V rámci nového cyklu v rubrice „Právnické profese“ Vám budeme přinášet rozhovory se zajímavými lidmi. Těšit se můžete na advokáty, soudce, notáře, exekutory a mnohé další. První rozhovor jsme si pro Vás připravili s bývalou ministryní spravedlnosti JUDr. Danielou Kovářovou. Její profesní život je více než bohatý. Přečtěte si co radí advokátním koncipientům k advokátním zkouškám, proč chtěla být Veřejnou ochránkyní práv a jaké to je vyučovat právo.
KŠ: Když jsem dělala rešerši, čeho všeho jste v životě dosáhla, zjistila jsem, že toho bylo opravdu mnoho. Jste advokátka se specializací na rodinnou problematiku, bývalá ředitelka Justiční akademie a exministryně spravedlnosti. Taktéž vyučujete, jste literárně činná. Která z těchto pozic je Vám osobně nejbližší a proč?
DK: Nemám ráda stereotyp a baví mě změny, takže mi vyhovuje a baví mě hrát více rolí. Naopak když mě jedna unaví, ráda ji vyměním za jinou.
KŠ: Vaši rodiče jsou lékaři – neměla jste někdy touhu jít v jejich šlépějích? Proč jste se nakonec rozhodla pro obor práva?
DK: Rodiče si velmi přáli, abych byla lékařkou, a doufali, že po gymnáziu půjdu na lékařskou fakultu. Moje rozhodnutí bylo možná i projevem jisté vzpoury proti nim. Někdy cítím, že by mě medicína bavila, ale osud si pro mě přál něco jiného.
KŠ: Právnickou fakultu v Brně jste absolvovala s červeným diplomem – jak na studentská léta vzpomínáte?
DK: Byla to báječná doba – poprvé jsem žila mimo domov, ve městě, které je ideálně malé, kompaktní, vzdělané a kulturní. Moc jsem si přála v Brně zůstat i po škole, ale v roce 1987 bylo velmi těžké získat místo. Od třetího ročníku jsem chtěla být advokátkou, a tak jsem za prací musela jít tam, kde se nabízela. Tak jsem se dostala do Plzně.
KŠ: Jaký pro Vás byl přechod z akademického prostředí do komerční sféry – tedy reálného pracovního života?
DK: Advokacie je velmi rušné prostředí, které vás okamžitě strhne lidskými osudy. Neměla jsem vůbec čas a ihned jsem si tu práci zamilovala.
KŠ: Asi málokdo ví, že se o Vás v Senátu hlasovalo v souvislosti s nominací na Veřejného ochránce práv. Tehdy jste však skončila čtvrtá – měla jste skutečně ambice se Veřejným ochráncem práv stát? Z jakého důvodu?
DK: Činnost veřejného ochránce práv je velmi podobná činnosti advokáta – oba chrání oprávněné zájmy občanů. Myslela jsem si, že bych byla dobrým ombudsmanem, navíc jeho sídlo je právě v Brně, takže jsem to považovala za symbolickou příležitost.
KŠ: Že jste byla ředitelkou Justiční akademie, vzdělávací instituce pro soudce, státní zástupce a další zaměstnance v rezortu spravedlnosti, je již v povědomí mnohých z nás. Co obnáší tato funkce, a jak moc je Justiční akademie důležitá? Pro studenty práv se jedná o oblast poměrně neprobádanou.
DK: Justiční akademie připravuje budoucí soudce a státní zástupce i střední justiční personál na profesi a v rámci celoživotního vzdělávání školí soudce. V dnešní době se právo mění každým dnem, jde tedy o oblast, která vyžaduje neustálé vzdělávání a přizpůsobování se novým podmínkám. Ne každý je z tohoto překotného vývoje nadšen, ale právě proto je instituce jako Justiční akademie velmi důležitá. Navíc jsem zjistila, že se slušným rozpočtem a počtem zaměstnanců kolem stovky je možno vymyslet a zajišťovat velmi zajímavé akce. Navždycky zůstane mou srdeční záležitostí a moc ráda na své „kroměřížské“ období vzpomínám.
