JUDr. Hana Lenghartová působí dvacet let v Praze jako advokátka a poslední dobou také jako mediátorka. Z mnoha důvodů si mediaci si zvolila jako svojí budoucí cestu…
V pojetí amerického právníka a Vietnamského veterána Johna Cooleyho je mediace interdisciplinární obor, ve kterém se prolíná právo, psychologie, sociologie a sociální práce.
Je jednou z forem mimosoudního řešení sporů, u nás jedinou, která je uzákoněná. Do září 2013, než vyšel zákon o mediaci, se mediace sice provozovala, ale jen v rámci živnostenského zákona jako volná živnost, a mohl ji dělat prakticky kdokoliv. Zákonem č. 202/2012 Sb. se stanovily podmínky pro to, kdo může být mediátorem a jakým způsobem lze mediaci provozovat.
Zákon udává určité podmínky, které je třeba splnit. Zajímavé je, že není stanovena věková hranice. Aby byl mediátor registrován Ministerstvem spravedlnosti, musí mít vysokoškolské vzdělání alespoň v oboru magisterském, být bezúhonný a také složit zkoušku.
Zkouška má dvě části – písemnou část, kde se testují znalosti z mnoha oborů práva, dále psychologie, sociologie, komunikace, sociální psychologie a samozřejmě mediace jako takové, a dále části ústní, která sestává hlavně ze simulace skutečné mediace. Ta probíhá před komisí, kde sedí nejrůznější odborníci od psychologů, expertů na mediaci až po právníky. Sporu se účastní dva figuranti, kteří přednesou mediátorovi předem neznámý spor. Na seznámení s ním je zhruba deset minut. Komise se pak rozhodne na základě vašich výkonů i na pocitech figurantů, zda jste v této praktické části uspěli.
Nejprve hovořím já k účastníkům. Je třeba strany seznámit s tím, co to vůbec mediace je, protože se o ní ví zatím jen málo. Mojí povinností je poučit je o roli mediátora, zdůraznit, že nejsem v postavení soudce ani rozhodce, ale nezávislého prostředníka. Vysvětlím všechna pravidla a principy. Následuje část, kdy hovoří strany ke mně, vysvětlují, proč přišly, co chtějí vyřešit. Je důležité tuto část nepodcenit, věnovat jí dostatek času, neboť zde je potřeba dostat se až na dřeň, ke skutečnému, často skrytému problému. Jakmile jsou témata jasná, sepíšeme je a přecházíme k části, kde hledáme alternativy, jak lze jednotlivé body sporu vyřešit, vyjednáváme o možnostech, účastníci sdělují své preference, priority, skutečné zájmy a potřeby. Jakmile je vše vyjednáno, sepíšeme dohodu, ve které se jasně definuje, co strany domluvily a jak, konkrétní úkoly, termíny, ceny apod. Taková dohoda musí být reálná, vyvážená, konkrétní, nesmí být v rozporu s právem či etikou a musí být také vykonatelná. Za její obsah, tj. za to, co se dohodlo, jsou plně zodpovědné strany. Mediátor je zodpovědný pouze za průběh mediace, nikoli za výsledek. Dohoda se následně předává soudu ke schválení formou soudního smíru, pakliže šlo o mediaci soudně nařízenou, tj. strany přišly z již zahájeného soudního řízení, případně je možno ji sepsat ve formě notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti.
Ano, pro mediaci se mohou účastníci rozhodnout sami, např. na radu svého advokáta, anebo je nařízená soudem, kdy soudce v určité fázi sporu rozhodne, že přeruší řízení až na tři měsíce a pošle strany k mediátorovi. Toho si mohou vybrat účastníci sporu sami, pokud tak neučiní, zvolí ho soud. Stále však platí princip dobrovolnosti mediace, tj. účastníci se sice dostaví, ale donutit je ke spolupráci nelze, musí sami chtít zkusit vyřešit svou situaci mimosoudně. Takže ne vždy končí mediace dohodou.
Zákon přímo říká, za jakých okolností se mediace zastavit může a za jakých musí. Kupříkladu v případě podjatosti, konfliktu zájmů, ale i pro odmítnutí úhrady předem dohodnuté odměny mediátora a v dalších případech.
Z mého pohledu největší část tvoří schopnost empatie mediátora a dále psychologie, v níž je třeba se důkladně proškolit, protože na to, aby byla mediace úspěšná, je skutečně důležité ji ovládat. Samozřejmě právo během řízení má také své zastoupení, protože mediátor, který není právník, těžko naformuluje dohodu, respektive zaručí, že bude v souladu s právem a také vykonatelná, i když je v mediaci úspěšný.
