a § 581 NObčZ jako předběžnou otázku. Jestliže dojde k závěru, že předchozí souhlas zletilého nesvéprávného je účinným právním jednáním, nemůže již ustanovit opatrovníka přiměřeně podle § 807 odst. 1 NObčZ, který by se k osvojení vyjádřil za osvojence. Je třeba ctít předchozí a relevantní projev vůle osvojence (srov. s § 467 NObčZ).
Ze skutečnosti, že zletilý osvojenec není nadán plnou svéprávností, nelze dovodit, že soud nemá přihlížet k případným procesním návrhům osvojence, pokud z rozhodnutí o omezení jeho svéprávnosti vyplývá, že je procesního návrhu, který samostatně uskutečnil, schopen (srov. s komentářem k § 434 ZŘS). Zejména nelze zletilému osvojenci, který má rozumovou a volní vyspělost minimálně dvanáctiletého dítěte, upřít právo podat odvolání do rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na osvojení způsobem, který je v rozporu s jeho představou o výsledku řízení. Jestliže soud dospěl k závěru, že zletilý osvojenec byl schopen se vyjádřit k osvojení při analogickém využití § 806 NObčZ, je třeba mu rozsudek o osvojení z výše uvedených důvodů doručit a nespolehnout se jen na doručení rozsudku jeho zákonnému zástupci nebo opatrovníku, pokud nebylo rozhodnuto podle představ osvojence.
Hmotněprávní úprava osvojení zletilého soudům ukládá, aby při osvojování zletilého přiměřeně, resp. obdobně využily norem, kterými nový civilní kodex upravuje režim osvojení nezletilého (§ 847 odst. 3, § 848 odst. 2 NObčZ). Procesní úprava (§ 445 až § 451 ZŘS) však vychází z opačného předpokladu, že osvojení zletilého je zcela svébytným procesem, a nepočítá s tím, že by v řízení o osvojení zletilého bylo možné podpůrně využít procesní ustanovení upravující osvojení nezletilého. Zmíněný nesoulad mj. prohlubuje nejasnosti, zda v řízení o osvojení nikoli zcela svéprávného zletilého může zákonný zástupce udělit jménem osvojence souhlas s osvojením (§ 449 ZŘS, § 850 odst. 1 NObčZ) nebo má zda tento souhlas při přiměřeném využití ust. § 806 a násl. NObčZ udělit sám zletilý osvojenec nebo speciální opatrovník, který je za tím účelem soudem ustanoven (§ 807 odst. 1 NObčZ).
Nesoulad hmotného a procesního práva na tom, zda je nebo není možné při osvojení zletilého podpůrné využití norem o osvojení nezletilého, vzbuzuje i pochybnost o tom, zda může do tří let od právní moci osvojení dojít ke zrušení osvojení zletilého (podle hmotného práva ano, podle systematiky procesního práva zřejmě nikoliv). Z téhož důvodu není ani zřejmé, zda zletilý na svéprávnosti omezený osvojenec, jehož stav vyžaduje systematickou celodenní péči obdobnou péči o nezletilého, může být osvojen až po minimálně šesti měsíční předadopční péči (§ 829 odst. 2 NObčZ). Zmíněné nejasnosti je třeba řešit novelou procesních předpisů, která soudům výslovně umožní, aby přiměřeně resp. obdobně při osvojení zletilého mohly využít procesních norem upravujících osvojení nezletilého. Procesní legislativa, která doprovází nový občanský zákoník, musí respektovat, že řada v něm obsažených ustanovení je procesního charakteru nebo alespoň má výrazný procesní dopad. Má být v souladu s jejich smyslem a dopady. Předpisy hmotného a především procesního práva by měly být novelizovány tak, aby z nich jasně vyplývalo, že proces osvojení zletilého nikoliv zcela svéprávného osvojence je prakticky totožný s procesem osvojení nezletilého.
Normy hmotného práva stanoví, že osvojení zletilého nemá být v rozporu se zájmy jeho pokrevních rodičů (§ 847 odst. 2 NObčZ) nebo příslušníků rodiny osvojovaného (§ 850 odst. 2 NObčZ). Těmto osobám však zákon nepřiznává žádná procesní práva, která by jim umožnila ochránit jejich hmotným právem deklarovaný zájem na výsledku řízení o osvojení s tím, že ochranu jejich zájmu zabezpečí soud z úřední povinnosti. Taková konstrukce však není korektní. Každému hmotnému právu, které nový civilní kodex výslovně ustavuje, by mělo odpovídat procesní oprávnění subjektu takového hmotného práva k prosazení takového práva před soudem. De lege ferenda by bylo vhodné přiznat rodičům osvojovaného postavení účastníků řízení o osvojení zletilého a rodinným příslušníkům rodiny zletilého osvojence právo vstoupit do řízení s tím, že budou mít obdobně samostatné postavení jako státní zástupce v případech, kdy je oprávněn vstoupit do některé z vyjmenovaných zvláštních řízení (§ 8 odst. 1 ZŘS).
Není důvod kritizovat zákonodárce za to, že umožnil, aby i v Čechách mohlo dojít k osvojení zletilého. Nová hmotněprávní i procesní úprava však jasným způsobem neřeší některé zcela základní mechanismy, podle nichž má k osvojení zletilého dojít.