KŠ: Vyučujete právo na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů a právní pomoc v zahraničí na Diplomatické akademii. Jak vás baví předávání znalostí a zkušeností mladým lidem? V čem se podle Vás změnilo vzdělávání oproti dobám Vašeho studia?
DK: Atmosféra a způsob výuky tehdy a dnes se naprosto nedá srovnat. Prostředí je mnohem svobodnější a studentům se nabízejí taková lákadla. Současně je na ně vyvíjen jen minimální tlak ze strany rodičů i společnosti. Pro učitele jde o velkou výzvu – musím své studenty zaujmout, pobavit, překvapit, aby mi vůbec naslouchali. Učím se od nich každým dnem a učení mě velmi baví.
KŠ: Je něco, co byste na českém systému vzdělávání, zejména v oblasti práva, změnila?
DK: Pokud bych měla kouzelný proutek, změnila bych předmět výuky, nikoli systém vzdělávání. Myslím si, že máme práva příliš, že je nabubřelé, zbytnělé, dávno ztratilo srozumitelnost, obecnost i nezbytnost. Dnes už ani žádný právník nepředstírá, že by mu rozuměl nebo ho znal. Spolu s nadprodukcí práva ze strany institucí Evropské Unie jsme se dostali do slepé uličky a nemáme nástroj, jakým onen „Hrnečku, vař“ zastavit.
KŠ: Dle webu Vaší advokátní kanceláře řešíte zejména konflikty v rodině. Setkáváte se tak zřejmě se silnými příběhy – zanechávají ve Vás taková setkání hlubší stopy, anebo se časem člověk „otrká“ a nenechá se tolik ovlivňovat?
DK: Jako většina advokátů jsem po 26 letech praxe cynická, ale stále mě udivují a překvapují lidské reakce. Jako spisovatel ze skutečného života občas čerpám a přiznávám, že nejvypjatější příběhy by si scénárista nevymyslel a mnohým zfilmovaným skutečným lidským osudům by nikdo neuvěřil. Většinu bolestí a neštěstí si však způsobujeme sami – nedostatkem velkorysosti, nadhledu a rozumu. Abych však vaši otázku trochu odlehčila – praktická setkání s hádajícími se partnery mají jeden pozitivní dopad u mě, podobně jako u mých kolegů – jsem stále vdaná za svého prvního manžela, s nímž jsem už 25 let. Rozvodoví a rodinní advokáti jsou na tom podobně – mnohem méně se rozvádíme a rozcházíme.
KŠ: Jaký máte, v souvislosti s vaší advokátní praxí, názor na nový občanský zákoník? Hodnotíte jeho přijetí a účinnost jako krok pozitivním směrem, anebo jako krok zpět? Jak se Vám líbí úprava rodinného práva?
DK: Po jistý čas jsem byla členkou rekodifikační komise při Ministerstvu spravedlnosti a věnovala jsem se rekodifikaci rodinného práva. Imponoval mi původní záměr sloučit několik kodexů do jednoho, zrušit souběžné instituty a sjednotit rozdílné lhůty. Bohužel tento záměr nebyl doveden do konce – například zákoník práce z kodexu vypadl, obdobně jako zákon o registrovaném partnerství. V posledních letech nový občanský zákoník příliš nabobtnal a obsahuje zastaralou terminologii a příliš proklamativních (a z mého pohledu zbytečných) ustanovení.
KŠ: Vaše AK nabízí také mediaci – institut v českém právním prostředí nový. Jaké jsou hlavní výhody této formy mimosoudního řešení sporů?
DK: Osobně jsem mediaci propagovala, složila jsem mediační zkoušky a jsem i zkušebním komisařem. Myslím, že má své místo zejména v obchodní oblasti nebo ve vztahu mezi nemocnicemi a pacienty. V rodinném právu se však příliš neuplatní, protože značným výhodám mediace – úspora času, financí a zachování dobrých vztahů mezi účastníky – brání rozjitřené emoce a obecně nedůvěra ze strany účastníků i soudů.