To je těžké zobecnit, ale dá se říci, že se jedná hlavně o spory, kde existují dlouhodobé vztahy, které jsou vyostřené natolik, že strany spolu nejsou schopny komunikovat, zároveň však chtějí vztahy zachovat do budoucna. Spektrum je opravdu široké, jde o spory sousedské, rodinné, jakékoliv občanskoprávní, ale i obchodní, pracovněprávní.
V mediaci se klade velký důraz na důvěrnost a mlčenlivost, takže není veřejná. Mlčenlivost podepisují všichni zúčastnění a existuje jen velmi omezený okruh lidí, kteří se jí mohou zúčastnit a strany s tím navíc musí souhlasit, např. tlumočníci, znalci. Nejčastěji bývají přítomni jen účastníci. Často také advokáti stran, ale z mého pohledu jsou někdy trochu kontraproduktivní, protože při mediaci jde o dosažení dohody, která bude zohledňovat zájmy stran a která je založena na jejich potřebách, nikoliv na právech, povinnostech, zavinění, pravdě či spravedlnosti. Právníci jsou naprogramováni hájit zájmy svého klienta a často přichází s cílem zvítězit, což někdy může být poněkud k tíži, a je třeba je trochu brzdit. Pokud jsou však srozuměni s podstatou mediace a klienty naopak udržují v mantinelech reálných požadavků, pak mohou mediátorovi velmi pomoci.
Mediace je neformální proces, takže se nemusí dodržovat žádné formální procedury a pravidla. Samozřejmě je třeba stanovit určité základní principy, jakási pravidla slušnosti a vstřícnosti. Mediace se také může odehrávat kdekoliv, kde si to účastníci dohodnou. Dalším rozdílem je, jak už jsem říkala, neveřejnost. Bez souhlasu druhé strany není možné, aby se sporu účastnil třeba jen můj asistent. Je to založeno na tom, aby se navodila atmosféra důvěry. Strany často v průběhu mediace projevují emoce, což si u soudu dovolit nemohou. Výhodou oproti soudu je také úspora jak času, tak financí. Mediace trvá v řádu hodin, nikoliv měsíců nebo let a platí se za ní hodinová sazba, která je smluvní, a strany ji hradí na polovic, pokud se nedohodnou jinak. Odlišnost oproti soudu je také určitě v psychice, při mediaci je rozhodně méně stresu – snažíme se o přátelskou atmosféru, takže se účastníci určitě cítí lépe. Základní rozdíl oproti soudu je však v tom, že se tam neřeší práva, povinnosti, pravda nebo vina a především rozhodují strany, žádná jiná autorita. Autorita mediátora je pouze morální.
Nově příchozím klientům, kteří mě osloví coby advokátku, ji vždycky nabízím. Důvod je ten, že je mi bližší něco spravit, než rozbít, byť bych byla na straně vítěze, to v první řadě. Víte, ten pocit satisfakce, kdy vám přijdou rozhádané strany natolik, že se ani nepozdraví a po pár hodinách již komunikují a na konci sezení si podají ruce, obejmou se, usmíří, ten je ohromně motivující.
Stavovský orgán pro mediátory dosud neexistuje. Mediátoři – advokáti tedy spadají pod režim České advokátní komory, nicméně jsou evidováni v seznamu vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Na ostatní mediátory dohlíží Ministerstvo spravedlnosti.
No, u nás je mediace ještě v plenkách, takže mluvit o přesných číslech moc nelze, nicméně ve světě se úspěšnost pohybuje kolem 75%. Každopádně věřím tomu, že mediace bude při řešení sporů čím dál častější. A zřejmě tomu začínají věřit i soudci, kteří ji od začátku tohoto roku začali v mnohem větší míře nařizovat.
Koho baví psychologie, tak se v mediaci jistě najde. Avšak ne každý se hodí na mediátora, je potřeba si reálně přiznat, zda na takovou práci mám povahu, co mě k takovému rozhodnutí vede. Někdo nachází uspokojení v soudním boji, psaní žalob, pokoření protistrany, někomu se líbí lidi usmiřovat a vztahy napravovat. Takový člověk, pokud má schopnost empatie, se pak pro mediaci jistě hodí.
Student druhého ročníku a člen Všehrdu. Po ukončení českokrumlovského gymnázia v roce 2011 nastoupil do prvního ročníku na plzeňské právnické fakultě, odkud po roce studia přestoupil do Prahy. Ve volném čase se hlavně věnuje závodnímu tancování (standardní a latinskoamerické tance) a také tvůrčímu psaní (v roce 2011 vydal vlastním nákladem knihu). Pro elektronický časopis Všehrd bude psát především rozhovory v rámci projektu Právnické profese.