KŠ: Jsou nějaké speciální požadavky na osobnost a charakter mediátora, jeho schopnosti a dovednosti?
DK: Pomineme-li zákonné předpoklady (jako vysokoškolské vzdělání, zkoušky či bezúhonnost), mediátor musí být dobrým vyjednavačem a psychologem, naopak mnozí advokáti mohou mít s působením v mediaci problémy, protože jsou (jsme) zvyklí nabízet a navrhovat řešení, zatímco v mediaci by na řešení měli přijít účastníci mediace sami.
KŠ: V rámci ČAK máte zkušenosti jako zkušební komisařka pro advokátní zkoušky v oblasti trestního práva. Co byste koncipientům, kteří se na zkoušky chystají, doporučila? Čeho se vyvarovat, na co nezapomenout a na co si dát pozor?
DK: Advokátní zkouška je jako většina zkoušek z poloviny psychologickým experimentem a jen částečně jde o zkoušku vědomostní. Lépe se v ní bude dařit klidným, sebevědomým jedincům s dobrými vyjadřovacími schopnostmi a sociálním cítěním. Adeptům by pomohlo, kdyby se v předstihu šli na zkoušky podívat a zejména kdyby si vybrali školitele s obecnou praxí, morálně a eticky vyspělého, který je nebude považovat za levnou pracovní sílu, ale bude cítit odpovědnost za jejich profesní růst. V každém případě bych doporučila slušné vystupování. Někteří adepti by také měli zvážit, zda by pro ně nebylo vhodnější jiné zaměstnání.
KŠ: Jaká byla cesta na Ministerstvo spravedlnosti? Co Vás vedlo k rozhodnutí přijmout funkci ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera?
DK: Řekla bych, že jsem se ocitla ve správnou dobu na správném místě, protože ODS tehdy hledala ženu, řídící justiční instituci, s negativním lustračním osvědčením a bydlící mimo Prahu, a to jsem byla jediná. Dodnes si myslím, že taková nabídka se neodmítá. Cítila jsem se vyznamenaná a byla jsem přesvědčená, že problémy justice znám a budu schopna onu práci zastat. Až později jsem zjistila, že profesní kvality nejsou pro ministra tím nejdůležitějším, a přiznávám, že mi chyběly zkušenosti s médii a z politiky.
KŠ: Litujete něčeho, co jste z pozice ministryně udělala, či naopak neudělala?
DK: Dnes bych patrně o některých věcech rozhodovala jinak, ale mám před sebou samotnou čisté svědomí. Tehdy jsem všechny kroky i činnosti dělala, jak jsem nejlépe dokázala. Celý život jsem workholik a pracuji hodně, ale oněch 14 měsíců považuji ve svém životě za nejnáročnější. Oproti současnému životu jsem také téměř pořád cítila tlak v břiše a obavy, z které neidentifikovatelné strany může přijít útok. Ničeho ve svém životě nelituji, nicméně dnes se mi žije nesrovnatelně lehčeji.
KŠ: Jak vypadá normální den ministra spravedlnosti?
DK: To se nedá popsat několika větami. O typickém ministerském dni jsem napsala fejeton, který přikládám 1. Stručně řečeno mě v sedm ráno naložilo služební auto a od té doby jsem se ani na vteřinu nezastavila a nevydechla jsem si až do jedné hodiny v noci.
KŠ: Není ničím tajným, že ráda píšete. Jste šéfredaktorka odborného časopisu Rodinné listy, publikujete odborné články a fejetony, knihy, povídky, vedete svůj blog na adrese http://danielakovarova.blog.idnes.cz/. Řekla byste, že psaní je vaší vášní?
DK: Určitě. Včetně abstinenčních příznaků a schopnosti nevnímat čas, nechodit na toaletu, nejíst a nepít. Bohužel na tuto vášeň mám nejméně času, protože se snažím spát alespoň šest hodin denně. Kdyby se daly prodloužit noci, psala bych ještě víc.
Za rozhovor děkujeme a přejeme vše dobré v profesních i osobních záležitostech!